Obrovský stín zahalil okolí, když majestátní bílý drak roztáhl křídla a opatrně se snášel k ní. Světlo padalo kolem jeho těla a vrhalo na vodu děsivé obrázky. Catherine cítila úlevu. Dokonce byla i ochotná nastoupit si k odvozu v sevřené dračí pěsti.
Zatnula zuby, když jí tělesné orgány následovaly směr, kam se Vigy vznesl. Zatlačila je zpět do dutiny břišní a snažila se myslet na něco přízemního, třeba na metro.
O několik chvil později vděčně ležela na zemi u Uspávací studánky. Vigy se složil na svém oblíbeném místě. Mezi stromy vypadal jako pozůstatek doby ledové. Hlavu měl nakloněnou na stranu, oči přivřené. Cath se snažila lehnout si tak, aby se alespoň polovina jejího těla ocitla na světle. Ležela opřená hlavou o kámen, téměř souběžně s potůčkem.
"Mimochodem," pronesl Vigy koutkem tlamy, "to bylo od tebe velice šlechetné, zachránit život veverce."
"A bylo ode mě šlechetné strhnout ji ze stromu, když si tam skladovala ořechy?" zvedla Catherine obočí. Drak se zamyslel.
"To je zajímavé. V knížkách o hrdinských činech jsem se s touhle otázkou nesetkal."
"Tam taky nikdo nesejmul volným pádem hlodavce."
"Někdy se jim podařilo sejmout celé světy."
"Když střádaly ořechy?"
"Na světě jsou důležitější věci, než ořechy."
"Pro veverky těžko."
"Pokud vím, šišky a houby mají také rády, ne?"
Cath se už dávno neunavovala přemýšlet, proč se každý jejich rozhovor zvrtne v neuspořádanou hromadu argumentů.
"Mám na tebe pár dotazů." začala.
"Nenamáhej se. Víš, udělat iluzi draka je hodně těžké," zívl Vigy, jako kdyby navazoval na rozhovor, aniž by mu vadilo, že ta jeho podstatná část nebyla vyřčena. Catherine bylo jasné, že si v její mysli přečetl otázku a klidně pokračovala.
"Překvapilo mě to. Když jsme se odebrala do světa myšlenek, všechno bylo světlejší, průhledné. Ať jsem se snažila jak chtěla, neviděla jsem jedinou svobodnou mysl, kromě nás a toho draka."
Vigy přikývl. "To ostatní byla jen iluze. Ale víš, málokdo si dovolí udělat repliku draka, už proto, že my to nesnášíme. Deora hrál jeden z nás, tady na Univerzitě, pokud možno někdo, kdo nemá žádného školáčka. Tak se toho ujal Waren."
"Nebyl tak špatný."
"Je milý, když chce. Paradoxem je," natáhl křídlo a prohlédl si jej, "že Deor dosud žije, je jedním z nejmoudřejších draků vůbec."
"Pochybuju, že v moudrosti draků jsou propastné rozdíly."
"Půlka úspěchu je uvědomit si, co děláš špatně. Bohužel, právě ti, kteří to nejvíc potřebují, se tomu nevěnují."
"Hmmm... Mohli Deora pozvat."
"Po pravdě řečeno si netroufám odhadnout, jaký by to mělo dopad."
"Nic strašlivého, ne?"
"Nemělo by."
Cath se uvelebila v trávě. O světě za hranicemi Univerzity se dozvídala jako o nějakém jiném vesmíru. Často se vydávala v myšlenkách na toulky po ostrově. Znala jej snad lépe tou "teoretickou" částí, než že by jej sama prošla. Ale dál než několik desítek metrů od pobřeží se dosud nedostala.
"Kdy odsud můžeme odejít?" zeptala se.
"Ještě pár týdnů. Složíš zkoušky z nejdůležitějších záležitostí."
"A potom?"
"Kdo ví."
"A ty budeš se mnou?"
"Kdo ví."
"Mám hlad."
"Já vím."
"A mám... to ne..." zděsila se. Teď teprve si všimla, že celou nohavici kalhot, které jediné přežily transport ze Země, má celou protrhnutou, jak padala mezi větvemi stromů. Rozervaná látka se jí táhla od kotníku až po zadek. Catherine zklamaně protáhla tvář.
"No, konečně si na sebe vezmeš něco normálního."
"Hmm...."
"Chtěl jsem ti dnes něco ukázat."
"Tak do toho," odvrátila nešťastný pohled od zničeného kusu oděvu.
Vigy se zvedl a zaštrachal zadníma nohama.
"Asi za dva, tři týdny jsou slavnosti jednoho z živlů. Vždycky dvakrát do roka. Blíží se oslava Ohně, a my musíme mít něco připraveného."
"Pyromanskou zábavu?"
"Cokoliv."
"Třeba ukázat jim, jak se tady krásně spí?"
"Přemýšlel jsem o tom. Napadla mě pěkná věc."
"Ou," Cath se začínala maličko bát. Drak se pousmál.
"Neboj, nic závažného. Ale bylo by pěkné kdybys to viděla."
"Z jakého oboru to je?"
"Umíš zpívat?"
"Jak kdy."
"Bude to o zpěvu. O hudbě. Tak jak jsi ji ještě těžko slyšela."
"Sem s tím." s těmi slovy se vyšvihla na nohy. Znělo to lákavě. Ostatně, jako vždycky, když drak něco vykládal. Vigy kývl směrem, kde odtékal potok k jezeru.
"Tudy."
Mlčky vykročili. Catherine cestou nemyslela vůbec na nic. Nechtělo se jí. Přemýšlet bude teprve, až to bude opravu důležité. Plánovat není radno - něco by se mohlo zvrtnout. Pokračovali mezi stromy. Ticho vystřídalo slabé šumění vody.
"Teď zavři očka," řekl Vigy tiše.
"Tipni si, do kterého stromu vrazím první," odpověděla Cath ironicky.
"Rád bych. Ale dnes ses nabila dost."
"Ach. Takže ten sráz před námi?"
"Zavři je," zavrčel drak o něco prudčeji. Výjimečně si odpustil něco ve stylu: nebo se s nimi už nepotkáš. Catherine stejně poslechla. Koneckonců, nepotřebuje oči, aby viděla.
Jen se chvíli soustředila. Barvy odpoledního světa se rozlily do modrého spektra, které vykreslovalo svět pomocí obrysů a indigových vláken. Vigyho mysl pomalu přecházela vedle ní. Skoro si ani nevšimla, jak se jedno vlákno jeho mysli plíží za ní.
Nemusíš pořád kontrolovat, jestli tě náhodou neklamu, prohlásil pobaveně.
Já studuji, kolik odstínů může mít modrá, odvětila maličko uraženě.
Tak studuj, jak se u toho trošku hýbat.
To si rozmažu paletu.
Potom rozmažu já tebe.
Jako by se stalo, ó šupinatý.
Zdálo se jí to trochu lehčí než před časem. Možná díky tomu, že její mysl nebyla natolik vzdálená od jejího těla. Myslela na realitu. Myslela na hybné ústrojí lidských kostí. Alespoň jednou za čas myslela sama na sebe.
A ono to šlo. Těžce, pravda. Cítila, jak se její tělo podle na povel zvedá. Nohy se samy od sebe pohybují. Byl to strašlivě divný pocit, jako když... ne, tohle nejde popsat. Věděla, že jde, ale přitom nohy neviděla. Mozek je ovládal, ale neměla je.
Dalo to práci, ustavičně myslet na pohyb, a přitom se snažit udržet v podvědomí. Přes veškerou snahu se jí nedařilo příliš dobře měnit směr. Cítila slabé údery, když její malátné, bezduché tělo vráželo do okolní vegetace. Cítila bolest přímo v mysli, ale jaksi vzdáleně. Utlumeně.
Vypadá to... nanejvýš zajímavě, dostal ze sebe Vigy, při pohledu na Catherine se zavřenýma očima, pohybující se jako míček v pinballu od překážky k překážce pomocí odrazu. Vypadala jako náměsíčná, zakopávala o kořeny, ale nepadala. Cath věnovala v mysli veškerou snahu na to, aby se udržela na nohou.
Urazili několik metrů. Dívčino tělo i mysl se začaly kymácet únavou. Věděla, že z takového myšlenkového napětí. Před ní se v modro - červených odstínech rýsoval převržený kmen stromu. Velmi těžký oříšek. Catherine telepatickými pokyny dokolébala tělo až ke kmeni. Co teď. Padlý strom byl i horizontálně do výšky její hrudi. Tohle bude vyžadovat jemnou mechanickou práci.
Za prvé - natáhnout ruce. Soustředila svůj vypjatý mozek na pocit, který se naskytne při tomto jednoduchém úkonu. Po několika vteřinách dostala nepatrný signál, že je hotovo.
Za druhé - lehnout si na kmen. Po několika pokusech s ohýbáním páteře se rozhodla poněkud povolit vůli zůstat stát rovně. Její tělo sebou prkenně plesklo na kůru.
Za třetí - chytit se. Veškeré myšlenky musela napojit na prsty a dlaně. Nejprve natáhla ruce co nejdál. Soustředila se na napínající se svaly, až kam to šlo. Potom několikrát pomalu zahýbala prsty. Bylo to složité. Nedokázala vnímat pohyb prstů a zároveň hmat v nich. Napětí sílilo, hlava jí třeštila a nakonec se rozhodla zatnout nehty a čekat, co z toho vyleze. Koneckonců - otevřít oči může vždycky.
Za čtvrté - přitáhnout se. Na to se netěšila. Doposud dělala jen takové drobné věci. Teď bude muset zapojit i svalovou práci, čímž si nebyla jistá. Ale šlo to neuvěřitelně snadno. Stačilo si jen představit, jak ji ruce vyšvihují na horu. Ovšem - svalová práce je mechanická, takže s myslí nemá nic společného. Co tělo dokáže, to zvládne, co ne, nechá být. Pěkné zjištění.
Za páté - pokusit se to nepřehnat. Neúspěšně.
Její mysl se vrátila do těla s prvním nárazem. V zápětí toho zalitovala. Dopadla na bok pod kmen, kde byla naštěstí podestýlka kůry a kapradin. Několikrát se převrátila a skutálela se z malého svahu. Větvičky a kamínky bodaly do čerstvých škrábanců, utlačovaly dobité kosti a vůbec, bylo to nanejvýš nepříjemné.