Dlouho jim ten klam nevydrží.
Leopold se zázračně rychle vyšvihl na nohy.
"K městu!" zahulákal.
Iren se neochotně vyškrábala nahoru, ale to už Kalander s Dalthorem mizeli v lese.
"Sakra tak počkejte!" zařvala na ně z posledních sil a vyběhla. Nebyla zvyklá na dlouhé honičky, a už vůbec ne o život. Snažila se co nejvíce zrychlit, ale nacházela cestu jenom díky tomu, že občas mezi stromy probleskly Dalthorovy kovové pláty na zádech.
Spěchala, ale pořád je nebyla schopná dohnat. Bylo jí to divné. Běželi děsivě rychle, odlesky byly čím dál vzdálenější. Musí být přece taky unavení. K městu nedorazí tímhle tempem...
Zastavila se, jako když do ní střelí.
Vzpomněla si, že sir Dalthor nosí na zádech plášť.
A tedy žádné záblesky.
V té chvíli si konečně uvědomila, že úplně opustila cestu.
V té chvíli si uvědomila, že nejspíš nadobro ztratila své druhy.
V té chvíli si uvědomila, že ten vlkodlak zírá přímo na ni.
Rozběhla se pryč, pořád se ohlížejíc, jestli za ní bestie neběží. Ta na ni chvíli překvapeně zírala, ale poté se několika skoky přiblížila téměř na dosah. Její dech popoháněl kořist před ním až do posledního svalového vypětí. Iren to věděla. Udělala několik posledních kroků a potom bez varování skočila za strom.
Těsně za ní prolétla bestie a dopadla na zem. Dlouhými drápy vyryla v měkké půdě několik rýh, poté se prudce obrátila. Z tesáků jí kapaly sliny. Iren se sevřelo srdce při pomyšlení na Traina.
Vlkodlak skočil.
A nedoletěl.
Z boku na něj vyrazila nějaká postava se sekyrou v ruce. Zastihla vlkodlaka ve vzduchu a vší silou mu zarazila zbraň do zad. Bestie zařvala, odletěla bokem ke stromu a přerazila jej v půli. Mohutný dub se zakymácel. Vlkodlak se vyškrábal na nohy a snažil se dostat pryč. Ohromný kmen se nakláněl a poté padal. Šílenou rychlostí letěl směrem k tvorovi. Zvíře otevřelo tlamu s hrůzostrašnými zuby a naposledy zavylo vztekem.
Poté strom dopadl.
Iren se na jeho smrt nemohla dívat. Zavřela oči a snažila se ignorovat lámavý zvuk, s jakým mohutný kmen rozdrtil vlkodlakovy kosti. Chvíli zůstala schovaná za stromem, ale potom zvědavě vykoukla. Postava stála čelem k ní. Nemohla věřit vlastním očím
"Semiro? Ty žiješ?"
Byl to opravdu on. V potrhané kožené zbroji, plášť ztratil. Šrámy na tváři byly důkazem neúprosného boje o holý život. Právě zvedal sekeru ze země.
"Ano. Nějak jsem se probil."
"Neviděl jsi ostatní?"
Semira chtěl zavrtět hlavou, ale poté zděšeně upřel zrak kdesi nad její hlavu.
"U ďasa," zaklel.
Iren se otočila a spatřila kohortu lykantropů, prodírajících se v dálce za nimi. Semira nakrčil čelo a zatvářil se zmateně.
"Je jich moc. Tudy!" vyzval ji s křikem a rozběhl se. Iren byla zadýchaná a unavená, přesto se vyburcovala do běhu.
"Takhle jim neutečeme, Semiro! Jsou moc rychlí!" křičela.
"Rozdělíme se," Semira zabrzdil a ukázal volnou rukou k lesu, "Tam je strážnice! Běž!"
"A co ty?"
"Já jsem už předem mrtvý," ušklíbl se Semira, "zabil jsem jim vůdce smečky."
Než stačila odpovědět, vyrazil pryč a zůstalo po něm jen rozvlněné kapradí. Iren se za ním ohlédla. Zaslechla vytí. Nesmí váhat. Obrátila kroky a vydala se směrem, který jí Semira ukázal.
Les očividně řídl. I zvuky boje se vzdalovaly společně s jejími spěšnými kroky, prchajícími podrostem. Její orientační smysl poukazoval na to, že se určitě blíží ke strážnici. Vyhýbala se stromům a trčícím větvím, ale brzy zpomalila. Neslyšela za sebou nic, než tiché šumění větru v listoví. Není proč utíkat.
Mezi stromy probleskovalo světlo otevřené krajiny. Iren přidala do kroku a brzy se ocitla na travnaté mýtině. Odhrnula několik trsů kapradin a vykročila na netknutou trávu. Strážnice se tyčila proti nebi, nedotčená boji a zlem, černá jako předtím. Iren si oddychla. S mnohem větší nadějí pokračovala přes louku, bedlivě se rozhlížejíc kolem. Neviděla ani neslyšela nic nebezpečného. Ještě že tak.
Procházela se kolem tmavých zdí věže, prsty přejížděla po kamenech a přemýšlela. Co teď? Možná by měla jít dovnitř. Ale ne. Počká raději na Leopolda. Jak jen se ten chlapík asi má?
Leopold se měl věru velmi špatně. Děkujeme za optání.
Nejenže mu došlo, že i přes všechno úsilí jsou stále naháněni směrem, který se mu ani trochu nezamlouval. On si také uvědomil, co bude následovat. Běželi teď s Kalanderem a sirem Dalthorem po boku. Docházel jim dech, ale ani jeden z mužů na sobě nedal znát jedinou známku únavy. Však ono to přijde.
Byli všude kolem nich. Smáli se. Šklebili se. A nadháněli. Už snad poněkolikáté vyletěla z křoví chlupatá bestie. Kalander rychle skočil k zemi a udělal kotoul přes rameno. Vlkodlak mu proletěl nad hlavou a zmizel v houští. Muž se hbitě vyšvihl na nohy právě ve chvíli, když Dalthor změnil směr.
Leopoldovi do obličeje vrazila převislá větev. Zapotácel se, ale udržel tempo. Je to jasné. Ty zvířata se je snaží někam nahnat. Ani zdaleka nemají v úmyslu je zabít. Ale když se zastaví, vlkodlaci si s radostí pochutnají. Nebo tak nějak to určitě měli nařízeno.
Leopold se rázem ocitl na konci skupinky. Otřel si tvář od krve a běžel dál. Dalthor vepředu prorážel cestu křovím, Kalander se mu držel v patách, co jen síly stačily. Leopold v duchu klel, ale poznal, že již nemá jinou volbu. Bude muset hrát jejich hru. I když věděl, co může přijít.
A že to dozajista přijde.
"Tudy, rychle!" zakřičel rytíř krátce, když se kolem nich prohnala další obrovská šmouha. Oba muži se pustili v jeho stopách, ačkoliv ten poslední se značnou neochotou. Proč jen toho zatraceného Dalthora nevyřídil dřív? Vede nás přímo do pasti, stejně jako vlkodlaci.
Spěchali, potáceli se a hnali mezi stromy, doslova jako štvaná zvěř. Leopold s přivřeným okem se držel v závěsu, ale myšlenkami byl úplně někde jinde. Tedy přesněji velmi napřed.
Bylo to tak vždycky. Nejspíš také už bude. Dlouhý lov, vystrašení obětí, které je nakonec nažene do pekla, přímo do doupěte hrůz, které se člověku stanou osudné. Věděl to. Věděl to, protože znal Egarola jako své boty. Sir Dalthor je vede přímo na smrt. Přímo k tomu prokletému místu, kde to všechno začne a skončí.
Přímo ke strážnici.
Kalander nevnímal příliš čas a místo, kterými probíhali. Ale najednou přeskočil keř a uháněl za rytířovými zády po mýtině. Na levé straně se přibližoval černý obrys věže. Leopold je dohnal a běžel teď po boku Dalthora. Neohlížel se. Docela barvitě si představoval tvora, který se za nimi řítil obrovskými skoky.
Před sebou spatřil nízkou, pobořenou zídku. Za ní stála malá postava a upřeně na ně hleděla.
"Sem! Sem!" řvala Iren.
Jen to ne, zazoufal si Leopold.
Teď se musí držet napravo.
Dalthor, který byl ještě o kus před ním, udělal několik dlouhých kroků a skokem se přemístil za zídku. Leopold dopadl zády ke kamenům. Vedle nich se na zem složil Kalander a zběsile lapal po dechu. Iren se k nim okamžitě vrhla.
"Jste v pořádku?" zeptala se.
"Ne!" odsekl zprudka sir Dalthor a zvedl oči vzhůru. Funění a vrčení zvířete bylo blízko. Všichni tři se ani nehnuli a modlili se, ať si jich zvíře nevšimne.
Leopold počítal.
Počítal, za jak dlouho sem dorazí vlkodlak a jak se na ně dostane. Předtím běžel opravdu rychle, takže se dá předpokládat, že nejdříve přeletí zeď a teprve potom se na ně vrhne.
Tak mu ten dopad trochu osladíme.
Drápy, bořící se do hlíny už byly blízko.
Stejně jako byl Leopold blízko místa, kam odhadl dopad vlkodlakova skoku. Byl tam s taseným mečem.
Zvíře se vynořilo za zídkou a letělo asi jen o metr mimo klidně stojícího Leopolda. Ten na nic nečekal, napřáhl meč.
A pustil jej.
Rukama okamžitě ucukl pryč. Vlkodlakovi se ostří zabořilo hluboko do hrudi, oči se mu rozšířily. Drápy zaškrabaly po dláždění, když tělo zvířete nedopadlo podle plánu. Vlkodlak jel po zemi a převalil se na druhé straně o násep. Hrot meče mu trčel ze zad.
Leopold nakrčil nos. Zvedl hlavu.
"Jsou tu další!" křičel Kalander.
Zase to někdo musí pokazit, myslel si Leopold zničeně. Přesně takhle doufal, že to vypadat nebude.
"Dovnitř, honem!" Zavelela Iren a vrazila do vrat strážnice, které se otřásly v panech. Kalander přiskočil a vší silou trhl za kruhy. Obrovská dřevěná křídla vchodu do pevnosti se pootevřela. Iren se rychle protáhla otvorem, aby zatlačila zevnitř, a tak utvořila průchod.
Leopold si to uvědomil příliš pozdě. Dalthor stál tam, kde ho rozhodně mít nechtěl.
Vpravo.
Kalander, napůl skrytý ve stínu věže se ohlédl. Vlkodlaci se vyřítili na mýtinu jako běsnící stádo nenažraných psů. Také nic jiného nebyli. Muž se ohlédl a spatřil svého velitele, jak se snaží dostat dál od dveří. V té chvíli jej nenapadlo, že k tomu asi má nějaký důvod.
"Pojď rychle, Leopolde!" zakřičel a chytil jej za rameno. Leopold se zastavil a na okamžik ztratil rovnováhu.
A tohle bylo to nejhorší, co se mohlo stát.
"Ne!" zakřičel proti všem svým zvyklostem. Tohle je ztracené.
Dalthor se do něj okamžitě prudce opřel ramenem. Leopold zavrávoral a pozpátku proletěl otvorem ve vratech a srazil Kalandera na zem.
Rytířova tvář se na okamžik objevila ve škvíře," jen jako rozmazaná šmouha.
Muž se usmál.
A mile zabouchl.
Padla tma.
S tmou padla Leopoldova naděje. K tomuhle dojít nemělo. Proč, u všech všudy, není schopen těmhle chybám zabránit? Znovu zalitoval své přílišné zlehčování situace. Mohlo to být jinak. Ale není. A nikdy už nebude.
Pokud uspěje, má šanci.
Pokud ne...