Nebudu klepat. Jsem přece rovnocenný. Nebo snad ne? Tahle otázka mou dračí mysl pálila již od doby, co jsem získal své dosavadní krytí na jejich planetě. Garleanův styl mě popuzoval. Na jednu stranu, jsem mu vděčný za poskytnutí jednoduchého a příjemného úkolu, zároveň však pochybuji o jeho nadřazenosti. Dřív nebo později začne své síly využívat, aby se zmocnil a ovládl vše, čím Dračí říše opanovávala. A tohle já nechci připustit. Nechci spoustu věcí.
Například nechci vstoupit do místnosti přede mnou. Ale vím, že je to hloupé. Není jiné volby, leda že bych se nechal prohlásit za zrádce. Jak zmanipulovaný a omezený je dnešní svět. Ubohý drak se musí prodírat, jak jen dokáže.
Vstoupil jsem. Navzdory své lidské podobě cítím sílu a jistý odpor, když vidím za stolem sedícího muže. Byl ke mě natočen bokem, jak ostatně poslední dobou dělal pořád. Tohle se s vámi stane, když pochytíte příliš moci najednou. Vstoupivší jsem si prohrábl krátké, ryšavé vlasy a chvíli jen stál. Nikdy jsem se nikomu nezodpovídal, respektive nemusel se k někomu chovat, jako k sobě nadřízenému. Po chvilkovém váhání zavírám oči a krátce se ukláním.
"Garleane Stagriusi," začal jsem svým rozvážným hlasem. Muž se neotočil. Tohle mě vždycky dohánělo k vzteku. Dlouhé černé vlasy si svázal do koňského ohonu. Když promluvil, jeho hlas byl pronikavější a nepříjemnější než jindy.
"Vítej příteli, jsem rád že jsi přišel."
Z tónu jsem jasně poznal, že jsem mu ukradený, přesto zachovávám vážnou tvář. Zakládám si ruce na břicho a věnuji mu upřený pohled.
"Co potřebuješ?"
Garlean se na sedátku natočil a nyní hleděl zpříma na mě. Neuhnul jsem. Síla pohledu bylo něco, v čem vynikám, a ani energie několika démonů v jeho těle mě nemůže udolat. Očividně si všímal mého vzdoru, ale prozatím jej nechal být. V té chvíli jsem příliš neodhadoval, zdali je to dobře nebo ne. Usmál se.
"Chtěl jsem ti poděkovat. Skvělá, čistá práce. Co tvé křídlo?"
Nebyla to skvělá práce. A už rozhodně ne čistá. Kam se poděla dračí upřímnost, ta naše slavná vůle? Všechno se to schovává za maskou. Stejně jako svět sám. Tohle jednání jsem nikdy nemohl pochopit. Dokonce i většinu mého dosavadního života, stráveného falešnou hrou mezi lidmi, jsem potkal takové, kteří by se na Garleanovo místo hodili lépe, než on sám. Pokud tady musí jít někdo přímo k věci, obětuji se. Vždyť to dělám už tolik let.
"Křídlo mi spravili. Ale nemyslím si, že jsi příliš spokojen."
Garlean mu věnoval krátký pohled a usmál se.
"Dobrá. Vidím že jsi příliš přemýšlivý. Řeknu ti to jasně," odsunul se od stolu a vstal. Já se ani nehnul. Přešel kolem kamenné desky a postavil se několik metrů na dosah. Chvíli mne pozoroval. Potom zvedl ruku a přiložil si ji na srdce.
"Lidské bytosti Catherine a Romadeus, drak Vigiorollononth. To jsou tři osoby, na které by ses měl zaměřit. Pošli zprávu našim spojencům, myslím že tahle věc bude zajímat i prašivého Veldriga."
Nakrčil jsem nos. Bylo mi proti kůži, spolupracovat s těmi hloupými zablešenci. Ale měli svůj styl, svou sílu a především prohnanost.
"Stalo se něco, co už dlouho ne," pokračoval Garlean, "ta malá holka mě zranila. Opravdu. Ne nijak zvlášť, ale překvapilo mě to. Bylo to díky tomu zničenému krystalu. Měl jsem si dát větší pozor. Nicméně," přešel po místnosti, mnou upřeně pozorován, "to není věc, které se obávám nejvíce. Potřebuji sledovat jejich záměry. Zvlášť bílého draka. Bojím se, že by se mohla utvořit trhlina v prostoru a udělat věci, které bych nerad."
Neptal jsem se na ty věci. Každý to tady věděl. Ta stará bitva, ten starý hřích... Neměl jsem k bývalým strážcům žádný vztah. Ostatně, co jsem také byl. Nezajímala mě nijak zvlášť moc. Ale nikdy jsem neměl rád nadřazenost. Byl jsem vděčný za tu chvíli upřímnosti, kterou mi jinak úlisný Garlean věnoval. Stejně ví všechno, co se mi honí hlavou. Tak se uvidí, jak s tím naloží.
"Pomohla by mi jejich celá jména," řekl jsem do ticha. My draci jsme nikdy nebyli s to vyslovovat lidská druhá jména. Některá ze slov byla z našich hlav a já nenáviděl ty člověčí jazyky, které je špinily. Stejně na tom bylo i mnoho mých druhů. Jména jsme u lidí vyslovili jen tehdy, pokud si u nás ta bytost vzbudila respekt. A teď se nejspíš ani tohoto nikdo nikdy nedočká. My ještěři jsme, když už nic jiného, opravdu hrdí.
Garlean nakrčil nos. Poznal jsem jeho neochotu mluvit o lidech. Přesto mi odpověděl.
"Romadeus ne Harr´Lathe, tak se jmenuje ten mladík. Dívka Catherine," hlas se mu změnil v syčení, když vyslovoval dvě slova v obecné řeči, "ne Werth."
Nedal jsem nic najevo. To dokáži opravdu bravurně. Kývl jsem a natáčel se k odchodu.
"Udělám co je v mých silách," řekl jsem.
"Ne tak docela." zarazil mě Garlean. Jeho hlas nezněl nijak výhružně. Zastavil jsem svůj spěšný ústup. Otočil jsem se věnoval mu pozornost. Muž stál u stolu a upíral na mě své černé oči.
"Zůstaň ve své masce. Ochrání tě. Sleduj je z dálky. A pozor na Calaina. Musíme zjistit něco víc o tom, k čemu se chystají zrádci."
Zrádci. Myslel tím ty druhé draky. Nelíbilo se mi bít své bratry. To jsem cítil i tehdy, když jsem čelil Vigiorollononthovi. Ten bílý tvor mě zahanbil. Bojoval o životy těch, které já vraždil pro zábavu. Takové jednání se mou, zaslepenou myslí, nedá pochopit. A je jen jediná možnost, jak se dozvědět, proč to vlastně dělal, je právě ta, kterou mi navrhl Garlean. Na okamžik jsem cítil zášť, ale to mě rychle přešlo. Poslední dobou jde skrz mě všechno nějak tlumeně.
"Tak tedy dobrá."
Odešel jsem. S úlevou.