close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

IV.

23. července 2008 v 14:20 | Camzza |  O krok
Rozhodně na tom nebyl nejlépe. Teplá krev jej hřála na tváři, v hrudním plátu bylo několik děr, zlomená žebra jej neúprosně bodala a díky naražené hlavě měl pocit, že brzy omdlí. Pokud chce něco podniknout, musí se dostat na nohy..
Pomalu se posouval po ležícím kmeni. Při každém pohybu žebra zasténala. Leopold nebyl schopný se ohnout v pase a plazil se po stromě v naději, že se mu podaří s pomocí větví vytáhnout sám sebe do stoje.
Mlčky se soukal po kmeni a nakonec se mu podařilo dostat do vzpřímené polohy. Jedno koleno jej dost bolelo, nejspíš po tom, jak spadl dozadu.
Kulhavě se vrátil na mýtinu, s námahou posbíral své věci a očistil je od krve. Celá pláň páchla vlkodlakem. Leopold si byl jistý, že on také. Ale to teď nebylo důležité.
Rozhodoval se, zdali má pokračovat za mužem, který zmizel ve tmě. I když věděl, kdo to je.
A rozhodl se.
Napadajíc na levé koleno, vydal se opatrně skrz lesní porost. Neunavoval se stopováním a téměř s jistotou volil směr, kudy oplátovaná osoba běžela.
Potom jej zahlédl mezi stromy.
To, u čeho seděl, byla stoprocentně mrtvola. Vypadalo to, že nebyl sám, koho dnes v noci napadli vlkodlaci. Narozdíl od Leopolda měl výhodu rytířského amuletu - který se snadno promění v účinnou zbraň na dorážení všech lykantropů i nemrtvých. Leopold nebyl s to poznat, co přesně dělá.
Tak jako tak, moc na výběr už neměl. Musel to risknout.
"Co tě vyhnalo do lesa, Dalthore?"
Paladin vzhlédl. Ve tmě nemohl Leopolda vidět, ale dokázal s přesností odhadnout směr, odkud zvuk šel.
"Tohle," prohlásil po chvíli a položil ruku na chlupatou mrtvolu.
Jistě, prohnalo se Leopoldovi hlavou, ani bláznivý rytíř by se neodvážil jít v noci sám na vlkodlaky. Dobře vědí, jak jsou tito tvorové nebezpeční.
Vlkodlaci lákají hlupáky za sebou, i když o tom možná nevědí.
A pohybují se po velikých skupinách.
Leopold vykulhal ze zákrytu. Sir Dalthor pozvedl hlavu a spatřil svého velitele, potřísněného vlkodlačí krví, s promáčklým hrudním plátem a poraněnou nohou.
"A vás...také." prohlásil po chvíli.
"Pochopitelně." Leopold se přibelhal k paladinovi a opřel se o padlého tvora. Na sedání nebylo ani pomyšlení.
"Ty bestie jsou čím dál horší," prohlásil rytíř a obhlížel mrtvého vlkodlaka.
"Proč jsi tady."
Nebyla to otázka. Byla to výzva k odpovědi.
Sir Dalthor se pomalu podíval vpřed a hledal v Leopoldově tváři výraz. Jeho tvář byla kamenná, bez barvy, nebo náznaku hrozby. Chtěl prostě odpověď. Rytíř se nadechl. Vstal. Zpod vlkodlaka vytáhl obouruční meč a očistil jej. Setřel tmavou krev o kapradiny a čepel zasunul do pochvy. Tu si dal pod paži.
Leopold ho pozoroval, když se napřímil a podíval se kamsi nad lesy. Za chvíli z něj vypadne nějaká osudová chyba. Už to cítil.
"Víte, pane Leopolde, do věcí Řádu vám nic není," pronesl sir Dalthor. Arogance z jeho hlasu doslova čišela. To neměl Leopold rád.
Dobře věděl, že rytíři musí své záležitosti zveřejnit, pokud by mohlo díky nim dojít k ohrožení nevinných životů.
Věděl to, protože se o ně zajímal hodně. Připadali mu nebezpeční.
V tom případě jsi dělal něco, o čem jsem se nechtěl dozvědět.
Leopold kývl. V ústech cítil krev, jako následek poranění žeber. Chutnala odporně a hořce, chtělo se mu z ní skoro zvracet. Zachrčel a vyplivl ji na zem. Zůstala tam jako tmavý flek. Paladin si toho nemohl nevšimnout.
"Napadli vás, že ano."
"Asi si mysleli, že jsem lehká kořist," pronesl Leopold opatrně, když si otíral ústa. Sir Dalthor si narážky všiml.
"Posaďte se. Dám to do pořádku."
Leopold neprotestoval. Se zlomenými žebry by stejně několik dnů nedokázal cokoliv dělat. Natržené vazy v koleni by jej mohly osudně zpomalit. Možná přehání. Možná ne. Musí být připraven na cokoliv. Pomalu se skládá k zemi, až zůstává hlavou opřený o mrtvolu ležet. Nechává rytíře, aby mu sundal hrudní plát a roztrhl košili. Kůže pod ní je podlitá, nafialovělá a zhmožděná. Naštěstí žádná kost nečouhá ven. Sir Dalthor beze slova poklekl k Leopoldovi. Stáhl si železné rukavice a přiložil mu ruce na hruď.
Leopold znal kouzla. Docela se mu zamlouvala - tedy ta, která někdo nepoužil proti němu. Dalo se jimi ulehčit mnoho věcí. Pravda, stejně tak i na straně nepřátel. Sledoval slabou záři, řinoucí se zpod rytířových dlaní. Procházela mu tkání i kůží, příjemně hřála a neviditelnými vlákny k sobě spojovala polámané kosti. Žebra se pod paladinovým dotekem rovnala do původního stavu, přičemž tvarovala Leopoldovi hrudní koš. Poté sir Dalthor několika doteky prstů smazal otoky z kůže jako vodu ze skla.
Leopold cítil značnou úlevu. Rytíř poté napravil i jeho koleno, ale škrábance už nechal být. Něco musí nechat na přírodě, říkal.
Příroda. Ano, inspirativní, živá příroda. To ona mi řekla kde tě hledat.
Příliš sebevědomý, aby si vzal pochodeň. Příliš líný, aby zavřel dveře. Příliš pošetilý, aby za sebou vlekl plášť přes mokrou trávu. Příliš nevypočítavý, aby si dával pozor, kde se odřel o stromy. Příliš nevšímavý, aby si uvědomil, že jeho hrudní plát je tady v okolí jako zářivé znamení na čele.
A příliš, příliš nedůsledný. To Leopoldovi vyhovovalo, ale zároveň trochu znepokojovalo.
O rytířích toho věděl opravdu hodně. Možná víc než si paladin dokázal připustit.
Mimo jiné věděl, co mají pravé rytířské přívěsky dělat.
A ten jeho při kouzlech ani trochu nezářil.
Vraceli se mlčky podrostem. Leopold měl sira Dalthora stále na očích, a snažil se odhadnout o co mu jde. První jeho poznatek byl, že tento rytíř je velmi inteligentní. Dost na to, aby se za paladina vydával. Kouzla, ta zvládl i průměrný inkvizitor.
Přemýšlel však, jestli si uvědomuje, co všechno o sobě vyzradil.
Leopold doufal, že ne.
A pokud ano, existuje jeden muž, který s určitostí ví, kam udeřit.
Ten muž stojí kousek od tebe, rytíři.
Leopold Taratorela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama