close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2008

VII. 1. část

24. července 2008 v 16:14 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Romadeus se těžce zvedl a zasténal.
"K čertu s tímhle!" vrčel a rovnal si kolena.
Catherine nehodlala plýtvat energii na něco podobného vstávání. Koneckonců, gravitace funguje i tady. Věnovala krátký pohled kolem, aby se ujistila, že jsou znovu v bezpečí Univerzity a pohodlně se užila na zemi.
Romadeus se už kompletně zotavil, a teď stál a zamračeně přejížděl okolí.
Očividně jej přerušil zvuk otevíraných vrat. Cath také zvedla hlavu, jen aby stihla zahlédnout letící šmouhu, která se v zápětí zformovala v Lilianu. Zabrzdila skluzem na mramoru a zastavila se o nohy Catherine.
Nemělo cenu řvát au, stejně by to nikoho nezajímalo.
"Ahoj Liliano," řekl Romadeus opatrně.
"Tak co?" Lily byla očividně nažhavená vyslechnout každý detail
"Zpomal. Nejdřív ty." prohlásil Romadeus a usadil se. Liliana sjela pohledem na ležící tělo a zahleděla se kamsi nad ně.
"Vloupala jsem se do jakési sýpky. Jenomže mě asi čekali. Prostě mě zastřelili." řekla suše.
"Spravedlnost vítězí," zavrčela ze svého místa Cath.
"Jo, to jsme si všimli."
"A co vy? dělo se něco zajímavého?" ptala se Lily.
Catherine vrhla pohled na Romadeuse. Ten se maličko usmál (asi jako když přinutíte mihuli sníst víčko od zavařovací sklenice) a postupně vyprávěl. Zmínil se o jejich strachu, když se Liliana nevracela, i o tom, jak měl Alex podezření, že jej někdo sledoval. Popisoval, co se stalo, když je začali rozdělovat do armády.
"...Odtáhli mě pryč. A mezitím..." svraštil čelo a otočil se na Catherine, "co se vlastně dělo dál?"
Cath sjela pohledem z jedné tváře na druhé. Povzdychla si.
"Tak, ti vojáci se k nám začali blížit. Všimli si Alexe a přišli na to, že je elf. Chtěli ho zabít a já jsem jim to rozmluvila. Potom mě poslali za jejich drakem. Ukecala jsem ho do boje. Potom jsem běžela na hradby najít Romadeuse. Zemřeli jsme statečnou smrtí."
"Nechce se mi věřit, že to bylo tak nudné, jak vykládáš." pousmál se Romadeus, potěšen "hrdinskou smrtí".
"Tak to buď v klidu."
Liliana přikývla.
"A co se tedy dělo s Alexem?"
"Potkal jsem jej ještě jednou ve zbrojnici," chopil se slova Romadeus, "ale nestačil jsem si s ním ani promluvit. Nejspíš ho poslali k bráně." přemítal.
"A..."
Lily přerušil zvuk, jako když čtyřicet kilo kožené zbroje dopadne na mramor.
"My o fenkovi," začala Catherine.
Ostatní se otočili v místo dopadu, kde se právě zvedal na nohy dlouhonohý elf. Opřel se loktem o zem a pomalu vstával. Chvíli stepoval na místě, poté si protáhl záda a promluvil zdrceně:
"Zdravím."
Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že by bylo bezpečnější zůstat na druhé straně reality. Nebo přinejmenším - zůstat ležet.
Liliana se k němu vrhla a srazila ho k zemi. Alexovy oči se polekaně rozšířily, když jej přimáčkla k podlaze a ruce mu držela na klopách. Chvíli beze slova ležel, zaražený jako teploměr, poté se rozkašlal a zakřičel.
"Co ode mě chceš?" uhýbal s tváří z dosahu Lilianiných rozezlených očí.
Lily jej pevně držela za šaty a skoro mu hulákala do obličeje.
"Oni na mě přišli! Věděli že tam budu!"
"Vždyť ses vloupala do veřejné městské sýpky!"
Liliana se zarazila. Poté se zamračila a vyštěkla.
"Na tom přece vůbec nezáleží!"
Romadeus protočil oči v sloup.
"Chce vědět jak sis vedl, Alexi."
"Taky to mohla říct hned," zabručel elf. Shodil ji ze sebe a na oko oprášil neviditelnou špínu na svém těle. Poté si sedl na turka a zamyslel se.
"Na náměstí ze mě mohli strážní zešílet. Kdyby tam nebyla Catherine, asi bych zůstal jako mastný flek na dláždění..."
Mohly následovat jen dvě věci. Cath marně doufala, že si vybrali tu první.
"Také si chci poslechnout co povídá." odpověděla na jejich: co jsi udělala? Alex si odkašlal a pokračoval.
"Potom si mě absolutně nikdo nevšímal. Vyfasoval jsem nějaké zbraně, luk a mazal jsem tam, tak mě poslali. Mohl jsem čekat, že budu jako obránce brány. Bylo to tam dost drsné. Když zaútočili, moc jsem nevěděl, co vlastně dělám. bitva byla poměrně krátká, vypadalo to, že prohrajeme. Ale potom přilétl drak a rozmašíroval jim všechny stroje. Trefili ho harpunou do křídla. V životě jsem neviděl něco tak vzteklého. Dopadl na nohy přímo mezi vojáky a začal je likvidovat ze země."
"Jak to dopadlo?"
"Vyhráli jsme. Ale moc jsem si toho neužil. Sotva jsem se vrátili zpátky, někdo zařval, že jsem sabotér a otrávil jsem jim vodu. Moc jsem nevěděl, o čem to mluví. Tak jako tak, zmasakrovali mě důkladně."
"Nešťastná náhoda," prohlásila nevinně Catherine. Do té doby si jí nevšímali. Promluvit byla fatální chyba. Obzor se jí vytratil, když se všichni tři stáhli jako pijavice k ní a hleděli jí s nadějí do obličeje. Jemně se usmála.
"Hele, ptáček," ukázala kamsi k sopce. Očividně to nezabralo.
"Nesnaž se," zavrčel Romadeus a naklonil se k ní.
"Hmm...no, řekla jsem těm vojákům, ať se jsou zahrabat."
"Pravda, to jsem slyšel," usmál se Alex, "ale dál už jsem tam nebyl."
Povzdychla si.
"Strážnýseměeptalnajméno,jámuřeklažejsemdračísrdce.Odvlekli -
mědopaláce,tamjsembylazakašparanějakýmmágům.Tisiměvyslechliapotompoměchtěli,abychjimtovyžehlilaujednohodraka.Povedlosemito.Potomjsem šlazpátkynahradby,potkalaRomadeuse.ChtělijsmejítzaAlexem,alevelká -ohnivákoulenámdoslovaudělalakráterpřesrozpočet." řekla srozumitelně. Všichni na ni hleděli, jak se snažili v hlavě vložit do projevu mezery.
"Cože?" vzpamatoval se Romadeus první.
"Hele!" zkusila to Cath znova.
"Tak na tohle ti těžko skočíme, Catherine," ušklíbla se Liliana vítězoslavně.
Ostatní byli na tolik inteligentní, aby se otočili.
"Tak mluv, dělej, já to chci slyšet!" cedila Liliana mezi zuby.
"To nebudeš jediná, Lily." snažila se jí naznačit Cath.
"Jasně tak...cože?" obrátila se.
Argonita stála. To bylo jediné, co se o ní dalo říct. Snad, že se tvářila neobyčejně podrážděně a znechuceně. Možná to bylo tím, že byla od hlavy k patě mokrá.
"Ehm," zasklil Alex vyprsknutí smíchy.
Romadeus poněkud překvapeně zíral. Catherine zavrtěla hlavou. Člověk už se nesmí ani vykoupat, aby nebyl za blázna. I když, v šatech to nebyl tak častý jev. Cath však tušila kohoutek, ze kterého voda teče.
Argonita se tvářila, jako kdyby se nic nestalo.
"Vítejte zpátky," prohlásila.
Ostatní se převážně nezmohli na slovo. Žena k nim pomalu přišla. Alex přestal rudnout a vyskočil na nohy. Romadeus s Lilianou rychle následovali. Catherine začala okamžitě zdárně předstírat zraněné koleno.
"Máte za sebou úspěšně složenou zkoušku z historie. Všichni. Gratuluji, bylo to opravdu obdivuhodné."
Jestli to bylo stejně obdivuhodné jako ty chuchvalce řas na jejích ramenech, tak to vážně stálo za to. Všichni si malinko oddychli. Očividně to však bylo příliš předčasné. Argonita vrhla pohled na Alexe a promluvila na něj.
"Vedl sis nejlépe, Alexi. Tvůj původ ti bude na obtíž možná na více místech. Co se týče toho ostatního, úžasné."
Alexovi se nelíbil ironický podtón, se kterým mluvila, ale smázl to pokývnutím hlavy.
"Liliano, vcelku dobře. Z hlediska předmětu, neudělala jsi větší chybu."
"Romadeusi, ty se orientuješ dobře. Nemám téměř co vytknout."
Aha. Takže tady něco bude v zásadě špatně. Cath se přestala držet za koleno a dívala se, když vysoká postava přecházela k ní.
"Catherine," začala.
Pauza na to, aby ústa dostihla mozek.
"Dokázala jsi smlouvat s drakem. To je výtečné. Zvládla jsi to dobře."
To bylo všechno. Ti, co novinu o drakovi slyšeli poprvé (tedy všichni) na ně vrhli vyjevené pohledy.
"Co se týče historie," přerušila je Argonita tónem, ve kterém jim došlo že sladká poleva na dortu je pryč a teď se snažíme polknout lžičku, "dokázali jste něco, co se povedlo málokomu. Bitva u Rathagu, tisíce let zpátky byla poslední, kde byl poražen rod Berdwinů, který už po staletí držel celou zemi Thorgen v útlaku. Boje začaly u Bílé pevnosti. Drak Deor, stříbrný ještěr se rozhodl nepomoct svým pánům. Pevnost byla dobyta armáda Salatha, jehož rod vládl v zemi donedávna. Vy jste pomohli Berdwinovi zvítězit, tím jste odsoudili Lesní Říši k dalšímu vykořisťování."
To zní skvěle, posteskla si Cath.
"Měli byste správně uprchnout a přidat se k elfím jednotkám, kde by vás podpořil právě Deor. Podařilo se vám změnit minulost celého světa. To se nestává tak často."
Těžko říct, jestli to byl kompliment.
Lepší neříct vůbec nic.
Toho se všichni zarputile drželi. Argonita přejížděla z jedné kamenné tváře na druhou.
"Odpočiňte si," uzavřela to diplomaticky. Otočila se a pomalým krokem mířila k bráně Univerzity. Stojatý potůček vody se jí plazil v patách.
Počkali, dokud se její společnosti dočista nezbavili. Liliana si oddychla.
"To jsme pěkně zmotali."
Romadeus upřel oči kdesi na oběžnou dráhu.
"Zatraceně, já to věděl. Ale nebyl jsem si jistý tím jménem," posteskl si, "když ona je ještě jedna podobná věž na..."
"Jistě," přikývl Alex, aby přerušil jeho výklad.
Chvíli mlčeli.
"Řekni mi ještě jednou," obrátila se Lily na Catherine, "co jsi celou dobu vlastně dělala?"
"Nebudu mluvit bez právníka," mávla rukou Cath.
"Právník nebude mluvit do cizích záležitostí." prohlásil Vigy moudře.
"Právník dává výpověď." oznámila mu.
"Rozumím jednomu z tvých tří slov."
"To znamená, že mi řekneš ahoj."
"To nemám v popisu práce."
"Jsi můj zaměstnanec. Ten by mě měl zdravit."
"Právník je ve službách státu."
"A to víš odkud?"
"To si vymýšlím."
"Ach tak."
"To tak koukají pořád?"
Vigy nakrčil čenich a přešlápl na mramoru. Catherine se ohlédla na své společníky, sledující palbu slov jako turnaj ve sqashi. Povzdychla si.
Děsím je? uslyšela v hlavě dračí hlas.
Jsi jim k smíchu. opáčila Cath.
Drak naklonil obrovskou hlavu a prohlédl si obecenstvo z větší blízky.
To vidím.
Nikdo se nesmál ani náznakem. Tedy, pokud se nesmějí stylem, že vyvalí oči a brada jim spadne pod normální úroveň.
"Raději vás tu nechám, ne Werth." usoudil Vigy moudře a obrátil se k odletu.
"Ne Werth? A já typoval Ještěrku," usmál se nečekaně a omluvně Alex.
"Mohl bys přestat s tím hádáním cizích jmen?" Liliana se zašklebila.
"Tvoje jsem uhodl, Beruško."
Catherine si v duchu představila berušku. Byla v přírodopise docela dobrá. Tvor, známý jako beruška vodní, je drobný korýš, vypadá trochu jako škvor. Pěkné souvislosti.
"To bychom od naší pozemšťanky měli hodně očekávat," prohlásil Romadeus nevýrazně. Cath se teprve v tu chvíli vzpamatovala.
"Hmm, co?" projevila zájem.
"Právě jsme ti naplánovali budoucnost," usmál se Romadeus.
"A naplánovali jste mi pořádné jídlo, pořádné pití a potom pořádný odpočinek?"
"Ehm, ne," přiznal se.
"Tak to jste asi špatně odhadli."
"Ale naplánovali ti spooustu létání."
"Když zopakuju minulou větu, pomůže mi to?"
"Ne."
Povzdechla si. Pokud o ní někdo bude psát příběh, bude se opravdu skvěle bavit.

VII. 2. část

24. července 2008 v 16:12 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
"Bože!"
"Ne, mě se ptej!"
"A jak," zařvala Catherine zoufale, "se mám asi chytit?"
Odmlka.
"Já nevím! Prostě se drž!"
"To není sranda!"
"Já se nesměju!"
"Vigy, ne, na zádech ne!" Cath se křečovitě držela ničeho, čeho se mohla chytit a s hrůzou zírala dolů z vysokého útesu. Ležela drakovi na hřbetě mezi křídly a třásla se od hlavy k patě.
"Když tak tě přece chytím."
"Jo, ale až na zemi!"
"Ani se nedozvíš, že jsi spadla."
"Ale teď jsem naprosto při vědomí!"
"Tak nebuď!"
"To bys potom skočil dolů!"
"Skočím každopádně!"
"Ne! Nedělej to!"
"Musíš se to naučit!"
"Ale nemusím se zabít!"
"Jenom zmrzačit!"
"To mi nezní hezky!"
Židle´ je taky divné slovo a potřebuješ ji!"
"Ale i židlí tě může někdo umlátit k smrti!"
Vigy se odmlčel. Povzdechl si. Složil křídla a ustoupil od okraje srázu. Z Catherine na jeho zádech vyšla kvanta zadržovaného oxidu.
"Tak dobře."
Pochopil, že tohle není dobrá strategie. Cath byla inteligentní, ale strach v ní rostl s každým dalším letem. Pokud ji chce dostat do vzduchu, musí to být ve chvíli, kdy je to opravdu nutné.
Přemítal, kdy se mu taková chvíle naskytne.
Catherine byla na půl cesty z jeho zad. Rozklepaně se svezla po šupinatém boku a dopadla na milovanou zem.
"Díky," dostala ze sebe úlevně.
Vigy kývl. Rozhlédl se. Bylo docela hezké odpoledne. Hned, jak si odpočinula od zkoušky, vzal Cath na létání. Sám si nebyl jistý, jestli ji chce nést rovnou na zádech. Ale nedalo se nic dělat. Druhá zkouška se blíží. A tam už bude muset umět alespoň trochu létat. Nemůže ji pořád nosit jako lahvičku s parfémem. Buďto se tento týden naučí udržet na zádech...nebo...
...Nebo se to naučí už dnes.
Vigy sledoval na obloze černou skvrnu a na obličeji se mu rozrůstal úsměv, jako když žralok v moři narazí na expedici topících se turistů.
Dost ošklivá metoda. Ale byl si jist, že nesmírně účinná. Teď už stačilo si vymyslet nějaký pěkný název.
"Hej! Cukřenko!" zařval z plných plic.
Waren zaslechl jeho provokativní hlas. Nemusel dlouho přemýšlet, aby mu došlo, že to bylo na něj.
"Ty zmetku..." ulevila si Catherine. Její zločinecké myšlenky předběhly jejího druha.
"Co zase chceš, krysáku!" nasupil se Waren. I když byl daleko, jeho velikost a zlaté drápy nebylo možné minout. Mával křídly jako temnými plachtami a vyčkával odpověď. Vigy předstíral upřímné překvapení.
"Ach, to jsi ty? Spletl jsem si tě s motýlkem!"
"Varuji tě, bělouši..."
"A nebo to bylo létající koště?"
Waren vychrlil oblak ohně a střemhlav se vrhl po Vigym. Ten se potměšile zachechtal a roztáhl křídla.
Rychle! zahřměl telepaticky na Catherine.
To není fér!
Tak tě tady nechám v jeho společnosti, to říkáš?¨
Catherine uronila rychlou slzu. Vydrápala se drakovi na záda a pokusila se mu obejmout krk. Tedy alespoň částečně.
Vítr zavířil. Vigy spadl dolů.
Cath ze sebe vyrazila neartikulovaný zvuk. Proud vzduchu ji přimáčkl k dračímu hřbetu, vyvolával dojem, že se někde nabodla. Z očí jí šly slzy jak se řítili šílenou rychlostí vstříc zemi. Srdce jí bušilo na poplach, vedle ní byla složená dvě obrovská křídla. Vigy letěl k zemi jako šipka, oči mu planuly a čím dál víc nabíral rychlost. Země se blížila.
Vigy sebou trhl a roztáhl křídla. Catherine čekala že křídla zůstanou viset ve vzduchu, zatímco oni dva udělají z Univerzity svým dopadem nový Grand Canyon. Kupodivu se mýlila. To však v tuhle chvíli bylo vedlejší.
Obrovský větrný vír se přes ni přehnal a nadzdvihl ji. Nestačila ani ceknout, ruce se jí odlepily od dračího těla. Věděla že letí dozadu.
Stalo se to moc rychle. Hrábla rukama do prázdna. Pravá jí sjela po hladkých šupinách, ale druhou zaklínila za osten na Vigyho ocasu. Čas, kdy si zlomí zápěstí se počítal na sekundy, přesto se ještě stačila chytit druhou rukou. Svaly jí bolely, do nohou vrážel tvrdý konec drakova ocasu. Cítila, že už se dlouho neudrží. Z nedostatku slov řvala co nejhlasitěji:
"HOŘÍÍÍÍÍ!"
Vigy vyrovnal střemhlavý pád a vrhl krátký pohled dozadu. Sotva mohl zahlédnout barevnou šmouhu, která mu nepříjemně škubala s koncem ocasu.
"Drž se!" zahulákal. A zrychlil.
"Chceš naštvat?" odpověděla mu Cath vyzývavě. Když už se musí rozmlátit, tak stylově. Stejně už se nemohla déle udržet.
Ruce jí sklouzly po šupinách. Kolem hlavy se jí přehnal bodec na konci Vigyho ocasu a najednou byl daleko před ní. Jejího těla se na okamžik zmocnila jakási lehkost, s kterou vyletěla do vzduchu, když drak zrychlil. Užívala si to. Tedy jen těch pár setin vteřiny, co to šlo.
Nabírala dynamiku. Příští zastávka - země, poloměr dopadu 10 a více metrů. Ani se moc nebála. Více méně to ani nestíhala. Letěla šílenou rychlostí dolů, vzduch s ní házel a přetáčel ji na všechny strany. Catherine stačila koutkem oka zahlédnout koruny listnatých stromů.
Takže to bude navíc i trochu bolet.
Prolétla větvovím jako přetížený plameňák. Přerážela malé i větší větve. Kolem obličeje jí svištělo listí. V poslední vteřince, když se odírala o silnou větev jí konečně došlo, že padá. Nezačala řvát. Stejně to nemělo cenu. Země nadosah. Příšerná rychlost. Veverka na břichu.
S gigantickým žbluňknutím vletěla přímo do jakési tůňky. Voda se rozlila všude kolem a zaplavila okolní mechové ostrůvky jako tsunami. Catherine měkce dopadla na bahnité dno vodní plochy. Veverka na ní se marně snažila vyplést drápky z jejího trička.
Cath chvíli trvalo než se vzpamatovala. Ucítila na jazyku chuť nasládlé bahnité vody. Otevřela oči. Pod víčka jí vnikaly nepříjemné objekty, plovoucí kolem. Asi pět metrů nad ní se třpytila hladina, na které probleskovalo světlo mezi listím. Snažila se nevnímat ohavnou bolest v uších. Jednou rukou chytila polomrtvou veverku, druhou ze všech sil zabrala nahoru. Mohutným kopnutím se odrazila od měkkého bahna a několika silnými tempy se přiblížila k hladině. Boty obalené nadílkou hnusu ji táhly mírně dolů. Uši pomalu povolovaly, ale dechu se nedostávalo. Naposledy zabrala oběma rukama (i s ubohou veverkou), dokud se její hlava nevynořila na hladině močálu. Vyprskla směsici vody a dalších, těžko identifikovatelných příměsí, a vděčně se nadechla. Chlupatého tvorečka vyzvedla na hladinu a udržovala se nad vodou díky střídavému mávání rukama a nohama.
Veverka byla mokrá tak, že se to na její druh ani nehodilo. Catherine se rozhlížela po divně zavánějící bažině a hledala útulný mechový ostrůvek. Několika tempy s hlodavcem nad hlavou se dostala až k téměř pevnině. Ostrůvek proti vodě nebyl prakticky žádná změna. Výhodou bylo, že jste se v něm nemohli utopit. Catherine položila veverku na mechovou pokrývku a dloubla do ní prstem.
Malý hlodavec byl očividně myšlenkami někde u oříšků, ale zdálo se, že je naživu. Několikrát sebou škubl, zahýbal ocasem. Cath se uvelebila do čvachtavého podlaží vedle něj. Okolí nevábně páchlo po rozšlapaných hruškách. Cítila, jak se jí na mokrém těle začíná tvořit husí kůže. To, o čem si původně myslela, že je chuchvalec řas v jejich vlasech, se začalo hýbat.
Zvládla to rychleji než jindy. Stála teď na ostrůvku, od vody byl rozeznatelný jen díky obrysům. Veverku vedle sebe téměř neviděla, jen jako nejasný stříbrný obláček. Vznesla se do vzduchu. Bylo to něco jiného, než létání. Prostě stojíte a před vámi se posunuje svět. Tmavomodrý svět.
Na obloze zahlédla již přibližujícího se Vigyho. Nejspíš tušil, kam Catherine dopadla a na to místo se vracel. Dívčina mysl k němu přilétla. Byl zde jako ohromný obrys draka, utkaný ze stříbrných vlákýnek. Stačilo se jen jemně dotknout.
Zdravím ze záhrobí, řekla dramaticky.
Spíš z toho močálu, ne?
Nechtěl bys přestat kecat a radši něco dělat? Je tu docela nepříjemně.
Otevřela oči. Téměř po kolena se propadala do rozměklého trsu mechu. Veverka už byla na nohou. Tedy nejspíš, jelikož ji Cath nikde neviděla.

VII. 3.část

24. července 2008 v 16:10 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Obrovský stín zahalil okolí, když majestátní bílý drak roztáhl křídla a opatrně se snášel k ní. Světlo padalo kolem jeho těla a vrhalo na vodu děsivé obrázky. Catherine cítila úlevu. Dokonce byla i ochotná nastoupit si k odvozu v sevřené dračí pěsti.
Zatnula zuby, když jí tělesné orgány následovaly směr, kam se Vigy vznesl. Zatlačila je zpět do dutiny břišní a snažila se myslet na něco přízemního, třeba na metro.
O několik chvil později vděčně ležela na zemi u Uspávací studánky. Vigy se složil na svém oblíbeném místě. Mezi stromy vypadal jako pozůstatek doby ledové. Hlavu měl nakloněnou na stranu, oči přivřené. Cath se snažila lehnout si tak, aby se alespoň polovina jejího těla ocitla na světle. Ležela opřená hlavou o kámen, téměř souběžně s potůčkem.
"Mimochodem," pronesl Vigy koutkem tlamy, "to bylo od tebe velice šlechetné, zachránit život veverce."
"A bylo ode mě šlechetné strhnout ji ze stromu, když si tam skladovala ořechy?" zvedla Catherine obočí. Drak se zamyslel.
"To je zajímavé. V knížkách o hrdinských činech jsem se s touhle otázkou nesetkal."
"Tam taky nikdo nesejmul volným pádem hlodavce."
"Někdy se jim podařilo sejmout celé světy."
"Když střádaly ořechy?"
"Na světě jsou důležitější věci, než ořechy."
"Pro veverky těžko."
"Pokud vím, šišky a houby mají také rády, ne?"
Cath se už dávno neunavovala přemýšlet, proč se každý jejich rozhovor zvrtne v neuspořádanou hromadu argumentů.
"Mám na tebe pár dotazů." začala.
"Nenamáhej se. Víš, udělat iluzi draka je hodně těžké," zívl Vigy, jako kdyby navazoval na rozhovor, aniž by mu vadilo, že ta jeho podstatná část nebyla vyřčena. Catherine bylo jasné, že si v její mysli přečetl otázku a klidně pokračovala.
"Překvapilo mě to. Když jsme se odebrala do světa myšlenek, všechno bylo světlejší, průhledné. Ať jsem se snažila jak chtěla, neviděla jsem jedinou svobodnou mysl, kromě nás a toho draka."
Vigy přikývl. "To ostatní byla jen iluze. Ale víš, málokdo si dovolí udělat repliku draka, už proto, že my to nesnášíme. Deora hrál jeden z nás, tady na Univerzitě, pokud možno někdo, kdo nemá žádného školáčka. Tak se toho ujal Waren."
"Nebyl tak špatný."
"Je milý, když chce. Paradoxem je," natáhl křídlo a prohlédl si jej, "že Deor dosud žije, je jedním z nejmoudřejších draků vůbec."
"Pochybuju, že v moudrosti draků jsou propastné rozdíly."
"Půlka úspěchu je uvědomit si, co děláš špatně. Bohužel, právě ti, kteří to nejvíc potřebují, se tomu nevěnují."
"Hmmm... Mohli Deora pozvat."
"Po pravdě řečeno si netroufám odhadnout, jaký by to mělo dopad."
"Nic strašlivého, ne?"
"Nemělo by."
Cath se uvelebila v trávě. O světě za hranicemi Univerzity se dozvídala jako o nějakém jiném vesmíru. Často se vydávala v myšlenkách na toulky po ostrově. Znala jej snad lépe tou "teoretickou" částí, než že by jej sama prošla. Ale dál než několik desítek metrů od pobřeží se dosud nedostala.
"Kdy odsud můžeme odejít?" zeptala se.
"Ještě pár týdnů. Složíš zkoušky z nejdůležitějších záležitostí."
"A potom?"
"Kdo ví."
"A ty budeš se mnou?"
"Kdo ví."
"Mám hlad."
"Já vím."
"A mám... to ne..." zděsila se. Teď teprve si všimla, že celou nohavici kalhot, které jediné přežily transport ze Země, má celou protrhnutou, jak padala mezi větvemi stromů. Rozervaná látka se jí táhla od kotníku až po zadek. Catherine zklamaně protáhla tvář.
"No, konečně si na sebe vezmeš něco normálního."
"Hmm...."
"Chtěl jsem ti dnes něco ukázat."
"Tak do toho," odvrátila nešťastný pohled od zničeného kusu oděvu.
Vigy se zvedl a zaštrachal zadníma nohama.
"Asi za dva, tři týdny jsou slavnosti jednoho z živlů. Vždycky dvakrát do roka. Blíží se oslava Ohně, a my musíme mít něco připraveného."
"Pyromanskou zábavu?"
"Cokoliv."
"Třeba ukázat jim, jak se tady krásně spí?"
"Přemýšlel jsem o tom. Napadla mě pěkná věc."
"Ou," Cath se začínala maličko bát. Drak se pousmál.
"Neboj, nic závažného. Ale bylo by pěkné kdybys to viděla."
"Z jakého oboru to je?"
"Umíš zpívat?"
"Jak kdy."
"Bude to o zpěvu. O hudbě. Tak jak jsi ji ještě těžko slyšela."
"Sem s tím." s těmi slovy se vyšvihla na nohy. Znělo to lákavě. Ostatně, jako vždycky, když drak něco vykládal. Vigy kývl směrem, kde odtékal potok k jezeru.
"Tudy."
Mlčky vykročili. Catherine cestou nemyslela vůbec na nic. Nechtělo se jí. Přemýšlet bude teprve, až to bude opravu důležité. Plánovat není radno - něco by se mohlo zvrtnout. Pokračovali mezi stromy. Ticho vystřídalo slabé šumění vody.
"Teď zavři očka," řekl Vigy tiše.
"Tipni si, do kterého stromu vrazím první," odpověděla Cath ironicky.
"Rád bych. Ale dnes ses nabila dost."
"Ach. Takže ten sráz před námi?"
"Zavři je," zavrčel drak o něco prudčeji. Výjimečně si odpustil něco ve stylu: nebo se s nimi už nepotkáš. Catherine stejně poslechla. Koneckonců, nepotřebuje oči, aby viděla.
Jen se chvíli soustředila. Barvy odpoledního světa se rozlily do modrého spektra, které vykreslovalo svět pomocí obrysů a indigových vláken. Vigyho mysl pomalu přecházela vedle ní. Skoro si ani nevšimla, jak se jedno vlákno jeho mysli plíží za ní.
Nemusíš pořád kontrolovat, jestli tě náhodou neklamu, prohlásil pobaveně.
Já studuji, kolik odstínů může mít modrá, odvětila maličko uraženě.
Tak studuj, jak se u toho trošku hýbat.
To si rozmažu paletu.
Potom rozmažu já tebe.
Jako by se stalo, ó šupinatý.
Zdálo se jí to trochu lehčí než před časem. Možná díky tomu, že její mysl nebyla natolik vzdálená od jejího těla. Myslela na realitu. Myslela na hybné ústrojí lidských kostí. Alespoň jednou za čas myslela sama na sebe.
A ono to šlo. Těžce, pravda. Cítila, jak se její tělo podle na povel zvedá. Nohy se samy od sebe pohybují. Byl to strašlivě divný pocit, jako když... ne, tohle nejde popsat. Věděla, že jde, ale přitom nohy neviděla. Mozek je ovládal, ale neměla je.
Dalo to práci, ustavičně myslet na pohyb, a přitom se snažit udržet v podvědomí. Přes veškerou snahu se jí nedařilo příliš dobře měnit směr. Cítila slabé údery, když její malátné, bezduché tělo vráželo do okolní vegetace. Cítila bolest přímo v mysli, ale jaksi vzdáleně. Utlumeně.
Vypadá to... nanejvýš zajímavě, dostal ze sebe Vigy, při pohledu na Catherine se zavřenýma očima, pohybující se jako míček v pinballu od překážky k překážce pomocí odrazu. Vypadala jako náměsíčná, zakopávala o kořeny, ale nepadala. Cath věnovala v mysli veškerou snahu na to, aby se udržela na nohou.
Urazili několik metrů. Dívčino tělo i mysl se začaly kymácet únavou. Věděla, že z takového myšlenkového napětí. Před ní se v modro - červených odstínech rýsoval převržený kmen stromu. Velmi těžký oříšek. Catherine telepatickými pokyny dokolébala tělo až ke kmeni. Co teď. Padlý strom byl i horizontálně do výšky její hrudi. Tohle bude vyžadovat jemnou mechanickou práci.
Za prvé - natáhnout ruce. Soustředila svůj vypjatý mozek na pocit, který se naskytne při tomto jednoduchém úkonu. Po několika vteřinách dostala nepatrný signál, že je hotovo.
Za druhé - lehnout si na kmen. Po několika pokusech s ohýbáním páteře se rozhodla poněkud povolit vůli zůstat stát rovně. Její tělo sebou prkenně plesklo na kůru.
Za třetí - chytit se. Veškeré myšlenky musela napojit na prsty a dlaně. Nejprve natáhla ruce co nejdál. Soustředila se na napínající se svaly, až kam to šlo. Potom několikrát pomalu zahýbala prsty. Bylo to složité. Nedokázala vnímat pohyb prstů a zároveň hmat v nich. Napětí sílilo, hlava jí třeštila a nakonec se rozhodla zatnout nehty a čekat, co z toho vyleze. Koneckonců - otevřít oči může vždycky.
Za čtvrté - přitáhnout se. Na to se netěšila. Doposud dělala jen takové drobné věci. Teď bude muset zapojit i svalovou práci, čímž si nebyla jistá. Ale šlo to neuvěřitelně snadno. Stačilo si jen představit, jak ji ruce vyšvihují na horu. Ovšem - svalová práce je mechanická, takže s myslí nemá nic společného. Co tělo dokáže, to zvládne, co ne, nechá být. Pěkné zjištění.
Za páté - pokusit se to nepřehnat. Neúspěšně.
Její mysl se vrátila do těla s prvním nárazem. V zápětí toho zalitovala. Dopadla na bok pod kmen, kde byla naštěstí podestýlka kůry a kapradin. Několikrát se převrátila a skutálela se z malého svahu. Větvičky a kamínky bodaly do čerstvých škrábanců, utlačovaly dobité kosti a vůbec, bylo to nanejvýš nepříjemné.

VII. 4. část

24. července 2008 v 14:13 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Konečně se zdálo, že zaparkovala. S obličejem zabořeným do voňavé trávy se rozhodla nevstát. Všechno ji bolelo. I hlava, i když ta trochu víc, než všechno ostatní. Parádní den, vskutku. Cítila se unavená. Nejen z toho, že sotva před několika hodinami byla ještě na bojišti, ale i z náročné telepatické lekce a stejně tak díky Vigyho terapii šokem.
Když už o něm byla řeč... V Catherininém zúženém zorném poli se objevily zahnuté drápy a poté i kus jejích urvaných kalhot.
"Nechybí ti něco?" zeptal se drak při pohledu na cár oděvu.
"Postel." ucedila Cath, přidušená zelení.
"Ale no tak. Takový krásný den..."
"Znám i lepší."
"Ještě ses ani nezvedla a už děláš předčasné závěry?"
Zvedla se. Protáhla se. Podivila se.
Tohle nebyl normální lesík s veveřičkami, šutýrky, jehličnánky a podobnými věcmi, které se vás většinou bolestivě týkají. Tak už třeba ten strom. Pokud se Catherine nemýlila, ještě před chvílí byly jeho listy zelené. To, co v koruně svítilo teď připomínalo perlorodku zevnitř v obludné velikosti. Lísky se třpytily všemi možnými odlesky bílé, světlounce modré a růžové. Stromy byl obrovský - kolem dokola jeho kmenu bylo přilepeno mnoho podivných obydlí z materiálu, který trochu připomínal vosk. Nádherný hladký vosk zářící všemi barvami.
Slova se Cath zadrhla v krku.
"To je v čudu," vyšlo z ní. Ohromeně zírala na podivný panelák, který se tyčil daleko nad Vigyho hlavu. Okolní stromy byly také vysoké, ale ani za nic nemohly soupeřit s gigantickou rostlinou, která zacláněla okolí.
"Pěkné, že? Ale kvůli tomu tady nejsme."
"Uch, co tedy," prohlásila mírně nepřítomná Catherine.
"Právě jsme na místě, kde působí jeden z nejlepších vokálních souborů na světě!" prohlásil slavnostním tónem.
"A kolik je těch nejlepších?"
"Přece všechny."
"Ach tak." rozhlédla se, "a kde jsou?"
Vigy ji napodobil.
"Musíme počkat. Ještě tak asi...patnáct minut."
"Tak čekáme."
Tak čekali. Po několika chvílích si Cath všimla, že vedle nich se usazuje nějaký tvor. Přišel naprosto neslyšně jako stín, vynořil se za padlým stromem. Měl koňské tělo, celé hnědé, trup však lidský, tmavé oči svítily ve snědé tváři pod hustou hřívou hnědých vlasů. Zajímavý hybrid. Catherine to tipovala na kentaura. V RPG hrách sice nebyl tak častý, ale přesto byla ve fantasy natolik zběhlá, že si okamžitě dokázala představit, co by se stalo, kdyby jej naštvala. Vigy sledoval její pohled směrem k příchozímu tvorovi. Kentaur si jich očividně nevšímal. Složil své dlouhé koňské nohy a pohodlně se uvelebil hodný kus od nich, na malém pahorku. Neměl žádnou zbraň, založil ruce na hruď a vyčkával. Cath se nestačila divit.
V zápětí přilétlo několik ptáků a zůstalo vysoko na stromě. Catherine nebyla schopná je zahlédnout, ani odhadnout proč tu jsou. A nebyli posledními, kdo přišel. Tvorové z lesa se ze všech stran vynořovali na mýtině, lehali a sedali do okolního prostoru a s očekáváním hleděli na panelový strom. Kolem ní a draka byl uctivý pruh volného místa. Zatímco přicházeli další a další, na druhé straně mýtiny se posedávající tvorové rozestoupili. Přikráčel drak. Jeho zlaté šupiny se třpytily jako slunce na Zemi. Byl úchvatný. Všichni tvorové mu uhýbali z cesty. Po boku jej doprovázel krátkovlasý mladík. Aerth vypadal velkolepě a se stejnou elegancí se položil do trávy. Jeho kůže se zatřpytila na dohasínajícím světle, lákala oči, aby si prohlédly tu nádheru. Romadeus se s lehkým úsměvem posadil ležícímu ještěrovi k nohám. Zachytil pohled Cath a kývl na ni.
Vigy znechuceně sledoval příchozího a poté obrátil hlavu tam, kam všichni s nadějí hleděli. Catherine byla tuze zvědavá, jaká událost je čeká, když se tu sešlo tolik národa.
"Zatraceně. Kdybych věděl, že jich přijde tolik, vybíral bych vstupné," zavrčel zklamaně Vigy.
"Co bys přesně vybíral?"
"Hmm...řekněme že by bylo obecenstvo trochu řidší," ucedil, při těch slovech propaloval pohledem zlatého draka.
"A co se vlastně bude dít?"
"Už jsem ti to říkal."
"Já vím, ale ptám se znova."
"Radši se dívej."
"Děkuju."
Namířila pohled ke stromu. A ono se už skutečně něco dít začalo. Všichni shromáždění zpozorněli.
Listy na stromě náhle vykvetly do růžových a fialových odlesků. Barvy prostoupily celé okolí jemnou perleťovou září, vše kolem halily do stejného barevného šatu. Catherine otevřela pusu, když se záře rozlila kolem jako záplava vody. Vigy měl hlavu vysoko zvednutou, v očích se mu odrážel obraz mýtiny. Aerthovy zlaté šupiny se spojili s všudypřítomným světlem a vytvořily překrásnou atmosféru.
První dojem byl více než úchvatný. Catherine si přirazila spodní čelist zpět a čekala, co přijde dál. Stejně tak na tom byli asi ostatní.
Zazněl něčí hlas. Cath uměla zpívat docela slušně. Ale to, co se teď rozléhalo okolím bylo... nádherné. Úžasné. Neviděná postava, nejspíš něco podobného ženě, vydávala jen jediný dlouhý tón. Byl překrásný, zněl trochu jako flétna, nebo štěbetání ptáků, nebo... těžko to popsat.
Catherine se to začalo líbit. A to na tom bylo nejzvláštnější. Nikdy, žádná hudba ji tak nevzala jako jediný tón, zazpívaný někým, kdo s hlasem opravdu uměl. Nic víc. Slyšela hudbu, jako kdyby se sama rozezněla, přivolána nádherným tónem. Cath cítila jak jí buší srdce v naději, co přijde.
Hudba a zpěv naplňovaly okolí. Prosákly do všech tvorů okolo, ovládly srdce bytostí, kteří přišli, aby slyšeli úchvatné hlasy nymph, dětí přírody. Celé okolí se zaplňovalo pocity klidu, štěstí a krásy, vděčnosti za život a hlas. Ta píseň neměla slova. Měla něco mnohem víc.
Nové a nové hlasy se přidávaly, čeřily duše i srdce všech, kdož měli tu čest naslouchat. Catherine chtěla jen sedět a poslouchat, slyšet víc a víc. Zpěv byl nádherný, vázal na sebe hudbu, která vycházela z duše samotného bytí, hrála nymphám, aby mohla pomoci rozvít ten krásný pocit, který všechno společně tvořilo.
Bylo to skvělé. Úžasné. Nepopsatelné.
Všichni, kdož seděli kolem byli omámeni. Všichni až na dva draky, kteří seděli na opačných stranách a jen mlčky přihlíželi. Vigy přihlížel zavřenýma očima. Cath si užívala jejich píseň. Zapomněla na hlad, na únavu, všechny její smysly se snažili vnímat nádherný zážitek.
Poté se z nitra stromu zářícího barvami vynořila postava. Nympha. Překrásný tvor. Kůži měla tyrkysovou, jemnou jako hedvábí, vysoké štíhlé tělo. Byla vše, jen ne lidská. Něco v jejích očích, v její kráse je jiné. Trochu to nahánělo strach.
Catherine si všimla, že část nymphího těla splývá se stromem. Jako kdyby byla jen jednou z jeho větví. Ruce, nebo něco takového, měla složené na hrudi. Oči jí zářily, když zpívala úchvatnou píseň.
Cath neměla přehled o čase. Cítila, že se hudba ztrácí, uniká, společně s hlasy nymph, které mizely z dohledu. Za chvíli už i hudba utichla. Poslední hlas, který udržoval kouzlo zpěvu, zmlkl. Záře stromu se vytrácela. Barvy se stahovaly zpět ke zdroji, zanechávaly stromy i keře nuzné a chudě zbarvené. Listy kouzelné dřeviny naposled zazářily perleťovým svitem. Dohasly. Ztratily se v šeru.
Nikdo se ani nepohnul. Neozval se jediný šelest. Catherine ještě chvíli seděla bez hnutí, omámená tím, co slyšela.
Probral ji burácivý zvuk, který se rozlehl po celém mlčenlivém okolí. Očividně vytrhl ze snění i všechny ostatní. Cath zamrkala. Bylo šero. Museli tady sedět nejméně hodinu. Vůbec si neuvědomovala, že by to trvalo tak dlouho. Vlastně, neuvědomovala si vůbec nic.
Zvuk, který je všechny brutálně probral přinutil okolní tvory obrátit hlavu směrem ke Catherine a Vigimu. Cath se nahnula dozadu a potichu zašeptala.
"Vstávej, Vigy."
"To jsem nebyl já," zívl drak, "to byl tvůj žaludek."
Při těch slovech jí konečně došlo, jak strašlivý má hlad. A žízeň. A vůbec. Sekla omluvným pohledem na ostatní. Naštěstí, kouzlo paralyzování opadlo z celého okolí a všichni, kdož byli s nimi na představení se postupně vytráceli. I Aerth s Romadeusem už na svém místě nebyli.
Bílý drak párkrát zívl a protáhl se, přičemž několika stromům urazil kvanta větví.
"Tak co?"
"Zajímavé."
Vigy se usmál.
"Ano. Určitě jsi slyšela o tom, jak různé divoženky vábí a mámí smrtelníky. Teď už jsi i viděla, jak to dělají."
"Hudbou?"
"Napůl. Víš, nejde to nazvat přímo hudbou. je to prostě...já nevím...síla duše. Ta energie, která tebou prochází, vede dech, tvořící tón. A země, podstata tohoto světa a matka tvé duše tě doprovází."
"Poeticky řečeno."
"Díky."
"Ale vůbec nic mi to nevyjasnilo."
"Tak jistě chápeš, jak složité je něco takového umět."
"V tom případě tím, řekněme zpěvem, mohou dokázat nevídané věci."
"Už jsem viděl elfa, který tím zbořil hradbu."
"To muselo být otřesné ječení."
"Ne. Bylo to neuvěřitelně mocné. Dokonce i mě z toho začal svědit nos."
"Teď to s tebou nic neudělalo."
"Část zpěvu je založena na vymývání mozků. Proti tomu jsem až příliš odolný."
"Můžeš zpěvem i zabít?"
"Co já vím, tak bánší to používá naprosto běžně."
"Bánší...takové ty potvory z bažin?"
"Třeba."
Drak se zvedl a kývl směrem vzhůru.
"Tak, pro dnešek to stačilo."
"A proč jsme tady vlastně byli?"
"Napadlo mě, že bychom na slavnosti zkusili něco podobného."
"To si docela fandíš."
"Každopádně."
Drak nastavil pařát.
"Teď si fandíš až moc."

VIII. 1. část

24. července 2008 v 14:07 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Liliana si otřela čelo. V životě něco takového nezažila. Včera večer ještě všechno bylo normální. Přemýšlela, čím to bude. Nejspíš neměla říkat, že se tam bude létat. Znovu uchopila peřinu a zatáhla. Cath se však držela jako klíště a vzdorovala všem pokusům o transport.
"No tak! Catherine! Přijdeme pozdě!" snažila se Lily.
"Nikam nejdu! Nikam!" křičela Cath a zuby nehty se držela přikrývky.
"Musíš! Jen tři dny! To vydržíš!"
"S ním? To těžko!"
Liliana si povzdychla. Zavrtěla hlavou a rychle hledala něco, co by jí v úsilí pomohlo.
"Alexi! Romadeusi!" zařvala.
(dupy dupy dup)
"Co se děje?"
"Cath! Nechce jít... já nevím proč!" Liliana se tvářila nefalšovaně ustaraně. Alex zakroutil hlavou.
"Ukaž," zatřásl s Catherine, "copak?"
"Nejdu nikam!"
"To bude tím létáním," vzpomněl si Romadeus. Kriticky sledoval elfovo marné úsilí.
"Tak mi pomož, chytráku," zasupěl Alex ve snaze stáhnout Cath z postele. Romadeus chvíli váhal, ale poté se přidal. Společně s Lilianou vší silou zabrali. Jediné, co se jim povedlo, bylo natáhnout Catherine napříč přes celou matraci.
"Já nikam nejdu!" opakovala Cath tvrdohlavě.
"Takhle to nejde. Musíme někoho zavolat," elf se napřímil a bezradně odhodil cíp přikrývky.
"Zavolejte toho jejího draka!" napadlo Lilianu.
"Ne, jen ho ne!" řvala Catherine.
"Půjdeš sama?"
"Ne!"
"Tak vydržte," Romadeus se snažil usilovně soustředit.
Aerthe? zkusil.
Oh, copak, maličký? uslyšel v hlavě melodický hlas.
Naléhavě tě prosím, zavolej toho bílého draka.
Je to velice důležité?
Prosím. Ano je.
Tak vyčkej.
"Krysáku!"
"Chceš ránu, zlato?"
"Přivede ho?" ptala se Liliana.
Romadeus kývl. V zápětí se s prásknutím vysunulo okno za jejich zády vzhůru a v něm se zaleskly bílé šupiny a dlouhé tesáky.
"Co chcete? Kde zdržujete!" zaryčel Vigy přímo Romadeusovi do obličeje. Všichni leknutím uskočili, Liliana přepadla přes nějaký objekt na zemi a zůstala sedět.
"My... Catherine..." začal Romadeus naprosto vyvedený z míry.
"Já nikam..." začala Cath.
V okenním rámu se na okamžik objevilo veliké modré oko.
"Ustupte." Vigy se vznášel ve vzduchu, jednou prackou se přidržoval střechy a snažil se strčit hlavu velkým oknem do pokoje. Kopal nohama a křídly se udržoval v klidové poloze. Poté se mu zablesklo v očích. Alex si zastínil tvář. Slyšel za sebou šramot a rychle uskočil ve chvíli, když se lůžko i Catherine nějakou neviditelnou silou s prásknutím přesunulo na druhou stranu pokoje. Tam Vigy chytil pohovku do pařátu, načež ji i s kusem stěny vyškubl z budovy. Omítka se sesypala. Ze stropu spadlo několik úlomků kamene v místě, kde ještě před chvílí byla kompletní zeď i s oknem a postelí. Nyní už tam nebylo ani jedno.
Romadeus několika mávnutími rozehnal prach a podíval se obrovským otvorem ven. Dírou prosvítal žár poledne a za ním se rýsovaly obrysy krajiny. Z otrhané stěny se ještě pořád snášela oblaka prachu a pokrývala mramor pod sebou jako čerstvý sníh.
"Chuděrka," povzdychla si Liliana.
Catherine byla ráda, že se konečně ocitla na zemi. I když zrovna tenhle typ krajiny se jí nezamlouval. Několikrát bezděčně kýchla a nadechla se těžkého dusivého vzduchu. Kolem se ve velkých chuchvalcích převracely cáry hnědé mlhy, nejspíš nějaké zbytkové sopečné výpary. Země byla horká, pokrytá uhlíky, černým prachem a loužemi dávno zaschlé lávy. Lávová pole se táhla do nedohledna, osvícena občasnými ostrůvky hořícího materiálu. Cath se snažila vyrovnat chaotický pohyb uvnitř sebe sama. Po několika vteřinách byla schopná promluvit.
"Tak t - tohle je ráj" zakuckala se.
Vigy několikrát potřásl hlavou, snad aby rozehnal nedýchatelný kouř všude kolem sebe. Zatraceně. Proč zrovna Galion. Zkouška z orientace a místopisu nemohla být zábavnější.
Řekl to i nahlas. Catherine zavrtěla hlavou.
"Někdo nemá a někdo vůbec," pokrčila rameny, "co přesně tady hledáme?"
"Hory."
"Aha. A v nich ten krystal. Je to tak?"
"Přesně."
"A když máš tu hlavu výš, dokážeš odhadnout kde ty hory jsou?"
"Tam nahoře," pousmál se drak, "toho vidím zhruba stejně jako s hlavou v dehtu."
"Oh," chtěla říct Cath, ale povzdech se změnil v suchý, dusivý kašel. Návaly sopečných plynů jí vůbec nedělaly dobře. Na to, že je tato země jen iluze, to bylo krajně nepříjemné.
"Galion. Země Ohně, zničená ve válce, je to tak?"
"Hmm." Vigy se rozhlédl kolem. Neviděl vůbec nic. Tedy kromě kouře.
"Tohle půjde těžce." usoudil.
"Neskončíme?"
Vigy se na ni podíval z výšky tří a více metrů. Cath z něj neviděla nic víc, než pár modře svítících očí.
"Ne. Pojď. Nějak to zvládneme."
Catherine si posteskla. Bylo to horší, než čekala. Nejen, že byla nucená strávit téměř celé dva dny na dračím hřbetě. Museli oblétávat všemožné kouty, jen aby našli nějaké šílené krystaly. Jeden z nich museli dokonce táhnout. Když našli na Anzurathu neopracovaný světelný kámen Giva, byli to oznámit. A jen nešťastnou náhodou se ocitli v letce draků, mimochodem iluzí, která byla nucena celý gigantický objekt uvázat na řetězy a dovléct do Šarlatové Síně. To byl prapodivný název paláce Anzurathu - a hlavní sídlo Rytířů. Rytíři byla asi nejúžasnější skupina. Cath se o nich toužila dozvědět víc. Byla ochotna i za cenu otlačených kostí prozkoumat nějaké ty světy jako bonus, ale Vigy ji uzemnil argumentem, že se celé jedná o iluzi. Většina země tudíž asi není ani vytvořená.
I tak jí stačilo co věděla. Rytíři Anzurathu - tajemní bojovníci, ovládající zázračné schopnosti typu léčení, něco málo magie a úžasně triky proti bytostem "zla". Vládli téměř celému známému světu. Moc se o nich neví, ale našli jste je v každé menší zemi, v každém městě, byli všude, strážili a bděli nad tím, aby nebyla nikde prolévána nevinná krev bez potrestání. Zajímavé. Možná trochu naivní. Ale fungovali. Fungovali skvěle.
"Zasnila ses?" Vigy přimhouřil oči. Kdesi v dáli něco matně zazářilo, ohnivě rudé světlo zakryté záclonami kouře. Nejspíš další sopečná erupce.
"Malinko," začala, ale opět nebyla schopná dopovědět. Tentokrát to bylo horší než normálně. Zalapala po dechu a do plic se jí vhrnul obrovský oblak kouře. Na moment se začala dusit. Hlava ji na povel rozbolela. Chtěla začít kuckat, ale neměla na to sílu.
Po chvíli to přestalo.
"Musíme odsud pryč. V horách to bude lepší. Tak pojď, ať to máme za sebou." prohlásil Vigy, když jí pomohl se vyzvednout na nohy.
Jen neochotně se usadila do sedla, které dostali za soustavného škemrání a výhružek od obchodníka. Catherine měla naprosto rozbolavělé kosti a svaly v sedací části, z letu se jí chtělo zvracet. Nicméně odporné prostředí sopečných polí bylo mnohem, mnohem horší a proto ráda nasedla výš, kde už smog nebyl tak hustý.
"A pomalu."
Drak se odrazil. Křídly rozehnal přehánějící se výpary, které se na okamžik rozestoupily a odhalily holou, spálenou půdu. Stoupal výš a výš, až pod ním zůstaly chuchvalce kouře jen jako líně se valící řeka. Ve výšce asi dvaceti metrů se už mnohem lépe dýchalo, i vzduch byl řidší. Jen viditelnost pořád za moc nestála. Což se později ukázalo jako osudné.
"Pomaleji, říkám," pravila nejistě Cath. Na dračím hřbetě se cítila snad ještě hůř, než v jeho spárech.
"Pomaleji už to nejde!" odsekl Vigy. Letěl rychlostí chcíplého mezka, křídly rázně rozháněl nažloutlé plyny kolem sebe. Zamračil se. Tohle nebylo ani trochu příjemné. Ve zdejším kraji je sopek jako rýže v čínské restauraci. A kupodivu všechny jsou činné.
Hřmění. Někde hodně blízko nich. Vigy zůstal stát na místě. Rachotivý zvuk se ozval jen na krátko. Poté utichl. Drak visel ve vzduchu a ještě chvíli naslouchal.
"Co to bylo?" Cath se napřímila, přestala na okamžik fňukat nad nespravedlností a zaposlouchala se také.
Znovu zahřmělo. Vzduch se viditelně roztřásl.
"Asi jsme se dostali poblíž nějaké sopky."
Catherine chtěla odpovědět, ale nakonec neřekla nic. Citelně se oteplilo. Páry a kouř působily jako skleník a Cath měla dojem, že se asi upeče.
"Ups."
"Copak?"
"Dostali jsme se do VELKÉ blízkosti," Vigyho hlas zněl nějak podivně pisklavě. Catherine nechápala co to má znamenat. Drak máchl několikrát za sebou křídly. Hnědé plyny se rozletěly stranou.
To, co bylo pod nimi, už nejsou lávová pole. To je horský svah. Temně černý zbrázděný horský svah pokrytý zaschlou lávou a šedivým popílkem.
"To je....sopka, že?" usmála se měkce Cath.
Vzduch se otřásl. Vigy se zakymácel.
"Ano."
"A to co přijde...je výbuch, že?"
"Ano."
Drakova odpověď zanikla v ráně tak hlasité, že se s ní nemohl rovnat ani výbuch supernovy. Cath si zoufale zacpala uši, aby jí zvuk explodujícího vulkánu nerozerval bubínky. Vigy ze sebe vydal tlumené "o-ou" a vyrazil pryč. Příliš pozdě.
Catherine se stejně nedržela rukama. Drakův pohyb s ní zamával jako praporek. Vigy se snažil vykličkovat z pekla, které se na ně sneslo. Z temného nebe padaly rozžhavené kameny a štěrk, padaly všude kolem. Jeden z menších trefil ještěra do nohy a s kovovým zvukem se odrazil pryč.
Kéž by moje kůže dokázala totéž, pomyslela si Cath.
Padl na ně závoj prachu a ohnivých jisker. Potom i závoj samotné lávy.
Dva údery, těsně za sebou oznamovaly konec zkoušky. Catherine dopadla na všechny čtyři a v zápětí i na zbytek. Zato Vigy se s rykem zřítil přímo na záda.
"Uf. Geniální," procedila Cath s ústy plnými trávy.
"To mi povídej!" Vigy se bezděčně motal, křídly zametal po zemi. Nejprve opatrně vyloupl hřbetní ostny z hlíny, kde po nich zůstaly hluboké díry. Záhadným způsobem se dostal do vzpřímené pozice.
"Jsme hvězdy," oznámila světu Catherine.
"Každopádně."

VIII. 2. část

24. července 2008 v 14:06 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Tentokrát se zabydleli u jezera. V lese poblíž Uspávací studánky nebylo dost místa pro dva draky a dva zničené humanoidy. Catherine s Alexem seděli, nohy ponořené do vody. Cath měla u úst kapesník, každou chvíli se dávivě rozkašlala, aby z plic dostala ten odporný mix prachu a plynů. Na to, že zmizelo ze zkoušky vše, včetně sedla, to byl docela pech. Když už se rozkašlala asi po páté, Alex se na ni znepokojeně podíval.
"Jsi v pořádku?" položil základní otázku.
"Jasně," vrátila mu lživou odpověď.
"Tak to pochybuju." elf se na ni zkoumavě zadíval.
"Vždyť se skoro dusím! Tak proč se mě ptáš?" vypustila Catherine zpoza kapesníku.
"Jsi bílá jako stěna," sdělil jí.
"Tak to je normál, ne?"
"Ehm, bílá jako BÍLÁ stěna."
"Hmm,"
"Je bílá jako já, když mám špatný den," zavrčel Vigy. Voda z jezera smyla popel, který na sebe nasbíral. Z šupin mu stékaly proudy vody, padaly ve velkých strouhách zpět na hladinu. Z roztažených křídel drakovi kanuly veliké stružky. Několikrát s křídly zamával a studená sprška zasáhla i Alexe s Cath.
Alex si otřel obličej od vody. Drak majestátně vykráčel na břeh a přistoupil ke Catherine.
"Konečně se ti podobám," pousmála se na něj přiškrceným hlasem.
"Vážně nevypadáš dobře," pravil pravdivě.
"Však ty taky ne."
" " odpověděl Vigy. Pomalu se složil poblíž nich na zem. Těžké obrněné tělo se zabořilo do měkké hlíny. Kolem hlavy mu pořád ještě stékala voda. Obrátil se k lesu a krk uvelebil na předních prackách. Zamířil své pronikavé modré oči nejdřív na Tagratha, sedícího poblíž elfa, který sledoval něco za obzorem, poté zpět na Cath.
Znovu zakašlala. Bylo to odporné. Chytila se za hruď, jako kdyby se snažila zmírnit ohavnou škrábavou bolest.
"Měla by sis jít lehnout." nabídl Alex znovu své vědomosti.
"A kam asi? Nemám postel...vlastně nemám ani pokoj," zasípala rozzuřeně. Vigy si povzdychl.
"Máš mě."
"Oh, vskutku?"
"Mám vystudované stavebnictví."
"Čeho?"
"Teoretické."
"Takže stavíš jen teoretické věty?"
"Ne. I praktické budovy."
"A jak?"
"Teoreticky."
"Pch. Ty možná vydáš za demoliční četu...ale postavit něco zpátky?"
"Vsadíme se?"
"O kolik?"
"Když ti spravím pokoj, půjdeš si lehnout?"
"Když ne?"
"Je zbytečně se tohle možností zatěžovat."
"Jen aby."
"Myslím to vážně."
Rozkašlala se, "Jak jinak."
O pár minut později se pod dohledem Vigyho vševidoucího oka nasupeně ukládala do postele. Ten podvraťák to vážně dokázal. Catherine neměla tušení, jak to mohl udělat. Nedokázala ani postřehnout zeď, jež sama narůstala, a to ještě nepočítala zbrusu nové trámy a okna, která se v nové stavbě usadila. Vypadalo to, jako kdyby se vůbec nic nestalo.
Zakryla se dekou a věnovala jeden kamenný pohled směrem k oknu. Modré oko, které zakrývalo pohled na horizont se maličko snížilo, jakoby na znamení kývnutí. Poté i s celým drakem zmizelo pryč.
Cath si několikrát vyprázdnila plíce do kapesníku. Zatracený zeměpis. Zatracený Adair. Nebýt toho šíleného elfa, blázna do map a nehybného výrazu ve tváři, mohla teď sedět v lese a sbírat kytičky. Blé. Byl to stoprocentně on, kdo si vymyslel zkoušku na dračím hřbetě. Mohla být jinde...třeba na lodi, nebo tak něco. Ne. Ve vzduchu. A basta.
Podle informací, které oba dva s Alexem dali dohromady, Liliana s Romadeusem dostali úplně stejný úkol. "No, nebyla by to naše beruška, kdyby se s ním okamžitě nezačala předhánět," řekl Alex doslova. Však uvidí se, co z toho vypadne.
Alespoň že nebyla poslední. Podle toho, co vyprávěl Alex, si zvolila ještě relativně pohodový způsob ukončení zkoušky - smrt. Když elf vyprávěl o tom, že měli hledat nějakého chlapa na Farethii a místo toho se dostali úplně někam jinam, přesněji řečeno k drowům, jež byli kupodivu docela překvapení. Ještě překvapenější však byli Tagrath s Alexem, když se proti nim vrhli dva wyverni. To je prý taková potvora podobná drakovi. Dost zlá. Shodili Alexe do moře. Ten se prý potom snažil doplavat někam pryč. Ale dostal se právě do místa, kde iluze končila. Konec. Šmytec. Slepá ulička.
Byla to smůla, ztroskotat na nedostatku fantazie. I když elf připustil, že by se stejně těžko dostal sám do bezpečí. Cath to vnuklo myšlenku, jestli se i ona konečně někdy podívá "ven". Jestli jí někdy někdo ukáže, jak to vlastně chodí v okolním světě.
Vzpomněla si na Zemi. Její myšlenky ohledně bývalého domova byly čím dál řidší. Po pravdě - trochu se za ně styděla. Cítila zahanbení, když vzpomínala na svůj bývalý domov bez pohnutek, jako kdyby jej vlastně ani neměla ráda. Ale tady... se to prostě jinak nedalo. Bylo to tu nádherné. Jako sen. Sen, ze kterého se člověk nemusí probouzet. A Catherine doufala, že jí bude dovoleno snít co nejdéle.
Přesto si ještě upamatovala na věci, které měla na Zemi ráda. Třeba Kara a jejich kousky. Společně toho dokázaly, respektive vyvedly, tolik, že by tomu málokdo uvěřil. A co by řekli teď její přátelé, lidi ze třídy, kdyby přikráčela s drakem po boku a začala jim vyprávět, jak úžasné je létání? Na připomínku ucítila mírné táhnutí v zádech, následek velmi dlouhého cestování na dračím hřbetě.
A když už jsme byli u draka... Stále víc přemýšlela nad Vigyho nápadem s písní. Nebyla to špatná myšlenka. Už proto, že to co předvedly nymphy, bylo úžasné. A Cath samozřejmě chtěla něco takového dokázat také. Jen tak někdo by na jejich podívanou nezapomněl.
Devět dní volna. Tolik jim dali na přípravu blížící se slavnosti. Devět dní na trénink písně. Devět dní na to, aby si vůbec rozmyslela, co bude dělat. Přemýšlela o tom, co jí Vigy řekl k nymphímu zpěvu. Pokud je to opravdu něco, co vychází z tvé vlastní duše, tak by to neměla být slova cizího člověka. Jestli má něco zazpívat (a byla si jistá že zpívat bude) tak to bude zpěv, který vychází z její vlastní hlavy. Přesněji řečeno z její vlastní slovní zásoby.
Kde byly ty papíry? Oh, šuplík. Pastelka. Oranžová? Hmm, co se dá dělat. U stolu psát nemůžu. Musím přece ležet. Něco na podložení...jé, hele, tácek od snídaně. Drobky ven z okna. Však nějaký pták si je rád podá.
Zachumlala se hlouběji do svého pelechu. Tácek si opřela o kolena, na něj nachystala stoh papíru. Konec pastelky strčila do úst.
Jak začít? O čem psát? Mňam, ta tuha je sladká.
Cumlala oranžovou pastelku a přemýšlela o nějakém vhodném tématu. Jezero? Ne, to bylo moc fádní. Uspávací studánka?... Hmm, text by zněl asi takhle: chrrr, zzz, chráp, chrrrr. To by se neujalo.
Kde takovou dobrotu berou? Oni tím píšou? podivila se Catherine. Snědla už asi čtvrtinu pastely, na klíně se jí hromadily vyplivnuté třísky. Dřevo nic moc, ale ta tuha...chutnala jako nějaké šťavnaté sladké ovoce. Jakým kouzlem tomu tak bylo?
A proč ne? Před očima se jí náhle promítl obraz toho, jak Vigy jediným pohledem spravuje její pokoj. Nic takového v životě neviděla. Nebo před dvěma dny, jak to udělal s tím oknem a postelí? Vysunuly se na jeho rozkaz.
Uvědomila si, že draci mají obrovskou moc. Věděla to z různých článků, které o nich četla. Ale teď si vybavila všechno, co Vigy kdy předvedl... bylo to neskutečné. Úžasné. Nevídané. Galaktické. A to byl jen zlomek jeho skutečných dovedností.
Téma bylo, občerstvení i papíry také. Vyplivla několik dřevěných štěpin a dala se do díla.
Seděla na mramoru a čekala na Vigyho. Bylo jí trochu špatně. Poté co s námahou dokončila své básnické pokusy, snědla celou oranžovou pastelku. Stejně tak i fialovou a tmavě zelenou. Bílá ani černá jí nechutnaly. Zato žlutá byla fajn. Růžová i modrá ušla, ale hnědou už nezvládla. Bylo jí divně. Asi jako vám, kdybyste místo oběda do sebe naházeli osm pastelek. Nejspíš nebyly určené ke konzumaci.
Něco hlasitě zasvištělo. Ozvala se rána a celá plocha s univerzitou se...no dobře, nehnula ani o píď. Cath se v poklidu posunula o několik metrů dál, aby umožnila ohnivé dračici poskládat tělo do zvládnutelné formace. Liliana klečela na zemi, na tváři šťastný úsměv.
"Cath!" zavolala na ni, když zahlédla její známá záda. Ferth, rudá dračice zatřásla hlavou a cvičně vypustila několik plamenů.
"Zdar Lily," zabručela Catherine, snažíc se alespoň o trochu přívětivý tón. V duchu se pokoušela odhadnout, která pastelka půjde na svět první.
"Vyhrála jsem! Vyhrála!" Liliana vyskočila na nohy a nadšeně zacloumala s Cath, jako kdyby ji to zajímalo.
"A co jsi vyhrála?"
"Zkoušku!"
"Jak?"
"Splnila jsem úkol!"
"A jaký?"
Z Liliany čišelo nadšení a Catherine se ho velmi neobratně snažila neuhasit. Její přítelkyně si přisedla a okamžitě se pustila do vyprávění.
"No, nejdřív byly jen nějaké drobnosti, jako něco doručit a tak. Potom jsem se na Lethanu potkala s Romadeusem - také měl zajít za tím samým mužem co já. A oba jsme dostali stejný úkol, najít místo, kde se schovává poslední krystal. Dostali jsme jakási vodítka. A já tam byla první! V chrámu na Farethii, v poušti! Z Lethanu! Chápeš to?"
"Skvělý! A co Romadeus?"
"Myslím že už je taky zpátky," Liliana s ní naposledy rozjařeně zacloumala, "tak já jdu, zatím!"
Cath odhadla, že jsou pryč, hlavně díky tomu vedru, jež odešlo s nimi. Povzdychla si. Klidně by se radovala také. Ale to se jí nesměl zvedat žaludek. Náhodou zahlédla bílého draka, který kroužil po neviditelné ose nad neurčitelným územím. Konečně.
"Taxi!" zavolala.
Vigy svou trať změnil jen nepatrně, načež přistál poblíž Catherine. Šupiny měl krásné, naleštěné a zářily běloskvoucím jasem. Složil křídla a pomalu přešel k ní. Vstala a doufala že její tvář není taková, jak si ji představovala.
Drak neřekl nic. Místo toho k ní natáhl pařát. V ruce měl dvě malé barevné věci. Byly to pastelky.
"Dáš si?"
"Podám si tebe, jestli to okamžitě neschováš," zavrčela. Vigy se usmál. Zahodil dvě osudné psací potřeby někam do prostoru. Tmavě modrá a tyrkysová se zabodly daleko od sebe téměř polovinou své délky do půdy. Drak kouzelnickým pohybem vytáhl druhou pracku, ve které třímal něco jako bílé jablko.
"Tak tohle?"
"Já nemám na jídlo ani náladu."
"Zkus to."
Dost neochotně si vzala albínské ovoce. Přičichla k němu. Nic. Zakousla se. Nic.
"Co to je?" žvýkala, ale ať sousto válela na jazyku jak chtěla, nemohla přijít na absolutně žádnou chuť.
"Říká se tomu Nicotka," usmál se Vigy, "je to ovoce, které nijak nechutná. Ale když ho sníš...no uvidíš."
Cath v naději žvýkala dál. Bylo to vskutku zázračné. Stejně jako nemělo jablko žádnou chuť, to samé se děli s jejím žaludkem. Neměla v něm žádný pocit. Jako kdyby nesnědla nic. Ale to nic perfektně zahánělo hlad.
"To je fajn," usmála se šťastně Catherine. Vigy se usmál a kývl na znamení spokojenosti.

VIII. 3. část

24. července 2008 v 14:05 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Tentokrát ji vzal na obyčejnou prosvícenou lesní mýtinu. Opřel se bokem o skálu a čekal, až Catherine najde v nohách cit. Lepšila se. Už se nevzpamatovávala pět minut, ale jen několik desítek sekund.
Když si konečně sedla, odkašlala si. Za to odpoledne v posteli se definitivně zbavila prachu v plicích a bylo jí tisíckrát lépe.
"No?" protáhl Vigy.
"Ehm, jak jsi říkal o tom...o té slavnosti."
"Jistě."
"Tak bychom ten zpěv," Cath se snažila tvářit nevinně, "No mohli bychom to zkusit,"
"A?"
"A řekla jsem si, že když to má být můj zpěv...tak by v tom mělo být i něco víc, než jen hlas."
Vigy viděl, že tohle by bylo na delší debatu.
"Tak to přečti," napověděl. Catherine přikývla a vytáhla za pasem zastrčený papír, na který přepsala své proškrtané dílo.
"Eh, tak tedy," nadechla se a začala recitovat.
"Mávnutí rukou,
Napjaté svaly
Naprosté uvolnění
a silné tělo dračí

Tvrdý pohled

Kamennou tvář halí
Chvíle prozírání
a tajemné očí dračí
Rozhodný postoj
Bez chvíle klidu
Vztyčená hlava
a velkolepost dračí
Myšlení rozvoj
Do davů lidu
Vůle buď zdráva
a Mocná mysl dračí
Proudění moci
Do pevného těla
Přírodní síly
a bystrý postřeh dračí
Vidět i v noci
Temného večera
Vžít každou chvíli
a zralé smysly dračí
Pomyslet na budoucnost
Na to co se stane
Řeka ať přetéká
Hradba ať vzplane
Vítr ať řádí
Země ať se třese
Myšlenky svádí
Blesk, ať si je nese
S lehkostí ptačí
a mocí dračí
Navždy změnit svět
Navždy zlepšit bytí
Vše zlé vrátit zpět
Štěstí, ať se chytí
Do připravených sítí
K tomuhle nám stačí
Jen obrovská moc dračí
Ať magii máme stále
A sílu ji v sobě vyvolat
Za cílem jít dále
Spolu s velkým duchem draků!"
Vigy se při jejím projevu jednou nebo dvakrát usmál. Catherine dočetla poslední řádky a čekala na hodnocení.
"To bylo pěkné," usmál se drak, "na tvůj věk a na to, že jsi člověk..."
"Ach tak," zamračila se Cath, i když byla s jeho názorem spokojená.
"Ale musíme to přeložit. Do obecné řeči."
Toho se bála.
"Toho jsem se bála."
"No, nedá se nic dělat. Podej mi to." Vigy uchopil do velikých pařátů její papír a zamžoural na něj. Nebyl problém přečíst malé písmo, spíš tu barvu, kterou to bylo psané. Přejížděl očima text a potom to samé začal vykládat v obecné řeči.
"Netha ba athanka
Ba nethe ohma
Lay unduna ow durthe
re ba kath gothe warleth
Lay othewe janeth
Ba tas gondrome letha
Lay haten lay roneth
re ba kahr qarthe warleth
Ba oneth terena
Malse haten lay deth
Ba zagrome aherre
re lay cardatheme warleth
Lay euran lay ethasthe
Va neit marqethe sudt
Lay kalm raith temth
re lay euran wandera warleth
Salath lay wandera
Va ba kath yabel
Lan gonthe silvana
re lay cherth olh warleth
Perth elar qen lay bher
Lay istoh kehara
Jerth lay hathen reden
re lay naitera kenth warleth
Euran fes nur lay darilion
Nur sderg nurgaith alarth
Laith ernh goreth
Begonth ernh zearth
Lan thorgar ernh sendeleth
Lan farth ernh kareh
Lay euran jehanth
Lay lethern ernh darn herth
Nam lay ilaith parnat
re lay wandera warleth
Taraith oderth nareth
Taraith lakart raith
Voreth markar dabeth ardan
Lay charth ernh orneh
Va qasth darnon
Lak sderg henet zarhan
Tran lay wandera banth warleth
Ernh lay ardluna jaleth rentara
Re gonthe arh qen feh yarna
Hudh ferige ethar asanth
Denrion nam lay edraeon caranth werth."
Catherine se ani neunavovala poslouchat. Tolik slov v obecné řeči ještě nikdy neslyšela, natož, aby jim rozuměla. Nepamatovala si svou báseň, takže bylo zatěžko vnímat slova.
"Ty se asi rád posloucháš, co?" pravila znuděně. Vigy se na ni podíval. Neřekl ani slovo a vrátil jí papír.
"Jak se to mám podle tebe naučit?" řekla, aniž by obrátila oči k tomu, co jí vrátil. Věděla dobře, proč to dělá. A drak si toho pochopitelně všiml.
"Neštvi mě a podívej se na to."
Povzdychla si. Otočila list. Její veledílo bylo vmáčklé na jedné straně, na druhé byl černým úhledným písmem ten šílený překlad. Napsaný vypadal ještě hůře, než když jej Vigy vyprávěl. Vrhla na něj zoufalý pohled.
"Tohle..." zaskučela.
"Jezáležitost, kterou se budeme zabývat devět dní." dokončil za ni Vigy.
"Ale...vždyť se to ani nerýmuje!"
"To nymphí ´ááááááaaaaaaaaaahéééééééééeeeeeeeeee´ se také nerýmuje."
"Tak na co to teda je?"
"Je to rytmičtější než jejich skučení."
"O to přece nejde."
Vigy k ní přistoupil a v omezených možnostech do ní dloubl pařátem.
"Ale jde."

VIII. 4. část

24. července 2008 v 14:03 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Hahahaha. Toto byl ten nejtragičtější smích jaký divadelní scéna zažila. Ono se řekne - zazpíváme si písničku. Ono se řekne - napíšeme si písničku. Ona se ta písnička i napíše.
A co dál?
Cath byla s rozumem v cílové rovince. Kde, u všech čertů, má sehnat melodii k hromadě žvástů, které naházela na papír ve chvíli, kdy pojídala psací potřeby?
"Inspirace, děvče," zasnil se Vigy a jedním pařátem opsal ve vzduchu kružnici, s obsahem asi 19,63495408 m2 "potřebuješ inspiraci."
"Ach, takže mám zazpívat tuhle básničku," zašklebila se Catherine a náznakem potřásla s papíry, které držela v ruce, "na téma muziky, kterou jsem někde někdy slyšela?"
"Oh, no jestli to cítíš zrovna takhle."
"Jak jinak to mám cítit?"¨
"Je to přece tvoje písnička. To znamená, že tyhle záležitosti jsou čistě ve tvé iniciativě."
"Takže jsi mi zase geniálně pomohl. Obdivuji tvůj styl," Catherine měla čím dál mizernější náladu.
"Tak jak budeš pokračovat?"
"Jediné, co jsem v životě opravdu poslouchala, byl rock, metal a klasika. Ani jedno nebudu schopná jakkoliv zreprodukovat. To zaprvé. A za druhé," užívala si jeden z nejdelších proslovů, který tady vedla, "nebudu schopná ani nějak tu píseň zařadit do melodie. Možná dokážu něco odezpívat, ale můj hudební sluch je - když to hodně vyzdvihnu - mizerný."
Vigy přivřel oči a nakrátko se podíval do nebe. Když mineme skutečnost, že nad ním byl kamenný strop ústí jeskyně, v duchu si posteskl neviděným hvězdám a poté se podíval na Cath.
Nebyla hloupá. Tím si byl jistý. Naopak, myslel si, že je daleko inteligentnější, než většina jejích vrstevníků. Ale, dlužno dodat, je také pekelně líná. Nedává si námahu, nepřemýšlí, ví, že to není životně důležité, ví, že se to nakonec nějak vyřeší za ni.
Na jednu stranu, když šlo o život, dokázala myslet. To Vigy poznal. Prohledal její mysl skrz naskrz. Přesto si nebyl jistý, co má očekávat.
Normálním lidem by tato série úvah trvala několik minut. V drakově podání se projevila jako dvousekundová pauza.
"Řeknu ti to následovně. Nechci, abys cokoliv kopírovala. Není dobré, abys nejdříve přemýšlela o melodii. Musíš si uvědomit, co tím textem chceš říct. Potom ti melodie vytane prakticky sama."
"Hmm, to už jsem zkoušela, před rokem. A nic."
"Před rokem jsi neznala mě ani tuhle okouzlující planetku."
"Záleží na tom?"
"Maximálně."
Catherine se znovu zadívala do textu. Obrátila list a prohlédla si překlad. Když tak přemítala, zjistila, že se dostala do slepé uličky. Báseň nebyla... o ničem.
"Ať magii máme stále a sílu ji v sobě vyvolat," odcitovala, "co bych tím asi tak chtěla říct?"
"To se ptáš mě?"
"Myslím si, že mě znáš málem ještě lépe, než já sama."
"Nemůžu se za tebe rozhodnout."
"Nemůžeš?"
"No... můžu."
"Ale nechceš."
"Nechci."
"Skvělé."
"Já vím."
"A rada?"
"Co je s ní?"
"Nebude?"
"A kde ji mám vzít?"
"Ty mi máš radit, a ještě se ptáš?"
"Ty říkáš, co já mám dělat?"
"Ne."
"No proto."
"Já říkám, co neděláš."
"A měl bych," Vigy se na ni úkosem podíval.
"Ano."
"Podle tebe."
"Err... Já si jdu sehnat inspiraci, ano?"
"Co že tak najednou?"
"No, znáš to. Příroda volá a tak."
"Ovšem."
Dnes se pomoci nedočká. Cath sice nebyla nijak zvlášť rozmazlená, ale zvykla si neřešit věci, které za ni může udělat někdo jiný. A že jich bylo. Nicméně, nová doba začíná a ubohá dívka si musí poradit sama.
Takové a mnohem ošklivější věci se jí honily hlavou, když scházela po tesaných schodech uvnitř útesu zpátky na čerstvý vzduch. Alespoň že se ji Vigy rozhodl ušetřit nepříjemného létání.
Její cesta byla náhle a bolestivě přerušena objektem zhruba její velikosti, který ve zběsilé rychlosti vybíhal ze zatáčky. Když obě dvě dopadly a znovu se zvedly, Catherine zaklela. Zatraceně. Zatracené schody. Zatracený kotník. Zatracená Liliana.
"Promiň, Cath, já nechtěla!" omlouvala se Lily horečně a zvedala ji na nohy, "když já tak spěchám!"
Catherine jen kývla hlavou. Oznámit jí, že si právě zvrtla kotník by bylo naprosto netaktní. Ještě by ji to, pche, zdrželo.
Povzdychla si, když Lilianiny kroky utichly kdesi nahoře. Opřela se o zeď. Zažila až doteď plno věcí, od krkolomných pádů, po úprk na mrtvolách, ale až dosud se jí nic nestalo. Stačila jedna špatná náhoda a vazy, držící její levý kotník, se bolestivě natáhly. Zvrtnutá noha. Takže další bonus za rychlost. No, jsou i horší věci.
Vybelhala se na světlo a snažila se vzpomenout na to, co vlastně chtěla. No ovšem, inspiraci. Možná mohla zpívat o bolesti, která ji sužovala při každém nášlapu. Nebo něco stejně poetického. Mohla zpívat o své nechuti k letu. Či naopak - o skvělé chuti zdejších pastelek. Mohla všechno. Ale z toho bylo uskutečnitelné... nic.
A nebo by mohla udělat to, co jí radil její věrný drak. Najít inspiraci. V tu chvíli jí nepřišlo na mysl nic jiného, než někam jít, sednout si a poslouchat.
Tak se někam odbelhala, sedla si a poslouchala.
Nechtěla urážet dračí moudrost, ale Vigyho rady příliš nezabraly. Už několik dní celé hodiny vysedávala na loukách a mezích, poslouchala popěvky nejrůznějších stvoření, od švitoření ptáků, přes trylkující lesní bytosti až po šum vodopádů. Byly to písně o nejrůznějších věcech. O životě, o lese, o přírodě, o nebi, o hvězdách... plné krásy a úžasu. Ale Catherine cítila, že to není ono. Zatím měla vybranou jen jednu píseň, která se jí docela líbila. Zaslechla ji jeden večer, poblíž skal v jehličnatém lese.
Nevěděla, kdo ji zpívá. Možná nerozuměla jejich slovům, ale hudba jí řekla vše důležité. Nebyl to popěvek jako všechny ostatní. Ptáci, nymphy, dryády a další prapodivní tvorové většinou opěvovali úžasný dar života, krásu a kouzlo nedotčené přírody a tak dále.
Jejich píseň byla o iluzi. O barevné slupce, za kterou se skrývá hnijící jádro. O lži, o zakrývání pravdy. Nebo tak to na Cath vyznělo. Zalíbilo se jí to. Ne snad, že by pro svůj text chtěla něco melancholického, nebo dokonce výhružného. Byla si však jistá jednou věcí - melodie zrovna nebude rozkvetlá jako voňavá louka v paprscích záře pod modrým nebem.
Zranění levé nohy ji zpomalilo. Jelikož ji Vigy odmítal vozit (což bylo od něj velice chytré, neboť počítal s dalšími dotěrnými otázkami), musela se na všechna místa dopravit sama. Protože si nemohla dovolit riskovat naslepo, byla nucena plýtvat drahocenným časem na podrobné pátrání v telepatii, hledání příhodných tvorů a míst. Po dvou dnech ustavičného pátrání a poslouchání rozličných skladeb byla naprosto vyřízená. Třetí den proležela v posteli. Teprve potom se rozhodla.
Opět bylo hezké počasí. Měla dojem, že z toho brzo zešílí. Ještě že v tomhle lese je taková tma. Kotník trpěl, když pomalu belhala napříč lesem, pozorně našlapovala na jehličí, vyhýbala se kamenům a kluzkým kořenům. Ani pevný obvaz jí moc nepomáhal držet nohu, takže se musela co chvíli opřít o stromu nebo jiný podobný záchytný bod. To je také nápad, lítat s natáhnutými vazy po venku. Stačí jedna hloupost a má to napořád. A do smrti být invalida... to za písničku vážně nestojí.
Ah, tady to je. Ano. To musí být ono. Catherine se rozhlédla po roztroušených kamenech všude kolem. Tady někde seděla tehdy, když k ní začaly zpívat ty podivné hlasy. Uvidíme, co vymyslí dnes.
Cath doskákala k jednomu skalnímu výběžku a opřela se o něj. S bolestivým syknutím si sáhla na ovázaný kotník. Bolel. Co také čekala.
Světlo se ztlumilo. Zvedla hlavu. Nebe bylo bezmračné, ale matné, téměř až šedé. Záře kamene byla najednou vzdálená.
No konečně, pomyslela si Catherine.
Bylo ticho. Takové, jako když se učitel zeptá, kdo jde dobrovolně k tabuli. Neozval se jediný zvuk. Vítr ustal, tráva přestala šumět, ptáci umlkli. Skvělé podmínky pro někoho, kdo si přišel poslechnout hudbu. Cath se svezla do trávy a nohu opatrně natáhla před sebe. Ještě chvíli počká, třeba se něco bude dít.
Zafoukal vítr. Přinesl sebou jen několik chuchvalců jehličí a jiných létajících drobností. Catherine se otřásla, když jí závan proletěl skrz na skrz a bez problémů pronikl jejím lehkým oblečením. Páni, tady je zima. Na tohle dneska vážně nemám čas ani náladu. Konec. Není zvědavá na hrobové ticho. Na to se stejně moc písní zazpívat nedá.
Zvedla se. Bylo to docela namáhavé a proto se snažila opřít kde mohla. Zády se otřela o kámen. Ten náhle vydal podivný zvuk. Něco jako šelest, který se přeměnil v podivný, šumivý tón.
Přišla sem, maličká,
poslouchat zpěv,
slyšet krásu,
však ta počká.
Nehodí se k melodii
Byl to spíš jen šepot, vetkaný jako nit do šumivých tónů, které sebou přinášel vítr. Cath se zarazila v polovině pohybu. Slova se jí zařízla hluboko do mysli. Přestože to nebylo nic víc, než jen ševelení vzduchu, vyvolalo to v dívce znepokojivý pocit.
Prsty se dotkla stromu. Zacinkal. Lekla se a ucukla, ale cinkáni nepřestávalo, jemné a uklidňující, jež hrálo s větrem do rytmu. Catherine se upokojila. Kouzlo jménem zpěv začíná.
Stébla trávy se ve větru zaklesla do sebe a zadrnkala jako struny houslí. Mnoho a mnoho dalších rostlin se k nim přidalo. Do podivného orchestru se znovu ozval mnohohlasný, tajemný šepot.
Přišla, malá Catherine,
sem mezi nás.
Posaď se, neboj se,
my zpíváme čas
Cath ani neváhala a poslechla.
Na Zemi vyrostla, ve štěstí snad,
však Země je vzdálená,
musíš naději vzdát.
Konečně se dočkala. Poznávala svou píseň. Věděla, že je přesně tam, kde má být. Zvuky zesílily a dívka si je pomalu začala užívat. Slévaly se do nejrůznějších obrazů, tónů a melodií, vyvolávaly pocit nevinnosti a krásy. Téměř neslyšně, v pozadí toho všeho, hřmělo. Slabounký hluboký řev. Catherine jej nevnímala, spíš cítila jen nepatrné chvění.
Šepot se změnil v hlas, tajemný a táhlý jako stuha, která se vlní na vodní hladině. Napovídal, uklidňoval a hýčkal, takže Cath jako v transu naslouchala. Neuvědomila si, že to co slyší je její rodný jazyk. Nenapadlo ji, kde se vzal.
Zpěv pokračoval. Proplétal se mezi jednotlivými tóny, protékal mezi všemi možnými zvuky a stále více se ztotožňoval s narůstajícím, nevýrazným duněním.
Chtěla jsi slyšet štěstí, radostný zpěv?
A o čem tak zpívat, snad bezmocný řev?
Žiješ jen v iluzi, že země je ráda,
však kde leží moc, tam číhá zrada.
Srdce se jí rozbušilo samo od sebe, jako kdyby ji chtělo varovat. Catherine příliš nevnímala slova, ale její vědomí je slyšelo, třáslo se znepokojením. Hrom burácel stále hlasitěji.
Náhle mohutné dunění pohltilo cinkavé tóny a Cath se na chvíli vrátila do sebe. Celé okolí pulsovalo s narůstajícím dynamickým bušením, ozývající se z nebes, ze země, ze stromů a z Catherine samé. Nebe potemnělo, vítr temně zahučel po lesní mýtině. Dívka se rozhlédla. Chtěla vstát, ale síla a moc bušících tónů jí nepovolila ani pohnout.
Hřmění poté prořízl zpěv, jako nůž, který se zabořuje do másla. Lehce rozezněl okolí a splynul s větrem do jediných výstražných slov.
Světlo zakrývá temný mrak,
nad životem krouží dravý pták.
Cítí smrt...
Blesk zahromoval, až měla Catherine dojem, že se kameny za ní rozskočily na kusy. Neskutečný, mocný úder ji přikoval k zemi. Na to se začal vítr zběsile točit v šíleném víru, strhával trávu kolem sebe a vydával rychlé a naléhavé hvizdy, znějící jako stovka smyčců divoce se zmítajících na strunách houslí.
Cath se lekla. Nedokázala však nic dělat. Všechno kolem ní vířilo a rotovalo nezměrnou rychlostí, do houslí zazníval proradný smích. Slova se změnila v jed, který odkapával z čerstvých ran, byla v něm zloba, kruté kopí osudu ale i pravda, tvrdá pravda která udeřila do okolí v podobě strašlivého hromu.
Lidé?
Jsou slabí!
Lovci?
Jsou draví!
Tělo?
Se ztrácí!
Úder?
Se vrací!
Obrana?
Padne!
Naděje?
Zvadne!

VIII. 5.část

24. července 2008 v 14:02 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Catherine vyskočila. Tohle už bylo moc. Srdce jí bušilo na poplach, vítr děsivě kvílel a vyvolával v její duši černou díru strachu. Vír se točil a točil, strhával vše do divokého tance, kroužil kolem Cath. Snažila se uniknout, ale brzy ji vzal sebou. Nedokázala vést své kroky, vítr si s ní pohazoval, hrom burácel na posměch a do toho všeho křičely kruté hlasy neviděných bytostí.
Věštba?
Se blíží!
Oči?
Se klíží!
Dravec?
Už letí!
Lidé?
Jsou děti!
Země?
Se chvěje!
Zrádce?
Se směje!
Rychlost byla neuvěřitelná, Catherine se snažila nadechnout, ale všude kolem ní vířily ostatní věci, které šílený vír stáhl sebou. Blesky rozrážely zvuky smyčců, stejně tak jako bušil všechen hrom do dívčina nitra, jako kdyby se snažil z ní vymlátit život. Cath se bránila, zoufale snažíc se vyhrabat z toho neuvěřitelného chaosu. Ale hlas, ten mystický, nenávistný hlas ji srážel zpět, chechtal se jejímu úsilí a užíval si toho, jak trpí.
Útok?
Se šikne!
Catherine?
Neunikne!
Pozdě
je zoufat!
Zbytečné
doufat!
Srdce?
Jsou silná!
Však víra?
Je mylná!
Rotace nabraly šílenou rychlost. Catherine cítila, jak se její tělo odlepuje od země. Místo lehkosti však cítila, že ji něco stahuje pryč, neviditelné ruce ji draly za sebou, vstříc bleskům a hromu. Vítr se proháněl v zuřivých otočkách, stromy se kácely a padaly jeden za druhým, ustupovali té ohromné síle zmučených, skrývaného hněvu, byly odráženy z cesty pravdě, která vířila kolem ve svém plném děsivém znění.
Lidé se smáli, v pýše zde stáli,
odplata přijde, plán mocných vyjde,
z očí jdou slzy, možná už brzy
lidem přijde noc, nepřítel má moc
uhasit bytí drobné havěti.
Neutíkejte! Raději se vzdejte!
Hlas teď zpíval s větrem, melodicky a jednoduše, zněl jako jekot vítěze, jež vtahuje svou oběť do pasti. Cath se snažila nevnímat ta slova, ale pálila jí v hlavě, svírala ji, zněla strašlivou ozvěnou, ve snaze ukázat jí nezkrotnou sílu budoucnosti.
Cath, proč vzdoruješ, stále bojuješ?
Smích, ten šílený smích jí duněl v hlavě, vítr i zpěv zrychloval, nabíral na zběsilosti a tím více zaséval strach do dívčina srdce.
Konec se blíží, temnota shlíží,
Necítila sama sebe, jakoby se spojila s větrem, zpěv se měnil ve vysoká, hrůzostrašné kvílení...
je blízko tebe, chlad už tě zebe,
Cítila, že její já se pomalu vytrácí někam do nebe, vstříc dunícím hromům.
zachraň svou duši, poddat se musíš,
Ne, ne ne! Tohle nesmí skončit takhle!
dej sbohem světu, jež čeká odvetu
Vzdalovala se sama sobě. Odlétala kamsi do hrozivých hlubin démonického zpěvu, nedokázala se bránit, hlas jí poroučel, přikazoval a tahal ji k sobě...
Pojď s námi!
S námi!
Čekala konec.
Pojď...
Přímo doprostřed větrné smrště skočil ohromný bílý tvor a zařval. Jeho hlas byl tak mocný, že absolutně přehlušil všechny zvuky kolem. Čas se zastavil. Drak stál a řval z plných plic, řval po blescích, které samy ustupovaly, řval po hlasech, které utichly. Řval tak hlasitě, že se ten zvuk odrážel od okolních překážek. Vítr opadl, dunění ustalo. Zavládlo ticho.
Vigy sklopil pohled k malé postavě, ležící u jeho nohou. Oči se mu výhružně zablýskly. Sklonil se k ní. Catherine byla v bezvědomí, ale očividně při životě. Bohudík.
Opatrně ji podebral dlouhými spáry a zvedl. Nevážila pro něj téměř nic. Ještě jednou ji prohlédl. Srdce bušilo klidně, jen na čele jí zůstaly kapky potu.
Zvedl zrak. Skrz vidění propojené s telepatickou sítí zahlédl několik postav, stojících o několik desítek metrů dál v lese. V hrudi se mu vzedmul vztek. Drzost. Taková nehorázná drzost!
"Sukuby!" zařval a marně hledal další slova. Pro hněv nebyl schopen vymyslet něco dostatečně urážlivého. Postavy se ani nehnuly, nebo snad... dokonce se i smály. Zloba v něm neuhasitelně bublala. Neudržel se. Rozezleně vchrlil z tlamy ohromný proud ohně. Plamenný jazyk proletěl lesem jako křovinořez, stromy i kameny okamžitě drtil na prach, doprovázen hněvivým dračím výkřikem. Bytosti se okamžitě rozprchly.
Oheň uhasl. Znovu bylo ticho.
Nezabil je všechny, jak doufal, ale byl si jist, že nejméně dvě to odnesly. Třeba už si příště zapamatují, s kým mají tu čest. Vigy zavrtěl hlavou. Z tohohle místa brzy začne šílet. Bylo to tu tak... divné, nepřirozené. Modlil se za den, kdy odsud konečně vypadne, zpět na volné prostranství. Ale zároveň se děsil způsobu, kterým tomu tak bude.
Sukuby. Odplivl si. Kéž by sem nikdy nepřišly. A kéž by si nechaly budoucnost pro sebe.
Odkráčel. Sám se divil, proč neletí. Ale Cath by se to nelíbilo. Usmál se při té myšlence. Vážně začíná bláznit.
Prodíral se lesem, za jeho zády doutnalo spáleniště jako obrovský vyhaslý táborák. No, snad nikdo nebude mít nějaké problémy.
Složil Catherine u jezera. Opatrně ji položil do vodou nasáklé trávy. Sám přišel k vodní hladině a nabral nejmenší množství vody, jaké dokázal. Vychrstl ji na bezvědomou dívku. Voda vždycky zabrala. Podivné, že to mu tak je. Ale je.
Cath, mokrá od hlavy až k patě otevřela oči. Nedivila se, že spatřila obrovské modré oči jako dva bazény, které se nad ní sklání. Cítila vodu. A také únavu. Moc dobře si nepamatovala na to, co se jí stalo. Tedy alespoň od té doby, co tam vletěl ten potrefený drak a začal ječet jako elektrická kytara. Ale byla mu za to nesmírně vděčná.
Zavřela znovu oči. Cítila na sobě teplé paprsky. To je jedině dobře. Špatné počasí na Univerzitě jen tak nezapomene. Několikrát se zhluboka nadechla a potom promluvila.
"Řekni mi," začala, "proč vždycky přichází záchrana na poslední chvíli?"
Drak se usmál. Ano, byla to zase ta stará dobrá Catherine.
"Kdybych přišel dřív, neměl bych potom co vyprávět přátelům."
"Ty máš přátele?"
"Ano."
"Živé?"
"Proč se ptáš?"
"Co já vím, bavíš se jen se mnou a s tím, co jsi ulovil."
"S jídlem se drak bavit musí."
"Ach, takže konzervativní postup?"
"Ne. Upřednostňuji čerstvější rozmluvu."
"Ach. Takže nejdřív mluvíš, potom jíš."
"Tak nějak."
"No, hlavně že to vím."
Vigy přikývl. Nebylo třeba další konverzace, jelikož ji dokázal odhadnout stejně rychle, jako otevřít knihu. Beze slova si přisedl po boku Cath a díval se na nebe. Po chvíli mu došlo, že by možná mohl něco říct.
"Jak se cítíš?" zvolil z šestasedmdesáti otázek, které jej napadly, tu nejméně nebezpečnou.
"Líp než před hodinou."
"Tak to ti věřím," drak se na ni podíval s naprosto vážným výrazem, "dost jsi riskovala."
"A ty jsi mi snad řekl že v tom lese žije skupina jménem Kvílící komando?"
"Naznačil."
"Jak?"
"No, nechtěl jsem tě nosit."
"A jak to s tím souvisí?"
"Doufal jsem, že tam nedojdeš."
"To ti nevyšlo. Co to vlastně bylo zač?"
"Sukuby."
"Mám o nich vědět něco důležitého?"
"O těch konkrétních, nebo všeobecně?"
"Je mezi tím nějaký rozdíl?"
"Ty konkrétní jsou spečené na škvarek."
"A ty obecné?"
"Jsou to mrchy. Téměř všechny."
"Kromě těch konkrétních?"
"Ty nejsou vůbec."
"Fajn."
"Příště se od nich drž dál. Od obecných i konkrétních."
"A ty mi příště řekneš, že jsou to ony."
"Rád."
Catherine se zvedla a protáhla. Noha ji bolela pořád stejně. Alespoň že si ji nezranila víc, než bylo nutné. Ten vír byl vážně šílený. Ale... zněl dobře.
Snažila se vzpomenout na slova těch bytostí. Mluvily o něčem. O něčem co přijde. A jak zná tuhle apokalyptickou zemi, tak to bylo něco hoodně důležitého. Koneckonců, zazpívaly to více než přesvědčivě.
Ale ať už se stalo cokoliv, pro Cath teď byla důležitá jen jedna věc. Měla co chtěla. Byla si naprosto jistá významem, který bude její píseň mít.
"A jaký?"
Catherine se usmála sama pro sebe.
"Ta píseň je o dračí moci. A nejedná se o chvalozpěv, nýbrž o varování."

IX. 1. část

24. července 2008 v 13:57 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Za deset minut to vypukne. Devět dní příprav. Několik chvil na
zreprodukování.
"Jsi nervózní?" zeptal se Vigy.
"Trochu. Nesmíme to pokazit," upřela na něj Cath nejisté oči. Drak se usmál.
"Nemůžeme to zkazit. Tak pojď," zvedl hlavu a obrátil ji směrem k sopce. Nad jejím kráterem se vznášely sloupy barevného kouře, na znamení nadcházejícího obřadu. V ovzduší byl cítit slavnostní nádech.
Catherine přikývla. Ostatní určitě už byli na místě, takže jdou jako vždycky pozdě. Tentokrát to není její vina. Vigy se soustavně odmítal zapojit, a trvalo jí nesmírně dlouho, než jej přesvědčila, aby to s ní zazpíval ještě jednou.
Tehdy, když se zotavovala ze sukubího koncertu totiž přišla na jednu zajímavou věc - Vigy má neuvěřitelně znělý řev, opravdu připomínající elektrické tóny kytar. Drak odmítal děsit okolí tím, že do jejího představení bude ječet. Ale Cath měla jiný názor, tak se nakonec vsadili, že kdo první najde houbu, vyhrává. Chudák Vigy, nemohl vědět že Catherine měla jednu rozplizlou na botě.
Tak trénovali. Cath se začal jejich duet líbit čím dál tím víc. Byl to možná ještě lepší zážitek, než hudbu jen poslouchat. Najednou měla pocit že přesně ví, o čem mluví. Vžila se do slov, která vypouštěla z úst. "Je to kouzelnější než normálně," říkal jí Vigy, "v té písni je hned několik slov přejatých z Dračí řeči."
Ano, ano, Dračí řeč. Catherine si myslela, že už je to dávno pohřbený jazyk, ale drak jí vyjmenoval spoustu slov, která byla právě z oné řeči přejata. Ale lidé je nikdy nedokáží říct tak, aby měly nějakou moc. A Vigy se o to nesnažil. Přiznal se, že sám prastarý jazyk neovládá a nezná nikoho, kdo by to uměl. Avšak i přes prach staletí si slova uchovala svou sílu. Drak se je neodvážil použít v plném rozsahu, neboť si nebyli jist, co by se mohlo stát. Ale Cath, Cath je zazpívá jak nejlépe dovede.
Vykročila. Dřevěný most se pohupoval v nesmírné výšce. Catherine bylo mírně nevolno, ale pádu se neobávala. Však - kdyby náhodou - alespoň to bude rychlé a ne příliš bolestné. Jenže smrt nebyla zrovna nejlepší myšlenka na rozviklaném mostě, vinoucím se v padesátimetrové výšce. Opatrně našlapovala, snažíc se příliš netrápit svou nohu ani žaludek. Byla na tom už mnohem lépe. Za ten týden se kotník téměř kompletně uzdravil, teď jen dávat pozor na další nepříjemné náhody.
Kolem ní kroužil Vigy, očividně se nudící díky jejímu ne příliš rychlému postupu. Co také mohl očekávat. Vznášel se nad ní, prohlížel si okolí a přemýšlel. Lesy byly ztichlé, lidu i tvoruprázdné. Nejspíš se všichni sbalili na ten nepochopitelný svátek.
Vchod do nitra sopky se před nimi klenul jako rám ohraničující hořící kamna. Průhledem bylo jasně vidět mnoho postav i několik draků, kteří byli různě rozmístěni po dlážděném prostranství a vyváděli rozličné záležitosti. Vigy ještě jednou obkroužil kráter a lehce dosedl na krátkou skalní plošinu, na kterou byl napojen dřevěný most. Kvůli nedostatku prostoru se musel zadníma nohama opřít o skalní stěnu. Catherine prošla pod jeho rozepjatými křídly. Vrhaly na ni obrovský stín. Tak velkolepý může být opravdu jen drak.
Bok po boku vešli, aniž by promluvili jediné slovo. Oslava, nebo nějaká tomu podobná zvrhlá akce, byla v plném proudu. Nádvoří se rdělo teplem, které sálalo ze srdce ohromného vulkánu. Kolem plošiny skákaly magmatické pramínky, bublaly, jiskřily a oslňovaly okolí rudým přísvitem. Po dláždění se procházely desítky postav, hemžily se kolem dlouhých tmavých stolů s občerstvením a braly co jim pod ruku přišlo. Dva draci seděli na opačných místech kráteru, každý na visutém skalním odpočívadle. Pohled na ně co chvíli zahalil výtrysk žhavé lávy. Vysoko nad hlavami hostů plály jen tak ve vzduchu zapálené ohně. Jiskřičky z nich poletovaly sem a tam, obarvovaly okolí i nebe do červena. Přestože byl večer, krystal Giva nad Univerzitou plál, ale byl ohnivě rudý a jeho záře připomínala spíš barevný reflektor. V čele celého prostranství žhnula jako gigantická živá pochodeň dračice Ferth. Plameny jí šlehaly z celého těla, pařáty měla ponořené v lávě. Liliana nebyla v dosahu. Pro její vlastní dobro.
Catherine ihned po vstupu ucítila nesnesitelné horko. Ať už to byla pára stoupající z vřícího kotle pod nimi, nebo ta fanatická ohnivá nádhera kolem. Při pohledu na Ferth se jí vybavil milý obrázek pálení čarodějnic, ale ani to jí moc nepomohlo.
Vigy se zastavil s ní a rozhlédl se. Okamžitě si všiml Aertha a Tagratha , jež strážili po bocích svatyně. Marlith a Waren tam nebyli. Draka na okamžik přemohly pochybnosti. Zatraceně. Že by to bylo ještě horší, než čekal? Nejistě zafrkal. Ne. Chová se hloupě.
Aby zahnal nepříjemné myšlenky, postrčil Catherine dopředu.
"Kdy to začne?" zeptala se, když pomalým krokem vykročili mezi chaoticky se pohybující osoby. Nepoznávala téměř žádnou, své přátele ani známé učitele zatím nezahlédla. Vigy sledoval hořící Ferth a přemýšlel o velkém a prudkém dešti.
"Cože?" vytrhl se na okamžik ze snění.
"Kdy půjdeme na scénu?"
"Tak to záleží na našem osvětlení," prohlásil. Cath sledovala jeho pohled a pochopila narážku, týkající se Ferth.
"Ona tomu dneska velí?"
"Ano. To víš, oheň," s těmi slovy si odplivl. Plivanec zasyčel na dláždění jako na rozpálené plotně a bleskurychle se vypařil. Catherine sledovala mizící flíček s mírně nadzvednutým obočím.
"Mají tady něco k pití, nebo se všechno vypařilo?"
"To určitě mají."
"Hmm, to jídlo vypadá pěkně."
Vigy jí pokynul, ať si bere, co hrdlo ráčí. To byl také jediný důvod, proč je občerstvení vůbec zařízeno.
Sám si však pro jídlo nešel. Chvíli stál na místě, poté se pomalým, houpavým krokem vydal mezi lidi. Ti mu hbitě a uctivě klidili cestu. Drak si jich nevšímal. jeho bílé šupiny se ztrácely v rudé záři, takže byl téměř k nerozeznání od celého okolí. Velikou, obrněnou hlavou házel na stranu. Jeho oči jako dva obrovské kontejnery na papír se rozhlížely kolem a pátraly po něčem, co by alespoň trochu uspokojilo jeho pochybnosti.
Minul Ferth, která po něm hodila jediný, propalující pohled a poté se odvrátila. Přešel úplně sám do kouta prostranství. Rozhlédl se kolem sebe, poté složil zadní nohy na bok a posadil se. Ocas se skřípěním přejel po skalní stěně a drak si jej stočil kolem sebe. Natáhl přední pařáty před sebe. Hlavu však držel vysoko vztyčenou, vypadal jako strážná socha, která bedlivě přehlíží okolí, aby jí neunikla jediná maličkost. A Vigy věděl, že právě maličkosti jsou smrtelně důležité.
Trochu zalitoval toho, že tehdy v lese sukuby ve vzteku spálil. Sám je často tajně poslouchal. Přesně ani nevěděl, co od nich chce. Ze svých zkušeností věděl, že pokud nějaká věštba nelže, tak je to ta, co zní nejhůře. A ty nejstrašlivější měly odvahu zpívat jen pokřivené a nenáviděné bytosti, jako jsou sukuby.
Slyšel toho víc něž dost. Viděl toho přespříliš. Ačkoliv si stále namlouval, že už se nic stát nemůže, nebyl si tím jistý. Kdysi by to věděl. Kdysi věděl o všem. Ale teď... Po očku sledoval draky. Byli klidní. Nechtělo se mu věřit, že Waren a Marlith budou tak pošetilí. Museli přece vědět, že Vigy něco tuší. A to jej právě děsilo nejvíce. Pokud jsou si tak neuvěřitelně jistí sami sebou...
Nikdy proti jinému drakovi nevztáhl ruku. V bitkách s lidmi nebyl, protože měl mnohem lepší věci na práci, než škádlit drobnou havěť. Navíc - u této zábavy se čím dál častěji přicházelo k újmě. Vlastně se nemá čeho bát. Tedy alespoň tak to vidí ostatní. Ale Vigy tušil. Věděl. Cítil. A musí se rozhodnout.
"Co tady posedáváš v rohu? Přinesla jsem ti skvělou mňamku, ochutnej!" vytrhl ho z hlídky hlas Cath. Podíval se na ni. Nesla mu náruč plnou rozbalených cukrovinek. Tak akorát na drobnou ochutnávku.
"A co to je?" zeptal se, když k jejímu nákladu přičichl. Několik nepatrných bonbónků mu vletělo do nozder.
"Je to dobrá věc."
Vigy se na ni podíval. Opatrně se přiblížil k její náruči. Jako blesk mu z tlamy vyletěl dlouhý, rozeklaný jazyk, nabral na něj všechno, co měla v rukou a ve zlomku vteřiny už měl náklad v tlamě a opatrně jej cumlal. Bylo to docela dobré. Převaloval sousta na jazyku a snažil se rozpoznat jednotlivé chutě. Vyplivl dřevěnou mísu, která se vykutálela po dláždění a s tichým plopnutím zapadla do lávy.
"Eh, já to brala tak různě, asi jsem omylem sbalila i něco navíc," usmála se provinile Catherine.
"Je to dochela dolblé," zahuhla Vigy, "ache lchepí fe tho."
Křečovitě rozevřel tlamu. Téměř všechny zuby měl k sobě připojené barevnými stalaktity z rozpuštěných cukrátek. Několikrát zahýbal čelistí a poté tlamu znovu zavřel. Po několika desítkách vteřin usilovné práce se mu podařilo většinu zubů osvobodit. Zamlaskal a pravil:
"Kde jsi to vzala?"
"Tak různě."
Přikývl. Náhle ho vyrušilo něco, jako když koutkem oka zahlédnete, že se hořící dům zvedá na nohy.
"Tak jdeme na to," prohlásil nezištně. Cath se otočila za jeho pohledem. Ferth, dosud sedící v ohnivé lázni se vztyčila. Ohnivé jazyky, které obtékaly její tělo ještě zesílily. Lidé se upozorňovali a otáčeli se. Catherine postřehla vysoké postavy Alexe a Romadeuse, kteří stáli u jednoho ze stolů. Sledovali rudou dračici, jež pomalu vyšla mezi ně na dláždění. Z ocasu ji odkapávaly zbytky magmatu.
Tagrath i Aerth se otočili tím směrem. Aerthova kůže odrážela světlo, takže se zdálo, že drak září pomalu víc než samotná Ferth. Vigy pokročil vpřed a zadumaně sledoval, co se bude dít. Ferthiny oči plály oslňující žlutou, když otevřela tlamu a dunivě prohlásila:
"Dan iterah lan galait salmadah!"

IX. 2. část

24. července 2008 v 13:55 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Ohnivé koule vybuchly a rozprskly se na stovky malých světélek, které prolétly okolím a vrhaly na nadšené tváře přihlížejících barevní záblesky. Propukl hluk a jásot, takže Cath odhadovala, že slavnost byla oficiálně zahájena. Vigy stál bez pohnutí. Tagrath slavnostně zatroubil do nebes, i Aerthovi přeběhl po tváři lehký úsměv.
Catherine mnohem víc zajímala vystoupení, která měla přijít. Ferth rozevřela křídla jako dvě hořící plachty. Zpod nich vylétl roj jakýchsi barevných skřítků, kteří rozčeřili vzduch kolem a zářili nejrůznějšími barvami. Lidé jásali a tleskali tomu roztomilému číslu. Vigy si pobouřeně odfrkl.
Poté přistoupil nějaký muž, kterého Catherine neznala. Nebyl nijak zvlášť zajímavý, měl na sově úplně stejný oděv jako všichni ti, kdo si přišli užívat pyromanské zábavy. Jeho hlas nezněl zdaleka tak pronikavě jako dračí, ale přesto jasně slyšela co říká. A byla mu srdečně vděčná, že mluvil jazykem, kterému perfektně rozuměla.
"Vítám vás všechny, kdož jste přišli na dnešní slavnosti Ohně! Pokud jste ještě nenabažili své pohledy, dovoluji si vás upozornit na program, který si pro vás připravili zdejší návštěvníci i obyvatelé! Přeji nádherný večer!"
S těmi slovy se vytratil. Lidé se začali mezi sebou bavit, nadšení a nedočkaví toho, co přijde. Catherine byla přirozeně zvědavá taky. Přemýšlela, jestli byl zrovna nejlepší tah, jít jako poslední na scénu, ale už bylo pozdě přemýšlet.
Vigy to slyšel také. Ale moc tomu nevěnoval pozornost. Přehlížel mumlající davy i poskakující ohně, hleděl někam dál, daleko za hranice reality, do hlubin času a doufal, že se mýlí. Ještě nikdy se tak moc netoužil splést.
"Podívej!" dloubla do něj Cath. Její rána s ním sice nepohnula, ale ve chvíli ostražitosti ho lidský hlas poněkud vyvedl z míry. Nevěda jiné možnosti, podíval se tam, kam mu jeho společnice pokynula.
Do uvolněného prostranství přicházela Liliana. Catherine ji poznala na dálku. Její kotník by ji také rád pozdravil, ale teď nebyl čas na fyzické násilí. Byla zvědavá, s čím její přítelkyně přijde. Teprve nyní si všimla nízkého dřevěného pódia ozářeného pochodněmi, které se v čele náměstí z ničehož nic objevilo. Lily kráčela naprosto klidně. Ve svých dlouhých šatech vypadala moc hezky. Vystoupala po malých schůdkách a otočila se k obecenstvu. V ruce držela pěknou, zelenou vázu a v ní kvetla nádherná pestrobarevná květina. Liliana se nadechla a promluvila k shromážděným. Jakýmsi kouzlem byl její hlas slyšet stejně dobře, jako kdyby stála právě vedle vás.
"Mé jméno je Liliana," pravila se vztyčenou hlavou, "a pocházím z planety Karr´Denn. Dlouho jsem, tedy já a věrná Ferth, přemýšlely, jak vás překvapit. Ale copak dokážeme něco víc, než nám ukazuje sám život?" podívala se po okolí. Cath se její řeč začala nesmírně zamlouvat.
"Podívejte se kolem. To největší kouzlo, které lze provést je všude, v každé živé bytosti, v každém trsu trávy, v každém osamoceném kameni. Není to jen život. Je to i krása a nápaditost, s jakou jsou tyto věci stvořeny, a s jakou se utvářejí naše životní příběhy." chvíli se odmlčela. Zástup lidí byl němý. Liliana jim pokývla a poté zvedla květinu ve váze, "V této rostlině je vše, z čeho se skutečně radovat. Má v sobě život, ačkoliv je utržená od svého kořene. Má v sobě krásu, bez které by byl tento svět pustý. Ale já do ní vložila ještě něco. Tato květina je symbolem nás všech. Symbolem našeho zdraví a našeho života. Tato květina kvete, pokud se stejně cítí naše duše... a uvadá, pokud strádáme. Já jen doufám," věnovala dlouhý pohled okolo, "že nikdy kvést nepřestane."
Vigy užasl. Hleděl na Lilianu, která staví vázu do čela pódia a za velikého potlesku schází dolů. To děvče je buďto zázračné nebo... nebo hluboce podcenil vědomosti Ferth. Očividně toho tuší mnohem více než já. No ovšem. Ona a její oheň. Tam kde je nebezpečí, jsou i plameny. A kdo se ty noviny vždycky dozví první? Podíval se na rostlinu, která stála daleko před ním. Byla divukrásná, pestře zbarvená a její listy připomínaly drahokamy. Snad bude kvést ještě dlouhý čas.
A květina kvetla. Další výstup patřil nějaké skupině mladých dívek, které předvedly vskutku zajímavý, složitý tanec. Catherine jim nadšeně tleskala, neboť sama tancovat moc neuměla. Ale vždycky se jí tenhle styl líbil. Poté vystoupila Meia s jakýmsi svitkem. Na požádání vyvolávala různé lesní tvory, kteří začali jako v pohádce pobíhat kolem, létali kolem hlav užaslých diváků a třpytili se hvězdným světlem. Pegasové, jednorožci, různí ptáci, kentauři, jeleni, drobní savci, elfové a jiní, pro Cath neznámí tvorové. Bylo to moc pěkné. Sama si pohladila jednoho z lesních jednorožců.
A květina kvetla. Na následující číslo byla Catherine namíru zvědavá. Romadeus předstoupil před ostatní, společně se svým drakem, Aerthem. Oba dva se na sebe podívali a poté Romadeus začal vyprávět jakýsi příběh.
"Když jsem slyšel, že si mám připravit něco na slavnosti Ohně," začal a usmíval se při tom, "napadlo mě, že bych si připravil samotný Oheň. Ale zní to moc jednoduše," ohlédl se na Aertha, "sám bych to určitě nezvládl."
Aerth přikývl. Pomalým krokem přešel přes pódium, dávaje dobrý pozor, aby neshodil kvítko.
Vigy s Ferth si vyměnili pohledy.
"Kdysi dávno, na úsvitu věků byl Vesmír. Jediný veliký Vesmír," začal zlatý drak, úžasným znělým hlasem, "A neexistovalo v něm nic víc, než Tma. Tma pohltila vše, vše, co jí přišlo do cesty. Hvězdy, které se rodily byly zakryty temnotou."
"Ale Vesmír to tak nechtěl," ozval se Romadeus, "protože Vesmír nesmí být ovládán jedním."
Na ta slova se náhle všem roztočil svět před očima. Catherine se nestačila nadát. Všude kolem byla tma. Před nimi, za nimi, okolo nich. Cath neviděla vůbec nic. Ani Vigyho oči v té černotě nesvítily.
"To co je před vámi, je Vesmír," zatroubil Aerth, "Vesmír, který ovládala Tma, a jen ona."
Náhle se obraz změnil. Přímo před nimi začaly zářit malé světelné body. Byly blízko sebe, čím dál víc jich přibývalo a jejich svit se stával jasnějším a jasnějším. V zápětí se jejich zář spojila do jedné veliké výrazné pukliny ve tmě.
"Vesmír přestal existovat. Zanikl, zničil se. Stvořil Světlo a Tmu."
Zářivá síť se rozšiřovala, až je po jedné straně zcela obklopila všechny, kdož stáli kolem. Lidé vydechli úžasem. Cath ohromeně sledovala jasné nitky, které se proplétaly a slévaly v ohromný, zářící svět.
"Světlo mělo moc dávat život. Tma však život brát. Jejich síly, vzájemně použity, by je zničily. Proto Světlo vytvořilo Život - místo, kde se část její moci ukotví. Stvořilo tak svět. Svět bez Tmy."
Světelné body se rozběhly po celém prostoru. Před nimi byl vesmír jak jej známe dnes, planety, měsíce, hvězdy. Cath se zájmem pozorovala, když jim mezihvězdný prostor běžel vstříc. Cítila se trochu jako v parodii Stvoření světa od velmi známého, dokonce uctívaného autora. Ale takhle efektivní zpracování ještě nezažila.
"Ale svět bez Tmy byl jako voda bez proudu. Sama Tma cítila, že díky světu se Světlo stává mocnějším. Začalo tedy se světa odsávat Život a ukládala jej ve světě, známém jako Smrt."
Kolem nich se rozprostřela nekonečná vodní plocha. Tedy, jestli se to tak dá nazvat. Bylo to snad moře stínů, nehmotných přízraků. Vyrůstaly a zase se snášely zpět, jakési vodotrysky neurčitelných věcí, nejspíš duší, ze kterých byl život vysán. Šplhaly se po okolí, tvořily budovy, lesy, postavy, ale znovu zanikaly a potápěly se do tmavého moře.
"Světlo muselo svůj svět ochránit. Vznikla Země, pevná a neproniknutelná, dala věcem tvar a ochranu. Spolu s ní přišla Voda, která nahradila Světlo jako dárce života. Společně dali vykvést Přírodě."
Naskytl se nádherný obrázek idealizované krajiny s vodopády, skalami a lesy. Vůně květin se donesla až k čekajícímu davu a Catherine to neblaze připomnělo zážitek před několika dny.
"Tma věděla, že přes takovou obranu není možné proniknout. proto vyvolal jediný mocný úder, Vítr. Vítr přeletěl zemi, zmrazil vodu na Led, ale nedostal se zpátky. Zůstal ve světě, jako vrtkavý přítel a strašlivý ničitel."
Do zad jim vrazil obrovský závan větru. Neudeřil je, ani s nimi neházel, ale jeho síla a moc byla vidět na první pohled. Prohnal se zemí jako katův bič, kácel stromy, voda pod jeho dotekem mrzla na led a pokrývala všechno kolem. Vítr uháněl dál, měnil vše kolem sebe, až narazil na skálu. Zuřivě se rozlétl proti ní, ale skála zůstala, roztříštila vítr na několik menších proudů. Ty se divoce rozlétly do kraje, ztratili svou prvotní sílu a nikdy se už nespojily. Stromy se znovu uklidnily, tráva zůstala neporušená.
"Světlo se snažilo Vítr vyhnat. Nedokázalo se však zbavit všech proudů. Ty, jež byly vyhnány zaletěly do dalekých, prázdných krajů a tam rozpoutaly Chaos."
Ohromný vír se zvedl přímo před nimi a Cath zděšeně uskočila. Zády narazila do nějaké části Vigyho těla. Na vzdušné víry bude mít ošklivé vzpomínky pěknou řádku dní. Vítr rotoval, nabíral do sebe zemi, vodu i živé organismy, vláčel je sebou a postupně se měnil v černou, děsivou větrnou smršť, ničící vše, co jí přišlo do cesty.
"Tma přijala Chaos na svou stranu. Ale zkrotit jej vyžadovalo spoustu utrpení. Vznikla Krev."
Černý vír se náhle rozzářil do ruda krví, která do něj proudila ze všech směrů. Tma obklopovala šílící vír jako houf dravců, stahujících se ke kořisti.
"Společně zaútočili na Světlo. Chaos a Krev se střetly se Zemí, kterou spálily na prach. Krev však v bitvě vsákla do Země. Jako živel zanikla, ale v posledním boji v sobě rozdmýchala hněv. Vzplál Oheň."
Krev a vzdušný víry vletěly do země. Nastal neuvěřitelný mumraj. Všechno létalo kolem v jediné divoké vřavě, kde se živly snažily zničit navzájem. Země pohltila Krev. V zápětí se ozval strašlivý zlostný výkřik. Zněl stále hlasitěji a hlasitěji, pak náhle zanikl. Místo něj vzplál všude kolem oheň. Celé okolí hořelo a vybuchovalo zběsilými, divokými plameny, které ničily odpůrce i spojence bez rozdílu.
"Ale Oheň byl příliš mocný, ani Světlo, ani Tma jej nedokázali převzít na svou stranu. Oheň se osamostatnil a vytvořil Peklo."
Z plamenů se začaly vynořovat skalní stěny, oltáře a cesty, jiskry přelétávaly sem a tam mezi jednotlivými ostrůvky. Catherine to všechno v úžasu sledovala s otevřenou pusou a nezmohla se na slovo. Takhle vypadá to slavné Peklo.
"Světlo potřebovalo očistit svět od ničivého Ohně. To nejdůležitější uschovala tam, kam se Oheň nikdy nedostane. Pod ochranu Víry.."
A byl tu znovu vesmír, ale trochu jinačí a... krásnější. Nezdál se, že je nějak zvlášť veliký. Všude okolo poletovaly podivné bílé a modré přízraky, zářící jasem na nádherou. To byli Andělé. Andělé ve své pravé podobě.
"Nakonec ale Světlo zjistilo, že pro svůj boj s Tmou musí obětovat vše, co do této doby vzniklo. Uzavřelo proto s Tmou dohodu - odejdou pryč, stáhnou se a nechají svět jejich osudu. Svůj spor začnou jinde. V jiném místě. Ale světlo i Tma nechtěly zmizet nadobro. Každý vložil do světa své vlastní já."
Přeběhl obraz, kde se den střídal s nocí, světlo s tmou. Aerth jemně zatroubil a pokračoval.
"Poté odešli, pryč, daleko za meziprostor, a někteří duchové jejich světů odešli s nimi. Svět zůstal bez nich, stále krásný a klidný. Těch několik duchů samotných živlů, které se rozhodly zůstat, stvořily Magii. A Magie je právě nyní všude kolem nás."
Vzhlédli. Obraz se pomalu ale jistě vytrácel, bledl a pomalu je vracel do reality. Romadeus a jeho zlatý drak stáli na pódiu, kolem nich ohromeně mrkali lidé. Cath chvíli trvalo, než se vzpamatovala. Páni. Právě na vlastní oči zažila, jak vznikly živly.
"Pěkná pohádka," zabručel Vigy, i když ne tak nevrle jako obvykle.
"A jak to tedy podle tebe bylo doopravdy?" zeptala se Catherine a zapojila se do obrovského všeobecného jásotu.
"Jinak," drak se odvrátil a pohlédl na nebe. Začaly se na něm objevovat první hvězdy, ale byly vidět jen matně, jelikož krystal stále vysílal do okolí rudou záři.
"Víš, připomíná mi to Zemi. Tam také mají příběh o vzniku světa. A celé je to vlastně šarvátka mezi Ďáblem a Bohem."
"Tak vidíš, kde lidé berou inspiraci," odpověděl Vigy. Cath se jej chtěla na něco zeptat, ale drak ji neposlouchal. Podíval se na pódium. Zatím kvete.
A květina kvetla. Sotva se obecenstvo probralo, přišlo na řadu několik dalších vystoupení. Napochodovali kentauři s neskutečnou choreografii - lukostřelbou. Vystřelovali zapálené šípy, které se zabodávaly kol dokola svatyně, osvětlovaly ji nejrůznějšími barvami a v neposlední řadě také ještě podtrhávaly úmorné vedro. Catherine měla pocit že se brzo upeče. Ohlédla se na Vigyho.
Sakra, co je s ním? Pořád se dívá jinam, nevnímá, skoro jako kdyby ani netušil, co se tady celou dobu děje. Vždyť za chvíli už musí nastoupit!
Přestala tleskat a nenápadně se přesunula směrem k drakovi. Seděl v koutě, zadumaný, málem si ani nevšiml, že k němu přišla. Sundal pařát z brady a upřel na ni oči.
"Copak?"
Cath neřekla nic. Přišla k němu a sedla si mezi jeho tlapy. Bílé šupiny docela příjemně chladily. Několikrát se nadechla a potom promluvila.
"Co se děje?"
"Že by slavnost Ohně?" nasadil drak spěšně ironický tón.
"Co se děje, že se nezapojuješ?"
Vigy chtěl odpovědět nějakým dalším výmyslem, ale poté tak neučinil. Pohodil hlavou a se zamračeným pohledem se podíval kolem. Poté zavřel oči. Vypadal, jako když spí.
"Nevím. Něco se stane."
"Má to co do činění s těmi žvásty od sukub?" zeptala se naprosto klidně Catherine.
"Trochu."
"Myslíš že mluvily pravdu?"
"Jsem si jist. Ale ještě nevím, na co ta jejich pravda vlastně platí."
"Myslíš že se to bude týkat dneška?"
Vigy zavrtěl hlavou.
"Nevím. Prostě mi to vrtá hlavou."
"Tady jde o to aby se nám brzo někdo nevrtal ve střevech, a to myslím vážně," řekla Cath tónem, ze kterého bylo jasně cítit jisté znudění. Drak pokývl. Dnes není čas na takové řeči.
"Pokud to přijde, bude pozdě. A teď nedokážu odhadnout kdy přesně to bude." dostal ze sebe.
"A co?" Catherine cítila, že už se dostává ke kameni úrazu. Vigy se na ni podíval. Byl to dlouhý, hypnotický pohled, ve kterém rentgenoval její pocity a mysl. Jako kdyby ji někdo rozsekal na kousky a zase složil. Uhnula pohledem na náznak, že se jí to nelíbí.
"Prošvihli jsme toho chlapce." řekl drak najednou a zvedl hlavu. Cath mu věnovala vhodnou nadávku ale podívala se také. Lidé jásali a nadšeně halekali, když Alex v dlouhém plášti s úsměvem scházel z pódia. Tagrath na svém místě spokojeně přikývl.
"Do pekel, za chvíli jdeme my!" zakousla se Catherine do rtu. Zapomene text. Určitě ho zapomene. Nebo něco tomu podobného. Vigy se ani nepohnul. Absolutně ji ignoroval. To bylo k vzteku. Vší silou mu pravou nohou zašlápla prst. Nejspíš to bolelo víc odesílatele, než adresáta. Drak nadzvedl pařát a poněkud tázavě se na ni podíval.
"Hej! Slyšíš? Brzo už jdeme!"
"Jistě, já vím," přikývl drak, ale očima neopouštěl oblohu. Cítí to někdo, kromě něj? Jako by se kolem nich stahovalo lovecké oko. Obrovské, důmyslné a smrtící oko. Ale možná... možná jen panikaří. Otřásl se. Bude se muset pořádně vyspat, až tahle noc skončí.
Minuty odpadávaly jedna za druhou a zkracovaly dobu, kdy budou muset předvést své číslo. Poslední účinkující se vytratili z pódia, které bylo náhle podivně pusté. Vigy se zvedl.

IX. 3. část

24. července 2008 v 13:52 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
"Tramtadadá," zatroubil tiše.
Na dřevěný plac opět přišel muž, který celou ohnivou podívanou uváděl.
"A nyní," zvedl hlavu, aby jej nikdo nepřeslechl, "dříve, než naše velkolepá slavnost skončí, nám předvede své umění návštěvnice ze vzdálené planety Země, Catherine ne Werth!"
Lidé spustili potlesk. Jediné, co rušilo monotónní klapání, byl polohlasný rozhovor mezi dvěma bytostmi v koutě.
"Ale já přece nejsem ne Werth!"
"Jak to, že ne?"
"Neznám své druhé jméno! Tohle jsem si vymyslela!"
"A jak si lidé, podle tebe, volí druhá jména?"
Chvíle ticha. Dokonalého.
"Takže oni si je vymýšlejí?"
"Samozřejmě."
"Takže se můžu přejmenovat?"
"Proč?"
"Ke mě by se spíš hodilo Catherine ne Fedvath Cunrul."
"Skleněný slon?"
"Porcelánový."
"To těžko. Ne Werth k tobě patří, ať se ti to líbí, nebo ne. Tvé druhé jménu přichází ve chvíli, když to potřebuješ."
"Cerath..."
"Nechej si ty citáty. Musíme jít."
Cath se rozhlédla kolem. Neznala žádnou z tváří, které na ně hleděly, ale očividně oni všichni věděli, kdo je Catherine ne Werth. Vigy se nenápadně usmál a jedním pařátem dloubl Cath do zad, takže musela vykročit. Pokoušela se tvářit dostatečně mile. Nasadila lehký úsměv a rázně se vydala k pódiu. Vigy za ní šel jako pudl, očima těkal sem a tam a tvářil se nejistě. Ferth těsně za pódiem ustoupila, aby udělala místo pro bílého draka. Ten vystoupil na pódium jako první. Posadil se dozadu a roztáhl křídla. Obrovské bílé plachty zakryly většinu hořících ohňů a vytvořily na prostranství z prken bledý, narůžovělý přísvit. Catherine se postavila čelem k davu. Necítila se ani tak moc nervózní. Možná všechnu nejistotu nechala někde v koutě, když se dozvěděla, jak se jmenuje. Ne Werth. Dračí Srdce. A Dračí Srdce přece nezná strach.
Nebo ano? Vigy potřásl hlavou. Svíraly ho pochybnosti ze všech stran. Musel se držet, aby nezačal znepokojeně řvát. Nemůže se přece chovat jako nějaký poplašený kopytnatec.
Cath si odhrnula černé vlasy z obličeje. Podívala se po tvářích, které na ni s nadějí hleděly. Viděla tentokrát všechny tři své přátele. Bavili se polohlasně mezi sebou a dívali se po ní. Romadeus zachytil její pohled a usmál se. Jde se na věc.
"Určitě se všichni ptáte, jaký je asi život na Zemi," začala pomalu. Mluvila normálně a srozumitelně, čímž přinutila obecenstvo k hrobovému mlčení. Dodržovali jej více něž ochotně. "ale bylo by to na příliš dlouhý čas, vyprávět, co vše je v tomto světě odlišné. Země je kouzelný svět bez kouzel. Pozoruhodná říše, avšak bez těch nejúžasnějších zázraků, jako jsou magické bytosti, elementy a draci. Přestože jí tyto věci chybí, je pořád schopná se svou jedinečností rovnat všem ostatním. Ale opravdové kouzlo, které jsem poznala v tomto světě, je hudba. U nás, na Zemi, byla překrásná. Různí zpěváci, hudební nástroje, syntenizéry, zvukové efekty, elektronická podoba, většina těchhle věcí vám asi nic neřekne. Jenže tady... tady jsem poznala hudbu, která dává čest svému jménu. Nemusím snad říkat, jaká je. To určitě víme všichni. A každý to cítíme jinak. Já to cítím... asi takhle."
Bylo ticho. Zástup očekával další slova. Catherine se zhluboka nadechla. Vigy zavětřil. Vítr sebou přinášel horký závan ohně. Vzduchem se roznesl podivný pach, který přinutil k pozornosti všechny čtyři draky. Ticho bylo tíživé a bílý drak věděl, že teď už jde o všechno. Pohlédl zpříma na obecenstvo. Pokud to má být varování, tak ať za něco stojí.
Otevřel tlamu a zavyl. Byl to dlouhý, ječivý tón, který kupodivu zněl velice příjemně. Drak se soustředil na pocity, které má dávat svým hlasem najevo, a ne na ty, jež se mu honily hlavou. Catherine zavřela oči a představila si jemně broukající kytary, které znala tak dobře z domova. Zněly jí v hlavě, v celém těle a zlehka se přelily do okolí. Všem se zatajil dech.
Cath začala zpívat. Její hlas byl vskutku moc pěkný, nádherně se shodoval s tóny, které ze sebe vydával Vigy. První sloky byly klidné. Drak se v nich vyžíval, všímal si hlavně sám sebe. Hudba jej uklidňovala, pomalu přicházela na jiné myšlenky.
V zápětí s ním něco škublo. Udržel hlas ve stejné výši, bez ohledu na to, co jej praštilo přes nos. Magie. Cítil ji. Něco se stalo. Něco velkého. Vnímal to náhle zvýšení energie v okolí velmi silně, ale ztrácelo se to v tónech písně. Catherine dokončila další sloku.
Vigy zařval, přerývaně a nebezpečně, až málem vyrazil z přihlížejících duši. Kytary se náhle rozezvučely, s nimi se začaly ozývat rychlé a naléhavé zvuky bubnů, do kterých někdo bušil s obrovskou vervou. Cath otevřela oči a přidala na hlase. Její zpěv zněl neuvěřitelně silně, jak se jí srdce dmulo v dunících hromech. Zpívala slova chvály, ale vycházelo z ní varování před nebezpečím. Varování, které naplnilo údivem všechny srdce. Pěla hlasitě až do posledního dechu. Hlas jí stoupal výš, stejně jako Vigy přidával na divokosti a důležitosti tónu. Bylo to všude, kolem nich.
Kytary se změnily v housle, do kterých vyl bílý drak a zrychloval tep všech okolo. Zvuky smyčcových nástrojů hrály bouři, do které bušily hromy a vtloukaly do hlav hrozbu. Divoký vítr se prohnal kolem, rozpletl Catherinin hlas a jako mnohohlasou ozvěnu ji přinesl do okolí. Její zpěv byl všude, zněl nebezpečně, vyprávěl o moci, ale i o zradě, o nebezpečí...a o hněvu.
Poslední verš vybuchl v ohromném chorálu, který spustil hřmění a chvění samotné země, rozléval se, vkrádal do duší ostatních, ve snaze je chránit před tím, co přijde. Hlas draka a dívky zněl odevšud, uzavíral prostranství jako ochranná kopule. Vigy zavíral oči a řval do nebes, co mu síly a hlasivky stačily, kolem něj vířil vítr a jednotlivé roztroušené pocity. Zástupy užasly a stály v ohromení i tehdy, když vítr ustal, housle a kytary se vytratily. Catherine držela poslední tón a zavírala oči. Vigy pomalu pouštěl svůj hlas, jeho jekot byl čím dál tišší.
Najednou, ve zlomku vteřiny ucítil hluboko v mysli přítomnost někoho jiného. Téměř se lekl. Někdo se mu vkrádal do mysli. Někdo se odvážil vlézt drakovi do hlavy. A ten někdo to také dokázal. Vigy se okamžitě odtrhl od cizího vědomí, které se k němu snažilo vetřít. Avšak ještě dříve, než se dokázal vymanit, zaslechl něčí hlas. Tichý a chraptivý, jako smuteční trumpety.
Nádherná píseň...
Ztuhl. Z hrdla se mu nevydral jediný zvuk. Před očima mu tál obraz, tleskot a jásot davu k němu doléhal z obrovské dálky. Cath se usmívala štěstím. Otočila se. Vigy viděl jako ve zpomaleném záběru, když k němu obrátila tvář. Její hlas zněl jako pouhá ozvěna. Drak třeštil oči do dálky, paralyzovaný leknutím. Ne! Jen to ne!
Catherine se vytratil z tváře úsměv. Vykročila. Vigy ji nevnímal, stál jako omráčený, hleděl upřeně před sebe a zuby měl zaklesnuté hluboko do dásní.
Květina ve váze se zachvěla. Drakovy oči se zúžily. Květ se zatřásl, když stonek jemně vrazil do stěny vázy. Z okvětních lístků vyletěly kapičky vody. Pomalu, velice pomalu se jeden z plátků odklonil. Nahnul se k zemi. Jemný spoj, který držel list ve svazku povolil a se sametovým zvukem se vyloupl. Tenký červený plátek vzala gravitace. Padal, jakoby do nesmírně hloubky. Padal a padal rychle, neb zaraženému drakovi to připadalo jako věčnost. Catherine sledovala jeho vytřeštěný pohled. Modré oči zářily rozhořčením. Dívka se obrátila. Spatřila vázu.
Okvětní lístek dopadl na zem.
Ve Vigyho hlavě se ozvalo zadunění gongu. Gongu, který ohlašoval konec všech snů. Jsou tady. Pošesté. A tentokrát naposled.
Cath sledovala, jak plátek na zemi okamžitě hnědne a ztrácí se. Dav stále jásal, užíval si sladké nevědomosti. Dívka chvíli zaraženě zírala na opadávající květinu. Poté vrhla pohled na Vigyho.
Hlavou mířil na stranu. Oči mu zářily pronikavěji než jindy. Hleděl kamsi pryč. Jako kdyby cítil její pohled, obrátil se k ní. Jeho zrak byl plný hlubokého děsu.
"PRYČ!" zařval hlasitě. Drápy zaryl hluboko do dřeva, mocným kopem se odrazil. Křídla nabrala vzduch. Skočil přímo po Catherine. Ta se nedokázala ani pohnout. Uchvátil ji do spárů a prudce vyrazil vpřed.
Ohně vybuchly. Ohromná exploze se rozlétla kolem dokola. Magma vystříklo zpod náměstí a v ohromných gejzírech propalovalo okolí. Draci byli na nohou, Aerth zběsile vyl a vyháněl lidi pryč. Ferth se rychle vznesla do vzduchu, pohlcená plameny a lávou, které vybuchovaly a tříštily se všude kolem. Talková vlna srazila i řítícího se bílého draka. Ten zaječel, vítr nabral jeho křídla. Letěl přímo proti skále.
Zatnul zuby. Jeho obrněná hlava se řítila jako beranidlo proti černé stěně sopky. Kámen se tříštil na kusy, když prorazil skálou a tekoucí lávou ven z kráteru vulkánu. Za ním duněly hromy. Lidé používali rozličná kouzla, chránili se před ohněm a prchali po provazovém mostě. Mnoho jich padlo za oběť plamenům.
Catherine se vzpamatovala teprve tehdy, když Vigy zvolil zkratku. Tupý náraz ji vyhoupl ven, takže po hlavě vyletěla otvorem mezi drakovou dlaní a zůstala tam zaklesnutá. Viděla potemnělou krajinu kolem sebe, slyšela řev a syčení ohně.
"Co se děje?" ječela na Vigyho.
"Vzpomeň si na píseň!" řval její druh a mocnými údery křídel se vzdaloval od ohnivé smrště.
"Zdravím, bratře."
Do cesty se mu postavil drak. Měl obrovskou, širokou tlamu pokrytou ostrými, rohovinovými destičkami, po hřbetě řadu vztyčených ostnů, spojených blanou do vysokého hřebene. Jeho tělo bylo obrněno drobnými, rezavými šupinami, lesknoucími se v červeném světle. Oči mu rudě plály, mával obrovskými blanitými křídly a vířil vzduch kolem. Jeho pracky i nohy byly svalnaté a mohutné, tesáky jako mříž dýk, vyceněné na znamení výhružek. Vigy se zastavil.
"My nebo oni? Život nebo smrt?" zeptal se cizí ještěr. Jeho hlas byl chladný a řezavý jako spalující pohled, kterým se vpíjel do Vigyho sevřené pěsti. Catherine se vyděsila a rychle schovala hlavu zpátky.
Bílý drak mlčel. V hlavě mu z jedné strany duněl řev lidí prchajících po mostě, z druhé slyšel marnou snahu draků dostat všechny ty chudáky do bezpečí.
Rezavý ještěr se potměšile usmál. Jako kdyby četl jeho myšlenky. Pohled mu sklouzl k mostu. Po dřevěné lávce proudili uprchlíci co jim nohy stačily. Vigymu se v srdci vzedmul vztek. Draci nemluví. Draci jednají.
Z tlamy cizího draka vyletěl zářivý jazyk ohně. Mířil přímo na srdce provazového mostu. Lidé se ani nestačili otočit. Vigy se bleskurychle hnul. Křídla zavířila, když vletěl smrtícímu plameni do cesty. Oheň zasáhl jeho pravý bok a křídlo, roztříštil se o pevné šupiny jako příboj o skálu. Bílý drak zavřeštěl bolestí, když mu plamen zasáhl blánu na křídle a sežehl její část.
Rezavý drak se zamračil a v očích mu zablýsklo.
"Nevyhraješ! Nezachráníš je! Dám ti ještě šanci!"
Vigymu zaplály oči hněvem. Rozpřáhl křídla do varovné pozice a hrozivě zavrčel.
"Zmiz."
Rezavý drak zasyčel. Napřáhl přední pařáty, opatřené dlouhými ostrými drápy a zanotoval tónem, ze kterého čišela nenávist.
"Chceš je, máš smrt!"
Vigy rozevřel tlamu a zařval. Jeho hlas se odrazil od stěn sopky, která na všechny strany chrlila plameny. Lidé mizeli v portálech, ale většina byla stále zranitelná. Hluboko pod nimi spěchaly další postavičky, které se v marné snaze o přežité podařilo zachránit drakům.
Rezavý ještěr vystřelil kupředu. Vigy se nasupil. Obrovské tělo mu letělo vstříc jako smrtící šíp, křídla měl složená u těla. Drápy se zaleskly.
Bílý drak hbitě vyskočil vzhůru a okamžitě se rozlétl pryč. Slyšel za sebou zlostné vrčení, když rezavý kolos roztáhl křídla a zabrzdil. Vigy se snažil co nejrychleji zmizet. Neslyšel za sebou nic, kromě vzdáleného hluku vřavy. Po chvíli se zarazil. Otočil se.
Univerzita byla v plamenech. Tvor, který na něj zaútočil nyní seděl na plošině poseté spálenými těly. A vedle něj se tyčil na napnutých nohách ohromný rudý drak. Jeho tělo bylo tmavé jako krev. Stál uprostřed plamenů, které ještě rozjasňovaly lesklé, tvrdé šupiny. Křídla doširoka roztažená se koupala v ohnivé smršti.
Oči měl černé jako noc.

IX. 4. část

24. července 2008 v 13:48 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Catherine byla vyděšená k smrti, když slyšela zvuk souboje dvou draků. Cítila lehkost, jak se drak vznášel bez hnutí ve vzduchu. Znovu vykoukla.
"Co to má znamenat?!"
"Draci! Útočí!" funěl Vigy. Jeho tělo se dmulo a zase klesalo v rytmu pohybu křídel.
"Ale...lidi..." Cath vrhla pohled dolů. Viděla prchající osoby, za nimiž se hnal ohromný létající ještěr. Z výšky byl vidět jen jako drobný motýl, ženoucí se za zrníčky prachu.
Byli strašlivě vysoko. Catherine znovu zastrčila hlavu a tiše přemýšlela co dál. Vigy byl hrůzou bez sebe, s nechutí zíral na jatka, jež pořádali draci na bezbranných lidech.
"Tohle NE!" vyprskl hněvivě a vrhl se dolů. Dívka instinktivně vycítila tu odpornou chvíli, ve které oba dva padali šílenou rychlostí k zemi. Vigyho oči svítily rostoucím vztekem, při volném pádu se mu z úst ozývalo strašlivé kvílení. Těsně nad zemí rozepjal křídla, aby vyrovnal pád.
Na zlomek vteřiny zahlédl vznášejícího se obra, který naháněl malou skupinku lidí. Drak. A dovoluje si. Jako smyslů zbavený mu vystřelil vstříc. Letěl zběsilou rychlostí, svět se mu před očima rozmazával. Kolem byl slyšet řev a hukot ohně, které drásaly drakovy smysly a vybičovávaly jej k větší nenávisti a divokosti. Vřítil se mezi draka a jeho oběti. Prudce roztáhl křídla. Od hrudi se mu odrazil proud ohně.
Černý drak se zastavil ve vzduchu. Zlaté oči se mu rozsvítily vztekem.
"Opovažuješ se?!" zaryčel a z tlamy mu vyšlehl oheň.
"Párty končí, Warene," procedil Vigy ledově. Zloba v něm bublala jako v zapomenutém kotli. Vycenil dlouhé zuby. Byl připraven zabíjet.
"Ne, tentokrát se do toho ty nebudeš plést!" zahulákal Waren a v mžiku se po něm vrhl. Vigy stiskl v dlani Catherine a natáhl před sebe zadní nohy. Drápy se zaklesly do sebe, když se dva draci v ohromné rychlosti srazili. Váha Warenova těla odrazila Vigyho pryč, ale černý drak stále mířil proti němu. Vigy zaryčel a ohnal se prackou. Drápy mu sklouzly po šupinách a poté se zarazily do jedné ze spár na krku. Waren zařval a vychrlil bílému drakovi oheň přímo do obličeje. Vigy udělal ve vzduchu přemet, oči pevně semknuté. V otočce udeřil Warena zespodu do hrudi ocasem. Černý drak zaútočil svými dlouhými zuby po Vigyho sevřené ruce. Ten ucukl a zasadil mu pořádnou ránu kopancem. Ale Waren byl rychlý, zatnul drápy ostré jako šavle do jeho nohy a stahoval ho k sobě. Vigy kvílel bolestí a snažil se osvobodit. Catherine v jeho ruce křičela vyděšením. Ne. Nesměl to připustit.
Na Warenovy záda dopadly ohromné zlaté spáry. Ohnivý drak se na něj spustil z výšky jako vržený kámen a všechny čtyři pařáty mu zabořil hluboko do zad. Oči černého draka zablikaly a ještěr bolestně zaskučel. Ferth plála takovým vztekem, jaký Vigy ještě neviděl. Rozevřela obrovskou tlamu plnou ostrých tesáků a zařvala ostrým hlasem plným nenávisti:
"To máš za ni, zmetku!"
Její tlama byla jako blesk. Dlouhé zuby se zaryly Warenovi mezi lopatky. Ten skučel bolestí a zmítal se, ve snaze osvobodit se z pevného sevření. Plameny z jejího těla mu pálily šupiny na prach.
"Běž!" procedila Ferth, hluboce zakouslá v těle černého draka. Vigy byl ztuhlý překvapením, ale její slova ho postavila na nohy. Máchl obrovskými křídly a křikl na lidi pod sebou.
"Utečte přes útesy! Tudy!"
Prchající dav poslechl. Bílý drak se rozletěl jejich směrem, křídla roztažená do široka, snažíc se chránit je před rozhněvanými dračími fanatiky. Na mnoha místech Univerzity hořel oheň. Zahlédl jen několik draků, kteří kroužili nad vrcholkem sloupu, kde stávala Univerzita. A tam stál on. Zrádce.
Nad jeho hlavou se zablesklo. Ve zlomku vteřiny spatřil dva draky, kteří se srazili v nesmírné výšce. Malá postava padala vzduchem, země se k ní neúprosně blížila. Vigy zrychlil. Jeho oči se upíraly na elfovo tělo, které letělo prostorem a co nevidět se mělo roztříštit o zem. Mocně zabral křídly a natáhl pracku. Musí ho chytit.
Pařáty mu sjely po tvrdém pancíři, když se těsně nad ním prohnal rezavý drak. S krutým chechotem chytil tělo do tlamy. Vigy vystřelil vzhůru naprázdno. Jeho zářící oči se ohlédly po ještěrovi, jež se stočil ve vzduchu. Z úst mu viselo mrtvé tělo. Kolem obrovských tesáků stékala čerstvá krev a barvila mrtvole dlouhé světlé vlasy do ruda.
Právě tu chvíli si vybrala Cath k vykouknutí.
Stačil jí pohled na známého rezavého draka. A na známou věc, jež držel v tlamě.
Vigy vztekle zaječel a vypálil po rezavém drakovi obrovský proud ohně. Plameny prořízly okolí jako nabroušený nůž a zasáhly draka do boku. Hrozivý ještěr si odfrkl. Zaklonil hlavu a s odporným křupnutím polkl celého elfa.
"Nestačilo ti to?" zeptal se s vyceněnými zuby.
Vigy se po něm bez váhání vrhl. Ještěr nestačil uhnout a byl strhnut dolů, kde zády narazil do skály. Levé křídlo mu hlasitě zapraskalo. Bílý drak vítězně zatroubil a vyrazil po padajícím sokovi. Poté se zarazil.
U všech živlů, co to dělám?
Otočil se. Ve zlomku vteřiny spatřil hořící prostranství, prchající skupinky lidí a smrt. Všude kolem něj hynuly živé bytosti, ať už ve zkázonosných plamenech, nebo ve smrtícím sevření draků. Vigy se zhrozil. Tohle přece nemůže být pravda. Takhle to přece není! Takhle to... nemá být!
Spatřil Ferth v divoké rvačce se dvěma dalšími draky. Kolem těla jí šlehaly jazyky ohně, které ji činily ještě větší a hrozivější, než ve skutečnosti je. V návalu vzteku sekala po útočnících zlatými spáry. Jednoho z nich zasáhla do hrudi a pracka jí tam zůstala vězet. Vycenila dlouhé zuby a chtěla se mu zakousnout do krku. Chtěla ho zabít, zničit, roztrhat! Oči jí zářily radostí, když se její tlama blížila k obnaženému hrdlu. Měla téměř vyhráno.
V zápětí jí na bok vší silou vrazil druhý z draků. Zadníma nohama ji odkopl dolů. Pařátem se ohnal po planoucí hlavě, ale místo toho jí roztrhl blánu křídla. Ferth se v zuřivém ryku zřítila dolů. Snažila se nabrat vzduch k letu, ale tržná rána v křídle jí nedovolila zpomalit pád. Pád, namířený přímo do jezera.
Vigy se rozletěl tím směrem ve chvíli, kdy hořící tělo dopadlo do vody. Ozvalo se uši rvoucí šplouchnutí. Ze dna se zvedly gigantické vlny, a se rozlily do okolí. Tělo Ferth zapadlo hluboko do masy vody. Zavřela se nad ní hladina. Zůstal jen mírný kouř, stoupající z jezera.
Bílý drak zesinal (tedy, jestli to vůbec šlo). Měl v téhle bitvě málo spojenců. Nyní ještě méně. Visel ve vzduchu se zatajeným dechem. Kouř nad hladinou nepřestával stoupat. Obyčejná voda přece nemůže zabít draka.
Obyčejná voda ne. Jde o to, co je v ní.
Krajinu prořízl úpěnlivý řev. Bylo to skučení bolesti, které drásalo uši a přehlušovalo všechny zvuky bitvy. Příšerný ostrý jekot, vycházející z tlamy umírajícího draka. Z jezera se vyvalila kvanta vody a vystřelila jako gejzír vzhůru. Na vrcholu proudu letěla k nebi Marlith, modrá dračice. Její křídla se rozpínala do široka jako modrý závoj smrti. V ostrých drápech svírala skučící Ferth. Rudá dračice přišla o své plameny, po lesknoucích se červených šupinách byly patrné dlouhé, strašlivé šrámy. Marlith jí zatínala drápy do hrudi. Otevřela tlamu ze které se vysunuly neuvěřitelně dlouhé zuby, armáda ostrých tenkých čepelí, které hodlají uchvátit svou oběť. Modrá dračice ošklivě zavyla a zakousla se Ferth pod krk. Řev ohnivého draka byl ukrutný, hněvuplné sténání naplnilo celé okolí. Catherine si zacpala uši a snažila se schovat co nejvíce do drakovy tlapy. I Vigyho strhl strašlivý křik ze vzduchu. Zařval a zřítil se spolu s několika dalšími ještěry k zemi. Jak padal, neschopen použít svá křídla, Ferthino úpěnlivé volání se měnilo ve smrtelné chroptění. Z ran na krku jí prýštila krev. Vigy řval bolestí, řval ať přestanou, řval když se řítil k zemi. na poslední chvíli se pokusil roztáhnout křídla a tvrdě dopadl na břicho. Nohy pod ním poklesly. Catherine se při pádu vykutálela z jeho otevřené tlapy. Válela se po zemi a snažila si zakrýt uši. Jekot umírajícího červeného draka pomalu vymizel. Ferth se svíjela v poslední zoufalé agónii. Oči jí vyhasly. Hlas se vytratil.
Marlith měla tlamu potřísněnou její krví. Uvolnila své smrtící sevření. Jako ve zpomaleném záběru se tělo draka obrátilo a bezvládné zamířilo zpět do jezera. Ferth se šplouchnutím zapadla pod hladinu. Voda se znovu rozlila a poté byla zase klidná. Zbarvená dračí krví.
Cath se pomalu sebrala ze země. I Vigy se oklepal a opatrně vstával. Bylo hrobové ticho. Snad už to skončilo.
Náhle se jekot ozval znovu, jakoby ozvěna ze záhrobí. Oba padli zpět na zem, ve snaze ignorovat příšerný zvuk. Křik mrtvého draka se rozlehl okolím. Marlith vztekle zařvala a vrhla se zpět do jezera. Skučení prostupovalo okolím, kácelo stromy a drtilo skály. Nebe praštělo a zatahovalo se černými mraky. Oblaka byla těžká popelem. Sama obloha byla pohnuta tragickou smrtí draka. A chtělo se jí plakat.
Shůry se začaly řítit veliké rozžhavené kameny. Prolétly vzduchem, bombardovaly zničenou zemi a zapalovaly přeživší lesy. Meteority sebou přinášely ještě větší ohnivou zkázu, než si Catherine dokázala představit. Vigy zatínal zuby a snažil se přemoci tu strašlivou bolest v hlavě. Těžce pohlédl vzhůru a spatřil ohnivou smršť, která na ně dopadávala všude, kam se jen podíval. Bylo mu jasné, kdo za tím stojí.
Vymrštil se na nohy. Cath se krčila vedle něj a třásla se. Vigy k ní rychle přiskočil, ale ihned se musel vyhnout hořícímu meteoritu. Pozdě. Trefil jej do ocasu. Bílý drak zakvílel a rychle se obrátil. Obrovský kámen, řítící se šílenou rychlostí mu přerval kosti a konec ocasu vzal sebou. Vigy chvíli zděšeně zíral na spálený a zkrvavený pahýl, trčící na místě, kde měl ještě dnes ráno bodec, nahánějící hrůzu a zároveň pomocný při kormidlování. Vzhlédl. Zářící zrak mu padl na veliký kamenný sloup. To mu nedaruje.
"Utíkej! Běž k útesům! Schovej se!" vyprskl na Catherine a pařátem ji odstrčil stranou. Přikrčil se, odrazil a vzlétl vzhůru. Cath byla jeho tlapou odhozená pryč a vrazila zády do nějaké hromady. Byla vyděšená k smrti. Otevřela oči. Všude kolem hořelo. Lesy, křoviska, louky byly v jednom ohni. Kam až oko dohlédlo padaly k zemi planoucí meteority, zažehávaly požáry na nových místech a rozrývaly zemi hlubokými krátery.
Catherine uběhla několik metrů a poté zapadla do nějakého převisu. Celá špinavá od prachu se schoulila uvnitř. Pro lásku boží, co se to kolem děje? Vzpomněla si na plameny, které vybuchly v jádru sopky, na ten ohavný řev když bojoval drak s drakem. Vigy říkal že se spolu neperou. Ale to nebyla pravda. Vždyť to viděla na vlastní oči. Ten obraz, ten hlas umírajícího ještěra nikdy nezapomene. Co... co jsou ty stvůry zač? Přijdou sem, vraždí lidi, vraždí se mezi sebou, ničí všechno na co přijdou... to, že jsou draci? Cath tomu nemohla uvěřit. Tak nádherní, moudří tvorové, symbolizující sílu a magii se teď rvali jako naštvaní křečci, zabíjeli se a vraždili bezmocné lidi. Schoulila se do úkrytu, snažíc se nevnímat práskání, řev a vřavu ohně všude kolem. Škrábance a popáleniny ji štípaly po celém těle. V hlavě ji žhnula vzpomínka na bezvládné elfovo tělo, visící ze zkrvavené dračí tlamy.
Chudák Alex. Nejspíš jsem tu jediná naživu.
Uvědomila si, že tomu tak bylo jen díky Vigymu. bránil ji, celou dobu ji svíral v ruce, nedovolil, aby jí někdo ublížil.
Vyhlédla. Meteory už padaly mnohem více zřídka. Ocitla se ve spáleném lese, jehož trosky ji alespoň trochu kryly před zraky nepřátelských draků. V průhledu viděla začouzené paty útesů. Teď nebo ani náhodou.

IX. 5. část

24. července 2008 v 13:47 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Vyrazila vpřed. Opatrně poskakovala mezi doutnajícími zbytky, dávala pozor na padající kameny. Běžela tak rychle, jak jí její zraněná noha povolovala. Klopýtala, obcházela planoucí oheň, zoufale se pokoušejíc uniknout bystrým dračím očím. Ale útesy pořád byly daleko. Hluk bitvy nebyl tak výrazný, přehlušovaly jej padající meteority. Catherine spěchala co jí síly stačily, neb na tom závisel celý její život. Náhle kdesi nad sebou zaslechla šustot křídel. Nemělo cenu se ohlížet. Ani uskakovat.
Popadla ji ohromná dračí tlapa a pevně ji sevřela. Cath tu ruku nepoznávala, ale cítila rychlost s jakou se ještěr řítil krajinou. Věděla, že pokud ji nechytil Vigy, nemá šanci. Pokusila se dostat z drakovy tlapy, ale marně.
"Nemohl jsem je zachránit. A nemohu se svými bratry bojovat. Tak alespoň pomohu vám dvěma," zaslechla hluboký hlas. Poznávala jej. Nedokázala si vybavit jméno draka, ale byla si naprosto jistá, že je to jeden ze čtyř, které znala.
Sevření povolilo a Catherine se vykutálela po hořící zemi. Kosti ji urputně bolely ale přesto se dokázala vyškrábat na nohy. Spálená kůže jí zrudla na obou rukách. Au. Z očí jí vyhrkly drobné slzy.
"Pojď! Rychle!" Romadeus seskočil z dračího hřbetu. Tagrath, zelený drak se neohlédl a zamířil skrz oheň pryč. Mladík chytil Cath za ruku a začal ji vléct přes spáleniště k útesům.
"R..." podivila se Catherine, "Ty žiješ?"
"Zachránil mě Tagrath," zasupěl Romadeus a vlekl ji sebou co mu síly stačily.
"Ale on..."
"Je Alexův," dokončil za ni a zastavil se v ochranné klenbě sežehlých stromů. Podíval se na Cath.
"Snad je ten elf v pořádku."
Catherine cítila slzy. Z toho všemožného vypětí, z bolavého kotníku, díky spáleninám a odřeninám po celém těle. Několikrát hořce vzlykla a potom vykoktala:
"Je mr - mrtvý. Viděla jsem jak.. jak ho se - sežral jeden..." hlas se jí vytratil. Romadeusovy oči se rozšířily. Chvíli jí hleděl do obličeje, ve snaze přesvědčit se, zda - li mluví pravdu. Nebyl pochyb. Z tváří se mu vytratila barva.
"To je...strašné," zamumlal. Hlas se mu zastřel, "viděl jsem umřít Lilianu. Ten černý drak ji společně s několika dalšími vlekl vysoko nad sopkou a... hodil je... do ní."
Bylo na něm vidět, že tu událost by co nejraději zapomenul. Cath si otřela slzy. Byli mrtví. Mrtví a pryč. Což se o nich rozhodně říct nedalo. Netoužila být po smrti... ale pryč rozhodně. Zvedla Romadeuse a beze slova s ním kulhala směrem k útesům. Nebránil se. Občas se museli vyhnout teď už jen řídce padajícím meteoritům. Oheň a skřeky se jim vzdalovaly. Konečně se zdálo, že svitla naděje.
Tedy něco svitlo. Ale nadějí se to nazvat nedalo. Za nimi se náhle rozlila intenzivní rudá záře. Bleskurychle se otočili. Z mraků se těžce a pomalu snášel kámen, třikrát tak veliký jako drak. Plameny z něj šlehaly, obarvoval mraky do červena a zanechával za sebou žhnoucí stopu. Catherine s Romadeusem s otevřenými ústy sledovali padající gigant, který mířil přímo k Univerzitě. Letěl šikmo, stále níž, směřujíc k úzkému skalnímu sloupu.
Ohromné zapraštění. Obrovský kámen prolétává tenkým sloupem jako kulka papírem. Skála se tříští na všechny strany. Mramorový talíř se kymácí. Portály blikají. Univerzita se naklání a padá. Kamenný kruh, na vrcholu s překrásným růžovým kamenem se řítí dolů, nemilosrdně přitahován zemí. Portály se lámou a vybuchují v obrovských elektrických výbojích. Stavba zahalená v kouři letí vzduchem. A přirozeně dopadává.
Mramor se rozskočil na několik ohromných kusů. Stavba na něm se jako hromada suti vysypala na spálené prostranství, zahalená oblaky dýmu a ohně. Zářící krystal se nárazem rozletěl na tisícero zářících kousíčků. Zůstaly na zpustošené zemi jako růžové drahokamy, rozsypané v asfaltu.
Cath i Romadeus padli na zem, když se země s dopadem obrovského kamene roztřásla. Výbuch pohltil celé jezero a vyzvedl z něj většinu vody. Hřmění zabubnovalo do srdcí všech, kdož byli přítomní.
Vypadalo to, že je konec. Kouř se rozptýlil, prach usadil. Meteority přestaly padat. Nebe bylo stále temné, ale už mnohem klidnější. Kromě praskání ohně bylo všude hrobové ticho.
Catherine zapomněla na to, že se mají co nejdříve dostat k útesům a obezřetně vykročila z úkrytu. Romadeus, celý černý od sazí se ji nesnažil zastavit, místo toho opatrně vykoukl za ní. Dívka našlapovala po hromadách suti, jako plížící se zlodějíček přistupovala k roztříštěnému krystalu.
Hromada trosek se záhy pohnula. Catherine okamžitě lehla k zemi. Zpod zničené budovy se náhle zvedla hromada zdiva a vynořil se drak. Celé jeho tělo bylo pokryto prachem a popelem. Křídla měl kupodivu neporušená. Divoce sebou zmítal, trosky se z něj sypaly na zem v oblacích prachu. Do nejasného okolí pronikavě svítily dvě modré oči.
Vigy se otřepal. Okamžitě zahlédl Catherine, která k němu zvědavě shlížela.
Díky bohu ještě žije. To je ovšem něco, co se nedá říct o mě.
"Uteč!" zařval na ni a do plic se mu dostal prach, "běž!"
"Nikam nejdete."
Před bílým drakem se z trosek zvedla ohromná stínová postava. Narůstala do výšky, snad vykvétala z té hromady suti. Tvor černý jako noc se před jejich očima zformoval do kolosální nestvůry s obrovskými zahnutými pařáty. Křídla byla jako léta neprané záclony, zakrývaly výhled na nebe svou nekonečnou temnotou. Stínovému drakovi plály ve tváři dvě rudé oči jako uhlíky.
Vztyčil se před nimi. Vigy ustoupil o krok a upřel na bestii své pronikavé oči.
"Nechej je na pokoji," zasyčel, "nic ti neudělali."
Stínový drak zavrtěl hlavou.
"O tohle tady už nejde, draku. Můj dávný nepřítel měl sen. Já ho hodlám zničit. Nestůj mi v cestě. Připoj se."
"Ani nápad! Nikdy nebudu spolupracovat s takovouhle... prasárnou!" zavřeštěl Vigy a okamžitě uskočil. Právě včas, aby se stihl vyhnout bleskové ráně černého pařátu. Drak po něm skočil. Bílý ještěr vyletěl vzhůru a zamířil k nebi. Stínový kolos jednou mávl křídly, načež vystřelil kolmo nahoru jako cena za elektřinu. Stíhali se jako dvě rakety, nebylo z nich vidět nic víc než dvě rozmazané šmouhy, zběsile se řítící přes zničenou zem. Vigy poletoval sem a tam, uhýbal ranám svého nepřítele. Zraněné křídlo ho však zpomalovalo, zato jeho sok byl stále v plné síle. Vigyho přemáhalo vyčerpání.
"Hej, ty omyle!" zakřičela Catherine z ničehož nic, naprosto znechucená vývojem situace, "vrať se zpátky do animačního studia!"
Stínový drak se ohlédl. Hluboko pod sebou spatřil malé děvče, stojící uprostřed rozsypaného krystalu Giva, ječící nějaká nesrozumitelná slova. Usmál se. A vyrazil tím směrem.
"Ups," Cath roztáhla obličej a honem hledala něco, co by po něm mohla hodit. Popadla ze země nejbližší šutr a mrštila ho proti stínu. Kámen se vymrštil proti drakovi, proletěl jím a dopadl někde mimo náš příběh. Ještěra to ani náznakem nezpomalilo. Dívka se nevzdala. Na tváři stínového draka rostl úsměv, čím blíže své oběti byl.
"Pozor!" zařval bezmocně Vigy a pustil se za stínem. Nemohl to stihnout. Ale pokus za to stojí.
Catherine viděla masu tmy, řítící se k ní. Teď měla jen dvě možnosti. Zemřít s nějakou hrdinskou hláškou na rtech, nebo nezemřít vůbec. Vybrala si to druhé. Do konce života jí zbývalo několik málo sekund, tak zapojila všechny volné mozkové závity. On je tma. Nevadí mu šutr. Možná mu vadí světlo. A světlo leželo všude kolem ní.
Sehnula se a sevřela v pěsti úlomek světelného krystalu. Byl ostrý a prořízl jí kůži na dlani. Ale to je v této chvíli nedůležité.
"Udav se," prohlásila tiše a mrštila svou poslední naději do vzduchu. Stínový drak zvedal křídla a napřahoval pařáty. Nevšiml si malého letícího objektu, jeho oči se upíraly na vzdorovitě se tvářící dívku. Jeho drápy se rozevřely, připraveny uvítat novou oběť ve své náruči.
To, že si nevšiml letícího krystalu byla jedna věc. To že mu proletěl hrudí byla druhá. A to, že se zarazil byl výsledek těch prvních dvou. Jeho tlapy se zastavily ve vzduchu a zpomaleně se obrátily k tělu. Na tváři stínového draka se rozhostil překvapený škleb. Cítil to. Cítil ten kámen. To se mu ještě nikdy nestalo.
Romadeus zíral. Vigy prosvištěl kolem zaraženého tvora, rozvířil prach kolem sebe. Vypadal jako zběsilá sněhová vločka, která vletěla do muničního skladu. Natáhl pařáty a v každém sevřel po jedné osobě. Byla to jeho poslední naděje. Ale opravdu, opravdu úplně poslední.
Vyrazil, co mu síly stačily. Křídly metal do vzduchu, oči mu žhnuly odhodláním. Stínový drak se sotva stačil vzpamatovat. Vigy letěl s větrem o závod, stoupal výš a výš, do dáli, jen přeletět hory a uprchnout z toho pekla. Za sebou uslyšel řev a několik párů křídel, které se pustily za ním. Zatnul zuby a několika údery se vyburcoval k větší rychlosti. Krajina pod ním se míhala jako rozmazaná černá hmota, vrcholky hor byly na dosah. Zezadu po bílém drakovi šlehaly plameny a bolestivě se zakusovaly do zraněného ocasu. Vigy ani nemukl, přivřel oči a z posledních sil prudce nabral vzduch. Vystřelil vzhůru s křídly složenými podél těla. Pod ním vrazil do skály jazyk ohně. Řítil se výš a výš, břichem téměř odíral skalní stěnu. Viděl východ. Byl blízko. Za zády slyšel nádech. Kdyby dostal zásah, už by to nerozchodil. Musí to vyjít.. Postoupil ještě několik metrů, než se před ním vynořila malá rozsedlina.
Rozepjal křídla a přetočil se. Napříč prolétl úzkou mezerou, plamen za ním jej minul a narazil do horského svahu. Vigy se převrátil do původní polohy. Síly ho opouštěly. Letěl jako vržený kámen, křídla napůl složená kolem těla. Blížily se k němu temné koruny stromů, nedotčeny ohnivou bouří. Vigymu se mlžil zrak. Země se blížila. Propadl korunami stromů, lámal větve i samotné kmeny a tvrdě se zřítil na zem. Ještě chvíli letěl vpřed, hlavou rozrážel jeden za druhým stromy, které padaly okolo, za i na něj. Levým bokem se dřel o tvrdou zem, tlačil před sebou násyp jehličí a půdy. Nakonec se zastavil. Zem se přestala sypat. Vydechl a zavřel oči.
Dokázal to.
Připomnělo jí to školní výlety. Odporné, nudné a ještě jednou nudné školní výlety, které se kvůli nedostatku inspirace většinou konaly v lese. Stále v tom stejném fádním lese. Tohle bylo o něco lepší. Nikdy na školním výletě netrefila šutrem draka, ani neupadala do bezvědomí, o nefalšovaných mrtvolách ani nemluvě. Nyní se cítila mírně pod čarou. Hlava jí třeštila následkem několika vyčerpávajících zážitků, i díky Vigyho krkolomnému letu.
No ovšem, Vigy. Vděčí mu za život. Alespoň dočasně. Už se konečně probral?
Bílý drak ležel vedle nich bez hnutí. Mezi bílými prsty byla rozpoznatelná malá postava. Catherine se podívala na Romadeuse. Byl bez sebe, chudák. Ležel v napůl sevřené Vigyho tlapě, z hlavy mu stékal pramínek krve. Cath se smutně podívala na bezduchého draka. Oči měl zavřené, semknuté bolestí, rozedraný ocas se mu chvěl. Hruď se téměř ani nepohybovala, jak byl jeho dech mělký. Přesto si byla jistá, že žije. Něco tak banálního, jako bitva proti přesile jej přece nemohla zničit. Doufejme.

IX. 6. část

24. července 2008 v 13:46 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Cathreine se zvedla. Cítila, že by měla něco podniknout. Nohy ji při vstávání ošklivě zabolely. Ucítila dření na mnoha místech těla, které měla spálené nebo odřené. V rozřízlé kůži na ruce jí trčely zapíchané malé kamínky a jehličky. Pekelně to pálilo. Měla hlad a žízeň, jaké nezažila ani na pravém školním výletě. Jak to? Je přece slavný hrdina a hrdinové nikdy nemají prázdný žaludek, vyprahlé hrdlo, ani... ehm... standardní hygienické návyky? To jsou vážně všechno jenom kecy?
V propálených a začouzených teniskách opatrně překročila drápy, zabořené hluboko do země. Bylo to žalostné, vidět kolosálního tvora bez ducha ležet na zemi, jako kdyby už nikdy neměl vstát. Povzdechla si. Mít tak po ruce nějaký životabudič. Měla by se rozhlédnout po vhodném stromu.
Přidřepla k bezvládnému tělu Romadeuse a zvedla mu hlavu. Měl zavřené oči, jako kdyby jen odpočíval, po spánku mu stékal pramínek zaschnuté krve. Cath nakrčila obličej a olízla si palec. Přidržela mu bradu a opatrně stírala krvavou skvrnu. Z kůže šla dostat jen těžce. Chvíli přemýšlela, k čemu to vlastně bude. Snad aby měla pocit, že se trochu snažila.
Přisedla si do zákrytu šupin ležícího ještěřího těla. Když se o něj zády opřela, slyšela tlukot srdce, ale slabý a nevýrazný. Právě Vigyho srdce, statečnost a vůle je to, díky čemu tady teď všichni jsou živí. Nebo alespoň částečně. Položila klouby prstů na tvrdé bílé šupiny. Byly hladké jako sklo a šel z nich chlad. Prsty přejížděla po spárách mezi nimi, opisovala jejich všemožné tvary a přemítala, co podniknout dál. Přirozeně - jestli někomu něco je, měla by se zeptat, co se vlastně děje. Když se vám takhle položí křeček, asi nezjistíte, jestli se přežral, nebo vypustil duši. Ale drak je tvor, který by to mohl vědět.
Zavřela oči. Možná to bylo trochu riskantní, když byla její mysl vypjatá z předcházejícího šoku. Přesto se dokázala koncentrovat natolik, aby si našla cestičku do světa, kterému vládne telepatie.
Jen na okamžik se rozhlédla. Nepoznala žádnou změnu oproti minulým návštěvám, snad že jen měla trochu rozostřenější obraz. Ani se nedivila. Bylo zbytečné se příliš soustředit na okolí. Před sebou rozpoznávala dvě těla, dvě odlišné mysli. Pozorně je ohledávala, ve snaze rozlišit, která patří člověku. Vigyho myšlenky zaplavovaly okolí, rozprostíraly se kolem dokola jako stovky malých indigových hádků. Rozpoznávala dračí pracku, ale to, co bylo v ní jí připadalo podivné. Přinejmenším to, co mělo být myslí Romadeuse, bylo obaleno stříbřitými vlákny bílého draka. Překvapilo ji to. Z takové dálky nemohla rozpoznat Vigyho záměry. Děje se snad něco, co netušila? Nebyla si jistá. Stejně už nemá moc na vybranou. Není jiná cesta, než ta přímo rovně.
Cítila svou mysl, jak prostupuje tou dračí. Soustředila se, aby všechny části jejího vědomí byly napojeny na Vigyho. Jen tak byla schopná s drakem komunikovat, ačkoliv ji nevnímal přímo.
Vigy... jsi v pořádku?
Ano.
Hlas se ozval okamžitě, zněl jí celým tělem. Byl to on. A byl zdráv.
Co to děláš? zeptala se, přitom myslela na drakovo spojení s myšlenkami Romadeuse. Vigy pochopil.
Snažím se jej udržet naživu.
Cože? v mozku jí převládalo překvapení a následná touha dozvědět se, o co jde.
Tehdy, když jsme padali sem, do lesa, jsem ucítil, jak se kolem nás stahuje něčí mysl. Nějaký drak se nás snažil napadnout. Šel po něm.
V její hlavě vytanul obraz, jak se Romadeus svíjí v sevřené dračí tlapě, zatímco bílý ještěr se bezmocně řítí k zemi.
A co se s ním stalo? zeptala se, starosti upřené k polomrtvému Romadeusovi.
Téměř jej zničil. Zaútočil na jeho životní funkce. Naštěstí jsem stihl včas zasáhnout. Jinak by už bylo pozdě.
A proč ses neprobral? Měla jsem starost.
Vnímala náznak úsměvu.
Vím. Ne, ten chlapec ještě není v pořádku. Vrátím se, až si budu stoprocentně jistý. Nemůžu se na tebe příliš soustředit.
Tak...tak se snaž, hrdino.
Catherine ustupovala a vyplétala se z jeho mysli. Drakova telepatická síť se od ní odvracela a soustřeďovala se především na nerozeznatelnou telepatickou část bezvládného člověka. Opouštěla Vigyho. Avšak když byla téměř zpátky ve svém těle, vzpomněla si na jednu důležitou věc.
Díky.
Otevřela oči. Bylo nepříjemné ocitnout se zpátky ve svém těle, spolu se všemi nepříjemnostmi a bolestmi, které s ním souvisely. Catherine několikrát zakroužila krkem. Všechno ji pálilo. Až se uklidní a Vigy bude vzhůru, hodlá se vyspat. Kdekoliv, kdykoliv a co nejdéle. Ale zatím jí ostražitost nedala polevit na bdělosti. Věděla, že drak se jen těžko může bránit čemukoliv, co by mohlo znenadání přijít. A Cath věděla, že by Romadeuse nakonec musel nechat zemřít. Bylo to tak jednoduché, o tom uvažovat. Ale potom si opravdu vybrat, je kříž.
Zatím by mohla dělat něco užitečného pro svět. Kupříkladu si najít něco k pití. Byla sice celkově úplně vyčerpaná, ale stejně si neodpočine, dokud všechno nebezpečí nepomine. Vstala. Rukou se opírala o drakovy pevné šupiny. Rozhlédla se. Kolem dokola byl menší polom jehličnanů, jak hleděla dál, viděla jen stromy, stromy a zase stromy. Kéž by byla na školním výletě. Určitě by byl poblíž bufet.
Vyrazila. Postupovala velmi pomalu, opatrně našlapovala na nedoléčenou nohu a pátrala po něčem známém a pitném. Mezi ponurými kmeny rašily trsy kapradin, pod nimi se třpytily mechy pokryté kapkami vody. Chvíli si pohrávala s několika myšlenkami týkajícími se vysávání mechorostů, ale poté je zavrhla. Tlustý nános jehličí tlumil její kroky. Rozhrnovala nohou kdejakou hromádku, ve snaze objevit něco jedlého.
Asi po čtvrt hodině to vzdala. Dovlekla se jinou cestou k místu, kde ležela dvě těla, v naději že bude mít to štěstí a uzří cokoliv poživatelného. Ale nenacházela nic ani náznakem. Zklamaná svým neúspěchem, posadila se vedle ležícího Romadeuse. Nevypadal lépe. Pod zavřenými víčky se mu zběsile míhaly oči. Tvář měl pobledlou, odkrvenou, na obličeji zasychal studený pot. Catherine ho chvíli pozorovala. Potom mu přiložila ruku na čelo. Jeho teplota byla nízká, téměř studil Cath na dlani. Málem ani nedýchal, srdce bušilo tenounce a nepravidelně. Dívka se ohlédla na draka. Jeho oči byly křečovitě semknuté, nozdry doširoka rozevřené na známky úsilí. Tady, všude kolem Catherine se sváděl obrovský boj o lidský život. A ona mohla jen sedět a přihlížet. To jediné, co v tuhle chvíli dělat nechtěla. Jenže člověk si prostě nevybere.
Náhle sebou Romadeus cukl. Rychle mu sundala ruku z čela. Mladík se zhluboka nadechl, celé tělo se mu nadzvedlo, jak se do sebe usilovně snažilo nasát co nejvíc vzduchu. Cath se zarazila ruka ve vzduchu a s rozrůstajícím se úsměvem hleděla na Romadeuse. Do tváří se mu nalila krev, vrátila jejich načervenalou barvu. Prsty se mu sevřely v pěst, jak se život znovu naplno rozběhl celým tělem.
Catherine cítila nadšení. Viděla už dost umírání, ale tohle přehlušilo všechny smutné vzpomínky. S rozzářenou tváří se ohlédla dozadu. Z Vigyho tváře na ni znovu zářily blankytně modré oči. Obrovská šupinatá tlama byla roztažená do spokojeného úsměvu.
"C... co se stalo," vykuckal ze sebe Romadeus a otevřel oči. Těkal pohledem sem a tam, až se mu zrak zastavil na postavě, sklánějící se nad ním. Cath se ušklíbla.
"Omdlel jsi. Toť vše." oznámila mu vesele. Mladík se chytil za hlavu a zatvářil se zmateně. Nadzvedl se. Všiml si Vigyho, jež vztyčoval hlavu ze země. Z hřbetu se mu svezlo několik přelámaných větví. Vytáhl zpod popadaných stromů obě nohy a pracky. Křídla přiložil k tělu a poté rozepjal do výšky v rozjařeném gestu svobody. Romadeus se chytil za břicho. Jeho obličej opět svítil tou správnou barvou a zel na něm lehký úsměv.
"Jak se cítíš?" zaduněl Vigy, stále ještě vypnutý ve vítězném postoji. Mladík zvedl hlavu, aby si jej mohl dobře prohlédnout.
"Dobře." odpověděl a dodal, "Děkuji vám, draku."
"Říkej mi..."
"Krysák."
"Krysák."
"Eh, já..." Romadeus znejistěl. Cath vrhla pobavený pohled na draka, který jej oplatil.
"Tak je to za námi?" zeptal se.
Catherine přikývla. Cítila, jak ji prostupuje slavnostní nálada. Snad ještě chvíli vydrží, než na ni dolehnou události předchozího dne. Potom už nebude nic k smíchu.
To potom přišlo nenadále brzy. Přesněji ve chvíli, kdy se obrátila zpátky. Výhled na horský štít Univerzity dosud zakrývalo Vigyho tělo. Nyní však hořel na obzoru černém jako dehet, zpoza skal vyšlehávaly krvavě rudé ohně. Catherine si zakryla oči. Z dálky sem doléhaly zvuky plamenů a smrad spáleniště se táhl všude kolem.
Vigy se také obrátil. Oči mu zasvítily a odrážely hrozivý výjev. V srdci se mu dmuly pochybnosti, styděl se za to, co se před pár hodinami událo. A jak se styděl. V životě se necítil hůř. Romadeus seděl na zemi a následoval jejich pohled. Mlčel, ve tváři výraz hlubokého zadumání. V hlavě se mu míhaly vzpomínky jedna za druhou. Nejradši by je vyhnal někudy ven. Marně.
Cath zvedla hlavu a nakrčila nos. Ve vzduchu se vznášel těžký opar, podobný jako zažila tehdy v iluzi na Galionu. Takhle draci ničí. Takhle se draci vztekají. Takhle se podobají lidem. Bude se tohle opakovat znovu?
"My... jsme poslední, že?" prolomil ticho Romadeus, ale hlas se mu zadrhával. Bílý drak několikrát znepokojeně zafrkal a odvrátil se.
"Ne," pravil se zavřenýma očima, "Mnoho lidí i ostatních pomřelo ale cítím, že pár se jich dostalo ven."
"Tak bychom jim mohli...pomoci?"
"Pokud se dostali z toho pekla," Vigy upřel své zářivé oči do země, "pustý ostrov je nezastaví."
Catherine se otočila zpátky. Cítila teplo, které jí sálalo do zátylku. Měli by se odsud i oni brzy dostat, nebo z toho zešílí.
"A co draci?" zeptala se. Viděla, tedy spíše slyšela smrt jen jednoho draka, Ferth. Ta chvíle jí navždy zůstane v paměti jako strašlivá bolestivá jizva, která se jen tak nezahojí. Bílý drak zvedl hlavu a usmál se sám pro sebe. Pohrdavě se uchechtl.
"Co mohli dělat jiného? Přidali se. Zachránili své životy." zahučel hlubokým, mystickým hlasem jako ozvěna.
"Myslím si, že..." začal Romadeus a zvedal se ze země. Vigyho slova jej zarazila.
"Nesuď, chlapče, ze svého pohledu."
"A kdyby z tvého, proč nejsi s nimi?" Catherine nasadila ten nejnaivnější tón, jaký ze sebe přes urputný hlad dokázala vyloudit.
Tahle otázka bílého draka očividně zarazila. V jeho hlavě jako na povel prolétly myšlenky, obrazy z dávné minulosti a všechny pochyby a poznatky, které za svůj dlouhý život nastřádal. Vytanuly mu všechny jeho nesouhlasy s počínáním dračího plemene, hony na lidi, ale i na ostatní bytosti, jež se drakům postavily do cesty. Na tyhle věci se upamatovával s největší bolestí.
Po sekundové pauze, při které se mu hlavou přecedily tucty a tucty složitých myšlenek, nakrčil nos.
"Já jsem Drak. A to se o nich říct nedá."
Cath i Romadeus zaslechli velké D ve třetím slově. Málokdo jej dokáže tak vyslovit, aby bylo rozpoznatelné.
"Tak dost senility. Pojďme odsud," prohlásila Catherine. Byla myšlenkami někde u bublinkové koupele s obrovskou lahví koly a baštou k tomu. Trochu se styděla za svou lhostejnost k okolnímu světu. Ostatní prožívají těžké časy, trpí, mučí se vlastními vzpomínkami, a ona... ona se mučí vzpomínkami leda tak na zmrzlinové poháry, pizzu, počítač... proč ji v tomhle dosud nikdo nepřechoval?
Myslela si, že smrt na ni bude působit zle. Viděla hodně scén, aby pochopila, že vidět někoho umírat je neutišitelný pláč v hloubi srdce do konce života. A ona viděla smrt. Viděla jich několik, ošklivých a krutých, známé tváře mizící v propadlišti světa do věčné tmy. Nehnulo to s ní. A konečně si vzpomněla na chvíli, kdy srdcem stínového draka proletěl světelný kámen.
To bylo velmi zajímavé. Až se dostane někam, kde bude tužka, papír a rozhlas, určitě se celý svět dozví, jak se účinně zbavit stínů. Hoďte po nich třeba svíčku. Byla na sebe za svůj objev pyšná. Ale někde hluboko v jejích myšlenkách hlodalo vědomí, že se mělo něco stát. Nebo se možná něco stalo. Něco, co změní(lo) svět.
Snad proto, že si to Catherine uvědomila, mu došlo, že vidí. Vidí něco. Což byla věru veliká změna oproti věkům, kdy se topil v nekonečné černočerné tmě.
Vigy se vznesl. Cath okamžitě poznala ten rozdíl mezi jeho obvyklými ladnými starty. Odrazil se prudce, a prvních několik mávnutí křídly se zadrhávalo. Díra v letové bláně byla značná, při prvním závanu vzduchu z ní odletovaly miniaturní kousíčky popela. Catherine se křečovitě držela, snažíc se najednou nespadnout, nemyslet na hlad, na žízeň a nedívat se dolů, což bylo při její lidské mozkové kapacitě obtížné. Zavřela oči, když se Vigy houpavě vznášel nad ostrovem, opět se v mysli vracela k hodinám krkolomného letu. Tmavé koruny stromů mizely v dáli a před nimi se rozprostřelo moře. Cath se zájmem a zároveň nevolností sledovala písečnou pláž, kterou omývaly azurově modré vody oceánu. Vlny se čeřily, strhávaly sebou drobný písek a unášely je se svým proudem do neznámých končin, kam mířila drakova bělostná křídla. Brzy se ocitli vysoko nad vodní hladinou, pod nimi ubíhal podmořský svět a obzor se prodlužoval. Catherine vrhla ještě jeden pohled vzad. Kouřící narudlé údolí rvalo krajinu jako ohavný hnisavý bolák. Snad bude brzo pršet, aby déšť tu ránu rychle smyl z povrchu sharenského. Dívka se odvrátila zpátky a narovnala se. Věnovala dlouhý pohled kolem. Vítr jí nadzvedával vlasy, kterým se snažil Romadeus za ní vyhnout. Nakrčila čelo a do skučícího větru zakřičela směrem k Vigymu:
"Mám dojem, že přetahujeme kapitolu."

Intermezzo I.

24. července 2008 v 13:43 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
š›
Nebudu klepat. Jsem přece rovnocenný. Nebo snad ne? Tahle otázka mou dračí mysl pálila již od doby, co jsem získal své dosavadní krytí na jejich planetě. Garleanův styl mě popuzoval. Na jednu stranu, jsem mu vděčný za poskytnutí jednoduchého a příjemného úkolu, zároveň však pochybuji o jeho nadřazenosti. Dřív nebo později začne své síly využívat, aby se zmocnil a ovládl vše, čím Dračí říše opanovávala. A tohle já nechci připustit. Nechci spoustu věcí.
Například nechci vstoupit do místnosti přede mnou. Ale vím, že je to hloupé. Není jiné volby, leda že bych se nechal prohlásit za zrádce. Jak zmanipulovaný a omezený je dnešní svět. Ubohý drak se musí prodírat, jak jen dokáže.
Vstoupil jsem. Navzdory své lidské podobě cítím sílu a jistý odpor, když vidím za stolem sedícího muže. Byl ke mě natočen bokem, jak ostatně poslední dobou dělal pořád. Tohle se s vámi stane, když pochytíte příliš moci najednou. Vstoupivší jsem si prohrábl krátké, ryšavé vlasy a chvíli jen stál. Nikdy jsem se nikomu nezodpovídal, respektive nemusel se k někomu chovat, jako k sobě nadřízenému. Po chvilkovém váhání zavírám oči a krátce se ukláním.
"Garleane Stagriusi," začal jsem svým rozvážným hlasem. Muž se neotočil. Tohle mě vždycky dohánělo k vzteku. Dlouhé černé vlasy si svázal do koňského ohonu. Když promluvil, jeho hlas byl pronikavější a nepříjemnější než jindy.
"Vítej příteli, jsem rád že jsi přišel."
Z tónu jsem jasně poznal, že jsem mu ukradený, přesto zachovávám vážnou tvář. Zakládám si ruce na břicho a věnuji mu upřený pohled.
"Co potřebuješ?"
Garlean se na sedátku natočil a nyní hleděl zpříma na mě. Neuhnul jsem. Síla pohledu bylo něco, v čem vynikám, a ani energie několika démonů v jeho těle mě nemůže udolat. Očividně si všímal mého vzdoru, ale prozatím jej nechal být. V té chvíli jsem příliš neodhadoval, zdali je to dobře nebo ne. Usmál se.
"Chtěl jsem ti poděkovat. Skvělá, čistá práce. Co tvé křídlo?"
Nebyla to skvělá práce. A už rozhodně ne čistá. Kam se poděla dračí upřímnost, ta naše slavná vůle? Všechno se to schovává za maskou. Stejně jako svět sám. Tohle jednání jsem nikdy nemohl pochopit. Dokonce i většinu mého dosavadního života, stráveného falešnou hrou mezi lidmi, jsem potkal takové, kteří by se na Garleanovo místo hodili lépe, než on sám. Pokud tady musí jít někdo přímo k věci, obětuji se. Vždyť to dělám už tolik let.
"Křídlo mi spravili. Ale nemyslím si, že jsi příliš spokojen."
Garlean mu věnoval krátký pohled a usmál se.
"Dobrá. Vidím že jsi příliš přemýšlivý. Řeknu ti to jasně," odsunul se od stolu a vstal. Já se ani nehnul. Přešel kolem kamenné desky a postavil se několik metrů na dosah. Chvíli mne pozoroval. Potom zvedl ruku a přiložil si ji na srdce.
"Lidské bytosti Catherine a Romadeus, drak Vigiorollononth. To jsou tři osoby, na které by ses měl zaměřit. Pošli zprávu našim spojencům, myslím že tahle věc bude zajímat i prašivého Veldriga."
Nakrčil jsem nos. Bylo mi proti kůži, spolupracovat s těmi hloupými zablešenci. Ale měli svůj styl, svou sílu a především prohnanost.
"Stalo se něco, co už dlouho ne," pokračoval Garlean, "ta malá holka mě zranila. Opravdu. Ne nijak zvlášť, ale překvapilo mě to. Bylo to díky tomu zničenému krystalu. Měl jsem si dát větší pozor. Nicméně," přešel po místnosti, mnou upřeně pozorován, "to není věc, které se obávám nejvíce. Potřebuji sledovat jejich záměry. Zvlášť bílého draka. Bojím se, že by se mohla utvořit trhlina v prostoru a udělat věci, které bych nerad."
Neptal jsem se na ty věci. Každý to tady věděl. Ta stará bitva, ten starý hřích... Neměl jsem k bývalým strážcům žádný vztah. Ostatně, co jsem také byl. Nezajímala mě nijak zvlášť moc. Ale nikdy jsem neměl rád nadřazenost. Byl jsem vděčný za tu chvíli upřímnosti, kterou mi jinak úlisný Garlean věnoval. Stejně ví všechno, co se mi honí hlavou. Tak se uvidí, jak s tím naloží.
"Pomohla by mi jejich celá jména," řekl jsem do ticha. My draci jsme nikdy nebyli s to vyslovovat lidská druhá jména. Některá ze slov byla z našich hlav a já nenáviděl ty člověčí jazyky, které je špinily. Stejně na tom bylo i mnoho mých druhů. Jména jsme u lidí vyslovili jen tehdy, pokud si u nás ta bytost vzbudila respekt. A teď se nejspíš ani tohoto nikdo nikdy nedočká. My ještěři jsme, když už nic jiného, opravdu hrdí.
Garlean nakrčil nos. Poznal jsem jeho neochotu mluvit o lidech. Přesto mi odpověděl.
"Romadeus ne Harr´Lathe, tak se jmenuje ten mladík. Dívka Catherine," hlas se mu změnil v syčení, když vyslovoval dvě slova v obecné řeči, "ne Werth."
Nedal jsem nic najevo. To dokáži opravdu bravurně. Kývl jsem a natáčel se k odchodu.
"Udělám co je v mých silách," řekl jsem.
"Ne tak docela." zarazil mě Garlean. Jeho hlas nezněl nijak výhružně. Zastavil jsem svůj spěšný ústup. Otočil jsem se věnoval mu pozornost. Muž stál u stolu a upíral na mě své černé oči.
"Zůstaň ve své masce. Ochrání tě. Sleduj je z dálky. A pozor na Calaina. Musíme zjistit něco víc o tom, k čemu se chystají zrádci."
Zrádci. Myslel tím ty druhé draky. Nelíbilo se mi bít své bratry. To jsem cítil i tehdy, když jsem čelil Vigiorollononthovi. Ten bílý tvor mě zahanbil. Bojoval o životy těch, které já vraždil pro zábavu. Takové jednání se mou, zaslepenou myslí, nedá pochopit. A je jen jediná možnost, jak se dozvědět, proč to vlastně dělal, je právě ta, kterou mi navrhl Garlean. Na okamžik jsem cítil zášť, ale to mě rychle přešlo. Poslední dobou jde skrz mě všechno nějak tlumeně.
"Tak tedy dobrá."
Odešel jsem. S úlevou.
š›

Živly (úvodní slovo)

24. července 2008 v 13:37 | Camzza |  Živly

Vznik živlů (pohádka z knížky)

24. července 2008 v 13:37 | Camzza |  Živly
Kdysi dávno, na úsvitu věků byl Vesmír. Jediný veliký Vesmír a neexistovalo v něm nic víc, než Tma. Tma pohltila vše, vše, co jí přišlo do cesty. Hvězdy, které se rodily byly zakryty temnotou. Ale Vesmír to tak nechtěl, protože Vesmír nesmí být ovládán jedním.
Vesmír proto přestal existovat. Zanikl, zničil se. Stvořil Světlo a Tmu. Světlo mělo moc dávat život. Tma však život brát. Jejich síly, vzájemně použity, by je zničily. Proto Světlo vytvořilo Život - místo, kde se část její moci ukotví. Stvořilo tak svět. Svět bez Tmy.
Ale svět bez Tmy byl jako voda bez proudu. Sama Tma cítila, že díky světu se Světlo stává mocnějším. Začalo tedy se světa odsávat Život a ukládala jej ve světě, známém jako Smrt.
Světlo muselo svůj svět ochránit. Vznikla Země, pevná a neproniknutelná, dala věcem tvar a ochranu. Spolu s ní přišla Voda, která nahradila Světlo jako dárce života. Společně dali vykvést Přírodě.
Tma věděla, že přes takovou obranu není možné proniknout. proto vyvolal jediný mocný úder, Vítr. Vítr přeletěl zemi, zmrazil vodu na Led, ale nedostal se zpátky. Zůstal ve světě, jako vrtkavý přítel a strašlivý ničitel. Světlo se snažilo Vítr vyhnat. Nedokázalo se však zbavit všech proudů. Ty, jež byly vyhnány zaletěly do dalekých, prázdných krajů a tam rozpoutaly Chaos.
Tma přijala Chaos na svou stranu. Ale zkrotit jej vyžadovalo spoustu utrpení. Vznikla Krev. Společně zaútočili na Světlo. Chaos a Krev se střetly se Zemí, kterou spálily na prach. Krev však v bitvě vsákla do Země. Jako živel zanikla, ale v posledním boji v sobě rozdmýchala hněv. Vzplál Oheň.
Ale Oheň byl příliš mocný, ani Světlo, ani Tma jej nedokázali převzít na svou stranu. Oheň se osamostatnil a vytvořil Peklo. Světlo potřebovalo očistit svět od ničivého Ohně. To nejdůležitější uschovala tam, kam se Oheň nikdy nedostane. Pod ochranu Víry.
Nakonec ale Světlo zjistilo, že pro svůj boj s Tmou musí obětovat vše, co do této doby vzniklo. Uzavřelo proto s Tmou dohodu - odejdou pryč, stáhnou se a nechají svět jejich osudu. Svůj spor začnou jinde. V jiném místě.
Ale Světlo ani Tma nechtěly zmizet nadobro. Každý vložil do světa své vlastní já. Poté odešli, pryč, daleko za meziprostor, a někteří duchové jejich světů odešli s nimi. Svět zůstal bez nich, stále krásný a klidný. Těch několik duchů samotných živlů, které se rozhodly zůstat, stvořily Magii.
A Magie je právě nyní všude kolem nás.

Vzduch

24. července 2008 v 13:01 | Camzza |  Živly


Voda

23. července 2008 v 18:12 | Camzza |  Živly