close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

V.

23. července 2008 v 14:21 | Camzza |  O krok
"Jak to šlo?"
"V pořádku, nic jsem neviděl," zívl Train. Držel hlídku už od dvou hodin ráno a cítil se unavený, "budeš už vzhůru?"
"Myslím, že ano. Běž si odpočinout."
"Díky." Train se vděčně zvedl z ochozu, na kterém seděl, a zmizel ve věži.
Elen založil ruce a opřel se ramenem o stěnu. Svítá.
Ve věži mu nebylo příliš dobře. Jako elf miloval i on lesy a otevřenou krajinu, ale narozdíl od svých krajanů se neděsil vyhlídky tmavých kobek. Neměl rád temné, uzavřené prostory. Věž byla stará, tajemná a zaprášená, jako vzpomínky, které je lepší nechat pod zámkem. Tady, na vrcholu jedné z dílčích výběžků kamenné studnice vzpomínek, se cítil o trochu lépe. Měl rád čerstvý vítr. Proudí kolem něj, hraje si s jeho vlasy, nese s sebou vůni lesa, květin, ovoce a... krev?
Elf nakrčil nos. Jeho bystré smysly podráždil ohavný, štiplavý závan několik hodin staré krve. Přicházel s větrem. Od lesa.
Znepokojilo jej to. Pach smrti a nebezpečí přicházel s větrem jako dusivý oblak. Elen se odstrčil od zdi a naklonil se k lesu.
Krev. Smrt. Vražda.
Skoro se mu zvedl žaludek. Tam dole, v lese se něco stalo. Něco strašlivého. Boj, rvačka, končící rozsekanými těly. Těly zlých tvorů, kteří po nocích čekají jen na chvíli, až se budou moct vrhnout na oběť a rozpárat jí hrdlo.
Elf se zděsil. Cítil hrozbu, hlubokou a temnou jako nitro vesmíru. Rychle odstupoval pryč, ve snaze skrýt se před prorockým větrem, ale nedokázal to. Lehký vánek s sebou nesl čas, to co přijde, varování před nebezpečím, jaké si nikdo z nich nedokázal představit.
Říkal, našeptával, uchvacoval Elena, když vyprávěl o temných událostech.
Poteče krev, zvěstoval.
A bude to jejich krev.
Elen zavrtěl hlavou a snažil se vyhnat zlé myšlenky z hlavy. Ale ty ho držely, zmocňovaly se jej a ovládaly jeho vůli. Hluboko v duši se mu vzdouval strach z nebezpečí, ze smrti, z neznáma, takový, že mu blokoval se pohnout.
"Ne!" zařval.
Něco obrovského jej odrazilo zpátky ke zdi. Na ochoz dopadl obrovský černý vlkodlak, oči mu plály hněvem a zběsilostí. Elen odletěl vzad jako hadrová panenka a dopadl na záda. V pádu vyděšeně zaječel. Krvelačný tvor seskočil ze zídky. Ohromné drápy dusaly po kameni, když se přibližoval k téměř bezduchému elfovi.
Elenovi bušilo srdce na poplach, plazil se z dosahu vlkodlačích sil. Usilovně se snažil soustředit. Vyvolat kouzlo, zahnat tvora, zachránit se.
Vlkodlak se nad něj nahnul a ze stínu vystoupil jeho obličej.
Elf ztuhl hrůzou. Tvor byl nad ním, sliny mu kapaly od dlouhých tesáků a celý hořel žárem vzteku a divokosti.
Byl celý od krve.
Elf zaječel zoufalým strachem. Prorocká vidina! Varování! Varování před tím, co se stane. Krev! Smrt! Nebezpečí! Konec! Vražda! Odporný hořký zápach smrti na něj udeřil jako beranidlo. Vyrazil mu dech z plic, rozum se mu zakalil děsem. Náhle chtěl jen utíkat. Dostat se pryč, pryč od toho všeho, co nejdále, tam, kde by nebyla žádná krev, žádná hrozba, jen klid, věčný klid.
Pohled mu zahlcovaly slzy zoufalství. Vlkodlak postupoval za ním, pomalu, aby mu dal okusit strachu, aby jej vůně krve zcela pohltila. Elen už necítil sám sebe, snažil se dostat z jeho dosahu. Posouval se po zemi jako raněné zvíře, ale vlkodlak šel za ním, pomalu, trpělivě.
Elf ucítil za sebou chladný dotek kamenné stěny. Už nebylo kam jít.
"Ne..." zašeptal. Oči se mu pokrývaly temnotou, vlkodlakova tvář byla stále blíž.
To je konec.
Elen ztratil vědomí.

"Elene! Elene, proboha, prober se!"
Někdo s ním cloumal.
Elf otevřel oči. Třeštila mu hlava. Vzpomínky byly promísené a nejasné, nedokázal si vybavit, co se vlastně stalo. Jako kdyby mu strach vymazal mozek, všechny vzpomínky nahradilo jedno veliké okno. Čaroděj ležel bez moci, sotva se dokázal rozhlédnout kolem sebe. Před zamlženým zrakem se mu zformoval kulatý obličej.
"Je živý!" zakřičela Iren a opatrně mu nadzvedla hlavu. Elen uslyšel dusot nohou, když k němu přispěchal Kalander s Trainem.
"Co...co se..." zamumlal unaveně, ale poté klesl zpátky na zem. Měl pocit, že se mu hlava brzo rozskočí. Snažil se nevnímat úpornou bolest a vzpomenout si na ráno. Nedokázal si vybavit vůbec nic. V mysli mu bodalo tisíce nožů, do očí mu vhrkly slzy bolesti. Čím více se snažil vzpomenout si, tím bylo utrpení větší.
"Co je ti, Elene? Co se stalo?" naléhala Iren a brala jeho hlavu znovu do dlaní.
"Já...nevím..." prohlásil tiše.
Síla ho opustila. Nebyl schopný se pohnout. Přes agónii, která mu vybuchovala v mysli, se nedokázal soustředit ani na odpovědi.
"Měl by si raději odpočinout." prohlásil moudře Kalander. Iren přikývla a opatrně jej položila zpět na zem.
Jen Train vypadal, jako když má slzy na krajíčku.
"Neměl jsem ho tam nechávat," vzlykal.
"Ale no tak. Bude v pořádku," utěšil jej Kalander. Poklekl na jednu nohu, aby mohl uchopit elfovo křehké tělo do náruče.
Train nevypadal, že jej Kalanderova slova uklidnila. Iren si toho všimla. Posunula se po studené kamenné podlaze k Trainovi a vzala ho za ramena.
"Není to tvoje vina. Bude to dobré."
Mladík neodpověděl, v očích se mu leskly slzy.
Iren ho pohladila po vlasech. Potom vstala. Kalander mezitím zvedl vyčerpaného Elena. Iren přispěchala, aby mu pomohla uložit čaroděje do křesla. Opatrně jej položili a překryli dekou. Elfova tvář byla bledá a bezbarvá, na čele mu vystupoval pot. Pod víčky mu neustále těkaly oči, dech měl rychlý a zběsilý. Kalander si povzdychl. Rozhlédl se po místnosti. Napadlo jej přisunout křeslo blíž ke krbu.
"Běž pro sira Dalthora," oslovil nepřímo Iren za svými zády.
"Dobře."
Kalander přitáhl Elenovi přikrývku a přešel místnost. Zastavil se. Train pořád klečel uprostřed, pohled upíral do země. Kalander k němu přišel a postavil ho na nohy.
"Jak ti je?"
"Hrozně," přiznal se Train. Vypadal na to. Kalander si povzdychl a poplácal jej po zádech.
"Zapomeň na to. Pojď mi pomoct jej přisunout ke krbu."
Train chvíli váhal, ale potom přikývl. Dali se do díla.
Mezitím Iren seběhla schodiště. Rukou se přidržovala zdí a usilovně přemýšlela, kde by mohla Dalthora najít nejrychleji.
"Co se děje?"
Hlas ji zastavil v polovině haly. Obrátila se za zvukem. Kus od ní stála zády Leopoldova postava. Iren se podezřívavě zadívala na svého velitele. Popošla k němu. Nehýbal se. Zadívala se do země a poté promluvila.
"Elenovi se na hlídce něco stalo," snažila se, aby její hlas zněl co nejstarostlivěji.
"Vzal to někdo za něj?"
Iren ta otázka zarazila. Jak se, proboha, může takhle ptát?
"Semira," řekla chladně, "ale Elen…"
"Podívám se na něj. Najdi Dalthora a pošli jej hlídkovat," Leopoldův hlas zněl ostře a jakoby zdálky, "Jestli ho najdeš," dodal.
Iren se zamračila.
"Jsi hrubý, Leopolde."
Otočil se. Pomalu. Z tmavých očí mu čišel klid, ale tvář měl sevřenou ve sveřepém výrazu. Iren se téměř polekala, jak unaveně vyhlížel. Nemohla přehlédnout několik šrámů na jeho tváři.
"Co se...?"
"V noci jsem nemohl spát. Potulují se tu lapkové."
Řekl to proto, aby viděl v její arogantní tváři překvapení. Řekl to proto, aby jí došlo, proč jej dnes v noci nenašla v pokoji.
Věděl, že tam byla.
Iren váhala. Byla od přírody drzá a rozhodná, jenže nikdy se nesetkala s mužem, jehož pohled umí mrzačit. Přemýšlela, zdali má tomu divnému muži věřit. Jeho pohled, jeho chování bylo... nebezpečné. Rozhodla se raději zůstat naživu.
"Elen je nahoře. Jsou u něj Train s Kalanderem," řekla rozvážně a pozpátku poodešla z dosahu Leopoldova pohledu .
Leopold se odvrátil. Brzy jim začne jeho chování vadit. Brzy se budou vzpírat.
Šel za Elenem. Čaroděj na tom byl o něco lépe. Train s Kalanderem se o něj postarali dobře, přestože to byl prakticky cizí muž. Ale Leopold mu viděl v očích něco zvířecího, něco jako když kůzle prchá před vlkem. Nevěděl, jestli je to šok z věcí, které se neměl dozvědět... nebo z jeho zranění.
Nakázal Elena ošetřit a sám se vydal na toulky věží. Den byl zamračený, tu a tam spadl z mraků závoj lehkého deště. Zšedlá oblaka se valila oblohu bez konce.
Leopold přemýšlel.
Má co do činění se smečkou vlkodlaků. A ti si nepřišli jen pro jejich autogramy.
Má co do činění s rytířem. Jestli jím vůbec je.
Má co do činění s vrahem. Vrahem, který si svůj název zaslouží více než kdokoli jiný.
A má co do činění s vlkodlakem v jeho vlastní posádce.
Rovnice, na jejíž pravé straně je lebka se zkříženými hnáty.
Počet řešení: 1
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama