close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2008

VI.

23. července 2008 v 14:22 | Camzza |  O krok
Kalander si přetáhl plášť přes hlavu. Ze schodiště vypadala scéna venku dost nepříjemně. Jakmile vyšel ven, do natažené látky zabubnovaly kapky deště jako kulky. Z lemů začala okamžitě proudem valit voda.
Přes liják málem neslyšel vlastního slova.
"Tak co?" zařval do deště.
Semira, od hlavy až k patě mokrý jako nutrie, se na něj přes závoj vody podíval.
"Naprosto skvělé, příteli," odpověděl ironicky.
Kalander si jej změřil pohledem.
"Chápu. Kde je Dalthor?"
"Očividně považoval za důležité v tomhle počasí poctivě hlídkovat," Semira nakrčil nos a přimhouřenýma očima přejel okolí, "co Elen?"
Kalander si vyměnil ruce, kterými držel promokávající plášť, a odpověděl: "Je mu líp. Proč, proboha, celou dobu stojíš na tom dešti?"
"Víš, ještě před pár minutami jsem stál na terase a byl pěkný, trošku zamračený den. O pár vteřin později jsem se snažil schovat, ale po chvíli to," podíval se na sebe, "jaksi ztratilo smysl."
"Aha," pochopil Kalander. Na tomhle světadíle jsou lijáky časté a nečekané. Semira zmokl prakticky okamžitě.
Déšť jako na povel začal řídnout. Oba dva s nadějí pohlédli vzhůru. Kapky padaly čím dál méně a nakonec po nich nezbylo nic než voda, sahající o něco výše než jejich podrážky. Kalander vytřásl z pláště několik litrů vody a jako se nechumelilo si jej hodil na záda.
"Oh, očividně se nad námi někdo slitoval," usmál se Semira do nebe, poté i na své promáčené boty.
"To doufej."
Sir Dalthor se objevil stejně jako déšť - nečekaně a bez varování. Kalander mu za to rozhodně nebyl vděčný. Potěšilo ho, že i rytíř se očividně nevyhnul bouři. Mít mokro pod brněním - to není příjemné. Semira mírně protočil oči v sloup a obrátil se na příchozího.
"Kolik smrtelných nebezpečí jsi odhalil tentokrát?" zeptal se s nadsázkou. Sir Dalthor na něj vrhl podmračený pohled.
"Pokud tě zajímá smrtelné nebezpečí, chlapče, vběhni na pár minut do lesa a vyřvávej na celé kolo. Pokud máš zájem slyšet i drobnější věci, zmírni tón."
"To bys měl spíš ty, rytíři," zavrčel Kalander. Jeho arogance mu i po několika hodinách, co se znali, lezla na nervy. Dalthor se přestal opírat o zeď a tvrdě se na něj zahleděl.
"Nevíš, proč vlastně přicházím, nevíš, jestli je to důležité. Může ti to zachránit život."
"Oh, bože..." Semira propadl zoufalství. Tohle skončí špatně.
Kalander rytíře a jim podobné znal. Mnoho jich viděl umírat. A všichni byli před smrtí stejně nadutí.
"Vím, že jsi zase dělal na vlastní pěst, Dalthore. Chyběl jsi na hlídce. Něco na nás zaútočilo."
"Hlídej si svou kůži. Nevíš, kdy se tě ostatní rozhodnou podrazit."
"A to máš ze své vlastní zkušenosti?" pozvedl obočí, "Podrážet dokážeš stejně jako kdokoliv jiný."
"Pozor na svá slova, pse," zavrčel rytíř. Náhle stáli proti sobě jako dva boxeři v ringu, připraveni se pobít; "Mé jméno je sir Dalthor, a více než oprávněně."
Kalander se dostával do ráže: "Je mi naprosto jedno, jak ti říkají doma! Vy paladinové se chvástáte, jediné, o co se snažíte, je vybudovat si respekt," při posledním slově se zapitvořil, "ale jediné, cos získal u mě, je zhnusení, Dalthore, zhnusení!"
"Je mi jedno, co si o mě myslíš. Uvidíme, kdo má větší cenu."
Kalander naplněný vztekem mu věnoval jeden, dva sprosté názvy. Rytíř si jej odmítal déle všímat a obrátilo se na Semiru.
"Ano?" tázal se Semira nevinně. V průběhu hádky zavedl řeč s přilétnuvším drozdem a vyzpovídal se mu z toho, jací jsou ti dva pitomci.
"Kdy měli přijet se zásobami?"
Ta otázka nebyla triviální, říkal si Semira. Opravdu, kde se zdrželi? Už bylo téměř poledne. Poprvé si také uvědomil, jaký má hlad.
Sir Dalthor si všiml jeho váhání.
"Měli bychom se tam jít podívat."
"Teď těžko. Elen na tom je špatně a my...jsem úplně mokří," prohlásil Kalander. V hlase mu znělo, že pomalu chladne. Rytíř vzdorovitě zamlkl, ale poté pokývl.
"Půjdeme tam. Nemusíme jít všichni."
Kalander zavrtěl hlavou.
"Můj názor? Je to sebevražda. Neviděl jsem bandity, kteří by přepadali vůz s jídlem. Lapkové hlad rozhodně nemají."
"Ať už to bylo cokoliv," přerušil je Semira, "musíme se poradit s Leopoldem. Je přece jen náš velitel a..."
Následovalo ticho, které by se dalo vyjádřit slovy:
Ach ano, Leopold...
"Ehm, tím chci říct, abychom šli dolů a počkali si, co na to řekne."
"Dobrá."
"Hm, tak jo."
Semira se usmál. Hodní kluci. Snad se mu nepoperou na schodišti.
Kalander otevřel dveře a sešel dolů. Dalthor se ještě naposledy rozhlédl a zabouchl za sebou. Se Semirou uprostřed vyrazili dolů.
Rytíř přemítal, jestli tohle patří do rozvrhu. Netušil, že by to mělo začít přepadením. Co ho v tuto chvíli znepokojovalo nejvíce, bylo, kolik toho ví ten zatracený Leopold.
Odpověď na něj čekala dole pod schody.
Iren. Nevypadala nadšeně.
"Copak?" zeptal se Semira. Iren si je zběžně prohlédla, poté zavřela oči a jakoby proti své vůli prohlásila"
"Na usušení máte půl hodiny. Sejdeme se ve vstupní hale. Ozbrojení."

V.

23. července 2008 v 14:21 | Camzza |  O krok
"Jak to šlo?"
"V pořádku, nic jsem neviděl," zívl Train. Držel hlídku už od dvou hodin ráno a cítil se unavený, "budeš už vzhůru?"
"Myslím, že ano. Běž si odpočinout."
"Díky." Train se vděčně zvedl z ochozu, na kterém seděl, a zmizel ve věži.
Elen založil ruce a opřel se ramenem o stěnu. Svítá.
Ve věži mu nebylo příliš dobře. Jako elf miloval i on lesy a otevřenou krajinu, ale narozdíl od svých krajanů se neděsil vyhlídky tmavých kobek. Neměl rád temné, uzavřené prostory. Věž byla stará, tajemná a zaprášená, jako vzpomínky, které je lepší nechat pod zámkem. Tady, na vrcholu jedné z dílčích výběžků kamenné studnice vzpomínek, se cítil o trochu lépe. Měl rád čerstvý vítr. Proudí kolem něj, hraje si s jeho vlasy, nese s sebou vůni lesa, květin, ovoce a... krev?
Elf nakrčil nos. Jeho bystré smysly podráždil ohavný, štiplavý závan několik hodin staré krve. Přicházel s větrem. Od lesa.
Znepokojilo jej to. Pach smrti a nebezpečí přicházel s větrem jako dusivý oblak. Elen se odstrčil od zdi a naklonil se k lesu.
Krev. Smrt. Vražda.
Skoro se mu zvedl žaludek. Tam dole, v lese se něco stalo. Něco strašlivého. Boj, rvačka, končící rozsekanými těly. Těly zlých tvorů, kteří po nocích čekají jen na chvíli, až se budou moct vrhnout na oběť a rozpárat jí hrdlo.
Elf se zděsil. Cítil hrozbu, hlubokou a temnou jako nitro vesmíru. Rychle odstupoval pryč, ve snaze skrýt se před prorockým větrem, ale nedokázal to. Lehký vánek s sebou nesl čas, to co přijde, varování před nebezpečím, jaké si nikdo z nich nedokázal představit.
Říkal, našeptával, uchvacoval Elena, když vyprávěl o temných událostech.
Poteče krev, zvěstoval.
A bude to jejich krev.
Elen zavrtěl hlavou a snažil se vyhnat zlé myšlenky z hlavy. Ale ty ho držely, zmocňovaly se jej a ovládaly jeho vůli. Hluboko v duši se mu vzdouval strach z nebezpečí, ze smrti, z neznáma, takový, že mu blokoval se pohnout.
"Ne!" zařval.
Něco obrovského jej odrazilo zpátky ke zdi. Na ochoz dopadl obrovský černý vlkodlak, oči mu plály hněvem a zběsilostí. Elen odletěl vzad jako hadrová panenka a dopadl na záda. V pádu vyděšeně zaječel. Krvelačný tvor seskočil ze zídky. Ohromné drápy dusaly po kameni, když se přibližoval k téměř bezduchému elfovi.
Elenovi bušilo srdce na poplach, plazil se z dosahu vlkodlačích sil. Usilovně se snažil soustředit. Vyvolat kouzlo, zahnat tvora, zachránit se.
Vlkodlak se nad něj nahnul a ze stínu vystoupil jeho obličej.
Elf ztuhl hrůzou. Tvor byl nad ním, sliny mu kapaly od dlouhých tesáků a celý hořel žárem vzteku a divokosti.
Byl celý od krve.
Elf zaječel zoufalým strachem. Prorocká vidina! Varování! Varování před tím, co se stane. Krev! Smrt! Nebezpečí! Konec! Vražda! Odporný hořký zápach smrti na něj udeřil jako beranidlo. Vyrazil mu dech z plic, rozum se mu zakalil děsem. Náhle chtěl jen utíkat. Dostat se pryč, pryč od toho všeho, co nejdále, tam, kde by nebyla žádná krev, žádná hrozba, jen klid, věčný klid.
Pohled mu zahlcovaly slzy zoufalství. Vlkodlak postupoval za ním, pomalu, aby mu dal okusit strachu, aby jej vůně krve zcela pohltila. Elen už necítil sám sebe, snažil se dostat z jeho dosahu. Posouval se po zemi jako raněné zvíře, ale vlkodlak šel za ním, pomalu, trpělivě.
Elf ucítil za sebou chladný dotek kamenné stěny. Už nebylo kam jít.
"Ne..." zašeptal. Oči se mu pokrývaly temnotou, vlkodlakova tvář byla stále blíž.
To je konec.
Elen ztratil vědomí.

"Elene! Elene, proboha, prober se!"
Někdo s ním cloumal.
Elf otevřel oči. Třeštila mu hlava. Vzpomínky byly promísené a nejasné, nedokázal si vybavit, co se vlastně stalo. Jako kdyby mu strach vymazal mozek, všechny vzpomínky nahradilo jedno veliké okno. Čaroděj ležel bez moci, sotva se dokázal rozhlédnout kolem sebe. Před zamlženým zrakem se mu zformoval kulatý obličej.
"Je živý!" zakřičela Iren a opatrně mu nadzvedla hlavu. Elen uslyšel dusot nohou, když k němu přispěchal Kalander s Trainem.
"Co...co se..." zamumlal unaveně, ale poté klesl zpátky na zem. Měl pocit, že se mu hlava brzo rozskočí. Snažil se nevnímat úpornou bolest a vzpomenout si na ráno. Nedokázal si vybavit vůbec nic. V mysli mu bodalo tisíce nožů, do očí mu vhrkly slzy bolesti. Čím více se snažil vzpomenout si, tím bylo utrpení větší.
"Co je ti, Elene? Co se stalo?" naléhala Iren a brala jeho hlavu znovu do dlaní.
"Já...nevím..." prohlásil tiše.
Síla ho opustila. Nebyl schopný se pohnout. Přes agónii, která mu vybuchovala v mysli, se nedokázal soustředit ani na odpovědi.
"Měl by si raději odpočinout." prohlásil moudře Kalander. Iren přikývla a opatrně jej položila zpět na zem.
Jen Train vypadal, jako když má slzy na krajíčku.
"Neměl jsem ho tam nechávat," vzlykal.
"Ale no tak. Bude v pořádku," utěšil jej Kalander. Poklekl na jednu nohu, aby mohl uchopit elfovo křehké tělo do náruče.
Train nevypadal, že jej Kalanderova slova uklidnila. Iren si toho všimla. Posunula se po studené kamenné podlaze k Trainovi a vzala ho za ramena.
"Není to tvoje vina. Bude to dobré."
Mladík neodpověděl, v očích se mu leskly slzy.
Iren ho pohladila po vlasech. Potom vstala. Kalander mezitím zvedl vyčerpaného Elena. Iren přispěchala, aby mu pomohla uložit čaroděje do křesla. Opatrně jej položili a překryli dekou. Elfova tvář byla bledá a bezbarvá, na čele mu vystupoval pot. Pod víčky mu neustále těkaly oči, dech měl rychlý a zběsilý. Kalander si povzdychl. Rozhlédl se po místnosti. Napadlo jej přisunout křeslo blíž ke krbu.
"Běž pro sira Dalthora," oslovil nepřímo Iren za svými zády.
"Dobře."
Kalander přitáhl Elenovi přikrývku a přešel místnost. Zastavil se. Train pořád klečel uprostřed, pohled upíral do země. Kalander k němu přišel a postavil ho na nohy.
"Jak ti je?"
"Hrozně," přiznal se Train. Vypadal na to. Kalander si povzdychl a poplácal jej po zádech.
"Zapomeň na to. Pojď mi pomoct jej přisunout ke krbu."
Train chvíli váhal, ale potom přikývl. Dali se do díla.
Mezitím Iren seběhla schodiště. Rukou se přidržovala zdí a usilovně přemýšlela, kde by mohla Dalthora najít nejrychleji.
"Co se děje?"
Hlas ji zastavil v polovině haly. Obrátila se za zvukem. Kus od ní stála zády Leopoldova postava. Iren se podezřívavě zadívala na svého velitele. Popošla k němu. Nehýbal se. Zadívala se do země a poté promluvila.
"Elenovi se na hlídce něco stalo," snažila se, aby její hlas zněl co nejstarostlivěji.
"Vzal to někdo za něj?"
Iren ta otázka zarazila. Jak se, proboha, může takhle ptát?
"Semira," řekla chladně, "ale Elen…"
"Podívám se na něj. Najdi Dalthora a pošli jej hlídkovat," Leopoldův hlas zněl ostře a jakoby zdálky, "Jestli ho najdeš," dodal.
Iren se zamračila.
"Jsi hrubý, Leopolde."
Otočil se. Pomalu. Z tmavých očí mu čišel klid, ale tvář měl sevřenou ve sveřepém výrazu. Iren se téměř polekala, jak unaveně vyhlížel. Nemohla přehlédnout několik šrámů na jeho tváři.
"Co se...?"
"V noci jsem nemohl spát. Potulují se tu lapkové."
Řekl to proto, aby viděl v její arogantní tváři překvapení. Řekl to proto, aby jí došlo, proč jej dnes v noci nenašla v pokoji.
Věděl, že tam byla.
Iren váhala. Byla od přírody drzá a rozhodná, jenže nikdy se nesetkala s mužem, jehož pohled umí mrzačit. Přemýšlela, zdali má tomu divnému muži věřit. Jeho pohled, jeho chování bylo... nebezpečné. Rozhodla se raději zůstat naživu.
"Elen je nahoře. Jsou u něj Train s Kalanderem," řekla rozvážně a pozpátku poodešla z dosahu Leopoldova pohledu .
Leopold se odvrátil. Brzy jim začne jeho chování vadit. Brzy se budou vzpírat.
Šel za Elenem. Čaroděj na tom byl o něco lépe. Train s Kalanderem se o něj postarali dobře, přestože to byl prakticky cizí muž. Ale Leopold mu viděl v očích něco zvířecího, něco jako když kůzle prchá před vlkem. Nevěděl, jestli je to šok z věcí, které se neměl dozvědět... nebo z jeho zranění.
Nakázal Elena ošetřit a sám se vydal na toulky věží. Den byl zamračený, tu a tam spadl z mraků závoj lehkého deště. Zšedlá oblaka se valila oblohu bez konce.
Leopold přemýšlel.
Má co do činění se smečkou vlkodlaků. A ti si nepřišli jen pro jejich autogramy.
Má co do činění s rytířem. Jestli jím vůbec je.
Má co do činění s vrahem. Vrahem, který si svůj název zaslouží více než kdokoli jiný.
A má co do činění s vlkodlakem v jeho vlastní posádce.
Rovnice, na jejíž pravé straně je lebka se zkříženými hnáty.
Počet řešení: 1

IV.

23. července 2008 v 14:20 | Camzza |  O krok
Rozhodně na tom nebyl nejlépe. Teplá krev jej hřála na tváři, v hrudním plátu bylo několik děr, zlomená žebra jej neúprosně bodala a díky naražené hlavě měl pocit, že brzy omdlí. Pokud chce něco podniknout, musí se dostat na nohy..
Pomalu se posouval po ležícím kmeni. Při každém pohybu žebra zasténala. Leopold nebyl schopný se ohnout v pase a plazil se po stromě v naději, že se mu podaří s pomocí větví vytáhnout sám sebe do stoje.
Mlčky se soukal po kmeni a nakonec se mu podařilo dostat do vzpřímené polohy. Jedno koleno jej dost bolelo, nejspíš po tom, jak spadl dozadu.
Kulhavě se vrátil na mýtinu, s námahou posbíral své věci a očistil je od krve. Celá pláň páchla vlkodlakem. Leopold si byl jistý, že on také. Ale to teď nebylo důležité.
Rozhodoval se, zdali má pokračovat za mužem, který zmizel ve tmě. I když věděl, kdo to je.
A rozhodl se.
Napadajíc na levé koleno, vydal se opatrně skrz lesní porost. Neunavoval se stopováním a téměř s jistotou volil směr, kudy oplátovaná osoba běžela.
Potom jej zahlédl mezi stromy.
To, u čeho seděl, byla stoprocentně mrtvola. Vypadalo to, že nebyl sám, koho dnes v noci napadli vlkodlaci. Narozdíl od Leopolda měl výhodu rytířského amuletu - který se snadno promění v účinnou zbraň na dorážení všech lykantropů i nemrtvých. Leopold nebyl s to poznat, co přesně dělá.
Tak jako tak, moc na výběr už neměl. Musel to risknout.
"Co tě vyhnalo do lesa, Dalthore?"
Paladin vzhlédl. Ve tmě nemohl Leopolda vidět, ale dokázal s přesností odhadnout směr, odkud zvuk šel.
"Tohle," prohlásil po chvíli a položil ruku na chlupatou mrtvolu.
Jistě, prohnalo se Leopoldovi hlavou, ani bláznivý rytíř by se neodvážil jít v noci sám na vlkodlaky. Dobře vědí, jak jsou tito tvorové nebezpeční.
Vlkodlaci lákají hlupáky za sebou, i když o tom možná nevědí.
A pohybují se po velikých skupinách.
Leopold vykulhal ze zákrytu. Sir Dalthor pozvedl hlavu a spatřil svého velitele, potřísněného vlkodlačí krví, s promáčklým hrudním plátem a poraněnou nohou.
"A vás...také." prohlásil po chvíli.
"Pochopitelně." Leopold se přibelhal k paladinovi a opřel se o padlého tvora. Na sedání nebylo ani pomyšlení.
"Ty bestie jsou čím dál horší," prohlásil rytíř a obhlížel mrtvého vlkodlaka.
"Proč jsi tady."
Nebyla to otázka. Byla to výzva k odpovědi.
Sir Dalthor se pomalu podíval vpřed a hledal v Leopoldově tváři výraz. Jeho tvář byla kamenná, bez barvy, nebo náznaku hrozby. Chtěl prostě odpověď. Rytíř se nadechl. Vstal. Zpod vlkodlaka vytáhl obouruční meč a očistil jej. Setřel tmavou krev o kapradiny a čepel zasunul do pochvy. Tu si dal pod paži.
Leopold ho pozoroval, když se napřímil a podíval se kamsi nad lesy. Za chvíli z něj vypadne nějaká osudová chyba. Už to cítil.
"Víte, pane Leopolde, do věcí Řádu vám nic není," pronesl sir Dalthor. Arogance z jeho hlasu doslova čišela. To neměl Leopold rád.
Dobře věděl, že rytíři musí své záležitosti zveřejnit, pokud by mohlo díky nim dojít k ohrožení nevinných životů.
Věděl to, protože se o ně zajímal hodně. Připadali mu nebezpeční.
V tom případě jsi dělal něco, o čem jsem se nechtěl dozvědět.
Leopold kývl. V ústech cítil krev, jako následek poranění žeber. Chutnala odporně a hořce, chtělo se mu z ní skoro zvracet. Zachrčel a vyplivl ji na zem. Zůstala tam jako tmavý flek. Paladin si toho nemohl nevšimnout.
"Napadli vás, že ano."
"Asi si mysleli, že jsem lehká kořist," pronesl Leopold opatrně, když si otíral ústa. Sir Dalthor si narážky všiml.
"Posaďte se. Dám to do pořádku."
Leopold neprotestoval. Se zlomenými žebry by stejně několik dnů nedokázal cokoliv dělat. Natržené vazy v koleni by jej mohly osudně zpomalit. Možná přehání. Možná ne. Musí být připraven na cokoliv. Pomalu se skládá k zemi, až zůstává hlavou opřený o mrtvolu ležet. Nechává rytíře, aby mu sundal hrudní plát a roztrhl košili. Kůže pod ní je podlitá, nafialovělá a zhmožděná. Naštěstí žádná kost nečouhá ven. Sir Dalthor beze slova poklekl k Leopoldovi. Stáhl si železné rukavice a přiložil mu ruce na hruď.
Leopold znal kouzla. Docela se mu zamlouvala - tedy ta, která někdo nepoužil proti němu. Dalo se jimi ulehčit mnoho věcí. Pravda, stejně tak i na straně nepřátel. Sledoval slabou záři, řinoucí se zpod rytířových dlaní. Procházela mu tkání i kůží, příjemně hřála a neviditelnými vlákny k sobě spojovala polámané kosti. Žebra se pod paladinovým dotekem rovnala do původního stavu, přičemž tvarovala Leopoldovi hrudní koš. Poté sir Dalthor několika doteky prstů smazal otoky z kůže jako vodu ze skla.
Leopold cítil značnou úlevu. Rytíř poté napravil i jeho koleno, ale škrábance už nechal být. Něco musí nechat na přírodě, říkal.
Příroda. Ano, inspirativní, živá příroda. To ona mi řekla kde tě hledat.
Příliš sebevědomý, aby si vzal pochodeň. Příliš líný, aby zavřel dveře. Příliš pošetilý, aby za sebou vlekl plášť přes mokrou trávu. Příliš nevypočítavý, aby si dával pozor, kde se odřel o stromy. Příliš nevšímavý, aby si uvědomil, že jeho hrudní plát je tady v okolí jako zářivé znamení na čele.
A příliš, příliš nedůsledný. To Leopoldovi vyhovovalo, ale zároveň trochu znepokojovalo.
O rytířích toho věděl opravdu hodně. Možná víc než si paladin dokázal připustit.
Mimo jiné věděl, co mají pravé rytířské přívěsky dělat.
A ten jeho při kouzlech ani trochu nezářil.
Vraceli se mlčky podrostem. Leopold měl sira Dalthora stále na očích, a snažil se odhadnout o co mu jde. První jeho poznatek byl, že tento rytíř je velmi inteligentní. Dost na to, aby se za paladina vydával. Kouzla, ta zvládl i průměrný inkvizitor.
Přemýšlel však, jestli si uvědomuje, co všechno o sobě vyzradil.
Leopold doufal, že ne.
A pokud ano, existuje jeden muž, který s určitostí ví, kam udeřit.
Ten muž stojí kousek od tebe, rytíři.
Leopold Taratorela.

III.

23. července 2008 v 14:19 | Camzza |  O krok
Neprobudilo jej zašustění.
Probudilo jej ticho, které následovalo.
Leopold otevřel oči. Do tmy. Ležel na lůžku a hleděl na neviděný strop. Byla mu trochu zima, záda sténala na ubohému dřevěném lehátku, přimáčknutém ke studené zdi. Deka tenká a nepříjemná, malým okýnkem vnikalo jen trochu měsíčního světla.
Pomalu ze sebe shodil přikrývku, která se tichounce sesula k zemi. Posadil se.
Nikdy by se nebyl probudil, kdyby se šmátravý zvuk několikrát opakoval.
Nikdo, kdo nechce být chycen, by se totiž neodvážil ozvat znovu.
Podlaha jej studila do prstů. Natáhl se pro pár kožených bot, pohozených v blízkosti jeho hlavy. Neslyšně si je obul a utáhl. Několikrát zahýbal prsty. Z okraje postele sebral opasek s dýkou. Připjal si jej kolem pasu a nůž natočil k levé ruce. Ze země sebral pochvu s dlouhým mečem. Ani se neunavoval připnout si ji na opasek. K čemu by tam potom byla. Kroužkovou zbroj nechal ležet, vzal si jen hrudní plát a připjal jej kolem těla.
Tak.
Mlčky sestoupal několik schodů. Jeho oči si přivykly na šero, které rušilo jen občasné světlo rozsvícené pochodně. Nechal je tam, kde byly. Nebudou třeba.
Vrata byla zamčená. Leopold rozladěně zaklel. Uhnul do postranní chodby. Tápal po studených zdech a hledal boční východ.
"Oh."
Potmě pokračoval podél stěny, když jej do obličeje zasáhlo něco kovového. Rychle se sehnul. Cítil štípání na levé tváři, kde ho poranil neviděný hřeb. Přejel si ranku prstem. Jen lehký škrábanec. Prsty osahával místo, až našel to, o co se praštil. Prázdný držák na pochodně.
S náladou pod psa vyrazil rychleji chodbou, občas se otřel o špinavé kameny ve zdi. Po chvíli tápání zahlédl pramínek světla, procházející štěrbinami ve vchodu.
Dveře nebyly ani pořádně zavřené a jemu stačilo se do nich jen opřít. Staré dřevo zavrzalo v pantech a odhalilo tmou zahalenou mýtinu. Leopold za sebou přivřel vrata a rozhlédl se. Přímo proti němu stál les, černý a chmurný, pokrytý mlhou, nad nímž zářil měsíc. Obrovský stříbřitý kotouč vrhal nad stromy pod sebou mrtvolné světlo.
Leopold se na něj zadíval. Visel na obloze, přímo nad srdcem tmavého lesa a jeho paprsky se rozlévaly po trávě.
Pomalu poodešel, až stanul téměř čelem proti vchodu. Na trávě se zatřpytila rosa, osvícená paprsky noční záře. Skrz nespočet zářících bodů vedla tmavá cestička.
Tam tudy někdo prošel.
Leopold pozpátku přecházel mýtinu, sledujíc pěšinku smyté rosy. Jevila se jako černý pruh, táhnoucí se napříč travnatou plochou. Vyšlapaly ji něčí nohy, které byly buďto kladeny blízko k sobě, nebo jejich majitel táhl něco za sebou.
Leopoldova noha sjela po vlhkém kořeni. Včas se otočil, aby zády nevrazil do stromu, který vyčníval jako první stráž před temnou hradbou lesa. Svit měsíce byl zakryt korunami dřevin a pěšinka se ztratila. Předtím mířila do lesa.
Muž uchopil pochvu meče.
Buďto jsi zlý, nebo zlý co mi nechce ublížit.
Budu doufat, že to druhé.
Naposledy se ujistil, že jde přesně po stopách neznámého.
Vešel do lesa. Všudypřítomná temnota jej okamžitě obstoupila jako závoj slepoty. Leopold strčil pouzdro se zbraní za opasek a rukama nahmatal stromy.
Byl zvyklý na stopování ve městě. Na pěšinách.
Tady to bude něco nového.
Snad to není až takový rozdíl.
Položil ruce na zem. Ucítil směsici listí a jehličí, pach hlíny a sem tam nahmatal kámen, nebo kořen stromu. Mokro bylo všude.
Takže rosa tentokrát příliš nepomůže.
Leopold se napjal a hlavu zabořil do nízkých větví jehličnatého stromu. Ihned poznal, že přesně tudy prošel někdo alespoň jeho velikosti. A očividně byl tím, kdo schytal spršku vody z jehlic místo Leopolda.
Tady už ovšem přestávala legrace. Aby osobu vystopoval, musel ohmatávat okolní stromy a zhruba odhadnout směr, kudy šla. Všude vládlo mrtvé ticho a muž slyšel jen údery vlastního srdce a našlapování po lesním podrostu. Cítil se nesvůj. Přes rámus, který dělal, si nemohl všimnout důležitých zvuků, například napínání tětivy nebo vrčení zvěře. Zato ta mohla dost dobře identifikovat jeho. Meč v pochvě strčený za opaskem by mu v situaci příliš nepomohl.
Musí jednat rychle.
Konečně našel, co hledal. Podle kůry tipoval strom na modřín. Jemný, šupinatý povrch kmene byl zbrázděn dlouhým škrábancem. Leopold nemohl dost dobře poznat, o co se jedná. Podle hmatu si byl jist jen jedním - ani zvíře, ani ostrý hrot zbraně. Oděrka byla dlouhá, přímá a široká, prodřela vrchní vrstvu kůry, ale dřevo neohoblovala.
Leopold ohmatal nejbližší stromy. Hned na vedlejším našel podobnou rýhu.
Vypadalo to, jako rýha po brnění.
Postavil se mezi stromy. Bylo mezi nimi místo zhruba na šířku ramen. Šrámy na kmeni sahaly ještě o něco výše, než úroveň jeho lopatek. Tak akorát na ramenní pláty urostlého muže.
Vyrazil do tmy, rukama šmátral po kmenech stromů a hledal škrábance. Někdy je našel, ale většinou volil cestu, která se mu zdála dostatečně široká. Na několika jehličnanech našel zlámané větvičky, ulomené tehdy, když se mezi stromy protahovala nějaká postava.
Blížil se. Věděl to.
Náhle zahlédl záblesk. Nebyl nijak zvlášť jasný, spíše jako nějaký ušmudlaný kov. Přikrčil se.
Asi dvacet metrů před ním se nejasně zaleskl hrudní plát stopované oběti. Leopold se pokusil nedýchat, jen poslouchal.
Osoba stála bez hnutí, jako jemně rytý obrys na černém plátně. Nevydávala jediný slyšitelný zvuk. Leopold vykukoval za kmenem dubu a snažil se na dálku rozpoznat, jestli je ozbrojenec sám.
Několik dlouhých minut vyčkával. V lese stále panovalo hrobové ticho, neozval se jediný šelest listí. Leopoldovi se valila od úst pára.
Tak už se pohni.
Jeho zbožné přání bylo vyslyšeno v okamžiku, když se kdesi zprava ozvalo zavytí. Ztlumené dálkou a hradbou větví znělo přesto nepříjemně silně. Postava na mýtině se zvedla a postoupila za zvukem.
Leopold, stále se krčící za stromem, se proplížil o několik metrů blíže. Rozpoznal muže, s plnou plátovou zbrojí a pláštěm. Bojovník se otáčel po směru, odkud se ozval zvířecí řev. Toho využil jeho pronásledovatel a připlížil se až k úplnému okraji travnaté loučky. Zhluboka dýchal, vystrkoval hlavu z keříků a pokoušel se rozpoznat postavu před ním.
I když prakticky tušil, kdo to je.
Nevzal si pochodeň. Nepřivřel dveře. Nevešel se mezi stromy. Typický příklad člověka, který si je sám sebou moc jist.
A když už nic, tak ten matný hrudní plát.
Zvuk zlomené větve za ním jej posunul blíže k realitě. Prudce se ohlédl. Za ním byla jen tma a tma, nic víc. Šelest náhle upozornil na sledovaný objekt. Pozdě. Leopold stačil jen zahlédnout oplátovaného muže, jak mizí ve stromoví za mýtinou.
Vztekle si odplivl a rychle se sebral ze země. Ozbrojencův tmavý plášť mizel v lese. Leopold okamžitě vyskočil a rozběhl se za ním.
Ztrouchnivělý kmen zaskřípal tentokrát mnohem blíže za ním.
Leopold se prudce obrátil.
V otočce vytrhl z pochvy meč.
Ostrá čepel prolétla vzduchem a nezastavila se ani o chlupaté tělo bestie, která ve stejnou chvíli skočila po Leopoldovi. Obrovské tělo zvířete jej však vyvedlo z rovnováhy a odrazilo několik metrů zpět. Dopadl těžce na záda a za krkem ucítil mokrou trávu. Mýtina.
Rychle se vymrštil na nohy a sevřel v ruce meč.
Zahlédl tmavé fleky krve na trávě, kde zasáhl útočníka. Uchopil meč do obou rukou a s doširoka rozevřenýma očima hledal mezi stromy tvora, jež jej napadl. Naslouchal, srdce mu tepalo a usilovně třeštil pohled mezi houští.
Říká se, že když je člověk opravdu ostražitý, uslyší i špendlík do trávy spadnout.
Nebo kapičku krve.
Pár metrů od něj.
Leopold se vrhl k zemi a překotil se přes rameno. Na místo, kde předtím stál dopadly dvě ohromné pracky. Bestie se však po jeho úskoku až zázračně rychle zorientovala a skočila po uhýbajícím Leopoldovi. Ten se ohnal mečem, avšak zasáhl jen tlapu. Do hrudního plátu se mu zaryly drápy a cítil, jak mu jílec vyklouzl z ruky. Zvíře jej ve skoku strhlo s sebou. Dopadli do porostu kapradin. Leopold tvrdě narazil hlavou do ležícího kmene. Ohromná váha útočníka jej bolestivě přimáčkla k zemi. Hrudní plát zapraskal a povolil. Leopold uslyšel tlumené křupnutí, když mu ohromné dlaně přelomily několik žeber.
Hlava mu duněla bolestí a ve tmě nebyl s to sledovat co se děje. Kolem obličeje se mu prohnala pracka. Rychle zohnul krk a drápy se zasekly do dřeva. V pravé straně hrudníku cítil úpornou bolest. Překulil se na druhou stranu. Tvor se vrhl po něm. Leopold napřáhl ruce. Zabořily se do husté srsti. Před obličejem se mu zjevil obličej útočníka.
Byl jakoby vlčí, ale výraz v něm se rozhodně nepodobal ani té nejrozzuřenější zvěři. Planoucí oči byly zakalené šílenstvím, z tlamy šel úporný pach, od dlouhých zubů mu odkapávaly sliny. Zvíře se snažilo dostat na Leopoldův obličej a vztekle chňapalo po každém jeho pohybu.
Leopold odvrátil hlavu. Natáhl ruce před sebe a nahmatal klíční kost na levé straně vlkodlakova krku. Zapřel se dlaněmi a vší silou zatlačil dolů.
Bylo to, jako kdyby pod rukou přelomil silnou větev.
Tvor zaúpěl, když se mu klíční kost prolomila dolů, a zařval. Leopold bleskově sáhl levou rukou za pas a vytáhl dýku. Zvíře se po něm v návalu vzteku rozehnalo druhou tlapou. Leopold jí hbitě uhnul a bodl před sebe nožem.
Ozval se úpěnlivý jekot. Bestie se prohnula v zádech, z tlamy jí vycházelo bolestivé skučení. Kolem dýky, zaražené až po rukojeť v jeho pravé líci, vytékala tmavá krev.
Tvor uchopil dýku a vytrhl si ji z obličeje. Zbraň zazvonila na kameni, potřísněná tmavou krví. Zvíře se otřáslo a ustoupilo. Z obličeje mu proudem tekla krev. Bezděčně se snažilo opřít se o levou ruku, ale pokaždé, když to zkusilo, zaskučelo bolestí. Leopold zůstal ležet na zemi a sledoval, jak se tvor v agónii snaží dostat co nejdříve pryč. Zmateně se kýval z jedné tlapy na druhou a potácel se mezi stromy. Zůstávaly za ním jen temné kaluže, které zabarvily čerstvou trávu na celé mýtině.
Leopold nevstával. Čekal, dokud se drásavé zvuky a lámání větví dostatečně nevzdálilo.
Kéž by jej mohl zabít. Ale proti vlkodlakům bylo účinné jen stříbro. Snad se ho jen na chvíli zbavil.

II.

23. července 2008 v 14:17 | Camzza |  O krok
"Zanech dilemat, Leo," zahlaholil po chvíli Semira, "a ukaž se naší společnosti!"
Společnost?
Jen banda odsouzenců na smrt.
Leopold zvedl hlavu.
Mýtinu dosud zalévalo dohořívající světlo. U stěny věže sedělo v zákrytu několik postav, rozmístěných kolem ohniště. Kroužkové zbroje se jim leskly pod plášti a meče v pochvách opřené o zeď vyprávěly nejednu historku.
I to bude k ničemu, pomyslel si Leopold.
Se Semirou po boku přešli přes travnatý koberec a zastavili se poblíž hloučku. Lidé kolem ohniště zvedli hlavy.
Mladí. Mladí a naivní.
Mladí, naivní a prakticky předem mrtví.
"Můj velký velitel chtěl říct," prohlásil Semira do hrobového ticha, když viděl, že Leopold se k slovu nezmůže, "jak je rád, že vás tu všechny vidí a těší se na další spolupráci."
Po očku sledoval svého velitele a doufal, že se alespoň na chvíli přestane tvářit znechuceně.
"Vyřiďte mu, že děkujeme," odpověděla ironicky dívka, jediná z pěti společníků a upřela na Leopolda zelené oči.
Leopoldova tvář mohla soutěžit s ledovcem.
"Ehm," odkašlal si spěšně Semira, "takže Leo, rád bych ti představil tady Iren. Dlouho sloužila v lesních družstvech u..." vrhl na ni tázavý pohled.
"Odstřelovačů," dokončila Iren a vzdorovitě se podívala na Leopolda.
Odstřelovači? V lese? To, co máš u sebe, je dlouhý luk. Řekni mi, jak bys s ním chtěla sejmout někoho z korun stromů? Možná máš výcvik polní gardy. Víc těžko.
Počítám, že tady by nestačilo, ani kdyby tě trénovali bozi.
"Dobrá," prohlásil Leopold pomalu.
Semira pochopil tři následující věty, které nebyly vyřčeny, a pokračoval.
"Kalander, voják z bitev u jižního pohraničí, Elen, no, je to sice elf ale pořád stojí za to jej mít ve skupině, Train, fajn chlap... a tady Sir Dalthor," pokynul k muži, sedícímu zády k obzoru.
Byl jen o málo mladší než Leopold, v zjizvené tváři měl soustředěný výraz, na klíně držel připravený obouruční meč. Hrudní plát téměř zbrusu nový, spíš matný než naleštěný. Fialový paladinský plášť visel přehozený přes kolena.
V očích měl něco, co Leopold neměl rád, i když věděl, že s ním je to stejné.
Jistotu. Odhodlanost. Zkušenost.
Kdyby tam tak měl budoucnost.
Leopold všem pokynul a obrátil se k Semirovi. Muž s černými vlasy se pousmál.
"Zvykni si, že jsme veselá parta, Leo," oznámil bodře.
"A jste ochotni jít i do tvrdé práce?" zeptal se Leopold poněkud unaveně.
"Och, že se ptáš."
"Tak rozdělejte oheň. A bavte se, dokud to jde." Leopold kývl na Semiru a věnoval jeden mlčenlivý pohled po okolí.
Nikdo se ani nepohnul.
A Leopold sám odešel.
Dívali se za ním, dokud se beze stopy neztratil v houstnoucím příšeří, které padlo na celé okolí. Semira zakroutil hlavou a povzdychl si. Po chvíli vytáhl z kapsy části křesadla a poklekl k ohništi.
"Je takový pořád?" zeptala se Iren, oči upírajíc směrem k lesu, kam se jejich nový velitel vytratil.
"Ha ha ha," ušklíbl se Semira, když se mu pod rukama objevil plamínek, "dnes měl dobrou náladu."
"Proč se tak chová?" mladík, známý jako Train, si shodil z ramen plášť a přisedl k ohništi.
"Asi si myslí, že jsme všichni šťastní, když nám věnuje svá líbezná slůvka." opáčil kysele Semira a foukl do plamenů. Jiskřičky zaletěly pod hranici a okamžitě se rozhořely na suchém roští.
"Možná mu někdo kdysi dávno ublížil," přemítala Iren.
"Neznám nic, co by mohlo komukoliv ublížit tak, aby se choval jako on," prohlásil Kalander nahlas.
"Tak jsi toho ještě příliš neviděl."
V nastalém tichu bylo slyšet jen praskání větviček.
Semira si odhrábl vlasy z čela a odstoupil od rozhořívající se výhně.
"No tak, pánové," obrátil se ke společenstvu, "Kalandere, sire Dalthore, je to náš velitel. A my bychom si měli udržet morálku."
"Na čem ji chceš postavit? Na jeho nevrlých slovech?" zabručel Kalander.
"Můžeme se o to alespoň pokusit."
"Možná nám to časem řekne sám, co jej trápí," hlesla Iren.
"Ha ha, tak s tím bych nepočítal, děvče," zavrtěl Semira hlavou a pohodlně se usadil k ohni.
Chvíli bylo ticho.
Elen, elf postávající u mechem porostlé zdi, se zadíval do tmy směrem k bráně věže. V očích mu zajiskřilo.
"Zajímalo by mě, proč povolal právě nás," řekl zastřeně.
"Povolal právě nás? To jsi se trochu zmýlil, čaroději." Kalander rozmrzele kopl do blíže neurčeného objektu, "jsme banda hlupáků, která se nechala najmout starým chlapem, který neví, kde si vylít vztek."
"Mluvíš o tom muži, Leopoldovi? Je rozmrzelý, jenže to ještě neznamená, že je zlý," opáčil Elen, "ublížil ti snad, Kalandere?"
"Ne," připustil muž, "ale čekám, jak na nás bude milý ty tři měsíce, co tu s ním budeme trčet."
"Nestěžuj si na službu, Kalandere. Chceš se snad vrátit na svoje bojiště?" ušklíbla se Iren.
"Co? Nikdy jsem, sakra, neřekl, že se chci vrátit do armády. Prostě jen dlouho nestrpím ten milý Leopoldův hlas."
"Nesuď předem. Třeba bude dobrým velitelem," uklidňoval jej Train.
"Jo, to může být. Ale jsem venku z disciplíny, kde jsem byl jeden z tisíců. Tady jsem doufal, že si alespoň trochu ulevím."
"V životě si neulevíš. A to, chlapče, ani na jednu noc."
Kalander se nasupeně obrátil za sebe.
"To jste se proti mě všichni spikli? Nejsem chlapec, rytíři, jen říkám, co si myslím. Možná," nasadil mírně pohrdavý tón, "jsem neviděl ze světa tolik jako ty, ó sire Dalthore, ale šel jsem do téhle věci, abych zjistil, jaké to je, být trochu důležitý."
"Tady si toho užiješ," prohlásil Semira, který celou dobu seděl u ohně se sepjatýma rukama a čekal na konec hádky, "stejně jako vy všichni. Teď navrhuji, abychom si dali něco na zub."
"A to pod tou svojí koženou tunikou schováváš maso na večeři, Semiro?" zeptala se Iren a trochu se pousmála, "nebo by se ti tam nevešlo?"
"Oceňuji tvou horlivost, Iren," pravil opatrně Semira, převalujíc její slova v hlavě, "doufám, že jsi nezapomněla své umění, protože jídlo dovezou teprve zítra z Nerionu. Do té doby si musíme sehnat obživu sami."
"Myslíš že je moudré, abychom chodili po nocích lovit zvěř, když nás sem poslali kvůli skrytému nebezpečí?" prohlásil zpěvavě elf a prohlížel si prsten na své ruce.
Semira se poněkud unaveně pousmál.
"Tohle je obyčejný les, Elene. Les u města. Co kromě vlků v něm může být?"
"To nevím. Myslel jsem, že mi to povíš ty."
"Možná jsi zapomněl, ale já jsem tu prvně, stejně jako ty, čaroději."
"Takže nás sem poslali jen kvůli vlkům?" Iren zvedla hlavu a podívala se na Elena a zpět k Semirovi, "žádné tajné zlo, o kterém se všude hovoří?"
"Je to strážnice. Naším úkolem je chránit lidi před bandity. To je celé."
Train chtěl něco říct, ale přerušil jej zvuk dření kovu o kov. Sir Dalthor si shodil plášť z klína a povstal. Plátové brnění problesklo mezi látkou a odráželo svit ohně.
Ostatní vzhlédli. Paladin je přejel zamračeným pohledem. Uchopil pochvu s obouručním mečem a přehodil si ji přes rameno.
"Kam jdeš?" zeptal se Train.
"Do lesa. Než vaše diskuse skončí, seženu něco k jídlu."
"Půjdu s tebou. Chtěl bych se tu trochu zorientovat," mladík v mžiku sáhl po krátkém meči a připjal si jej k pasu.
"Dobrá," svolil Dalthor.
Iren se okamžitě chopila svého luku a přehodila si toulec se šípy přes rameno. Tvrdý rytířův hlas ji zarazil ve stoje.
"Zůstaň tady, děvče. S tím lukem by ses potmě jen motala."
"Ach, chci vidět jeho, jak se plíží mezi stromy v těžké zbroji a honí srnečky s obouručákem," zamumlal Kalander, když postavy zmizely mezi potemnělými stromy.
"Zůstaň tady, děvče, s lukem by ses jen motala," procedila nasupeně Iren a mrštila zbraní do trávy, "tak jak chce. Stejně se mi zdá horší, než ten Leopold."
"Rytíři mají svou pýchu," řekl suše Elen.
"Mají nos nahoru, to je celé, odsekla dívka a odvrátila se směrem, kam lovci zamířili.
"Hm, možná mají proč."
"Stejně jako čarodějové, že, elfe?" nadhodil Kalander.
Elen zmlkl a dál se díval do plamenů. Iren zakroutila hlavou.
Takže to byly jen říkanky. O hrdinech, o kraji v nesnázích, o přátelích na život a na smrt. Kde na to vzali námět? Podívala se na Kalandera, rozmrzele prohlížejícího svůj štít, Elena a Semiru. Ten, jako jediný se zdál docela klidný. V prstech držel malou větvičku a bezmyšlenkovitě s ní točil. Očividně jej netrápila otázka morálky a tak podobně.
Jsme jen tlupa bojovníků, každý sem přišel ze svého vlastního zájmu, ostatní pokládáme spíš za konkurenci. Tomu se má říkat družina?
Vzpomínala na muže, jehož jméno bylo napsáno na dopise, který vyvěsili v její osadě. Hledal osoby, které se nebojí, které jsou spolehlivé a udělají to, co se jim řekne. Přemýšlela, jaký musí být člověk, který tu prosbu psal.
Přemýšlela, i když ohniště už zhasínalo, přemýšlela, když dorazil Train a Dalthor, přemýšlela, když se po chutné večeři z masa divokého prasete ukládali ke spánku.
Přemýšlela, jaký musí být jejich velitel.
Velitel s podivným jménem.
Leopold Taratorela.

I.

23. července 2008 v 14:15 | Camzza |  O krok
Strážný otevřel zašlé dveře.
"Tady bývaly cely,"sdělil svému společníkovi a pokynul mu dovnitř, "ale většina mříží byla zničená."
Leopold neodpověděl. Pomalu vstoupil do místnosti. Očima přejížděl tmavé zdi plné pavučin a prachu. Kolem stěn byly mřížované cely, jenže teď byly všechny vyvrácené, poničené nebo roztavené.
"Je tu dost nepořádek,"ozval se muž ode dveří, "kdysi dávno jim tady prý uprchla nějaká...věc." hlas mu postupně zanikal.
"Takže jsme tady kvůli povídačce?"zeptal se Leopold.
Zvykl si na lhaní. Zvykl si na zatajování. Zvykl si i na nedostatek prostředků. Ale na hloupost si nezvykne nikdy.
"Eh, to netuším, pane. V těchto krajích bylo nebezpečno odjakživa."
Ale neřekl proč.
Leopold byl trpělivý člověk. Víc než řečem, dával přednost svému postřehu. Po desítkách let pátrání po vrazích si jej opravdu vytrénoval. Přehodil si pochodeň do druhé ruky a posvítil na celý sklep. Zničilo to tady něco obrovského a silného. Na stropě byly škrábance a železné tyče se válely kolem jako hromada polámaných sirek.
Takže jim tu utekla opravdu veliká věc.
Opravdu malými dveřmi.
Obrátil se ke vchodu. Vstup do vězení byl jediný nedotčený objekt v celé místnosti. Leopold vrhl tím směrem jen krátký pohled. Ten nejbystřejší krátký pohled jaký dokázal.
Nakrčil nos a nohou strčil do kusu dřeva.
"Kdy se to tady naposledy opravovalo?"
"Tohle místo už dlouho nikdo nespravoval, pane."
Mám tě, pomyslel si Leopold. Kdybych se na ty dveře zadíval déle, takovou přímou odpověď bych od tebe nedostal.
"Ach tak. Vlastně jste sem vůbec nevkročili, že?"
"Nebyl důvod, mistře Leopolde."
Klíč byl v zámku, ale ty jsi nemusel odemykat.
"Dobrá. Chci aby tohle zmizelo,"naznačil směrem k rozervanému prknu.
"Velíte tu vy, pane. Je to ve vašich možnostech." Strážný si posunul helmici do čela: "Půjdeme?"
Leopold kývl. Naposled věnoval pohled zatuchlému sklepení a obrátil se k odchodu.
To dřevo byl ohořelý trám říkal si pro sebe, a v téhle věži jsou všechny zastavěné do kamene.
A ve vězení nejsou vůbec.

"To by mělo být vše, pane," prohlásil strážný ve vstupních vratech. Odložil torzo pochodně a zvedl si na záda batoh.
Leopold se zastavil. Rukou si podepřel bradu a zamyšleně hleděl kolem. Muž chvíli čekal na odpověď. Po chvíli si položil kopí na rameno a hlesl: "Hodně štěstí, pane. Vám i ostatním," dodal a po chvíli váhání zamířil po cestě k Nerionu.
Leopold jej sledoval, dokud nezmizel mezi stromy.
"Budu ho potřebovat," zamumlal. Rukou nahmatal jílec meče a přejel po něm prsty. Usmál se, když ucítil, jak jej kov studí na ruce. Och ano. Tolik to připomíná věrnou službu hlavnímu městu. Službu právu.
Třicet sedm let. Třicet sedm let už nosil zbraň u pasu a znak královské gardy. Třicet sedm let tvrdé kázně. Třicet sedm let vyplněných nekonečným pátráním po vrazích a zločincích. Třicet sedm let. Třicet sedm let nastavoval krk.
Před pěti dny to skončilo.
Leopold by byl přísahal na holý život, že mu byl na stopě. Dokázal sledovat jeho pohyb, cítil styl jeho myšlení. Téměř přesně odhadoval jeho další oběti. Ale on byl vždy o krok napřed. On byl zlý. A zlí mají vždy dostatek prostředků k tomu, aby unikli. Je neomezuje právo. Leopolda ano.
Sevřel rukojeť v pěsti. A teď je tady. Bez znaku, bez hodnosti a bez pýchy. Nepotřebovali ho a odhodili na vzdálené místo, k hloupé věži poblíž města Nerion. Jako staré železo. Zbytečnou věc. Odevzdal přilbu i erb, plášť a meč. Co za to dostal? Stará zatuchlá strážnice, opředená tajemstvím. Hodili jej sem, aby ochránil zdejší kraj před nebezpečím, které přichází z hor.
Leopold znal jen jednu věc, kterou tady chce dokázat. Téměř bezmyšlenkovitě natáhl ruku a s hedvábným zvukem vytasil meč. Ocel se zablýskla na odpoledním světle.
Na světě existuje jen jeden muž, do kterého chce tuhle čepel opravdu vrazit.
Egarol.
"Máš dilema, Leo?" ozval se pobavený hlas. Leopold jej téměř nevnímal a otáčel meč v ruce. Příchozí muž, očividně zvyklý na takové chování, se pohodlně usadil na pařezu a zadíval se na zbraň.
"Chceš své jméno vymazat mečem?" zeptal se znovu. Leopold sklonil čepel a opatrně si ji zasunul do pochvy u pasu. Pomalu povolil stisk prstů na jílci a obrátil se k mluvčímu.
"Možná."
"Leopolda Taratorelu už konečně omrzel jeho dlouhý život?"
"Občas mám ten pocit," řekl Leopold odměřeně, "když tě potkávám."
"Oh, v tvé společnosti se cítím skvěle, Leo." ušklíbla se postava, "děkuji, že tě to zajímá."
Ticho.
"Tak co ten tvůj uprchlý vrah? Už jsi tomu krvelačnému bastardovi na stopě?" snažil se muž začít znovu konverzaci.
"Počkám si, až půjde po tobě," zavrčel Leopold klidně.
"Ale noták, Leo," dotěra se potměšile usmál, "přece bys nepřál smrt přátelům?"
"Můžeš doufat." Leopold se odvrátil a zamířil po svahu dolů. Malá postava hbitě seskočila z pařezu a okamžitě se k němu připojila.
"Tak proč máš dnes svou oblíbenou náladu, Leo?" prohlásil zpěvavě.
"Zkus na to přijít sám."
"Třeba proto, že se jmenuješ Leopold?"
"Třeba. A teď už drž zobák, Semiro."
Semira si odhrnul vlasy a se sladkým úsměvem se podíval na Leopolda.
"Jsem rád, že tu vždycky budeš, abys mě chránil před tím tajemným Egarolem, Leo."
Leopold se neptal, kde na to přišel. Semira byl zrádce od kosti, ale byl dost chytrý na to, aby přestal provokovat.
Teď ho však trápila jiná myšlenka.
Vždycky dokázal vévodu Egarola odhadnout. Nikdy se v něm nemýlil, tedy co se týče těch, kteří mu padnou za oběť. Vždy se jeho předtuchy vyplnily. Bohužel.
Teď se ukáže, jak dobře Egarola znal.
Už věděl jméno nešťastníka, jež bude vrahovým novým cílem.
Leopold Taratorela.


Píseň vlkodlaka

23. července 2008 v 13:59 | Camzza |  Písničky (Sharen)
Takhle se mají vlkodlaci, kteří jimi nechtěli být :-)

Inspirace: The Cranberries - Zombie

Catherine na Univerzitě (+ překlad) v knize

23. července 2008 v 13:56 | Camzza |  Písničky (Sharen)
Mávnutí rukou,
Napjaté svaly
Naprosté uvolnění
a silné tělo dračí
Tvrdý pohled
Kamennou tvář halí
Chvíle prozírání
a tajemné očí dračí
Rozhodný postoj
Bez chvíle klidu
Vztyčená hlava
a velkolepost dračí
Myšlení rozvoj
Do davů lidu
Vůle buď zdráva
a Mocná mysl dračí
Proudění moci
Do pevného těla
Přírodní síly
a bystrý postřeh dračí
Vidět i v noci
Temného večera
Vžít každou chvíli
a zralé smysly dračí
Pomyslet na budoucnost
Na to co se stane
Řeka ať přetéká
Hradba ať vzplane
Vítr ať řádí
Země ať se třese
Myšlenky svádí
Blesk, ať si je nese
S lehkostí ptačí
a mocí dračí
Navždy změnit svět
Navždy zlepšit bytí
Vše zlé vrátit zpět
Štěstí, ať se chytí
Do připravených sítí
K tomuhle nám stačí
Jen obrovská moc dračí
Ať magii máme stále
A sílu ji v sobě vyvolat
Za cílem jít dále
Spolu s velkým duchem draků
Netha ba athanka
Ba nethe Ohma
Lay unduna Ow durthe
re ba kath gothe warleth
Lay othewe Janeth
Ba tas gondrome letha
Lay haten lay roneth
re ba kahr qarthe warleth
Ba oneth terena
Malse haten lay deth
Ba zagrome aherre
re lay cardatheme warleth
Lay euran lay ethasthe
Va neit marqethe sudt
Lay kalm raith temth
re lay euran wandera warleth
Salath lay wandera
Va ba kath yabel
Lan gonthe silvana
re lay cherth olh warleth
Perth elar qen lay bher
Lay istoh Kehara
Jerth lay hathen reden
re lay naitera kenth warleth
Euran fes nur lay darilion
Nur sderg nurgaith alarth
Laith ernh goreth
Begonth ernh zearth
Lan thorgar ernh sendeleth
Lan farth ernh kareh
Lay euran jehanth
Lay lethern ernh darn herth
Nam lay ilaith parnat
re lay wandera warleth
Re gonthe arh qen feh yarna
Hudh ferige ethar asanth
Denrion nam lay edraeon caranth werth

Hvězdy

23. července 2008 v 13:52 | Camzza |  Písničky (Sharen)

Proroctví

23. července 2008 v 13:49 | Camzza |  Písničky (Sharen)
Jendou si šla malá holčička do lesa. Náhle zaslechla odkudsi podivný zpěv. Možná víly? Možná nymfy? Proč si to neposlechnout, vždyť to bude hezké...

Sukuby sice zpívají hezky, ale až příliš pravdivě :-) viz. Trefa do tmy

Přišla sem, maličká,
poslouchat zpěv,
slyšet krásu,
však ta počká.
Nehodí se k melodii.
Přišla, malá Catherine,
sem mezi nás.
Posaď se, neboj se,
my zpíváme čas.
Na Zemi vyrostla, ve štěstí snad,
však Země je vzdálená,
musíš naději vzdát.
Chtěla jsi slyšet štěstí, radostný zpěv?
A o čem tak zpívat, snad bezmocný řev?
Žiješ jen v iluzi, že země je ráda,
však kde leží moc, tam číhá zrada.
Světlo zakrývá temný mrak,
nad životem krouží dravý pták.
Cítí smrt...
Lidé?
Jsou slabí!
Lovci?
Jsou draví!
Tělo?
Se ztrácí!
Úder?
Se vrací!
Obrana?
Padne!
Naděje?
Zvadne!
Věštba?
Se blíží!
Oči?
Se klíží!
Dravec?
Už letí!
Lidé?
Jsou děti!
Země?
Se chvěje!
Zrádce?
Se směje!
Útok?
Se šikne!
Catherine?
Neunikne!
Pozdě
je zoufat!
Zbytečné
doufat!
Srdce?
Jsou silná!
Však víra?
Je mylná!
Lidé se smáli, v pýše zde stáli,
odplata přijde, plán mocných vyjde,
z očí jdou slzy, možná už brzy
lidem přijde noc, nepřítel má moc
uhasit bytí drobné havěti.
Neutíkejte! Raději se vzdejte!
Cath, proč vzdoruješ, stále bojuješ?
Konec se blíží, temnota shlíží,
je blízko tebe, chlad už tě zebe,
zachraň svou duši, poddat se musíš,
dej sbohem světu, čeká odvetu
Pojď s námi!
S námi!
Pojď...

Mareita

23. července 2008 v 13:46 | Camzza |  Písničky (Sharen)

Kdysi jsem chtěla napsat nějakou námořnickou legendu...
... a tak jsem ji napsala...


Catherine vs. Menilla (budoucí záležitost) v knize

23. července 2008 v 13:35 | Camzza |  Písničky (Sharen)
Pro ilustraci: Nightwish - She Is My Sin (video Final Fantasy VII Advent children - mimochodem, ten film doporučuju)