Liliana si otřela čelo. V životě něco takového nezažila. Včera večer ještě všechno bylo normální. Přemýšlela, čím to bude. Nejspíš neměla říkat, že se tam bude létat. Znovu uchopila peřinu a zatáhla. Cath se však držela jako klíště a vzdorovala všem pokusům o transport.
"No tak! Catherine! Přijdeme pozdě!" snažila se Lily.
"Nikam nejdu! Nikam!" křičela Cath a zuby nehty se držela přikrývky.
"Musíš! Jen tři dny! To vydržíš!"
"S ním? To těžko!"
Liliana si povzdychla. Zavrtěla hlavou a rychle hledala něco, co by jí v úsilí pomohlo.
"Alexi! Romadeusi!" zařvala.
(dupy dupy dup)
"Co se děje?"
"Cath! Nechce jít... já nevím proč!" Liliana se tvářila nefalšovaně ustaraně. Alex zakroutil hlavou.
"Ukaž," zatřásl s Catherine, "copak?"
"Nejdu nikam!"
"To bude tím létáním," vzpomněl si Romadeus. Kriticky sledoval elfovo marné úsilí.
"Tak mi pomož, chytráku," zasupěl Alex ve snaze stáhnout Cath z postele. Romadeus chvíli váhal, ale poté se přidal. Společně s Lilianou vší silou zabrali. Jediné, co se jim povedlo, bylo natáhnout Catherine napříč přes celou matraci.
"Já nikam nejdu!" opakovala Cath tvrdohlavě.
"Takhle to nejde. Musíme někoho zavolat," elf se napřímil a bezradně odhodil cíp přikrývky.
"Zavolejte toho jejího draka!" napadlo Lilianu.
"Ne, jen ho ne!" řvala Catherine.
"Půjdeš sama?"
"Ne!"
"Tak vydržte," Romadeus se snažil usilovně soustředit.
Aerthe? zkusil.
Oh, copak, maličký? uslyšel v hlavě melodický hlas.
Naléhavě tě prosím, zavolej toho bílého draka.
Je to velice důležité?
Prosím. Ano je.
Tak vyčkej.
"Krysáku!"
"Chceš ránu, zlato?"
"Přivede ho?" ptala se Liliana.
Romadeus kývl. V zápětí se s prásknutím vysunulo okno za jejich zády vzhůru a v něm se zaleskly bílé šupiny a dlouhé tesáky.
"Co chcete? Kde zdržujete!" zaryčel Vigy přímo Romadeusovi do obličeje. Všichni leknutím uskočili, Liliana přepadla přes nějaký objekt na zemi a zůstala sedět.
"My... Catherine..." začal Romadeus naprosto vyvedený z míry.
"Já nikam..." začala Cath.
V okenním rámu se na okamžik objevilo veliké modré oko.
"Ustupte." Vigy se vznášel ve vzduchu, jednou prackou se přidržoval střechy a snažil se strčit hlavu velkým oknem do pokoje. Kopal nohama a křídly se udržoval v klidové poloze. Poté se mu zablesklo v očích. Alex si zastínil tvář. Slyšel za sebou šramot a rychle uskočil ve chvíli, když se lůžko i Catherine nějakou neviditelnou silou s prásknutím přesunulo na druhou stranu pokoje. Tam Vigy chytil pohovku do pařátu, načež ji i s kusem stěny vyškubl z budovy. Omítka se sesypala. Ze stropu spadlo několik úlomků kamene v místě, kde ještě před chvílí byla kompletní zeď i s oknem a postelí. Nyní už tam nebylo ani jedno.
Romadeus několika mávnutími rozehnal prach a podíval se obrovským otvorem ven. Dírou prosvítal žár poledne a za ním se rýsovaly obrysy krajiny. Z otrhané stěny se ještě pořád snášela oblaka prachu a pokrývala mramor pod sebou jako čerstvý sníh.
"Chuděrka," povzdychla si Liliana.
Catherine byla ráda, že se konečně ocitla na zemi. I když zrovna tenhle typ krajiny se jí nezamlouval. Několikrát bezděčně kýchla a nadechla se těžkého dusivého vzduchu. Kolem se ve velkých chuchvalcích převracely cáry hnědé mlhy, nejspíš nějaké zbytkové sopečné výpary. Země byla horká, pokrytá uhlíky, černým prachem a loužemi dávno zaschlé lávy. Lávová pole se táhla do nedohledna, osvícena občasnými ostrůvky hořícího materiálu. Cath se snažila vyrovnat chaotický pohyb uvnitř sebe sama. Po několika vteřinách byla schopná promluvit.
"Tak t - tohle je ráj" zakuckala se.
Vigy několikrát potřásl hlavou, snad aby rozehnal nedýchatelný kouř všude kolem sebe. Zatraceně. Proč zrovna Galion. Zkouška z orientace a místopisu nemohla být zábavnější.
Řekl to i nahlas. Catherine zavrtěla hlavou.
"Někdo nemá a někdo vůbec," pokrčila rameny, "co přesně tady hledáme?"
"Hory."
"Aha. A v nich ten krystal. Je to tak?"
"Přesně."
"A když máš tu hlavu výš, dokážeš odhadnout kde ty hory jsou?"
"Tam nahoře," pousmál se drak, "toho vidím zhruba stejně jako s hlavou v dehtu."
"Oh," chtěla říct Cath, ale povzdech se změnil v suchý, dusivý kašel. Návaly sopečných plynů jí vůbec nedělaly dobře. Na to, že je tato země jen iluze, to bylo krajně nepříjemné.
"Galion. Země Ohně, zničená ve válce, je to tak?"
"Hmm." Vigy se rozhlédl kolem. Neviděl vůbec nic. Tedy kromě kouře.
"Tohle půjde těžce." usoudil.
"Neskončíme?"
Vigy se na ni podíval z výšky tří a více metrů. Cath z něj neviděla nic víc, než pár modře svítících očí.
"Ne. Pojď. Nějak to zvládneme."
Catherine si posteskla. Bylo to horší, než čekala. Nejen, že byla nucená strávit téměř celé dva dny na dračím hřbetě. Museli oblétávat všemožné kouty, jen aby našli nějaké šílené krystaly. Jeden z nich museli dokonce táhnout. Když našli na Anzurathu neopracovaný světelný kámen Giva, byli to oznámit. A jen nešťastnou náhodou se ocitli v letce draků, mimochodem iluzí, která byla nucena celý gigantický objekt uvázat na řetězy a dovléct do Šarlatové Síně. To byl prapodivný název paláce Anzurathu - a hlavní sídlo Rytířů. Rytíři byla asi nejúžasnější skupina. Cath se o nich toužila dozvědět víc. Byla ochotna i za cenu otlačených kostí prozkoumat nějaké ty světy jako bonus, ale Vigy ji uzemnil argumentem, že se celé jedná o iluzi. Většina země tudíž asi není ani vytvořená.
I tak jí stačilo co věděla. Rytíři Anzurathu - tajemní bojovníci, ovládající zázračné schopnosti typu léčení, něco málo magie a úžasně triky proti bytostem "zla". Vládli téměř celému známému světu. Moc se o nich neví, ale našli jste je v každé menší zemi, v každém městě, byli všude, strážili a bděli nad tím, aby nebyla nikde prolévána nevinná krev bez potrestání. Zajímavé. Možná trochu naivní. Ale fungovali. Fungovali skvěle.
"Zasnila ses?" Vigy přimhouřil oči. Kdesi v dáli něco matně zazářilo, ohnivě rudé světlo zakryté záclonami kouře. Nejspíš další sopečná erupce.
"Malinko," začala, ale opět nebyla schopná dopovědět. Tentokrát to bylo horší než normálně. Zalapala po dechu a do plic se jí vhrnul obrovský oblak kouře. Na moment se začala dusit. Hlava ji na povel rozbolela. Chtěla začít kuckat, ale neměla na to sílu.
Po chvíli to přestalo.
"Musíme odsud pryč. V horách to bude lepší. Tak pojď, ať to máme za sebou." prohlásil Vigy, když jí pomohl se vyzvednout na nohy.
Jen neochotně se usadila do sedla, které dostali za soustavného škemrání a výhružek od obchodníka. Catherine měla naprosto rozbolavělé kosti a svaly v sedací části, z letu se jí chtělo zvracet. Nicméně odporné prostředí sopečných polí bylo mnohem, mnohem horší a proto ráda nasedla výš, kde už smog nebyl tak hustý.
"A pomalu."
Drak se odrazil. Křídly rozehnal přehánějící se výpary, které se na okamžik rozestoupily a odhalily holou, spálenou půdu. Stoupal výš a výš, až pod ním zůstaly chuchvalce kouře jen jako líně se valící řeka. Ve výšce asi dvaceti metrů se už mnohem lépe dýchalo, i vzduch byl řidší. Jen viditelnost pořád za moc nestála. Což se později ukázalo jako osudné.
"Pomaleji, říkám," pravila nejistě Cath. Na dračím hřbetě se cítila snad ještě hůř, než v jeho spárech.
"Pomaleji už to nejde!" odsekl Vigy. Letěl rychlostí chcíplého mezka, křídly rázně rozháněl nažloutlé plyny kolem sebe. Zamračil se. Tohle nebylo ani trochu příjemné. Ve zdejším kraji je sopek jako rýže v čínské restauraci. A kupodivu všechny jsou činné.
Hřmění. Někde hodně blízko nich. Vigy zůstal stát na místě. Rachotivý zvuk se ozval jen na krátko. Poté utichl. Drak visel ve vzduchu a ještě chvíli naslouchal.
"Co to bylo?" Cath se napřímila, přestala na okamžik fňukat nad nespravedlností a zaposlouchala se také.
Znovu zahřmělo. Vzduch se viditelně roztřásl.
"Asi jsme se dostali poblíž nějaké sopky."
Catherine chtěla odpovědět, ale nakonec neřekla nic. Citelně se oteplilo. Páry a kouř působily jako skleník a Cath měla dojem, že se asi upeče.
"Ups."
"Copak?"
"Dostali jsme se do VELKÉ blízkosti," Vigyho hlas zněl nějak podivně pisklavě. Catherine nechápala co to má znamenat. Drak máchl několikrát za sebou křídly. Hnědé plyny se rozletěly stranou.
To, co bylo pod nimi, už nejsou lávová pole. To je horský svah. Temně černý zbrázděný horský svah pokrytý zaschlou lávou a šedivým popílkem.
"To je....sopka, že?" usmála se měkce Cath.
Vzduch se otřásl. Vigy se zakymácel.
"Ano."
"A to co přijde...je výbuch, že?"
"Ano."
Drakova odpověď zanikla v ráně tak hlasité, že se s ní nemohl rovnat ani výbuch supernovy. Cath si zoufale zacpala uši, aby jí zvuk explodujícího vulkánu nerozerval bubínky. Vigy ze sebe vydal tlumené "o-ou" a vyrazil pryč. Příliš pozdě.
Catherine se stejně nedržela rukama. Drakův pohyb s ní zamával jako praporek. Vigy se snažil vykličkovat z pekla, které se na ně sneslo. Z temného nebe padaly rozžhavené kameny a štěrk, padaly všude kolem. Jeden z menších trefil ještěra do nohy a s kovovým zvukem se odrazil pryč.
Kéž by moje kůže dokázala totéž, pomyslela si Cath.
Padl na ně závoj prachu a ohnivých jisker. Potom i závoj samotné lávy.
Dva údery, těsně za sebou oznamovaly konec zkoušky. Catherine dopadla na všechny čtyři a v zápětí i na zbytek. Zato Vigy se s rykem zřítil přímo na záda.
"Uf. Geniální," procedila Cath s ústy plnými trávy.
"To mi povídej!" Vigy se bezděčně motal, křídly zametal po zemi. Nejprve opatrně vyloupl hřbetní ostny z hlíny, kde po nich zůstaly hluboké díry. Záhadným způsobem se dostal do vzpřímené pozice.
"Jsme hvězdy," oznámila světu Catherine.
"Každopádně."