close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

VIII. 2. část

24. července 2008 v 14:06 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Tentokrát se zabydleli u jezera. V lese poblíž Uspávací studánky nebylo dost místa pro dva draky a dva zničené humanoidy. Catherine s Alexem seděli, nohy ponořené do vody. Cath měla u úst kapesník, každou chvíli se dávivě rozkašlala, aby z plic dostala ten odporný mix prachu a plynů. Na to, že zmizelo ze zkoušky vše, včetně sedla, to byl docela pech. Když už se rozkašlala asi po páté, Alex se na ni znepokojeně podíval.
"Jsi v pořádku?" položil základní otázku.
"Jasně," vrátila mu lživou odpověď.
"Tak to pochybuju." elf se na ni zkoumavě zadíval.
"Vždyť se skoro dusím! Tak proč se mě ptáš?" vypustila Catherine zpoza kapesníku.
"Jsi bílá jako stěna," sdělil jí.
"Tak to je normál, ne?"
"Ehm, bílá jako BÍLÁ stěna."
"Hmm,"
"Je bílá jako já, když mám špatný den," zavrčel Vigy. Voda z jezera smyla popel, který na sebe nasbíral. Z šupin mu stékaly proudy vody, padaly ve velkých strouhách zpět na hladinu. Z roztažených křídel drakovi kanuly veliké stružky. Několikrát s křídly zamával a studená sprška zasáhla i Alexe s Cath.
Alex si otřel obličej od vody. Drak majestátně vykráčel na břeh a přistoupil ke Catherine.
"Konečně se ti podobám," pousmála se na něj přiškrceným hlasem.
"Vážně nevypadáš dobře," pravil pravdivě.
"Však ty taky ne."
" " odpověděl Vigy. Pomalu se složil poblíž nich na zem. Těžké obrněné tělo se zabořilo do měkké hlíny. Kolem hlavy mu pořád ještě stékala voda. Obrátil se k lesu a krk uvelebil na předních prackách. Zamířil své pronikavé modré oči nejdřív na Tagratha, sedícího poblíž elfa, který sledoval něco za obzorem, poté zpět na Cath.
Znovu zakašlala. Bylo to odporné. Chytila se za hruď, jako kdyby se snažila zmírnit ohavnou škrábavou bolest.
"Měla by sis jít lehnout." nabídl Alex znovu své vědomosti.
"A kam asi? Nemám postel...vlastně nemám ani pokoj," zasípala rozzuřeně. Vigy si povzdychl.
"Máš mě."
"Oh, vskutku?"
"Mám vystudované stavebnictví."
"Čeho?"
"Teoretické."
"Takže stavíš jen teoretické věty?"
"Ne. I praktické budovy."
"A jak?"
"Teoreticky."
"Pch. Ty možná vydáš za demoliční četu...ale postavit něco zpátky?"
"Vsadíme se?"
"O kolik?"
"Když ti spravím pokoj, půjdeš si lehnout?"
"Když ne?"
"Je zbytečně se tohle možností zatěžovat."
"Jen aby."
"Myslím to vážně."
Rozkašlala se, "Jak jinak."
O pár minut později se pod dohledem Vigyho vševidoucího oka nasupeně ukládala do postele. Ten podvraťák to vážně dokázal. Catherine neměla tušení, jak to mohl udělat. Nedokázala ani postřehnout zeď, jež sama narůstala, a to ještě nepočítala zbrusu nové trámy a okna, která se v nové stavbě usadila. Vypadalo to, jako kdyby se vůbec nic nestalo.
Zakryla se dekou a věnovala jeden kamenný pohled směrem k oknu. Modré oko, které zakrývalo pohled na horizont se maličko snížilo, jakoby na znamení kývnutí. Poté i s celým drakem zmizelo pryč.
Cath si několikrát vyprázdnila plíce do kapesníku. Zatracený zeměpis. Zatracený Adair. Nebýt toho šíleného elfa, blázna do map a nehybného výrazu ve tváři, mohla teď sedět v lese a sbírat kytičky. Blé. Byl to stoprocentně on, kdo si vymyslel zkoušku na dračím hřbetě. Mohla být jinde...třeba na lodi, nebo tak něco. Ne. Ve vzduchu. A basta.
Podle informací, které oba dva s Alexem dali dohromady, Liliana s Romadeusem dostali úplně stejný úkol. "No, nebyla by to naše beruška, kdyby se s ním okamžitě nezačala předhánět," řekl Alex doslova. Však uvidí se, co z toho vypadne.
Alespoň že nebyla poslední. Podle toho, co vyprávěl Alex, si zvolila ještě relativně pohodový způsob ukončení zkoušky - smrt. Když elf vyprávěl o tom, že měli hledat nějakého chlapa na Farethii a místo toho se dostali úplně někam jinam, přesněji řečeno k drowům, jež byli kupodivu docela překvapení. Ještě překvapenější však byli Tagrath s Alexem, když se proti nim vrhli dva wyverni. To je prý taková potvora podobná drakovi. Dost zlá. Shodili Alexe do moře. Ten se prý potom snažil doplavat někam pryč. Ale dostal se právě do místa, kde iluze končila. Konec. Šmytec. Slepá ulička.
Byla to smůla, ztroskotat na nedostatku fantazie. I když elf připustil, že by se stejně těžko dostal sám do bezpečí. Cath to vnuklo myšlenku, jestli se i ona konečně někdy podívá "ven". Jestli jí někdy někdo ukáže, jak to vlastně chodí v okolním světě.
Vzpomněla si na Zemi. Její myšlenky ohledně bývalého domova byly čím dál řidší. Po pravdě - trochu se za ně styděla. Cítila zahanbení, když vzpomínala na svůj bývalý domov bez pohnutek, jako kdyby jej vlastně ani neměla ráda. Ale tady... se to prostě jinak nedalo. Bylo to tu nádherné. Jako sen. Sen, ze kterého se člověk nemusí probouzet. A Catherine doufala, že jí bude dovoleno snít co nejdéle.
Přesto si ještě upamatovala na věci, které měla na Zemi ráda. Třeba Kara a jejich kousky. Společně toho dokázaly, respektive vyvedly, tolik, že by tomu málokdo uvěřil. A co by řekli teď její přátelé, lidi ze třídy, kdyby přikráčela s drakem po boku a začala jim vyprávět, jak úžasné je létání? Na připomínku ucítila mírné táhnutí v zádech, následek velmi dlouhého cestování na dračím hřbetě.
A když už jsme byli u draka... Stále víc přemýšlela nad Vigyho nápadem s písní. Nebyla to špatná myšlenka. Už proto, že to co předvedly nymphy, bylo úžasné. A Cath samozřejmě chtěla něco takového dokázat také. Jen tak někdo by na jejich podívanou nezapomněl.
Devět dní volna. Tolik jim dali na přípravu blížící se slavnosti. Devět dní na trénink písně. Devět dní na to, aby si vůbec rozmyslela, co bude dělat. Přemýšlela o tom, co jí Vigy řekl k nymphímu zpěvu. Pokud je to opravdu něco, co vychází z tvé vlastní duše, tak by to neměla být slova cizího člověka. Jestli má něco zazpívat (a byla si jistá že zpívat bude) tak to bude zpěv, který vychází z její vlastní hlavy. Přesněji řečeno z její vlastní slovní zásoby.
Kde byly ty papíry? Oh, šuplík. Pastelka. Oranžová? Hmm, co se dá dělat. U stolu psát nemůžu. Musím přece ležet. Něco na podložení...jé, hele, tácek od snídaně. Drobky ven z okna. Však nějaký pták si je rád podá.
Zachumlala se hlouběji do svého pelechu. Tácek si opřela o kolena, na něj nachystala stoh papíru. Konec pastelky strčila do úst.
Jak začít? O čem psát? Mňam, ta tuha je sladká.
Cumlala oranžovou pastelku a přemýšlela o nějakém vhodném tématu. Jezero? Ne, to bylo moc fádní. Uspávací studánka?... Hmm, text by zněl asi takhle: chrrr, zzz, chráp, chrrrr. To by se neujalo.
Kde takovou dobrotu berou? Oni tím píšou? podivila se Catherine. Snědla už asi čtvrtinu pastely, na klíně se jí hromadily vyplivnuté třísky. Dřevo nic moc, ale ta tuha...chutnala jako nějaké šťavnaté sladké ovoce. Jakým kouzlem tomu tak bylo?
A proč ne? Před očima se jí náhle promítl obraz toho, jak Vigy jediným pohledem spravuje její pokoj. Nic takového v životě neviděla. Nebo před dvěma dny, jak to udělal s tím oknem a postelí? Vysunuly se na jeho rozkaz.
Uvědomila si, že draci mají obrovskou moc. Věděla to z různých článků, které o nich četla. Ale teď si vybavila všechno, co Vigy kdy předvedl... bylo to neskutečné. Úžasné. Nevídané. Galaktické. A to byl jen zlomek jeho skutečných dovedností.
Téma bylo, občerstvení i papíry také. Vyplivla několik dřevěných štěpin a dala se do díla.
Seděla na mramoru a čekala na Vigyho. Bylo jí trochu špatně. Poté co s námahou dokončila své básnické pokusy, snědla celou oranžovou pastelku. Stejně tak i fialovou a tmavě zelenou. Bílá ani černá jí nechutnaly. Zato žlutá byla fajn. Růžová i modrá ušla, ale hnědou už nezvládla. Bylo jí divně. Asi jako vám, kdybyste místo oběda do sebe naházeli osm pastelek. Nejspíš nebyly určené ke konzumaci.
Něco hlasitě zasvištělo. Ozvala se rána a celá plocha s univerzitou se...no dobře, nehnula ani o píď. Cath se v poklidu posunula o několik metrů dál, aby umožnila ohnivé dračici poskládat tělo do zvládnutelné formace. Liliana klečela na zemi, na tváři šťastný úsměv.
"Cath!" zavolala na ni, když zahlédla její známá záda. Ferth, rudá dračice zatřásla hlavou a cvičně vypustila několik plamenů.
"Zdar Lily," zabručela Catherine, snažíc se alespoň o trochu přívětivý tón. V duchu se pokoušela odhadnout, která pastelka půjde na svět první.
"Vyhrála jsem! Vyhrála!" Liliana vyskočila na nohy a nadšeně zacloumala s Cath, jako kdyby ji to zajímalo.
"A co jsi vyhrála?"
"Zkoušku!"
"Jak?"
"Splnila jsem úkol!"
"A jaký?"
Z Liliany čišelo nadšení a Catherine se ho velmi neobratně snažila neuhasit. Její přítelkyně si přisedla a okamžitě se pustila do vyprávění.
"No, nejdřív byly jen nějaké drobnosti, jako něco doručit a tak. Potom jsem se na Lethanu potkala s Romadeusem - také měl zajít za tím samým mužem co já. A oba jsme dostali stejný úkol, najít místo, kde se schovává poslední krystal. Dostali jsme jakási vodítka. A já tam byla první! V chrámu na Farethii, v poušti! Z Lethanu! Chápeš to?"
"Skvělý! A co Romadeus?"
"Myslím že už je taky zpátky," Liliana s ní naposledy rozjařeně zacloumala, "tak já jdu, zatím!"
Cath odhadla, že jsou pryč, hlavně díky tomu vedru, jež odešlo s nimi. Povzdychla si. Klidně by se radovala také. Ale to se jí nesměl zvedat žaludek. Náhodou zahlédla bílého draka, který kroužil po neviditelné ose nad neurčitelným územím. Konečně.
"Taxi!" zavolala.
Vigy svou trať změnil jen nepatrně, načež přistál poblíž Catherine. Šupiny měl krásné, naleštěné a zářily běloskvoucím jasem. Složil křídla a pomalu přešel k ní. Vstala a doufala že její tvář není taková, jak si ji představovala.
Drak neřekl nic. Místo toho k ní natáhl pařát. V ruce měl dvě malé barevné věci. Byly to pastelky.
"Dáš si?"
"Podám si tebe, jestli to okamžitě neschováš," zavrčela. Vigy se usmál. Zahodil dvě osudné psací potřeby někam do prostoru. Tmavě modrá a tyrkysová se zabodly daleko od sebe téměř polovinou své délky do půdy. Drak kouzelnickým pohybem vytáhl druhou pracku, ve které třímal něco jako bílé jablko.
"Tak tohle?"
"Já nemám na jídlo ani náladu."
"Zkus to."
Dost neochotně si vzala albínské ovoce. Přičichla k němu. Nic. Zakousla se. Nic.
"Co to je?" žvýkala, ale ať sousto válela na jazyku jak chtěla, nemohla přijít na absolutně žádnou chuť.
"Říká se tomu Nicotka," usmál se Vigy, "je to ovoce, které nijak nechutná. Ale když ho sníš...no uvidíš."
Cath v naději žvýkala dál. Bylo to vskutku zázračné. Stejně jako nemělo jablko žádnou chuť, to samé se děli s jejím žaludkem. Neměla v něm žádný pocit. Jako kdyby nesnědla nic. Ale to nic perfektně zahánělo hlad.
"To je fajn," usmála se šťastně Catherine. Vigy se usmál a kývl na znamení spokojenosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama