close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

X.

23. července 2008 v 14:29 | Camzza |  O krok
"Parchant!" zařval Kalander a okamžitě se vydrápal na nohy. Kolem vládla neprostupná černota. Ač se snažil, nedokázal očima rozeznat ani Leopolda, který stál vedle něj.
Už zase stál.
V jeho tváři nebylo vidět výraz, jež se mu rozlil po obličeji, ve chvíli když poslední paprsek světla mizel za zavřenými dveřmi. Hlavu měl sklopenou k zemi. Přemýšlel.
Vedle nich se něco rozsvítilo. Z tlumeného svitu se vyrýsoval úzký obličej Iren. V dlani jí zářil úlomek světelného kamene, krystalu Giva, zářil mihotajícím jasem a oslňoval Kalanderovy oči.
Iren posvítila na dveře. Záře odhalila obrovská zdobená vrata. Byla odlišná než jaké znali u vchodu do strážnice - odshora dolů pobitá železem a silně kovaná, ve spáře mezi křídly se odlupovaly nánosy prachu. Jako kdyby tudy nikdo již po staletí neprošel. Iren několikrát do dveří udeřila. Tlumený zvuk se rychle ztrácel v husté tmě.
"Co má tohle znamenat?"
"Ten... rytíř," cedil Kalander mezi zuby a mnul si klouby, "byl celou dobu s nimi!"
Iren se zamračila. Kolem byl cítit prach.
"Nelíbil se mi od začátku. Co budeme dělat dál?"
Kalander neodpovídal. V hlavě mu pulsoval hněv, hněv na falešného rytíře, na všechny intriky i na tohle zpropadené místo. Kolik toho ještě musí přijít, aby se dozvěděl, co se tady děje?
"Ví někdo, kde jsem?" zařval vztekle na celé kolo a jeho hlas se odrážel od stěn, "nebo co se tady vlastně děje?"
"Neřvi ty blázne!" okřikla ho Iren a vrhla vyděšený pohled kolem. Zvuky jejich rozrušených hlasů se nesly kolem těžce a rychle se rozplývaly do okolí. Bylo to k zešílení.
"A co by nás tady asi slyšelo?" zeptal se Kalander. Po chvíli se přistihl, že se sám zdráhá na tuhle otázku odpovědět.
"Ehm, to je pravda... co to všechno znamená?" zeptala se Iren.
"Leopolde?"
"Musíme se dostat do sklepa," odpověděl Leopold stručně.
"Do sklepa?"
"A kde ten sklep asi podle tebe najdeme? Tohle není strážnice." Kalander přejel rukama vlhkou stěnu. To je divné. Je to tu cítit prachem... ale zároveň jsou kameny zdiva orosené krůpějemi vody.
"Ne, není. Ale přesně vím, jak se mám dostat do sklepa."
"O čem to mluvíš?" Iren si na něj posvítila.
"Buďto tady shnij, nebo pojď se mnou," odsekl Leopold prudce.
Sám nevěděl, proč jim to vlastně neřekl. Ne, teď na tohle opravdu není čas.
V průběhu celé diskuse Leopold vzpomínal. Bádal a hloubal v hluboko vštěpených poznatcích, které si za léta čestné služby vysloužil. Obzvláště pak ty nejhorší vzpomínky - na Egarola.
Začal mít pochybnosti hned, jakmile poprvé spatřil to rozbité vězení. Byla to značka. Insignie. Vstupenka.
Bůh ví kam je ta vstupenka zavede.
Hlavně pryč odsud.
Egarol obdivoval rychlé a bystré jednání. Leopoldovi už mnoho času nezbývalo.
Potom by bylo obdivuhodné jen to, s jakou rychlostí padnou.
"Co o tomhle víš?" dloubla do něj Iren zprudka.
"Něco, a to ti musí stačit."
"Proč pořád utíkáme? Před čím?"
Leopold se rozhlédl a vyrazil na cestu. Kalander se poslušně pustil za ním, ale Iren tenhle trik tentokrát neoklamal.
"Stůj! Vysvětli mi to!"
"Raději pojď, Iren!" křičel Kalander, který Leopoldovi věřil. Byl vojákem v armádě, zvyklý na poslušnost a loajalitu. Setkal se s množstvím generálů, časem již dokázal instinktivně poznat, jaké jsou jejich schopnosti.
V Leopoldovi se nevyznal.
Ale věřil mu.
Iren na něj vrhla ošklivý pohled a přistoupila k nim. Rýpla zezadu do Leopolda.
"Vlkodlaci? Kouzla? Strašlivé nebezpečí? Trochu moc na jednu obyčejnou věž, nemyslíš?"
"Teď není čas."
"Ale je! Něco tajíš! Řekni to teď!"
"Iren!"
"Ne, Kalandre! Může to být také jen zrádce! Co když nás všechny zabije?"
Leopold ztratil trpělivost.
Což se na jeho výrazu nijak neprojevilo.
"Tak mě to bude mrzet," odpověděl upřímně. Dlouhou rukou chytil Iren za oděv a vlekl ji s sebou. Dívka se chvíli bránila, ale po chvíli byla nucena udržovat krok, aby ji nevláčeli po podlaze. Kalander je následoval do tmy. Postupovali rychle, ale nespěchali tak zběsile jako před tím.
Ono už to stejně nemělo cenu.
Chabé světlo ozařovalo vlhké stěny kamenné chodby, která se táhla do nekonečna. Leopold nakrčil nos. Cítil odporný puch. Něco jako kdyby byla před vámi bažina plná zkažených vajec.
Tedy, před vámi...
Kalander se šplouchnutím šlápl na měkkou půdu a noha se mu až po kotníky zabořila do bahnité hladiny.
"Co to... fuj," zacpal si rychle nos, když se kolem rozvinul ohavný zkažený puch. Iren si také stiskla chřípí a vrhla naštvaný pohled na Leopolda. Ten si několikrát před obličejem zamával rukou.
I velký muž se musí často brodit stokou, aby získal to, co chce.
To byla Leopoldova oblíbená hláška.
Tudíž Egarolova stoprocentně také.
"Jdeme," přikázal Leopold a vykročil. Odporná mazlavá tekutina mu zaplavila nohy až po kolena a smáčela jeho kožené kalhoty, smrad mu vnikal do nosu. Za sebou chvíli slyšel váhavé ticho, ale poté se i ostatní vnořili do bažinatého jezírka. Bahno už sahalo po pás, Leopold cítil, jak jej obklopuje nesnesitelný zápach, svíral si nos, pokašlával, ale nevzdal se. Iren si tiskla před obličejem kus látky a kašlala v jednom kuse. Kalander se držel statečně, bez většího znechucení se prodíral vpřed. Kolem nich šplouchal močál, voda kapala z vlhkého stropu, ale nic jiného se neozývalo. Leopold odhadoval, že zatím jsou úspěšní.
Zatím.
Brodění se zapáchajícím jezerem bahna a splašků bylo nesnesitelné. Leopold cítil, že mu hladina sahá opět jen po kolena a nakonec se z ní vynořil celý. Z šatů mu stékala nechutná břečka a odkapávala na studenou zem. Ostatní se beze slova vydrápali na břeh. Iren byla zelená v obličeji a ani otrlému Kalanderovi nebylo dvakrát do skoku. Leopold si otřel nos a rozhlédl se. Zase chodba.
Nuže, dobrá.
Vykročil dříve, než se stačila Iren vzpamatovat. Té nezbývalo nic jiného, než bez otálení následovat svého velitele. Pokračovala dál, při každém kroku se jí třásly nohy, neustále si přidržovala látku před tváří a kuckala, co se dalo. Leopold to vepředu slyšel.
Bude se o ni snažit postarat. Ale Egarol nemá rád slabé nátury.
On ženy vůbec nějak nemusí.
Stejně jako Leopold.
Světlo kamene odhalilo na cestě další překážku. Tentokrát to byly dřevěné dveře, vklíněné mezi zdi s velikou železnou klikou. Neměly klíčovou dírku.
Zastavili se.
Kalander obezřetně vykročil vpřed, jeho kroky se roznesly ozvěnou. Přikrčil se a položil ucho na dřevěnou desku. Naslouchal bedlivě, neb nedokázal zaslechnou nic zvláštního. Rušil jej neklidný dech jeho společníků.
"Nejspíš tam nikdo není," prohlásil ve snaze, aby jeho hlas zněl co nejjistěji. Iren si hleděla svého šátku. Leopold hleděl na dveře.
Neměl dveře rád.
Dveře jsou vrtkavá dáma. Ukrývají věci, které by neměly být patrné na první pohled. Potkáš - li dveře, určitě je tam někdo dal z dobrých důvodů.
Kdyby jim nešlo o život, byl by se Leopold bavil. Nikdy v Egarolově Cestě smrti nebyl, ale moc dobře věděl, jak funguje.
Kalander se natahoval ke klice. Leopold klidně přikročil a jeho ruku srazil stranou. Muž otevřel ústa na znamení protestu, ale to už jeho velitel hledal rukama nad dveřmi úchyt. Nahmatal úzkou římsu, zaťal prsty a nohu položil na kořen kliky. Byla opravdu veliká, takže se na ní bez problémů vyzdvihl. Hlavou se nepraštil o strop. Ani neviděl před sebou stěnu.
To znamená, že našel průchod.
Pomohl ostatním nahoru. Iren se do tváře vrátila barva a poslušně jej následovala. I Kalander mlčel, trochu zaraženě, trochu nedůvěřivě se vyškrábal vzhůru a rozhlédl se. Byl to jen další tunel, vlhký a studený, vedoucí někam hluboko do tmy. Leopold tápal rukama před sebou, aby se ujistil, že je průchozí.
"Kde... kde to vlastně jsme?" ozval se konečně Kalander. Nikdo se až doteď neodvážil promluvit. Leopold byl docela rád, že může odpovídat jemu, ne té zabedněné holce.
"Řekl bych, že nějaká iluze. Myslím, že za to může Egarol, muž, se kterým jsem měl už mnoho co do činění."
"To on za tohle může?"
"Nejspíš."
"A proč zrovna my? Co chce?"
Leopold byl pohoršen tak stupidní otázkou. Samozřejmě že všichni umírají kvůli němu, Leopoldovi! Egarol jde po ubohém Taratorelovi! Cítil, jak mu nálada klesá na bod mrazu. Nikdy se nezdráhal vykonat, co je třeba. Poprvé mu v duši zahlodalo svědomí, že poslal bandu mladých lidí na smrt.
Ale na sentimentalitu teď vážně není čas.
"Nevím," odpověděl diplomaticky a rozhovor ukončil tím, že opět vykročil na cestu.
Byl už velice unavený. Stejně jako ostatní celý den nejedl, jen prchal a prchal. Vodu si někde našel, za pasem se mu pohupovala poloprázdná láhev, ale ani ta nemohla zvlažit vysychající hrdlo. Po celém těle mu stékal pot, mísil se ze zápachem bahna, které jej tížilo na nohách. Na tohle byl sice zvyklý, ale dlužno dodat, že už není nejmladší.
Začal mít vážné pochybnosti o tom, že přežije.
Že vůbec někdo přežije.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama