close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

VIII

23. července 2008 v 14:27 | Camzza |  O krok
Leopold se prodíral lesem. Věděl však, že je pozdě. Teď už není cesty zpátky. Právě když obrovským skokem překonával padlý strom, Iren vykřikla. Leopold dopadl měkce do houští, ale po pár krocích se zastavil.
Tohle nikdy nechtěl vidět znovu.
Na planině se tyčil obrovský dřevěný kůl, o něco vyšší než všechny stromy. Všude na něm a po jeho obvodu byli přibiti...lidé. Krev stékala po stěnách dřevěného hrobu, těla byla naházena přes sebe a přiražena železnými kůly jako vydělaná kůže. Mnohé z mrtvol byly znetvořené, měly rozdrcené, polámané kosti, některá z těl byla rozervána na kusy stejně lehce jako sušenka.
Tmavě rudá krev vytékala z otevřených ran do malého jezírka, jež se vytvořilo u paty kůlu. Další a další pramínky se vinuly kolem jejich nohou a tekly po svahu mezi stromy. Celé okolí bylo nasáklé pachem smrti.
Iren si zacpala ústa zděšením. Sir Dalthor také ztratil řeč a v hrůze zíral na pohřebiště, meč mu vypadl z ruky do zkrvavené trávy. Kalander stál jako zařezaný, Train se snažil odvrátit pohled od úděsného obrazu.
"Pro všechno na světě..." zašeptal Dalthor.
Elen nechtěl otevírat oči. Věděl, co jej čeká. Bránil se tomu. Cítil kolem sebe strach, bolest a zděšení, úlek, nejistotu, hrůzu. Myslel, že se mu z těch pocitů brzo rozskočí hlava. Ne...Nesmí otevřít oči! Ne! Cítil krev!
"Kdo může udělat něco takového..." Kalander vrtěl hlavou, neschopný odtrhnout oči od strašlivé podívané.
Elen zavrtěl hlavou. Vítr znovu zavál. Přesně.
Krev! Smrt! Nebezpečí! Konec! Vražda!
Elf náhle padl na kolena. Z úst se mu vydral strašlivý zmučený řev. Prořízl napjatou mysl ostatních, kteří sebou v šoku trhli a okamžitě se obrátili k elfovi. Elen se svíjel v trávě, chytal si hlavu do dlaní a v agónii vydával úděsné skřeky.
"Ne! Ne! NE!" bylo mu rozumět.
Leopold nevnímal, když se k němu seběhli. Jako u vytržení zkoumal kůl. Poznával to. Přišlo to moc rychle. Tak to být nemělo. Tohle neočekával.
Oh ne.
ON přece věděl, že jsem to nečekal!
Okamžitě si uvědomil, jak krásně mu vběhl do pasti. Ovšem příliš pozdě.
On byl vždycky o krok napřed.
"Ach, Leopold..."
"PRYČ!" zařval Leopold ještě dříve, než mu hlas dozněl v mysli. Bez meškání vytrhl z pochvy meč.
Sir Dalthor zahodil pochvu od zbraně a s obnaženou čepelí vyskočil na nohy.
"On nemůže!" křičela Iren do hluku mobilizujících se válečníků a klečela na zemi u kroutícího se Elena.
"Nech ho tam!" štěkl po ní Leopold.
"Ale on..."
"Jemu nepomůžeš! Zachraň svou kůži!"
Iren se snažila zaprotestovat, ale to už Leopold s Trainem po boku prchali z kopce mezi stromy. Kalander popadl Iren a rychle utíkal za ostatními.
Prodírali se houštím. Kalander se pořád ohlížel za sebe, až krvavý oltář nadobro ztratil z očí. Hodil Iren před sebe a sám se přehoupl přes jámu a spěchal tam, kde nechali cestu.
Kromě Leopolda a Traina tam nikdo nebyl.
"Proč jste ho tam nechali?!" začala Iren, jakmile se ocitla mezi nimi. Leopold se na ni ani neotočil.
"Pokud jej nezabije proměna, vezmou jej mezi sebe. Potom ho musíme zabít my."
"Co to plácáš?"
"Je to vlkodlak," odpověděl za Leopolda sir Dalthor. Iren se na něj obrátila.
"Jak jsi na to..."
"Hlídka," vydechl Train a zatvářil se nešťastně. Kalander přejížděl očima z jednoho na druhého.
"A proč utíkáme?" dostal ze sebe.
Mlčeli.
Na odpověď mu přišlo vytí. Z místa, které před chvílí opustili.
Zdrželi se příliš dlouho.
Rozběhli se. Train zadýchaně vyrazil za ostatními.
"Počkat," vyrazil ze sebe namáhavě, "Semira...kde je?"
"Zapomeň na něj," odpálkoval jej Leopold, "teď se starejte o své vlastní životy. Nikomu už nepomůžeme."
Běželi. Utíkali. Spěchali. Chvátali. Klopýtali. Letěli.
Bohužel ne dost rychle.
Kalander v průhledu viděl, že vedle něj běží něco obrovského. To samé zpozoroval na druhé straně sir Dalthor.
"Jsou všude!" zakřičel.
Leopold jen čekal na útok.
Stín za stromy náhle zmizel. A za chvíli už z houští vyrazil vlkodlak. Byl obrovský. Letěl vzduchem jako řízená střela, jeho drápy mířily přímo na skupinku prchajících lidí.
Iren vykřikla a padla stranou. Vlkodlak skočil přímo na Traina, zaryl mu své dlouhé drápy do hrudi jako nůž do másla. Mladík se nezmohl ani na výkřik, když jej zvíře strhlo s sebou. Oba dopadli v oblaku prachu. Train cítil na hrudi bolest, jak se mu ostré drápy nořily hlouběji do těla, trhaly plíce a srdce. Tvor mu dopadem rozdrtil obě nohy. Bolest byla strašlivá, mladík ze sebe nedostal ani hlásek. Ve strašlivém utrpení chrčel díky krvi, která mu zaplavovala plíce. Vlkodlakův obličej se mu před zamlženýma očima vzdálil.
Rána padla do spánku.
Iren zděšeně vyjekla, když se hladová vlkodlačí tlama zakousla do šíje hned vedle vytrhnutých krčních obratlů. Kolem jeho zubů vytryskla proudem Trainova krev a smáčela tvář celého tvora.
Leopold se rychle vzpamatoval, jednou rukou vyšvihl Iren na nohy a zahulákal: "Do lesa!"
Dalthor prorazil hustým houštím a všichni vběhli mezi stromy. Iren zadýchaně chvátala Kalanderovi v patách a snažila se nemyslet na pohled, kterého byla o několik chvil zpátky svědkem.
Všude kolem nich se ozývalo horečnaté funění a praskání větviček, které je vybízelo k většímu spěchu. Sir Dalthor vykřikl, když přímo před ním přeskočila chlupatá bestie a vyběhla podél nich v zákrytu stromů.
Běží s námi. došlo Leopoldovi. Úmyslně malinko zpomalil. Zběsilý úprk se trochu zvolnil, takže ostatní stačili vnímat i to, co se kolem děje.
"Až řeknu, všichni rychle k zemi!" zavelel Leopold tak rychle, jak to jen šlo. Spoléhal na to, že vlkodlaci se pečlivě soustředí na každý tichý zvuk, tím pádem se nestihli zorientovat, aby pochytili jeho slova.
Byli všude. Kalanderovi se zdálo, že les je čím dál tmavší nakupenými vlkodlačími těly.
"Proč zrovna vlkodlaci..." zasténal potichu.
Zvířata zrychlila. Leopold se snažil odhadnout, kam je vlastně nahánějí.
V jeho mysli se odehrávalo zhruba toto: Ví moc dobře, že zjistím, kam nás nahání. Půjdu tam, protože si budu myslet, že on si myslí, že přesně vím, že čeká někde na boku, aby mě chytil.
Poslední bestie v té nekonečné frontě těl se na okamžik ztratila mezi stromy.
Leopold se jako na povel okamžitě složil k zemi. Následovalo několik dalších žuchnutí, když se všichni beze slova svalili po jeho boku. Chvíli zůstali ležet. Jediné, co slyšeli, byl jejich vlastní dech a sténání větví někde daleko před nimi. Leželi, přitisknutí k mokré půdě a přemýšleli o dalších osudech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama