close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

IX. 6. část

24. července 2008 v 13:46 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Cathreine se zvedla. Cítila, že by měla něco podniknout. Nohy ji při vstávání ošklivě zabolely. Ucítila dření na mnoha místech těla, které měla spálené nebo odřené. V rozřízlé kůži na ruce jí trčely zapíchané malé kamínky a jehličky. Pekelně to pálilo. Měla hlad a žízeň, jaké nezažila ani na pravém školním výletě. Jak to? Je přece slavný hrdina a hrdinové nikdy nemají prázdný žaludek, vyprahlé hrdlo, ani... ehm... standardní hygienické návyky? To jsou vážně všechno jenom kecy?
V propálených a začouzených teniskách opatrně překročila drápy, zabořené hluboko do země. Bylo to žalostné, vidět kolosálního tvora bez ducha ležet na zemi, jako kdyby už nikdy neměl vstát. Povzdechla si. Mít tak po ruce nějaký životabudič. Měla by se rozhlédnout po vhodném stromu.
Přidřepla k bezvládnému tělu Romadeuse a zvedla mu hlavu. Měl zavřené oči, jako kdyby jen odpočíval, po spánku mu stékal pramínek zaschnuté krve. Cath nakrčila obličej a olízla si palec. Přidržela mu bradu a opatrně stírala krvavou skvrnu. Z kůže šla dostat jen těžce. Chvíli přemýšlela, k čemu to vlastně bude. Snad aby měla pocit, že se trochu snažila.
Přisedla si do zákrytu šupin ležícího ještěřího těla. Když se o něj zády opřela, slyšela tlukot srdce, ale slabý a nevýrazný. Právě Vigyho srdce, statečnost a vůle je to, díky čemu tady teď všichni jsou živí. Nebo alespoň částečně. Položila klouby prstů na tvrdé bílé šupiny. Byly hladké jako sklo a šel z nich chlad. Prsty přejížděla po spárách mezi nimi, opisovala jejich všemožné tvary a přemítala, co podniknout dál. Přirozeně - jestli někomu něco je, měla by se zeptat, co se vlastně děje. Když se vám takhle položí křeček, asi nezjistíte, jestli se přežral, nebo vypustil duši. Ale drak je tvor, který by to mohl vědět.
Zavřela oči. Možná to bylo trochu riskantní, když byla její mysl vypjatá z předcházejícího šoku. Přesto se dokázala koncentrovat natolik, aby si našla cestičku do světa, kterému vládne telepatie.
Jen na okamžik se rozhlédla. Nepoznala žádnou změnu oproti minulým návštěvám, snad že jen měla trochu rozostřenější obraz. Ani se nedivila. Bylo zbytečné se příliš soustředit na okolí. Před sebou rozpoznávala dvě těla, dvě odlišné mysli. Pozorně je ohledávala, ve snaze rozlišit, která patří člověku. Vigyho myšlenky zaplavovaly okolí, rozprostíraly se kolem dokola jako stovky malých indigových hádků. Rozpoznávala dračí pracku, ale to, co bylo v ní jí připadalo podivné. Přinejmenším to, co mělo být myslí Romadeuse, bylo obaleno stříbřitými vlákny bílého draka. Překvapilo ji to. Z takové dálky nemohla rozpoznat Vigyho záměry. Děje se snad něco, co netušila? Nebyla si jistá. Stejně už nemá moc na vybranou. Není jiná cesta, než ta přímo rovně.
Cítila svou mysl, jak prostupuje tou dračí. Soustředila se, aby všechny části jejího vědomí byly napojeny na Vigyho. Jen tak byla schopná s drakem komunikovat, ačkoliv ji nevnímal přímo.
Vigy... jsi v pořádku?
Ano.
Hlas se ozval okamžitě, zněl jí celým tělem. Byl to on. A byl zdráv.
Co to děláš? zeptala se, přitom myslela na drakovo spojení s myšlenkami Romadeuse. Vigy pochopil.
Snažím se jej udržet naživu.
Cože? v mozku jí převládalo překvapení a následná touha dozvědět se, o co jde.
Tehdy, když jsme padali sem, do lesa, jsem ucítil, jak se kolem nás stahuje něčí mysl. Nějaký drak se nás snažil napadnout. Šel po něm.
V její hlavě vytanul obraz, jak se Romadeus svíjí v sevřené dračí tlapě, zatímco bílý ještěr se bezmocně řítí k zemi.
A co se s ním stalo? zeptala se, starosti upřené k polomrtvému Romadeusovi.
Téměř jej zničil. Zaútočil na jeho životní funkce. Naštěstí jsem stihl včas zasáhnout. Jinak by už bylo pozdě.
A proč ses neprobral? Měla jsem starost.
Vnímala náznak úsměvu.
Vím. Ne, ten chlapec ještě není v pořádku. Vrátím se, až si budu stoprocentně jistý. Nemůžu se na tebe příliš soustředit.
Tak...tak se snaž, hrdino.
Catherine ustupovala a vyplétala se z jeho mysli. Drakova telepatická síť se od ní odvracela a soustřeďovala se především na nerozeznatelnou telepatickou část bezvládného člověka. Opouštěla Vigyho. Avšak když byla téměř zpátky ve svém těle, vzpomněla si na jednu důležitou věc.
Díky.
Otevřela oči. Bylo nepříjemné ocitnout se zpátky ve svém těle, spolu se všemi nepříjemnostmi a bolestmi, které s ním souvisely. Catherine několikrát zakroužila krkem. Všechno ji pálilo. Až se uklidní a Vigy bude vzhůru, hodlá se vyspat. Kdekoliv, kdykoliv a co nejdéle. Ale zatím jí ostražitost nedala polevit na bdělosti. Věděla, že drak se jen těžko může bránit čemukoliv, co by mohlo znenadání přijít. A Cath věděla, že by Romadeuse nakonec musel nechat zemřít. Bylo to tak jednoduché, o tom uvažovat. Ale potom si opravdu vybrat, je kříž.
Zatím by mohla dělat něco užitečného pro svět. Kupříkladu si najít něco k pití. Byla sice celkově úplně vyčerpaná, ale stejně si neodpočine, dokud všechno nebezpečí nepomine. Vstala. Rukou se opírala o drakovy pevné šupiny. Rozhlédla se. Kolem dokola byl menší polom jehličnanů, jak hleděla dál, viděla jen stromy, stromy a zase stromy. Kéž by byla na školním výletě. Určitě by byl poblíž bufet.
Vyrazila. Postupovala velmi pomalu, opatrně našlapovala na nedoléčenou nohu a pátrala po něčem známém a pitném. Mezi ponurými kmeny rašily trsy kapradin, pod nimi se třpytily mechy pokryté kapkami vody. Chvíli si pohrávala s několika myšlenkami týkajícími se vysávání mechorostů, ale poté je zavrhla. Tlustý nános jehličí tlumil její kroky. Rozhrnovala nohou kdejakou hromádku, ve snaze objevit něco jedlého.
Asi po čtvrt hodině to vzdala. Dovlekla se jinou cestou k místu, kde ležela dvě těla, v naději že bude mít to štěstí a uzří cokoliv poživatelného. Ale nenacházela nic ani náznakem. Zklamaná svým neúspěchem, posadila se vedle ležícího Romadeuse. Nevypadal lépe. Pod zavřenými víčky se mu zběsile míhaly oči. Tvář měl pobledlou, odkrvenou, na obličeji zasychal studený pot. Catherine ho chvíli pozorovala. Potom mu přiložila ruku na čelo. Jeho teplota byla nízká, téměř studil Cath na dlani. Málem ani nedýchal, srdce bušilo tenounce a nepravidelně. Dívka se ohlédla na draka. Jeho oči byly křečovitě semknuté, nozdry doširoka rozevřené na známky úsilí. Tady, všude kolem Catherine se sváděl obrovský boj o lidský život. A ona mohla jen sedět a přihlížet. To jediné, co v tuhle chvíli dělat nechtěla. Jenže člověk si prostě nevybere.
Náhle sebou Romadeus cukl. Rychle mu sundala ruku z čela. Mladík se zhluboka nadechl, celé tělo se mu nadzvedlo, jak se do sebe usilovně snažilo nasát co nejvíc vzduchu. Cath se zarazila ruka ve vzduchu a s rozrůstajícím se úsměvem hleděla na Romadeuse. Do tváří se mu nalila krev, vrátila jejich načervenalou barvu. Prsty se mu sevřely v pěst, jak se život znovu naplno rozběhl celým tělem.
Catherine cítila nadšení. Viděla už dost umírání, ale tohle přehlušilo všechny smutné vzpomínky. S rozzářenou tváří se ohlédla dozadu. Z Vigyho tváře na ni znovu zářily blankytně modré oči. Obrovská šupinatá tlama byla roztažená do spokojeného úsměvu.
"C... co se stalo," vykuckal ze sebe Romadeus a otevřel oči. Těkal pohledem sem a tam, až se mu zrak zastavil na postavě, sklánějící se nad ním. Cath se ušklíbla.
"Omdlel jsi. Toť vše." oznámila mu vesele. Mladík se chytil za hlavu a zatvářil se zmateně. Nadzvedl se. Všiml si Vigyho, jež vztyčoval hlavu ze země. Z hřbetu se mu svezlo několik přelámaných větví. Vytáhl zpod popadaných stromů obě nohy a pracky. Křídla přiložil k tělu a poté rozepjal do výšky v rozjařeném gestu svobody. Romadeus se chytil za břicho. Jeho obličej opět svítil tou správnou barvou a zel na něm lehký úsměv.
"Jak se cítíš?" zaduněl Vigy, stále ještě vypnutý ve vítězném postoji. Mladík zvedl hlavu, aby si jej mohl dobře prohlédnout.
"Dobře." odpověděl a dodal, "Děkuji vám, draku."
"Říkej mi..."
"Krysák."
"Krysák."
"Eh, já..." Romadeus znejistěl. Cath vrhla pobavený pohled na draka, který jej oplatil.
"Tak je to za námi?" zeptal se.
Catherine přikývla. Cítila, jak ji prostupuje slavnostní nálada. Snad ještě chvíli vydrží, než na ni dolehnou události předchozího dne. Potom už nebude nic k smíchu.
To potom přišlo nenadále brzy. Přesněji ve chvíli, kdy se obrátila zpátky. Výhled na horský štít Univerzity dosud zakrývalo Vigyho tělo. Nyní však hořel na obzoru černém jako dehet, zpoza skal vyšlehávaly krvavě rudé ohně. Catherine si zakryla oči. Z dálky sem doléhaly zvuky plamenů a smrad spáleniště se táhl všude kolem.
Vigy se také obrátil. Oči mu zasvítily a odrážely hrozivý výjev. V srdci se mu dmuly pochybnosti, styděl se za to, co se před pár hodinami událo. A jak se styděl. V životě se necítil hůř. Romadeus seděl na zemi a následoval jejich pohled. Mlčel, ve tváři výraz hlubokého zadumání. V hlavě se mu míhaly vzpomínky jedna za druhou. Nejradši by je vyhnal někudy ven. Marně.
Cath zvedla hlavu a nakrčila nos. Ve vzduchu se vznášel těžký opar, podobný jako zažila tehdy v iluzi na Galionu. Takhle draci ničí. Takhle se draci vztekají. Takhle se podobají lidem. Bude se tohle opakovat znovu?
"My... jsme poslední, že?" prolomil ticho Romadeus, ale hlas se mu zadrhával. Bílý drak několikrát znepokojeně zafrkal a odvrátil se.
"Ne," pravil se zavřenýma očima, "Mnoho lidí i ostatních pomřelo ale cítím, že pár se jich dostalo ven."
"Tak bychom jim mohli...pomoci?"
"Pokud se dostali z toho pekla," Vigy upřel své zářivé oči do země, "pustý ostrov je nezastaví."
Catherine se otočila zpátky. Cítila teplo, které jí sálalo do zátylku. Měli by se odsud i oni brzy dostat, nebo z toho zešílí.
"A co draci?" zeptala se. Viděla, tedy spíše slyšela smrt jen jednoho draka, Ferth. Ta chvíle jí navždy zůstane v paměti jako strašlivá bolestivá jizva, která se jen tak nezahojí. Bílý drak zvedl hlavu a usmál se sám pro sebe. Pohrdavě se uchechtl.
"Co mohli dělat jiného? Přidali se. Zachránili své životy." zahučel hlubokým, mystickým hlasem jako ozvěna.
"Myslím si, že..." začal Romadeus a zvedal se ze země. Vigyho slova jej zarazila.
"Nesuď, chlapče, ze svého pohledu."
"A kdyby z tvého, proč nejsi s nimi?" Catherine nasadila ten nejnaivnější tón, jaký ze sebe přes urputný hlad dokázala vyloudit.
Tahle otázka bílého draka očividně zarazila. V jeho hlavě jako na povel prolétly myšlenky, obrazy z dávné minulosti a všechny pochyby a poznatky, které za svůj dlouhý život nastřádal. Vytanuly mu všechny jeho nesouhlasy s počínáním dračího plemene, hony na lidi, ale i na ostatní bytosti, jež se drakům postavily do cesty. Na tyhle věci se upamatovával s největší bolestí.
Po sekundové pauze, při které se mu hlavou přecedily tucty a tucty složitých myšlenek, nakrčil nos.
"Já jsem Drak. A to se o nich říct nedá."
Cath i Romadeus zaslechli velké D ve třetím slově. Málokdo jej dokáže tak vyslovit, aby bylo rozpoznatelné.
"Tak dost senility. Pojďme odsud," prohlásila Catherine. Byla myšlenkami někde u bublinkové koupele s obrovskou lahví koly a baštou k tomu. Trochu se styděla za svou lhostejnost k okolnímu světu. Ostatní prožívají těžké časy, trpí, mučí se vlastními vzpomínkami, a ona... ona se mučí vzpomínkami leda tak na zmrzlinové poháry, pizzu, počítač... proč ji v tomhle dosud nikdo nepřechoval?
Myslela si, že smrt na ni bude působit zle. Viděla hodně scén, aby pochopila, že vidět někoho umírat je neutišitelný pláč v hloubi srdce do konce života. A ona viděla smrt. Viděla jich několik, ošklivých a krutých, známé tváře mizící v propadlišti světa do věčné tmy. Nehnulo to s ní. A konečně si vzpomněla na chvíli, kdy srdcem stínového draka proletěl světelný kámen.
To bylo velmi zajímavé. Až se dostane někam, kde bude tužka, papír a rozhlas, určitě se celý svět dozví, jak se účinně zbavit stínů. Hoďte po nich třeba svíčku. Byla na sebe za svůj objev pyšná. Ale někde hluboko v jejích myšlenkách hlodalo vědomí, že se mělo něco stát. Nebo se možná něco stalo. Něco, co změní(lo) svět.
Snad proto, že si to Catherine uvědomila, mu došlo, že vidí. Vidí něco. Což byla věru veliká změna oproti věkům, kdy se topil v nekonečné černočerné tmě.
Vigy se vznesl. Cath okamžitě poznala ten rozdíl mezi jeho obvyklými ladnými starty. Odrazil se prudce, a prvních několik mávnutí křídly se zadrhávalo. Díra v letové bláně byla značná, při prvním závanu vzduchu z ní odletovaly miniaturní kousíčky popela. Catherine se křečovitě držela, snažíc se najednou nespadnout, nemyslet na hlad, na žízeň a nedívat se dolů, což bylo při její lidské mozkové kapacitě obtížné. Zavřela oči, když se Vigy houpavě vznášel nad ostrovem, opět se v mysli vracela k hodinám krkolomného letu. Tmavé koruny stromů mizely v dáli a před nimi se rozprostřelo moře. Cath se zájmem a zároveň nevolností sledovala písečnou pláž, kterou omývaly azurově modré vody oceánu. Vlny se čeřily, strhávaly sebou drobný písek a unášely je se svým proudem do neznámých končin, kam mířila drakova bělostná křídla. Brzy se ocitli vysoko nad vodní hladinou, pod nimi ubíhal podmořský svět a obzor se prodlužoval. Catherine vrhla ještě jeden pohled vzad. Kouřící narudlé údolí rvalo krajinu jako ohavný hnisavý bolák. Snad bude brzo pršet, aby déšť tu ránu rychle smyl z povrchu sharenského. Dívka se odvrátila zpátky a narovnala se. Věnovala dlouhý pohled kolem. Vítr jí nadzvedával vlasy, kterým se snažil Romadeus za ní vyhnout. Nakrčila čelo a do skučícího větru zakřičela směrem k Vigymu:
"Mám dojem, že přetahujeme kapitolu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama