"Tramtadadá," zatroubil tiše.
Na dřevěný plac opět přišel muž, který celou ohnivou podívanou uváděl.
"A nyní," zvedl hlavu, aby jej nikdo nepřeslechl, "dříve, než naše velkolepá slavnost skončí, nám předvede své umění návštěvnice ze vzdálené planety Země, Catherine ne Werth!"
Lidé spustili potlesk. Jediné, co rušilo monotónní klapání, byl polohlasný rozhovor mezi dvěma bytostmi v koutě.
"Ale já přece nejsem ne Werth!"
"Jak to, že ne?"
"Neznám své druhé jméno! Tohle jsem si vymyslela!"
"A jak si lidé, podle tebe, volí druhá jména?"
Chvíle ticha. Dokonalého.
"Takže oni si je vymýšlejí?"
"Samozřejmě."
"Takže se můžu přejmenovat?"
"Proč?"
"Ke mě by se spíš hodilo Catherine ne Fedvath Cunrul."
"Skleněný slon?"
"Porcelánový."
"To těžko. Ne Werth k tobě patří, ať se ti to líbí, nebo ne. Tvé druhé jménu přichází ve chvíli, když to potřebuješ."
"Cerath..."
"Nechej si ty citáty. Musíme jít."
Cath se rozhlédla kolem. Neznala žádnou z tváří, které na ně hleděly, ale očividně oni všichni věděli, kdo je Catherine ne Werth. Vigy se nenápadně usmál a jedním pařátem dloubl Cath do zad, takže musela vykročit. Pokoušela se tvářit dostatečně mile. Nasadila lehký úsměv a rázně se vydala k pódiu. Vigy za ní šel jako pudl, očima těkal sem a tam a tvářil se nejistě. Ferth těsně za pódiem ustoupila, aby udělala místo pro bílého draka. Ten vystoupil na pódium jako první. Posadil se dozadu a roztáhl křídla. Obrovské bílé plachty zakryly většinu hořících ohňů a vytvořily na prostranství z prken bledý, narůžovělý přísvit. Catherine se postavila čelem k davu. Necítila se ani tak moc nervózní. Možná všechnu nejistotu nechala někde v koutě, když se dozvěděla, jak se jmenuje. Ne Werth. Dračí Srdce. A Dračí Srdce přece nezná strach.
Nebo ano? Vigy potřásl hlavou. Svíraly ho pochybnosti ze všech stran. Musel se držet, aby nezačal znepokojeně řvát. Nemůže se přece chovat jako nějaký poplašený kopytnatec.
Cath si odhrnula černé vlasy z obličeje. Podívala se po tvářích, které na ni s nadějí hleděly. Viděla tentokrát všechny tři své přátele. Bavili se polohlasně mezi sebou a dívali se po ní. Romadeus zachytil její pohled a usmál se. Jde se na věc.
"Určitě se všichni ptáte, jaký je asi život na Zemi," začala pomalu. Mluvila normálně a srozumitelně, čímž přinutila obecenstvo k hrobovému mlčení. Dodržovali jej více něž ochotně. "ale bylo by to na příliš dlouhý čas, vyprávět, co vše je v tomto světě odlišné. Země je kouzelný svět bez kouzel. Pozoruhodná říše, avšak bez těch nejúžasnějších zázraků, jako jsou magické bytosti, elementy a draci. Přestože jí tyto věci chybí, je pořád schopná se svou jedinečností rovnat všem ostatním. Ale opravdové kouzlo, které jsem poznala v tomto světě, je hudba. U nás, na Zemi, byla překrásná. Různí zpěváci, hudební nástroje, syntenizéry, zvukové efekty, elektronická podoba, většina těchhle věcí vám asi nic neřekne. Jenže tady... tady jsem poznala hudbu, která dává čest svému jménu. Nemusím snad říkat, jaká je. To určitě víme všichni. A každý to cítíme jinak. Já to cítím... asi takhle."
Bylo ticho. Zástup očekával další slova. Catherine se zhluboka nadechla. Vigy zavětřil. Vítr sebou přinášel horký závan ohně. Vzduchem se roznesl podivný pach, který přinutil k pozornosti všechny čtyři draky. Ticho bylo tíživé a bílý drak věděl, že teď už jde o všechno. Pohlédl zpříma na obecenstvo. Pokud to má být varování, tak ať za něco stojí.
Otevřel tlamu a zavyl. Byl to dlouhý, ječivý tón, který kupodivu zněl velice příjemně. Drak se soustředil na pocity, které má dávat svým hlasem najevo, a ne na ty, jež se mu honily hlavou. Catherine zavřela oči a představila si jemně broukající kytary, které znala tak dobře z domova. Zněly jí v hlavě, v celém těle a zlehka se přelily do okolí. Všem se zatajil dech.
Cath začala zpívat. Její hlas byl vskutku moc pěkný, nádherně se shodoval s tóny, které ze sebe vydával Vigy. První sloky byly klidné. Drak se v nich vyžíval, všímal si hlavně sám sebe. Hudba jej uklidňovala, pomalu přicházela na jiné myšlenky.
V zápětí s ním něco škublo. Udržel hlas ve stejné výši, bez ohledu na to, co jej praštilo přes nos. Magie. Cítil ji. Něco se stalo. Něco velkého. Vnímal to náhle zvýšení energie v okolí velmi silně, ale ztrácelo se to v tónech písně. Catherine dokončila další sloku.
Vigy zařval, přerývaně a nebezpečně, až málem vyrazil z přihlížejících duši. Kytary se náhle rozezvučely, s nimi se začaly ozývat rychlé a naléhavé zvuky bubnů, do kterých někdo bušil s obrovskou vervou. Cath otevřela oči a přidala na hlase. Její zpěv zněl neuvěřitelně silně, jak se jí srdce dmulo v dunících hromech. Zpívala slova chvály, ale vycházelo z ní varování před nebezpečím. Varování, které naplnilo údivem všechny srdce. Pěla hlasitě až do posledního dechu. Hlas jí stoupal výš, stejně jako Vigy přidával na divokosti a důležitosti tónu. Bylo to všude, kolem nich.
Kytary se změnily v housle, do kterých vyl bílý drak a zrychloval tep všech okolo. Zvuky smyčcových nástrojů hrály bouři, do které bušily hromy a vtloukaly do hlav hrozbu. Divoký vítr se prohnal kolem, rozpletl Catherinin hlas a jako mnohohlasou ozvěnu ji přinesl do okolí. Její zpěv byl všude, zněl nebezpečně, vyprávěl o moci, ale i o zradě, o nebezpečí...a o hněvu.
Poslední verš vybuchl v ohromném chorálu, který spustil hřmění a chvění samotné země, rozléval se, vkrádal do duší ostatních, ve snaze je chránit před tím, co přijde. Hlas draka a dívky zněl odevšud, uzavíral prostranství jako ochranná kopule. Vigy zavíral oči a řval do nebes, co mu síly a hlasivky stačily, kolem něj vířil vítr a jednotlivé roztroušené pocity. Zástupy užasly a stály v ohromení i tehdy, když vítr ustal, housle a kytary se vytratily. Catherine držela poslední tón a zavírala oči. Vigy pomalu pouštěl svůj hlas, jeho jekot byl čím dál tišší.
Najednou, ve zlomku vteřiny ucítil hluboko v mysli přítomnost někoho jiného. Téměř se lekl. Někdo se mu vkrádal do mysli. Někdo se odvážil vlézt drakovi do hlavy. A ten někdo to také dokázal. Vigy se okamžitě odtrhl od cizího vědomí, které se k němu snažilo vetřít. Avšak ještě dříve, než se dokázal vymanit, zaslechl něčí hlas. Tichý a chraptivý, jako smuteční trumpety.
Nádherná píseň...
Ztuhl. Z hrdla se mu nevydral jediný zvuk. Před očima mu tál obraz, tleskot a jásot davu k němu doléhal z obrovské dálky. Cath se usmívala štěstím. Otočila se. Vigy viděl jako ve zpomaleném záběru, když k němu obrátila tvář. Její hlas zněl jako pouhá ozvěna. Drak třeštil oči do dálky, paralyzovaný leknutím. Ne! Jen to ne!
Catherine se vytratil z tváře úsměv. Vykročila. Vigy ji nevnímal, stál jako omráčený, hleděl upřeně před sebe a zuby měl zaklesnuté hluboko do dásní.
Květina ve váze se zachvěla. Drakovy oči se zúžily. Květ se zatřásl, když stonek jemně vrazil do stěny vázy. Z okvětních lístků vyletěly kapičky vody. Pomalu, velice pomalu se jeden z plátků odklonil. Nahnul se k zemi. Jemný spoj, který držel list ve svazku povolil a se sametovým zvukem se vyloupl. Tenký červený plátek vzala gravitace. Padal, jakoby do nesmírně hloubky. Padal a padal rychle, neb zaraženému drakovi to připadalo jako věčnost. Catherine sledovala jeho vytřeštěný pohled. Modré oči zářily rozhořčením. Dívka se obrátila. Spatřila vázu.
Okvětní lístek dopadl na zem.
Ve Vigyho hlavě se ozvalo zadunění gongu. Gongu, který ohlašoval konec všech snů. Jsou tady. Pošesté. A tentokrát naposled.
Cath sledovala, jak plátek na zemi okamžitě hnědne a ztrácí se. Dav stále jásal, užíval si sladké nevědomosti. Dívka chvíli zaraženě zírala na opadávající květinu. Poté vrhla pohled na Vigyho.
Hlavou mířil na stranu. Oči mu zářily pronikavěji než jindy. Hleděl kamsi pryč. Jako kdyby cítil její pohled, obrátil se k ní. Jeho zrak byl plný hlubokého děsu.
"PRYČ!" zařval hlasitě. Drápy zaryl hluboko do dřeva, mocným kopem se odrazil. Křídla nabrala vzduch. Skočil přímo po Catherine. Ta se nedokázala ani pohnout. Uchvátil ji do spárů a prudce vyrazil vpřed.
Ohně vybuchly. Ohromná exploze se rozlétla kolem dokola. Magma vystříklo zpod náměstí a v ohromných gejzírech propalovalo okolí. Draci byli na nohou, Aerth zběsile vyl a vyháněl lidi pryč. Ferth se rychle vznesla do vzduchu, pohlcená plameny a lávou, které vybuchovaly a tříštily se všude kolem. Talková vlna srazila i řítícího se bílého draka. Ten zaječel, vítr nabral jeho křídla. Letěl přímo proti skále.
Zatnul zuby. Jeho obrněná hlava se řítila jako beranidlo proti černé stěně sopky. Kámen se tříštil na kusy, když prorazil skálou a tekoucí lávou ven z kráteru vulkánu. Za ním duněly hromy. Lidé používali rozličná kouzla, chránili se před ohněm a prchali po provazovém mostě. Mnoho jich padlo za oběť plamenům.
Catherine se vzpamatovala teprve tehdy, když Vigy zvolil zkratku. Tupý náraz ji vyhoupl ven, takže po hlavě vyletěla otvorem mezi drakovou dlaní a zůstala tam zaklesnutá. Viděla potemnělou krajinu kolem sebe, slyšela řev a syčení ohně.
"Co se děje?" ječela na Vigyho.
"Vzpomeň si na píseň!" řval její druh a mocnými údery křídel se vzdaloval od ohnivé smrště.
"Zdravím, bratře."
Do cesty se mu postavil drak. Měl obrovskou, širokou tlamu pokrytou ostrými, rohovinovými destičkami, po hřbetě řadu vztyčených ostnů, spojených blanou do vysokého hřebene. Jeho tělo bylo obrněno drobnými, rezavými šupinami, lesknoucími se v červeném světle. Oči mu rudě plály, mával obrovskými blanitými křídly a vířil vzduch kolem. Jeho pracky i nohy byly svalnaté a mohutné, tesáky jako mříž dýk, vyceněné na znamení výhružek. Vigy se zastavil.
"My nebo oni? Život nebo smrt?" zeptal se cizí ještěr. Jeho hlas byl chladný a řezavý jako spalující pohled, kterým se vpíjel do Vigyho sevřené pěsti. Catherine se vyděsila a rychle schovala hlavu zpátky.
Bílý drak mlčel. V hlavě mu z jedné strany duněl řev lidí prchajících po mostě, z druhé slyšel marnou snahu draků dostat všechny ty chudáky do bezpečí.
Rezavý ještěr se potměšile usmál. Jako kdyby četl jeho myšlenky. Pohled mu sklouzl k mostu. Po dřevěné lávce proudili uprchlíci co jim nohy stačily. Vigymu se v srdci vzedmul vztek. Draci nemluví. Draci jednají.
Z tlamy cizího draka vyletěl zářivý jazyk ohně. Mířil přímo na srdce provazového mostu. Lidé se ani nestačili otočit. Vigy se bleskurychle hnul. Křídla zavířila, když vletěl smrtícímu plameni do cesty. Oheň zasáhl jeho pravý bok a křídlo, roztříštil se o pevné šupiny jako příboj o skálu. Bílý drak zavřeštěl bolestí, když mu plamen zasáhl blánu na křídle a sežehl její část.
Rezavý drak se zamračil a v očích mu zablýsklo.
"Nevyhraješ! Nezachráníš je! Dám ti ještě šanci!"
Vigymu zaplály oči hněvem. Rozpřáhl křídla do varovné pozice a hrozivě zavrčel.
"Zmiz."
Rezavý drak zasyčel. Napřáhl přední pařáty, opatřené dlouhými ostrými drápy a zanotoval tónem, ze kterého čišela nenávist.
"Chceš je, máš smrt!"
Vigy rozevřel tlamu a zařval. Jeho hlas se odrazil od stěn sopky, která na všechny strany chrlila plameny. Lidé mizeli v portálech, ale většina byla stále zranitelná. Hluboko pod nimi spěchaly další postavičky, které se v marné snaze o přežité podařilo zachránit drakům.
Rezavý ještěr vystřelil kupředu. Vigy se nasupil. Obrovské tělo mu letělo vstříc jako smrtící šíp, křídla měl složená u těla. Drápy se zaleskly.
Bílý drak hbitě vyskočil vzhůru a okamžitě se rozlétl pryč. Slyšel za sebou zlostné vrčení, když rezavý kolos roztáhl křídla a zabrzdil. Vigy se snažil co nejrychleji zmizet. Neslyšel za sebou nic, kromě vzdáleného hluku vřavy. Po chvíli se zarazil. Otočil se.
Univerzita byla v plamenech. Tvor, který na něj zaútočil nyní seděl na plošině poseté spálenými těly. A vedle něj se tyčil na napnutých nohách ohromný rudý drak. Jeho tělo bylo tmavé jako krev. Stál uprostřed plamenů, které ještě rozjasňovaly lesklé, tvrdé šupiny. Křídla doširoka roztažená se koupala v ohnivé smršti.
Oči měl černé jako noc.