Vypadá lépe. Leopold si změřil pohledem přicházejícího Elena a podíval se za sebe; Snad to stihneme.
Přeletěl očima přešlapující mužstvo. Banda válečníků, posbíraná kde se dalo, nedůvěryhodná, všichni bojují za své vlastní názory. Tak uvidíme.
Chyběl jen jeden. A na toho se Leopold opravdu těšil.
"Kam vlastně jdeme, Leopolde?"
Poznal ten vyzývavý arogantní hlas. Zajímavé, že se ptá. Vždyť to ví.
"Já bych to také ráda věděla," přidala se k Dalthorovi Iren.
Leopold jim kývl.
"Jdeme si pro zásoby," řekl suše.
"A proč nám je nepřivezli?" pokračovala, za každou cenu se snažíc vymanit z velitele odpověď.
Leopold se neměl k odpovědi.
"Když nepřijdou zásoby k nám, musíme si my jít pro ně," odlehčil to poněkud váhavě Semira. Iren se na něj podívala.
"A ty jsi jeho papoušek?" hodila hlavou k Leopoldovi.
"Já? Oh,..."
"V pořádku, Elene?" ozval se z ničehož nic Leopold. Všichni k němu obrátili hlavy. Elf se zatvářil mírně překvapeně. Poté ze sebe dostal:
"Já...ano, je mi lépe," poté tiše dodal, "jsem rád, že se ptáte."
"Dobrá. Jdeme."
Málokdo si stačil uvědomit, co se vlastně událo. Místo toho vyrazili.
Mraky se za celý den nestáhly. Leopold odhadoval, že může být tak kolem poledne. Divné. Bandité jsou lenoši. Za celý Leopoldův život neviděl lapky, kteří by útočili ráno.
Pokud by to neměli naplánované.
Vzpomínal si dobře na ujištění, že se jejich příchod chystají oznámit o několik dní později. Možná proto, aby si nevšimli, že zmizeli beze stopy.
Buďto přehání, nebo si zaplatili lístek v té nejpromyšlenější akci světa.
Ostatní po cestě většinou mlčeli. Občas někdo s někým prohodil slovo, ale jinak prakticky neměli proč spolu mluvit. Beze slova pokračovali po prašné silnici, s nedůvěrou si prohlíželi okolní lesy. Tu a tam je vyrušil nepříjemný skřek zvěře, ale Leopold šel klidně dál. Následovali jej ve slabé víře, že ví, co dělá.
Leopold byl ostražitější než jindy. Zpěv ptáků nebo šumění větru v korunách stromů míjel. Všímal si zvuků blížícího se nebezpečí. Připomněl si je předešlé noci.
Vytasil meč dříve, než zavytí doznělo.
Kalander již také třímal zbraň v ruce. Iren sebrala luk a rozhlížela se.
Elen ztuhl.
"Vlkodlaci," zašeptal Train a rozhlížel se kolem.
Leopold naslouchal. Tentokrát zavytí přišlo z veliké dálky. Pokud by chtělo zaútočit, odhadoval to Leopold na minutu, možná dvě. To není vlkodlačí styl, zavýt, přiběhnout a skočit. Nejdřív skočí... a potom ty zbytečnější věci.
Vykročil. Pohyboval se pomaleji, než normálně, ale dostatečně rychle, aby příliš nezpomalil původní tempo.
Semira vypadal, jako kdyby mu zatřásli světem. Tiše polkl a přidal do kroku, aby dostihl Leopolda.
"To byli..."
Ticho.
"Jdou po nás?"
"Ne. Alespoň tamten ne."
"Ach..."
Slova mu vyschla v ústech.
Leopold ušel sotva několik metrů. Zastavil se.
Slyšel za sebou několik vyděšených výkřiků. Nevšímal si jich, jeho uši se automaticky natáhly, aby zachytily slabý zvuk, jdoucí z úst elfa, který se zastavil, jako když do něj uhodí. Oči se mu rozšířily.
Bylo tu něco zlého.
Polorozpadlý vůz byl zřícený na jednu stranu a kusy dřeva se povalovaly všude kolem. Něco na něj skočilo a doslova roztrhalo na kusy. Třísky visely z roztrhané konstrukce, železem pobitá kola byla utržená jako třešně, pohozená kolem. Látka, jídlo, voda, vše se z žebřiňáku vysypalo na zem, kde byly podupány a rozdrásány v návalu vzteku. Po koních ani lidech nebylo ani stopy.
Leopold sklonil zbraň.
Začínáme.
Pomalu vykročil. Překračoval rozškubané třísky a potraviny. Občas převracel nějaký sud, nějaký koš. Ostatní se pomalu rozptýlili kolem. Kalander se prohrabával zbožím na voze. Train se pomalu plížil kolem a tvářil se znepokojeně. Iren stála poblíž, třímala luk v rukách. Leopold zvedl z převržené nůše jablko pokryté pískem. Otřel je a zakousl se do něj. Bylo sice trochu otlučené, ale jinak šťavnaté. Byl zvyklý na dobu bez jídla, ale přesto byl vděčný, že se konečně mohl do něčeho zakousnout.
"Je to.. .jedlé?" ohrnul nos Semira. V Leopoldově zamračené tváři vyčetl odpověď. Přiblížil se k nůši, jako by to byl jedovatý pavouk, a sebral jedno jablko. Opatrně jej ochutnal. Train jej s nadějí sledoval a čekal, co to s ním udělá.
Semira sousto požvýkal. Poté se usmál.
"No ne, i po rozkradení si zanechalo svou chuť."
Train se usmál a šel si také vzít.
Kalander zahodil chomáč látky z vozu a posunul si helmu do čela.
"Všechno tu zůstalo. Ale lidi a koně..."
"Ani kapka krve," prohlásil Dalthor a ohledával vůz, "to je divné."
"Jsem spokojený," prohlásil Semira s plnými ústy jablka.
"No, tak to musím také vyzkoušet," maličko se usmála Iren a vylovila z nůše jeden pěkný kousek.
"Bylo tu...něco...zlého," pravil roztřeseně Elen. Otočili se na něj.
"Jistě...Elene? Děje se s tebou něco?" Kalander se přestal hrabat v krabicích a podíval se blíže na elfovu tvář.
Vypadal vyděšeně. A víc než to. V očích mu plála hlubina téměř nekonečného děsu. Kalander se zatvářil znepokojeně a podíval se na Semiru. Tomu vázlo jídlo v ústech, znepokojeně zíral na Elena. Iren zahodila jablko.
"Co tím myslíš?" zeptala se pomalu.
Elf neodpovídal. Dech se mu zrychloval. Prudce se rozhlížel kolem, jako kdyby na obloze hledal supy, kteří se k nim stahují. Ustavičně vrtěl hlavou, díval se do země, na vůz, všude kolem sebe. Ruku držel na srdci.
I Leopold se napřímil.
Tohle už viděl. Elfové jsou citliví na změny, co se týče nebezpečí. Potulovalo se tu několik vlkodlaků. To by jej mohlo vyvést z míry. V Elenově tváři však viděl šok. Jeho mysl byla naprosto přehlcena temnými myšlenkami. To by s ním nedokázalo udělat ani mračno vlkodlaků nebo nemrtvých.
Poprvé si uvědomil, že to, proti čemu stojí, bude mnohem horší.
Bleskem se rozhlédl. Poznával to. Poznával ten obraz. Přesně takové neštěstí, roztrhané domy, nikde ani kapka krve. Vše bylo na svém místě. A když ohledávali okolí, byla vždy poblíž.
Bože, ať se mýlím.
Iren chytila elfa za ramena a zatřásla s ním.
"Elene? Elene, slyšíš mě?"
Nevnímal ji. Tedy zpočátku. Uhýbal před jejím pohledem do země.
"Notak!" zatřásla s ním o něco silněji.
Elfovo tělo se zakymácelo. Elen sebou prudce trhl a upřel pohled do její tváře.
Uskočila leknutím. Jeho oči byly zakalené, šedá a modrá barva se v nich míhala. Elenova tvář se křivila ve strašlivém zděšeném úšklebku. Vypadalo to, jako když chce zakřičet, ale z úst mu nevyšel jediný zvuk.
Poté beze slova a bez varování padl vpřed.
Všichni vylekaně přikročili k němu. Iren se okamžitě vrhla na kolena a zvedla jej. Převrátila ho tváří vzhůru. Vypadal už zase normálně. Byl bílý jako stěna, dýchal rychle a přerývaně, oči do široka otevřené v úleku.
Iren si jej položila na klín. Vůbec netušila, co má dělat. Elf vypadal jako v bezvědomí. Civěl skelně do nebes a nevypadal, že slyší, když Semira volal jeho jméno.
Náhle zavřel oči.
"Je...blízko..." zašeptal.
"Elene, jsi v pořádku?" Iren jej uchopila za spánky a zvedla k sobě.
Elf zavřel oči v bolestné grimase a párkrát se nadechl.
"Myslím, že ano."
Leopold se díval, když jej zvedali. Byl v životě tvrdý tolikrát. Nyní však nenacházel slova k tomu, co chtěl říct. Snad to bylo tím, co zahlédl v Elenových očích. Nedokázal ten pocit popsat.
Jen věděl, že jej již několikrát zažil.
Vždy, když jej od smrti dělil jen jeden chybný krok.
"Musíme jít."
Sir Dalthor na něj obrátil pohled.
"Teď jsem přišli a už se budeme vracet?" Pozvedl obočí.
Leopold neodpověděl. Pokývl, ať pomohou Elenovi. Naposledy se rozhlédl po vrakovišti.
Snad to stihneme.
Train si hodil na rameno toulec se šipkami a u toho se zakousl do jablka. Na jazyku ucítil sousto, pokryté něčím lepkavým. Chutnalo to odporně.
"Fuj," vyplivl kus jablka a otřel si ústa.
Na prstech mu zůstala krev.
Strnul. Ze ztuhlé dlaně mu vypadlo nakousané ovoce. Skutálelo se do dolíku, kde se na ně okamžitě nalepil písek.
Leopold se nestačil ani postavit. Všechno se to událo ve zlomku vteřiny.
Kalander okamžitě přiskočil k nůši a kopl do ní. Jablka se rozkutálela všude kolem a zanechala na písčité pěšině krvavé šmouhy. Iren vykřikla. Dalthor se bleskově otočil na Traina, který prskal kolem sebe, snažící se dostat krev z úst. Semira jen vyděšeně hleděl.
Leopold zíral na zkrvavené ovoce.
Vrátily se mu ty nejhorší vzpomínky.
"Jdeme pryč!" zavelel hlasitě.
Bylo to moc rychle.
Okamžitě popadl Traina a táhl ho s sebou cestou nazpátek.
"Co to má...." začal překvapeně mladík.
"Rychle!"
Semira se rychle otočil a spěchal za velitelem. Ten myslel jen na jednu věc.
Bože, jen ať nenajdou ten kůl.
"Támhle...co to tam je?"
Zpoza stromů trčelo něco, co vypadalo jako špice dřevěného kůlu. Iren se podívala po Dalthorovi, který se za tím již také otáčel. Kalander se obrátil v půlce kroku.
Leopold se otočil s bolestným výrazem ve tváři.
Vítr lehce zavanul od lesa. Prolétl se kolem nich, rozvířil písek kolem nohou Iren a Dalthora, když se opatrně plížili dál po cestě, směrem k trčícímu sloupu. Závan vzduchu se prohnal kolem rozkutálených jablek a zakryl je pískem. Klouzal se po suché zemi, přes dolíky, povalené věci, až nalezl tělo elfa, který stále ležel v prachu bez hnutí.
Pomalu mu obalil celé tělo, Vnikl mu do chřípí. Přinášel s sebou zprávy o místech, kterými prolétl. O velice zlých místech.
"Ne...Ne...Ne!" zaječel Elen a prudce sebou škubl.
Zamlženýma očima viděl dvě postavy mířící tím směrem...Tím, který neměl být nikdy následován.
Okamžitě se zvedl a potácel se za nimi. Train se vysmekl z Leopoldova sevření a běžel elfa podepřít. Semira ze zatvářil váhavě a obrátil se na Leopolda.
Ten už tam nestál.
Semira se rozběhl za ostatními. Opatrná chůze se pomalu změnila v chvátavý spěch, jak se snažil udržet Leopoldovi v patách.
Zaslechl vrčení.
Signál pro ústup.