close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

I.

23. července 2008 v 14:15 | Camzza |  O krok
Strážný otevřel zašlé dveře.
"Tady bývaly cely,"sdělil svému společníkovi a pokynul mu dovnitř, "ale většina mříží byla zničená."
Leopold neodpověděl. Pomalu vstoupil do místnosti. Očima přejížděl tmavé zdi plné pavučin a prachu. Kolem stěn byly mřížované cely, jenže teď byly všechny vyvrácené, poničené nebo roztavené.
"Je tu dost nepořádek,"ozval se muž ode dveří, "kdysi dávno jim tady prý uprchla nějaká...věc." hlas mu postupně zanikal.
"Takže jsme tady kvůli povídačce?"zeptal se Leopold.
Zvykl si na lhaní. Zvykl si na zatajování. Zvykl si i na nedostatek prostředků. Ale na hloupost si nezvykne nikdy.
"Eh, to netuším, pane. V těchto krajích bylo nebezpečno odjakživa."
Ale neřekl proč.
Leopold byl trpělivý člověk. Víc než řečem, dával přednost svému postřehu. Po desítkách let pátrání po vrazích si jej opravdu vytrénoval. Přehodil si pochodeň do druhé ruky a posvítil na celý sklep. Zničilo to tady něco obrovského a silného. Na stropě byly škrábance a železné tyče se válely kolem jako hromada polámaných sirek.
Takže jim tu utekla opravdu veliká věc.
Opravdu malými dveřmi.
Obrátil se ke vchodu. Vstup do vězení byl jediný nedotčený objekt v celé místnosti. Leopold vrhl tím směrem jen krátký pohled. Ten nejbystřejší krátký pohled jaký dokázal.
Nakrčil nos a nohou strčil do kusu dřeva.
"Kdy se to tady naposledy opravovalo?"
"Tohle místo už dlouho nikdo nespravoval, pane."
Mám tě, pomyslel si Leopold. Kdybych se na ty dveře zadíval déle, takovou přímou odpověď bych od tebe nedostal.
"Ach tak. Vlastně jste sem vůbec nevkročili, že?"
"Nebyl důvod, mistře Leopolde."
Klíč byl v zámku, ale ty jsi nemusel odemykat.
"Dobrá. Chci aby tohle zmizelo,"naznačil směrem k rozervanému prknu.
"Velíte tu vy, pane. Je to ve vašich možnostech." Strážný si posunul helmici do čela: "Půjdeme?"
Leopold kývl. Naposled věnoval pohled zatuchlému sklepení a obrátil se k odchodu.
To dřevo byl ohořelý trám říkal si pro sebe, a v téhle věži jsou všechny zastavěné do kamene.
A ve vězení nejsou vůbec.

"To by mělo být vše, pane," prohlásil strážný ve vstupních vratech. Odložil torzo pochodně a zvedl si na záda batoh.
Leopold se zastavil. Rukou si podepřel bradu a zamyšleně hleděl kolem. Muž chvíli čekal na odpověď. Po chvíli si položil kopí na rameno a hlesl: "Hodně štěstí, pane. Vám i ostatním," dodal a po chvíli váhání zamířil po cestě k Nerionu.
Leopold jej sledoval, dokud nezmizel mezi stromy.
"Budu ho potřebovat," zamumlal. Rukou nahmatal jílec meče a přejel po něm prsty. Usmál se, když ucítil, jak jej kov studí na ruce. Och ano. Tolik to připomíná věrnou službu hlavnímu městu. Službu právu.
Třicet sedm let. Třicet sedm let už nosil zbraň u pasu a znak královské gardy. Třicet sedm let tvrdé kázně. Třicet sedm let vyplněných nekonečným pátráním po vrazích a zločincích. Třicet sedm let. Třicet sedm let nastavoval krk.
Před pěti dny to skončilo.
Leopold by byl přísahal na holý život, že mu byl na stopě. Dokázal sledovat jeho pohyb, cítil styl jeho myšlení. Téměř přesně odhadoval jeho další oběti. Ale on byl vždy o krok napřed. On byl zlý. A zlí mají vždy dostatek prostředků k tomu, aby unikli. Je neomezuje právo. Leopolda ano.
Sevřel rukojeť v pěsti. A teď je tady. Bez znaku, bez hodnosti a bez pýchy. Nepotřebovali ho a odhodili na vzdálené místo, k hloupé věži poblíž města Nerion. Jako staré železo. Zbytečnou věc. Odevzdal přilbu i erb, plášť a meč. Co za to dostal? Stará zatuchlá strážnice, opředená tajemstvím. Hodili jej sem, aby ochránil zdejší kraj před nebezpečím, které přichází z hor.
Leopold znal jen jednu věc, kterou tady chce dokázat. Téměř bezmyšlenkovitě natáhl ruku a s hedvábným zvukem vytasil meč. Ocel se zablýskla na odpoledním světle.
Na světě existuje jen jeden muž, do kterého chce tuhle čepel opravdu vrazit.
Egarol.
"Máš dilema, Leo?" ozval se pobavený hlas. Leopold jej téměř nevnímal a otáčel meč v ruce. Příchozí muž, očividně zvyklý na takové chování, se pohodlně usadil na pařezu a zadíval se na zbraň.
"Chceš své jméno vymazat mečem?" zeptal se znovu. Leopold sklonil čepel a opatrně si ji zasunul do pochvy u pasu. Pomalu povolil stisk prstů na jílci a obrátil se k mluvčímu.
"Možná."
"Leopolda Taratorelu už konečně omrzel jeho dlouhý život?"
"Občas mám ten pocit," řekl Leopold odměřeně, "když tě potkávám."
"Oh, v tvé společnosti se cítím skvěle, Leo." ušklíbla se postava, "děkuji, že tě to zajímá."
Ticho.
"Tak co ten tvůj uprchlý vrah? Už jsi tomu krvelačnému bastardovi na stopě?" snažil se muž začít znovu konverzaci.
"Počkám si, až půjde po tobě," zavrčel Leopold klidně.
"Ale noták, Leo," dotěra se potměšile usmál, "přece bys nepřál smrt přátelům?"
"Můžeš doufat." Leopold se odvrátil a zamířil po svahu dolů. Malá postava hbitě seskočila z pařezu a okamžitě se k němu připojila.
"Tak proč máš dnes svou oblíbenou náladu, Leo?" prohlásil zpěvavě.
"Zkus na to přijít sám."
"Třeba proto, že se jmenuješ Leopold?"
"Třeba. A teď už drž zobák, Semiro."
Semira si odhrnul vlasy a se sladkým úsměvem se podíval na Leopolda.
"Jsem rád, že tu vždycky budeš, abys mě chránil před tím tajemným Egarolem, Leo."
Leopold se neptal, kde na to přišel. Semira byl zrádce od kosti, ale byl dost chytrý na to, aby přestal provokovat.
Teď ho však trápila jiná myšlenka.
Vždycky dokázal vévodu Egarola odhadnout. Nikdy se v něm nemýlil, tedy co se týče těch, kteří mu padnou za oběť. Vždy se jeho předtuchy vyplnily. Bohužel.
Teď se ukáže, jak dobře Egarola znal.
Už věděl jméno nešťastníka, jež bude vrahovým novým cílem.
Leopold Taratorela.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama