close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

III.

23. července 2008 v 14:19 | Camzza |  O krok
Neprobudilo jej zašustění.
Probudilo jej ticho, které následovalo.
Leopold otevřel oči. Do tmy. Ležel na lůžku a hleděl na neviděný strop. Byla mu trochu zima, záda sténala na ubohému dřevěném lehátku, přimáčknutém ke studené zdi. Deka tenká a nepříjemná, malým okýnkem vnikalo jen trochu měsíčního světla.
Pomalu ze sebe shodil přikrývku, která se tichounce sesula k zemi. Posadil se.
Nikdy by se nebyl probudil, kdyby se šmátravý zvuk několikrát opakoval.
Nikdo, kdo nechce být chycen, by se totiž neodvážil ozvat znovu.
Podlaha jej studila do prstů. Natáhl se pro pár kožených bot, pohozených v blízkosti jeho hlavy. Neslyšně si je obul a utáhl. Několikrát zahýbal prsty. Z okraje postele sebral opasek s dýkou. Připjal si jej kolem pasu a nůž natočil k levé ruce. Ze země sebral pochvu s dlouhým mečem. Ani se neunavoval připnout si ji na opasek. K čemu by tam potom byla. Kroužkovou zbroj nechal ležet, vzal si jen hrudní plát a připjal jej kolem těla.
Tak.
Mlčky sestoupal několik schodů. Jeho oči si přivykly na šero, které rušilo jen občasné světlo rozsvícené pochodně. Nechal je tam, kde byly. Nebudou třeba.
Vrata byla zamčená. Leopold rozladěně zaklel. Uhnul do postranní chodby. Tápal po studených zdech a hledal boční východ.
"Oh."
Potmě pokračoval podél stěny, když jej do obličeje zasáhlo něco kovového. Rychle se sehnul. Cítil štípání na levé tváři, kde ho poranil neviděný hřeb. Přejel si ranku prstem. Jen lehký škrábanec. Prsty osahával místo, až našel to, o co se praštil. Prázdný držák na pochodně.
S náladou pod psa vyrazil rychleji chodbou, občas se otřel o špinavé kameny ve zdi. Po chvíli tápání zahlédl pramínek světla, procházející štěrbinami ve vchodu.
Dveře nebyly ani pořádně zavřené a jemu stačilo se do nich jen opřít. Staré dřevo zavrzalo v pantech a odhalilo tmou zahalenou mýtinu. Leopold za sebou přivřel vrata a rozhlédl se. Přímo proti němu stál les, černý a chmurný, pokrytý mlhou, nad nímž zářil měsíc. Obrovský stříbřitý kotouč vrhal nad stromy pod sebou mrtvolné světlo.
Leopold se na něj zadíval. Visel na obloze, přímo nad srdcem tmavého lesa a jeho paprsky se rozlévaly po trávě.
Pomalu poodešel, až stanul téměř čelem proti vchodu. Na trávě se zatřpytila rosa, osvícená paprsky noční záře. Skrz nespočet zářících bodů vedla tmavá cestička.
Tam tudy někdo prošel.
Leopold pozpátku přecházel mýtinu, sledujíc pěšinku smyté rosy. Jevila se jako černý pruh, táhnoucí se napříč travnatou plochou. Vyšlapaly ji něčí nohy, které byly buďto kladeny blízko k sobě, nebo jejich majitel táhl něco za sebou.
Leopoldova noha sjela po vlhkém kořeni. Včas se otočil, aby zády nevrazil do stromu, který vyčníval jako první stráž před temnou hradbou lesa. Svit měsíce byl zakryt korunami dřevin a pěšinka se ztratila. Předtím mířila do lesa.
Muž uchopil pochvu meče.
Buďto jsi zlý, nebo zlý co mi nechce ublížit.
Budu doufat, že to druhé.
Naposledy se ujistil, že jde přesně po stopách neznámého.
Vešel do lesa. Všudypřítomná temnota jej okamžitě obstoupila jako závoj slepoty. Leopold strčil pouzdro se zbraní za opasek a rukama nahmatal stromy.
Byl zvyklý na stopování ve městě. Na pěšinách.
Tady to bude něco nového.
Snad to není až takový rozdíl.
Položil ruce na zem. Ucítil směsici listí a jehličí, pach hlíny a sem tam nahmatal kámen, nebo kořen stromu. Mokro bylo všude.
Takže rosa tentokrát příliš nepomůže.
Leopold se napjal a hlavu zabořil do nízkých větví jehličnatého stromu. Ihned poznal, že přesně tudy prošel někdo alespoň jeho velikosti. A očividně byl tím, kdo schytal spršku vody z jehlic místo Leopolda.
Tady už ovšem přestávala legrace. Aby osobu vystopoval, musel ohmatávat okolní stromy a zhruba odhadnout směr, kudy šla. Všude vládlo mrtvé ticho a muž slyšel jen údery vlastního srdce a našlapování po lesním podrostu. Cítil se nesvůj. Přes rámus, který dělal, si nemohl všimnout důležitých zvuků, například napínání tětivy nebo vrčení zvěře. Zato ta mohla dost dobře identifikovat jeho. Meč v pochvě strčený za opaskem by mu v situaci příliš nepomohl.
Musí jednat rychle.
Konečně našel, co hledal. Podle kůry tipoval strom na modřín. Jemný, šupinatý povrch kmene byl zbrázděn dlouhým škrábancem. Leopold nemohl dost dobře poznat, o co se jedná. Podle hmatu si byl jist jen jedním - ani zvíře, ani ostrý hrot zbraně. Oděrka byla dlouhá, přímá a široká, prodřela vrchní vrstvu kůry, ale dřevo neohoblovala.
Leopold ohmatal nejbližší stromy. Hned na vedlejším našel podobnou rýhu.
Vypadalo to, jako rýha po brnění.
Postavil se mezi stromy. Bylo mezi nimi místo zhruba na šířku ramen. Šrámy na kmeni sahaly ještě o něco výše, než úroveň jeho lopatek. Tak akorát na ramenní pláty urostlého muže.
Vyrazil do tmy, rukama šmátral po kmenech stromů a hledal škrábance. Někdy je našel, ale většinou volil cestu, která se mu zdála dostatečně široká. Na několika jehličnanech našel zlámané větvičky, ulomené tehdy, když se mezi stromy protahovala nějaká postava.
Blížil se. Věděl to.
Náhle zahlédl záblesk. Nebyl nijak zvlášť jasný, spíše jako nějaký ušmudlaný kov. Přikrčil se.
Asi dvacet metrů před ním se nejasně zaleskl hrudní plát stopované oběti. Leopold se pokusil nedýchat, jen poslouchal.
Osoba stála bez hnutí, jako jemně rytý obrys na černém plátně. Nevydávala jediný slyšitelný zvuk. Leopold vykukoval za kmenem dubu a snažil se na dálku rozpoznat, jestli je ozbrojenec sám.
Několik dlouhých minut vyčkával. V lese stále panovalo hrobové ticho, neozval se jediný šelest listí. Leopoldovi se valila od úst pára.
Tak už se pohni.
Jeho zbožné přání bylo vyslyšeno v okamžiku, když se kdesi zprava ozvalo zavytí. Ztlumené dálkou a hradbou větví znělo přesto nepříjemně silně. Postava na mýtině se zvedla a postoupila za zvukem.
Leopold, stále se krčící za stromem, se proplížil o několik metrů blíže. Rozpoznal muže, s plnou plátovou zbrojí a pláštěm. Bojovník se otáčel po směru, odkud se ozval zvířecí řev. Toho využil jeho pronásledovatel a připlížil se až k úplnému okraji travnaté loučky. Zhluboka dýchal, vystrkoval hlavu z keříků a pokoušel se rozpoznat postavu před ním.
I když prakticky tušil, kdo to je.
Nevzal si pochodeň. Nepřivřel dveře. Nevešel se mezi stromy. Typický příklad člověka, který si je sám sebou moc jist.
A když už nic, tak ten matný hrudní plát.
Zvuk zlomené větve za ním jej posunul blíže k realitě. Prudce se ohlédl. Za ním byla jen tma a tma, nic víc. Šelest náhle upozornil na sledovaný objekt. Pozdě. Leopold stačil jen zahlédnout oplátovaného muže, jak mizí ve stromoví za mýtinou.
Vztekle si odplivl a rychle se sebral ze země. Ozbrojencův tmavý plášť mizel v lese. Leopold okamžitě vyskočil a rozběhl se za ním.
Ztrouchnivělý kmen zaskřípal tentokrát mnohem blíže za ním.
Leopold se prudce obrátil.
V otočce vytrhl z pochvy meč.
Ostrá čepel prolétla vzduchem a nezastavila se ani o chlupaté tělo bestie, která ve stejnou chvíli skočila po Leopoldovi. Obrovské tělo zvířete jej však vyvedlo z rovnováhy a odrazilo několik metrů zpět. Dopadl těžce na záda a za krkem ucítil mokrou trávu. Mýtina.
Rychle se vymrštil na nohy a sevřel v ruce meč.
Zahlédl tmavé fleky krve na trávě, kde zasáhl útočníka. Uchopil meč do obou rukou a s doširoka rozevřenýma očima hledal mezi stromy tvora, jež jej napadl. Naslouchal, srdce mu tepalo a usilovně třeštil pohled mezi houští.
Říká se, že když je člověk opravdu ostražitý, uslyší i špendlík do trávy spadnout.
Nebo kapičku krve.
Pár metrů od něj.
Leopold se vrhl k zemi a překotil se přes rameno. Na místo, kde předtím stál dopadly dvě ohromné pracky. Bestie se však po jeho úskoku až zázračně rychle zorientovala a skočila po uhýbajícím Leopoldovi. Ten se ohnal mečem, avšak zasáhl jen tlapu. Do hrudního plátu se mu zaryly drápy a cítil, jak mu jílec vyklouzl z ruky. Zvíře jej ve skoku strhlo s sebou. Dopadli do porostu kapradin. Leopold tvrdě narazil hlavou do ležícího kmene. Ohromná váha útočníka jej bolestivě přimáčkla k zemi. Hrudní plát zapraskal a povolil. Leopold uslyšel tlumené křupnutí, když mu ohromné dlaně přelomily několik žeber.
Hlava mu duněla bolestí a ve tmě nebyl s to sledovat co se děje. Kolem obličeje se mu prohnala pracka. Rychle zohnul krk a drápy se zasekly do dřeva. V pravé straně hrudníku cítil úpornou bolest. Překulil se na druhou stranu. Tvor se vrhl po něm. Leopold napřáhl ruce. Zabořily se do husté srsti. Před obličejem se mu zjevil obličej útočníka.
Byl jakoby vlčí, ale výraz v něm se rozhodně nepodobal ani té nejrozzuřenější zvěři. Planoucí oči byly zakalené šílenstvím, z tlamy šel úporný pach, od dlouhých zubů mu odkapávaly sliny. Zvíře se snažilo dostat na Leopoldův obličej a vztekle chňapalo po každém jeho pohybu.
Leopold odvrátil hlavu. Natáhl ruce před sebe a nahmatal klíční kost na levé straně vlkodlakova krku. Zapřel se dlaněmi a vší silou zatlačil dolů.
Bylo to, jako kdyby pod rukou přelomil silnou větev.
Tvor zaúpěl, když se mu klíční kost prolomila dolů, a zařval. Leopold bleskově sáhl levou rukou za pas a vytáhl dýku. Zvíře se po něm v návalu vzteku rozehnalo druhou tlapou. Leopold jí hbitě uhnul a bodl před sebe nožem.
Ozval se úpěnlivý jekot. Bestie se prohnula v zádech, z tlamy jí vycházelo bolestivé skučení. Kolem dýky, zaražené až po rukojeť v jeho pravé líci, vytékala tmavá krev.
Tvor uchopil dýku a vytrhl si ji z obličeje. Zbraň zazvonila na kameni, potřísněná tmavou krví. Zvíře se otřáslo a ustoupilo. Z obličeje mu proudem tekla krev. Bezděčně se snažilo opřít se o levou ruku, ale pokaždé, když to zkusilo, zaskučelo bolestí. Leopold zůstal ležet na zemi a sledoval, jak se tvor v agónii snaží dostat co nejdříve pryč. Zmateně se kýval z jedné tlapy na druhou a potácel se mezi stromy. Zůstávaly za ním jen temné kaluže, které zabarvily čerstvou trávu na celé mýtině.
Leopold nevstával. Čekal, dokud se drásavé zvuky a lámání větví dostatečně nevzdálilo.
Kéž by jej mohl zabít. Ale proti vlkodlakům bylo účinné jen stříbro. Snad se ho jen na chvíli zbavil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama