Tak šli dál. Iren to připadalo nekonečné. S přibývajícím tichem znovu rostlo její podezření vůči Leopoldovi. Co má ten chlápek vlastně v úmyslu? Sledovala jeho záda, která mizela opět se vynořovala v mihotavém světle kamene. Přemýšlela, že kdyby do něj vrazila meč, možná by se vše vyřešilo. Ale nebyla si jistá.
Možná jim chce vážně pomoct.
Možná ne.
Možná že došli do nebe.
Na konci pochmurného tunelu náhle zablesklo světlo. Leopold zaostřoval oči, nezvyklé na tolik záře, a v průhledu spatřil oheň v obrovském krbu, který zahaloval celou, nejspíš rozlehlou, místnost. Připadala mu povědomá.
Kalander se o něj zastavil a zamračeně pozoroval průhled do místnosti před sebou.
"Tohle znám," zašeptal a vykročil vpřed. Leopold jej tentokrát nezastavil, ale obezřetně šel za ním. Plápolavé světlo z krbu se přibližovalo a rozjasňovalo. Poznávali onu místnost, kde se snažili vyléčit Elena.
Leopold čekal, co tam bude.
Kalander obezřetně dospěl ke konci tunelu a nahlédl dovnitř. Byl to přesně ten dobře známý pokoj, s několika křesly a obrovským ohništěm. Po stěnách mihotala světýlka ohně, který hořel obzvlášť divoce a naplňoval okolí téměř až dusivým teplem.
Na jednom z křesel ležel elf. Byl až po krk zabalený v dece, na čele mu vystoupaly kapky potu. Vypadal, jako kdyby spal, ale každou chvíli sebou neklidně trhl, zmítajíc se v nějaké noční můře.
"Elen!" vykřikl Kalander a skočil dovnitř. Leopold jej okamžitě následoval. Zesláblý elf ležel v sedadle zhroucený, nevnímal, když k němu Kalander přiběhl. Muž s elfem několikrát zatřásl. Elenovo tělo se zakymácelo. Otevřel oči.
"Co... co je..." zašeptal. Hlava mu klesala zpátky na prsa. Kalander mu ji zvedl a podíval se mu do tváře.
"Co tohle znamená?!" zeptal se ho prudce. Elfovi se zakmitala oční víčka, několikrát se zběsile nadechl a klesl do křesla. Kalander mu přiložil ruku na čelo. Byl v bezvědomí.
"Neřvi na něj, u všech bohů!" okřikla Kalandera Iren. Ten zvedl hlavu a sledoval, jak k němu několika skoky přispěchala a položila elfovi ruce na hruď. Dýchal. Sice jen mělce, ale dýchal. Iren mu dlaněmi přejela po obličeji, aby tím setřela krev a pot, kterým byl potřísněn.
Náhle Elen znovu otevřel oči, vytřeštil je upřeně nad sebe a chabým hlasem zaječel.
"N-ne! Ne! Běžte pryč!"
"Elene, Elene! To jsem já, Iren!" dívka jemně třepala s elfovými rameny a snažila se mu strčit svůj obličej před oči, "Poslouchej mě! Dostaneme tě odsud!"
"Ne! Ne! Běžte pryč!"
"Poslechněte ho."
Kalander i Iren se otočili k Leopoldovi. Bylo to zvláštní. Vždy, když promluvil, ozval se do úplného ticha a jeho hlas zněl jako drtivý dopad kladiva.
V hlavě se mu honily nejrůznější myšlenky, jak najít odpověď na tuhle situaci. Najednou ji našel, ukrytou v nedávné minulosti.
"Je to vlkodlak," odpověděl za Leopolda sir Dalthor. Iren se něj na něj obrátila.
"Jak jsi na to..."
"Hlídka," vydechl Train a zatvářil se nešťastně. Kalander přejížděl očima z jednoho na druhého.
"A proč utíkáme?" dostal ze sebe.
Mlčeli.
Na odpověď mu přišlo vytí. Z místa, které před chvílí opustili.
Zdrželi se příliš dlouho.
Rozběhli se. Train zadýchaně vyrazil za ostatními.
"Počkat," vyrazil ze sebe namáhavě, "Semira...kde je?"
"Zapomeň na něj,." odpálkoval jej Leopold, "teď se starejte o své vlastní životy. Nikomu už nepomůžeme."
Teď se starejte o vlastní životy. Nikomu už nepomůžeme.
A jak se zdá, tak nepomůžeme ani sobě.
Leopold sebou trhl, když uslyšel hedvábný zvuk taseného meče. Iren stála před ním, ve tváři odhodlaný výraz a mířila obnaženou čepelí na jeho hruď. Kalander chtěl vykročit, ale v půlce pohybu se zarazil. Dívka promluvila a její hlas zněl chladně a nenávistně.
"Tak dost," zasyčela, hrotem meče míříc na Leopolda, "už tě mám plné zuby. Celou dobu nám něco tajíš! Vedeš nás tady tímhle peklem, jen abys nás všechny zabil! Vím to! Jak jsi mě zrazoval, abychom pomohli Elenovi a Semirovi! Tos byl ty! A Dalthor je možná čestnější než ty! Zradil jsi nás všechny, Leopolde! A já nepřipustím, aby tohle pokračovalo."
"Iren, nechej toho. Musíme se odsud dostat pryč!"
"Bez něj, Kalandere! Zabije nás!"
Leopold neupíral oči na čepel před ním, nýbrž kus za Irenina záda. Dívka si toho všimla a přistrčila mu meč pod nos.
"Mě tentokrát neoblafneš."
"Ani nemusím," Leopold to ani nedořekl, uhnul zbrani a přitiskl Iren ke zdi. Meč zazvonil o zeď a dopadl vedle ní. Kalander se nestačil vzpamatovat, když Leopold ustupoval od křesla, ve kterém ještě před malou chvílí ležel vyhublý elf.
Teď tam leželo něco zcela odlišného.
Místnost naplnilo vytí a dávení. Po celém elfově těle vyrašily dlouhé černé chlupy, svaly mu rostly, záda se protahovala. Obličej se mu křivil bolestí, oči se rozpínaly a zabarvovaly dožluta, z nehtů vyrazily dlouhé zahnuté drápy. Otevřel ústa, ale vyšlo mu z nich jen hluboké vrčení, když se jeho tesáky prodlužovaly jako rostoucí dýky.
Jako kdyby z okolí opadla nějaká iluze, místnost se rozplynula, jediné, co po ní zůstalo, byl obrovský krb. Stáli teď ve vlhké, zatuchlé kobce. Po podlaze byly rozházené kusy dřeva a kamene. Rozbité klece byly všude kolem.
Vězení.
Leopold se přitiskl zády ke dveřím. Zkusil je.
Bylo zamčeno. Čekal to.
Před jejich očima se Elen změnil ve vlkodlaka. Iren vyděšeně zírala, jak obrovská černá bestie cení zuby. Zvíře se přestalo proměňovat. Chvíli zůstalo stát, jako obrovská hora chlupů a svalů. Poté několikrát pohnulo hlavou a prkenně padlo na zem. Vytí ustalo a bylo slyšet jen praskání krbu.
"Co se děje?" zašeptal Kalander a pozoroval padlého tvora. Vlkodlak sebou několikrát trhl, ale teď už se ani nehnul. Nejspíš omdlel.
"Šok z proměny. Musíme jít." Leopold se otočil a kopl do dveří. Nepohnuly se.
Takže bude muset najít jiný východ.
Rozhlédl se. Oči mu padly na krb. Oheň v něm byl jako zběsilý, prskal na všechny strany a plál zběsilou radostí, až z něj šel strach.
Jediná správná cesta vede skrz oheň.
Tohle nebyla nějaká dávná moudrost nebo hláška. To byla dedukce.
Egarol není člověk. Je to démon.
Pekelník.
Leopold rychle přiskočil co nejblíže ke krbu. Oheň z něj sálal výhřevně a daleko, takže se zatím neodvažoval přiblížit.
"Musíme jít tudy," naznačil směr. Kalander se na něj nedůvěřivě podíval a poté se zahleděl na plameny, olizující rám krbu. Ohně se nebál, ale z tohohle šel doslova mráz po zádech.
"A to myslíš vážně?" Iren se tentokrát opravdu rozzlobila. Jednou rukou zahmatala po meči.
"Musíš jít!" křikl Leopold a natáhl se pro ni. Modlil se, ať není tak hloupá.
Meč zasvištěl vzduchem. Leopold rychle ucukl a ucítil ostrou čepel, která mu prořízla kůži i maso na ruce. Chytil se za ránu na předloktí a ustoupil. Iren mu mávala zbraní před obličejem a zaháněla ho zpátky.
"Táhni ode mě!"
"Iren!"
"Ty taky Kalandere! Pomáháš mu!"
"Ano! Vždyť se nás snaží zachránit, Iren, mysli!"
"Nevěřím ti! Nevěřím vám!"
Leopold zavřel oči zoufalstvím.
Váhavost se nikdy nevyplácela.
Kalander vykřikl. Leopold uslyšel cinkot meče a vytí, Irenino zaskučení. Cítil, jak kolem prolétlo něco obrovského, slyšel drápy, které se boří do masa. Takhle by dopadli, kdyby jen na chvíli zaváhali. Otevřel oči. Zahlédl jen na okamžik celou místnost. Vlkodlak se krčil u stěny na místě, kde ještě před chvílí stála Iren. Kalander ucukl, když se na ni bestie vrhla. Nemohl nic dělat.
Leopoldovy oči sklouzly na podlahu. Dřevo. Všude bylo dřevo.
A dřevo přece dobře hoří.
Jiskry a ohýnky vybuchly do ohromných rojů. Leopold chytil Kalandera za ruku a pozpátku vletěl přímo do krbu. Plameny mu ožehly navlhlé oblečení i kůži, cítil, že se mu škvaří vlasy. Kouř byl všude. Snažil se nedýchat.