close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

XII.

23. července 2008 v 14:31 | Camzza |  O krok
Propadli krbem jako nějakým portálem. Vzduch se kolem rozčeřil. Dopadli na zem. Bylo slyšet jen tiché syčení, jak se jim horkost probíhala po tělech. Kalander chytil od ohně mnohem víc než Leopold a z kůže mu stoupal kouř. Leopold ležel na zemi a ztěžka dýchal. Cítil vlastní seškvařené maso a spálené hadry.
Leželi na trávě.
To nečekal.
Zvedl se ze země. V místě, kudy sem přiletěli, byl veliký krb, ale nehořelo v něm nic. Jen zlověstná černá díra, ušmouraná od sazí a prachu. Takže tohle je ta lepší strana.
Za jeho zády leží ta horší.
Stejně už mnoho nezbývalo.
Otočil se.
Tolik vlkodlaků ještě v životě neviděl. Všichni nahnutě stáli na okrajích malé roklinky, byli na skalách a vršcích, shlíželi na ně jako supi, kteří se chtějí najíst. Přímo před Leopoldem stály dvě postavy. Poznal Dalthora v matné zbroji, jak se na ně dívá s kamenným výrazem. Toho druhého tady nečekal.
Mohl si to myslet.
Ten zmetek byl vždycky o krok napřed.
"Zdravím, Leopolde."
Leopold neodpověděl. Podíval se na Kalandera. Ležel vedle něj, oči doširoka vytřeštěné, ve tváři známky ukrutné bolesti, zatínal pěsti a hleděl na dvě postavy před nimi.
Semira, nebo alespoň ten, co se za Semiru vydával se podíval na trpícího Kalandera. Oči se mu zaleskly.
"Jste dobří," pokývl na Dalthora, "odveď ho pryč. Je volný."
Rytíř přikývl a vykročil. Když míjel Leopolda, nevěnoval mu jediný pohled. Stejně jako Leopold nevnímal jeho. Dalthor přiklekl ke Kalanderovi a přehodil si přes ruce plášť. Nabral do něj třesoucí se tělo popáleného muže a odešel s ním pryč.
Leopold se podíval zpátky na mluvčího. Jak chytrý a úskočný je Egarol. Nenáviděl ho. Nenáviděl všechno.
"Ano?" odpověděl na jeho pozdrav. Semira se usmál.
"Ne, tohle se mi nelíbí. Buď stejný jako předtím - starý dobrý Leopold."
"Tak co po mě chceš."
"To se ještě ptáš?"
"Ušetři mě toho."
Semira se usmál. Nebylo to jeho běžné lehkomyslné šklebení, nýbrž opravdový, nebezpečný a vychytralý úsměv. Takový, jaký Leopold neměl rád. A Semira si toho byl moc dobře vědom. Nicméně se uvolil pokračovat.
"Po pravdě řečeno, Leopolde, udělal jsi mi pěknou čáru přes rozpočet." Semira přešel po trávě a poté si před svého bývalého velitele sedl na bobek. Leopold na něj upíral pohled plný nevole.
"Víš," začal muž a pohrával si s travinami, "já mám také svou práci a svůj harmonogram. Netoulám se po téhle planetě nadarmo, to dobře víš. Tady je to odporné," vyškubl trávu a zahodil ji, "už abych to měl rychle za sebou a vrátil se do Pekla."
Upřel na Leopolda své tmavé vemlouvavé oči. Jeho pohled byl až nezvykle tvrdý. Leopold stál klidně, mračil se na celý svět a vpíjel pohledem do postavy sedící před ním. Semira se nenamáhal jej nabádat k uvolnění a dále si držel svůj monolog.
"Ale nejde mi to tak rychle, jak jsem čekal. Pán Jámy káže: Zabij toho a zabij toho. Tím prokážeš službu Mephistovi. No co asi podřadný, tuctový démon jako já může dělat? Snad mi nebudeš zazlívat že jsem se u toho chtěl trochu," kývl ke krbu, "pobavit."
Nic.
"Šlo mi to skvěle. Padli ti, kdož padnout měli. Málem jsem dostal i Angela. Ale toho si prý vyžádal Mephisto osobně."
Mephisto. Znovu řekl jeho prokleté jméno. Arciďábel. Nejmocnější bytost pekel.
Leopoldovi se při znění jména Angelo vynořily četné vzpomínky. Angelo byl paladin, stejně jako Dalthor následoval Rytíře. Jenže nebyl zaslepený. Jeho zrak viděl dobro tam, kde jej rytíři odmítali uznávat. Třeba v bytostech, jako jsou ty okolo. Lykantropové. Vlkodlaci. Angelo se stal velmi mocným. Nenáviděl a likvidoval démony, jednoho po druhém. Leopold se s ním nikdy nesetkal, ale tolik o něm slyšel. Ale teď by jej nezachránila ani celá armáda těchto bijců. Semira se usmíval, když viděl, že nad jeho slovy dumá.
"No, jenže potom ses objevil ty, Leopolde. Byl jsi mi pořád v patách. Pamatuješ, jak jsi varoval toho elfího mága? Stejně jsem ho dostal. Ale přišel jsem o své poslední vojáky z pekla, protože byl připravený. Od té doby sbírám, co se dá." pokynul hlavou na skály, kde kolem dokola stáli bez hnutí zástupy vlkodlaků.
"Jednu dobu jsem obdivoval tvoji prozíravost. Těch let,co ses za mnou honil. Na smrtelníka je to obdivuhodné. Ovšem, hlídal jsem si tě, abys mi neudělal větší škodu než tehdy. Ale vážně ses mi zamlouval. Dokonce jsem uvažoval, že tě vezmu do Jámy a uděláme si z tebe prvního člověka ve službách Pekla."
Leopold tohle tušil. To byl také důvod, proč se on sám nesnažil příliš dráždit samotného Egarola, nýbrž vždy bojoval oklikou.
Tedy až do dnes.
V Semirově příběhu musí být nějaké ale.
"Ale," Semira se usmál, "Přišly nové příkazy. Naléhavější. Naši velcí spojenci zahajují útok. Neměl jsem svou práci ještě úplně hotovou a potřeboval jsem zrychlit. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak mi zavazíš. Nemohl jsem udělat větší pokrok, protože kdybych svou práci urychlil, budeš mě zase vzadu tahat za ocas a ztěžovat moje počínání. Jsi tady, protože oba nemáme na vybranou. Ale ty, narozdíl ode mě, máš částečně svou vůli. Proč jsi sem tedy šel, když jsi věděl, že tě chci dostat?"
Otázka dozněla v okolí jako gong. Leopold se neměl k odpovědi. Přemýšlel, proč to vlastně udělal. Semira má pravdu. Nemusel tu práci vzít, mohl mu jeho plány opět překazit. Mohl zpomalit jeho, celé peklo a následně i ty nejstrašlivější nepřátele lidí, chystající strašlivou genocidu. Ta válka. Ta válka, o které mluvili se strachem, přišla. A Leopold stojí bezradný, přestože mohl proti ní bojovat.
"Už to nezáleží jen na mě," prohlásil. Semira nad jeho slovy chvíli uvažoval.
"Ne, nemyslím si, že je to ten pravý důvod. Mluvíš o válce, že? Nezdáš se mi zrovna jako typ, který se hrdinně obětuje pro dobro jiných, ačkoliv není zajištěné. Mluv."
Leopold zavrtěl hlavou. To bylo vše, co chtěl říct. Semira chvíli vyčkával. Potom si povzdychl. Takže to bychom měli.
"Dobrá tedy," vstal. Rozhlédl se kolem.
"Ach, vidím, že už jsi zpátky, Dalthore. V pořádku. Nyní jej můžeš dorazit."
Leopold pomalu obrátil hlavu. Přicházel rytíř, s velikým mečem přes rameno. Tvář měl kamennou jako vždy, zdálo se, že téměř ignoruje nařízení, které před chvílí dostal. Zastavil se těsně mezi Leopoldem a Semirou. Pohled upíral na svého bývalého velitele. Semira se ušklíbl sám pro sebe.
"A tvoje další slabost, Leo. Rytíři. Mnoho zla kvůli nim padlo, ale přesto si nejsi jistý, zda jim věřit. Mají mnoho pravomocí. A také svou čest. Tedy kdysi měli. Ať už bude další věk jakýkoliv, věz, že rytíři jsou banda nachmelených zrádců, kterým velí muž ženoucí je naschvál do záhuby. Nevěř jim," podíval se odměřeně na Dalthora a jeho hlas byl téměř syčivý, "ani jednomu."
Dalthor se podíval na Leopolda. Jejich pohledy se setkaly. Rytířovy oči na něj hleděly hrdě a ve skrytu v nich hořely plameny vzteku. Leopold se v nich snažil rozpoznat záměr. Začínala se mu vracet naděje.
Dalthor uchopil do svých obrněných rukavic meč a pozvedl jej. Ocel se zaleskla. Leopold stál rovně jako pravítko. Nehnul se.
Čekal.
Rytíři jsou možná zrádci.
Ale těžko odhadnout, koho vlastně zradí.
Dalthor se rozmáchl. Těžká čepel prořízla vzduch. Rytíř hněvivě vykřikl a udeřil vší silou na svého zaměstnavatele. Semira se bez hlásku skácel, když mu obrovský meč zpřelámal kosti. Leopold sebou trhl. Dalthorovy oči plály hněvem. Semirovo tělo padlo do trávy a zůstalo ležet. Pár vteřin bylo ticho.
Jako na povel se kvanta vlkodlaků vrhla vpřed. Dalthor si z krku strhl řetěz a prudce se obrátil. V dlani svíral rytířský přívěsek, archandělský symbol, který zářil jasným, bílým světlem. Vlkodlaci se obrovskými skoky blížili jako lavina. Mířili přímo na rytíře ve snaze jej rozsekat na kusy. Dalthorova tvář hořela odhodláním. Zařval několik slov a amulet vybuchl v záplavě obrovské energie, která se jako divoké tornádo prohnala řadami vlkodlaků, odrážela je zpět a omračovala. Dalthor křivil tvář v kruté grimase, jak uvolňoval veškerou svou sílu proti zběsilým zvířatům. Leopold nebyl schopen zareagovat. Popáleniny jej bodaly a zpomalovaly jeho úsudek. Zíral jen na spoušť, kterou způsobil přívěsek v řadách těch ohavných zvířat.
Záře pohasla. Zanechala za sebou nepředstavitelný nepořádek. Dalthor stál vzpřímeně a těžce oddychoval díky námaze, kterou ze sebe vydal. Zabodl meč do trávy a zavřel oči. Amulet se mu pohupoval v ruce, zavěšený na přervaném zlatém řetězu. Leopold zvedl hlavu.
"Skvěle, sire Dalthore."
Rytíř se otočil. Leopold byl rudý od spálenin, šaty na něm v sežehlých cárech visely, za pasem se kývala prázdná pochva od meče.
Několik vteřin na sebe hleděli.
"Není zač, veliteli."
Leopold kývl. Netušil, proč se stále cítí tak hrozně. Na vlastní oči viděl, jak Semirou projela Dalthorova čepel. Měl by být mrtev, stejně jako Egarol, který se v něm maskoval. Proč necítí zadostiučinění?
To ne.
Dalthor si hodil meč na rameno. Rozhlédl se. Všude kolem se váleli vlkodlaci, buďto pobití nebo omráčení. Rytířovi se třásla kolena, síly jej rychle opouštěly. Věnoval jediný pohled na zhroucené Semirovo tělo, ležící na trávě v kaluži krve. Povzdechl si. Obrátil se.
Leopold stál jako socha, oči měl vytřeštěné. Dalthor se téměř lekl. Jeho velitel byl na napnutých nohách a zcepeněle zíral do černé díry, kudy sem přišli. Rytířovi se v duši rozhostil nepokoj. Uchopil do rukou meč a potichu zašeptal.
"Leopolde...co se děje?"
Leopold zhluboka a nahlas dýchal. Ticho se dalo krájet.
"Mám dojem, že jsem na něco zapomněl."
Rytíř neporozuměl.
Zato odpověď přišla téměř sama.
Ne. Nezapomněl. Vlastně jsi to celou dobu věděl.
"Já budu vždycky o krok napřed."
"Pozor!" Dalthor skočil vpřed. Meč mu táhl ruce k zemi. Viděl jej snad ještě dřív, než se tam objevil. Démon. Těžký soupeř, který musí být poražen.
Ohnivá koule, veliká jako on sám, zasáhla rytíře v letu. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku, když jej střela srazila do země. A vybuchla.
Leopold odvrátil oči. A před sebou spatřil Egarola.
Tentokrát ho poznal. Byl to on.
Nikdo, kromě démonů a draků není tak velký.
Cítil, že se jeho těla zmocňuje jakási lehkost, když byl zvednut neznámou silou a vržen do trávy. Dopadl na záda a zaskučel. Těsně vedle páteře se mu zabodl kovový hrot, jeden z výběžků na plátovém brnění rytíře. Ležel vedle Leopolda, jeho kůže byla spálená dočerna, ale hruď se mu zdvíhala. Ještě žil.
Leopold syčel bolestí, když mu teplá krev smáčela ruce, zkroucené pod zády. Čím víc se vrtěl, kov mu pronikal dál do těla a tím víc to bolelo. Oči ho pálily, zrak se mu mlžil utrpením. Neviděl příliš zřetelně, jen rozeznal ohromnou postavu, která se skláněla nad ním.
Egarolova obrovská tvář se téměř dotýkala Leopoldova obličeje. Z démona sálal strašivý žár. Leopold se snažil uhnout, ale přesto cítil, jak se mu už tak popálená kůže znovu škvaří. Egarolův dech byl horký jako uhlíky a sálal z něj plamen nenávisti.
"Sbohem, smrtleníče. Peklo tě nespasí."
Mýtina vybuchla v ohni. Leopoldovi po kůži stékal pot díky žáru, který se k nim neúprosně stahoval. Stromy, tráva, všechno bylo ztraceno v plamenech. Z těla mu odcházely síly, společně s jeho krví, která se v plamenech škvařila a syčela jako na rozpálené plotně.
"Byla... čest..." zasípal Dalthor. Jeho tělo bylo zčernalé ohněm, umíral. Leopoldovi oči se plnily slzami. Kouř stoupal výš a začal jej štípat v hrdle. Plameny plály všude kolem. Leopold už nedokázal nic. Neměl sílu se zvednout. Nebyl schopen se nadechnout.
Hlava mu padla vzad. Slzy stékaly po lících, ale on je necítil. Oheň je obstupoval, ale on jej nevnímal. Vyháněl z nich život a spaloval jejich těla, ležící strašlivému živlu v cestě.
Tohle byl konec. Obklíčeni, odsouzeni, bezmocní.
Leopold Taratorela umíral. Cítil chlad, přestože jej ohně pálily po celém těle. Smrt se neúprosně blížila.
A on po ní ve své poslední chvíli bolesti zatoužil.
Pak přišla. Bylo to jako ukolébání k spánku. Leopoldovo srdce se zastavilo. Už necítil nohy, tělo, myšlenky se mu ve svém toku zastavovaly. Zavřel oči a už nemyslel na nic.
Tak skončil Leopold Taratorela.
Tak skončil i náš příběh.
Tak Egarol nakonec dostal, co chtěl.

Tak teď se někdo opravdu naštval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama