close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

VIII. 4. část

24. července 2008 v 14:03 | Camzza |  Legenda o Sharen I.
Hahahaha. Toto byl ten nejtragičtější smích jaký divadelní scéna zažila. Ono se řekne - zazpíváme si písničku. Ono se řekne - napíšeme si písničku. Ona se ta písnička i napíše.
A co dál?
Cath byla s rozumem v cílové rovince. Kde, u všech čertů, má sehnat melodii k hromadě žvástů, které naházela na papír ve chvíli, kdy pojídala psací potřeby?
"Inspirace, děvče," zasnil se Vigy a jedním pařátem opsal ve vzduchu kružnici, s obsahem asi 19,63495408 m2 "potřebuješ inspiraci."
"Ach, takže mám zazpívat tuhle básničku," zašklebila se Catherine a náznakem potřásla s papíry, které držela v ruce, "na téma muziky, kterou jsem někde někdy slyšela?"
"Oh, no jestli to cítíš zrovna takhle."
"Jak jinak to mám cítit?"¨
"Je to přece tvoje písnička. To znamená, že tyhle záležitosti jsou čistě ve tvé iniciativě."
"Takže jsi mi zase geniálně pomohl. Obdivuji tvůj styl," Catherine měla čím dál mizernější náladu.
"Tak jak budeš pokračovat?"
"Jediné, co jsem v životě opravdu poslouchala, byl rock, metal a klasika. Ani jedno nebudu schopná jakkoliv zreprodukovat. To zaprvé. A za druhé," užívala si jeden z nejdelších proslovů, který tady vedla, "nebudu schopná ani nějak tu píseň zařadit do melodie. Možná dokážu něco odezpívat, ale můj hudební sluch je - když to hodně vyzdvihnu - mizerný."
Vigy přivřel oči a nakrátko se podíval do nebe. Když mineme skutečnost, že nad ním byl kamenný strop ústí jeskyně, v duchu si posteskl neviděným hvězdám a poté se podíval na Cath.
Nebyla hloupá. Tím si byl jistý. Naopak, myslel si, že je daleko inteligentnější, než většina jejích vrstevníků. Ale, dlužno dodat, je také pekelně líná. Nedává si námahu, nepřemýšlí, ví, že to není životně důležité, ví, že se to nakonec nějak vyřeší za ni.
Na jednu stranu, když šlo o život, dokázala myslet. To Vigy poznal. Prohledal její mysl skrz naskrz. Přesto si nebyl jistý, co má očekávat.
Normálním lidem by tato série úvah trvala několik minut. V drakově podání se projevila jako dvousekundová pauza.
"Řeknu ti to následovně. Nechci, abys cokoliv kopírovala. Není dobré, abys nejdříve přemýšlela o melodii. Musíš si uvědomit, co tím textem chceš říct. Potom ti melodie vytane prakticky sama."
"Hmm, to už jsem zkoušela, před rokem. A nic."
"Před rokem jsi neznala mě ani tuhle okouzlující planetku."
"Záleží na tom?"
"Maximálně."
Catherine se znovu zadívala do textu. Obrátila list a prohlédla si překlad. Když tak přemítala, zjistila, že se dostala do slepé uličky. Báseň nebyla... o ničem.
"Ať magii máme stále a sílu ji v sobě vyvolat," odcitovala, "co bych tím asi tak chtěla říct?"
"To se ptáš mě?"
"Myslím si, že mě znáš málem ještě lépe, než já sama."
"Nemůžu se za tebe rozhodnout."
"Nemůžeš?"
"No... můžu."
"Ale nechceš."
"Nechci."
"Skvělé."
"Já vím."
"A rada?"
"Co je s ní?"
"Nebude?"
"A kde ji mám vzít?"
"Ty mi máš radit, a ještě se ptáš?"
"Ty říkáš, co já mám dělat?"
"Ne."
"No proto."
"Já říkám, co neděláš."
"A měl bych," Vigy se na ni úkosem podíval.
"Ano."
"Podle tebe."
"Err... Já si jdu sehnat inspiraci, ano?"
"Co že tak najednou?"
"No, znáš to. Příroda volá a tak."
"Ovšem."
Dnes se pomoci nedočká. Cath sice nebyla nijak zvlášť rozmazlená, ale zvykla si neřešit věci, které za ni může udělat někdo jiný. A že jich bylo. Nicméně, nová doba začíná a ubohá dívka si musí poradit sama.
Takové a mnohem ošklivější věci se jí honily hlavou, když scházela po tesaných schodech uvnitř útesu zpátky na čerstvý vzduch. Alespoň že se ji Vigy rozhodl ušetřit nepříjemného létání.
Její cesta byla náhle a bolestivě přerušena objektem zhruba její velikosti, který ve zběsilé rychlosti vybíhal ze zatáčky. Když obě dvě dopadly a znovu se zvedly, Catherine zaklela. Zatraceně. Zatracené schody. Zatracený kotník. Zatracená Liliana.
"Promiň, Cath, já nechtěla!" omlouvala se Lily horečně a zvedala ji na nohy, "když já tak spěchám!"
Catherine jen kývla hlavou. Oznámit jí, že si právě zvrtla kotník by bylo naprosto netaktní. Ještě by ji to, pche, zdrželo.
Povzdychla si, když Lilianiny kroky utichly kdesi nahoře. Opřela se o zeď. Zažila až doteď plno věcí, od krkolomných pádů, po úprk na mrtvolách, ale až dosud se jí nic nestalo. Stačila jedna špatná náhoda a vazy, držící její levý kotník, se bolestivě natáhly. Zvrtnutá noha. Takže další bonus za rychlost. No, jsou i horší věci.
Vybelhala se na světlo a snažila se vzpomenout na to, co vlastně chtěla. No ovšem, inspiraci. Možná mohla zpívat o bolesti, která ji sužovala při každém nášlapu. Nebo něco stejně poetického. Mohla zpívat o své nechuti k letu. Či naopak - o skvělé chuti zdejších pastelek. Mohla všechno. Ale z toho bylo uskutečnitelné... nic.
A nebo by mohla udělat to, co jí radil její věrný drak. Najít inspiraci. V tu chvíli jí nepřišlo na mysl nic jiného, než někam jít, sednout si a poslouchat.
Tak se někam odbelhala, sedla si a poslouchala.
Nechtěla urážet dračí moudrost, ale Vigyho rady příliš nezabraly. Už několik dní celé hodiny vysedávala na loukách a mezích, poslouchala popěvky nejrůznějších stvoření, od švitoření ptáků, přes trylkující lesní bytosti až po šum vodopádů. Byly to písně o nejrůznějších věcech. O životě, o lese, o přírodě, o nebi, o hvězdách... plné krásy a úžasu. Ale Catherine cítila, že to není ono. Zatím měla vybranou jen jednu píseň, která se jí docela líbila. Zaslechla ji jeden večer, poblíž skal v jehličnatém lese.
Nevěděla, kdo ji zpívá. Možná nerozuměla jejich slovům, ale hudba jí řekla vše důležité. Nebyl to popěvek jako všechny ostatní. Ptáci, nymphy, dryády a další prapodivní tvorové většinou opěvovali úžasný dar života, krásu a kouzlo nedotčené přírody a tak dále.
Jejich píseň byla o iluzi. O barevné slupce, za kterou se skrývá hnijící jádro. O lži, o zakrývání pravdy. Nebo tak to na Cath vyznělo. Zalíbilo se jí to. Ne snad, že by pro svůj text chtěla něco melancholického, nebo dokonce výhružného. Byla si však jistá jednou věcí - melodie zrovna nebude rozkvetlá jako voňavá louka v paprscích záře pod modrým nebem.
Zranění levé nohy ji zpomalilo. Jelikož ji Vigy odmítal vozit (což bylo od něj velice chytré, neboť počítal s dalšími dotěrnými otázkami), musela se na všechna místa dopravit sama. Protože si nemohla dovolit riskovat naslepo, byla nucena plýtvat drahocenným časem na podrobné pátrání v telepatii, hledání příhodných tvorů a míst. Po dvou dnech ustavičného pátrání a poslouchání rozličných skladeb byla naprosto vyřízená. Třetí den proležela v posteli. Teprve potom se rozhodla.
Opět bylo hezké počasí. Měla dojem, že z toho brzo zešílí. Ještě že v tomhle lese je taková tma. Kotník trpěl, když pomalu belhala napříč lesem, pozorně našlapovala na jehličí, vyhýbala se kamenům a kluzkým kořenům. Ani pevný obvaz jí moc nepomáhal držet nohu, takže se musela co chvíli opřít o stromu nebo jiný podobný záchytný bod. To je také nápad, lítat s natáhnutými vazy po venku. Stačí jedna hloupost a má to napořád. A do smrti být invalida... to za písničku vážně nestojí.
Ah, tady to je. Ano. To musí být ono. Catherine se rozhlédla po roztroušených kamenech všude kolem. Tady někde seděla tehdy, když k ní začaly zpívat ty podivné hlasy. Uvidíme, co vymyslí dnes.
Cath doskákala k jednomu skalnímu výběžku a opřela se o něj. S bolestivým syknutím si sáhla na ovázaný kotník. Bolel. Co také čekala.
Světlo se ztlumilo. Zvedla hlavu. Nebe bylo bezmračné, ale matné, téměř až šedé. Záře kamene byla najednou vzdálená.
No konečně, pomyslela si Catherine.
Bylo ticho. Takové, jako když se učitel zeptá, kdo jde dobrovolně k tabuli. Neozval se jediný zvuk. Vítr ustal, tráva přestala šumět, ptáci umlkli. Skvělé podmínky pro někoho, kdo si přišel poslechnout hudbu. Cath se svezla do trávy a nohu opatrně natáhla před sebe. Ještě chvíli počká, třeba se něco bude dít.
Zafoukal vítr. Přinesl sebou jen několik chuchvalců jehličí a jiných létajících drobností. Catherine se otřásla, když jí závan proletěl skrz na skrz a bez problémů pronikl jejím lehkým oblečením. Páni, tady je zima. Na tohle dneska vážně nemám čas ani náladu. Konec. Není zvědavá na hrobové ticho. Na to se stejně moc písní zazpívat nedá.
Zvedla se. Bylo to docela namáhavé a proto se snažila opřít kde mohla. Zády se otřela o kámen. Ten náhle vydal podivný zvuk. Něco jako šelest, který se přeměnil v podivný, šumivý tón.
Přišla sem, maličká,
poslouchat zpěv,
slyšet krásu,
však ta počká.
Nehodí se k melodii
Byl to spíš jen šepot, vetkaný jako nit do šumivých tónů, které sebou přinášel vítr. Cath se zarazila v polovině pohybu. Slova se jí zařízla hluboko do mysli. Přestože to nebylo nic víc, než jen ševelení vzduchu, vyvolalo to v dívce znepokojivý pocit.
Prsty se dotkla stromu. Zacinkal. Lekla se a ucukla, ale cinkáni nepřestávalo, jemné a uklidňující, jež hrálo s větrem do rytmu. Catherine se upokojila. Kouzlo jménem zpěv začíná.
Stébla trávy se ve větru zaklesla do sebe a zadrnkala jako struny houslí. Mnoho a mnoho dalších rostlin se k nim přidalo. Do podivného orchestru se znovu ozval mnohohlasný, tajemný šepot.
Přišla, malá Catherine,
sem mezi nás.
Posaď se, neboj se,
my zpíváme čas
Cath ani neváhala a poslechla.
Na Zemi vyrostla, ve štěstí snad,
však Země je vzdálená,
musíš naději vzdát.
Konečně se dočkala. Poznávala svou píseň. Věděla, že je přesně tam, kde má být. Zvuky zesílily a dívka si je pomalu začala užívat. Slévaly se do nejrůznějších obrazů, tónů a melodií, vyvolávaly pocit nevinnosti a krásy. Téměř neslyšně, v pozadí toho všeho, hřmělo. Slabounký hluboký řev. Catherine jej nevnímala, spíš cítila jen nepatrné chvění.
Šepot se změnil v hlas, tajemný a táhlý jako stuha, která se vlní na vodní hladině. Napovídal, uklidňoval a hýčkal, takže Cath jako v transu naslouchala. Neuvědomila si, že to co slyší je její rodný jazyk. Nenapadlo ji, kde se vzal.
Zpěv pokračoval. Proplétal se mezi jednotlivými tóny, protékal mezi všemi možnými zvuky a stále více se ztotožňoval s narůstajícím, nevýrazným duněním.
Chtěla jsi slyšet štěstí, radostný zpěv?
A o čem tak zpívat, snad bezmocný řev?
Žiješ jen v iluzi, že země je ráda,
však kde leží moc, tam číhá zrada.
Srdce se jí rozbušilo samo od sebe, jako kdyby ji chtělo varovat. Catherine příliš nevnímala slova, ale její vědomí je slyšelo, třáslo se znepokojením. Hrom burácel stále hlasitěji.
Náhle mohutné dunění pohltilo cinkavé tóny a Cath se na chvíli vrátila do sebe. Celé okolí pulsovalo s narůstajícím dynamickým bušením, ozývající se z nebes, ze země, ze stromů a z Catherine samé. Nebe potemnělo, vítr temně zahučel po lesní mýtině. Dívka se rozhlédla. Chtěla vstát, ale síla a moc bušících tónů jí nepovolila ani pohnout.
Hřmění poté prořízl zpěv, jako nůž, který se zabořuje do másla. Lehce rozezněl okolí a splynul s větrem do jediných výstražných slov.
Světlo zakrývá temný mrak,
nad životem krouží dravý pták.
Cítí smrt...
Blesk zahromoval, až měla Catherine dojem, že se kameny za ní rozskočily na kusy. Neskutečný, mocný úder ji přikoval k zemi. Na to se začal vítr zběsile točit v šíleném víru, strhával trávu kolem sebe a vydával rychlé a naléhavé hvizdy, znějící jako stovka smyčců divoce se zmítajících na strunách houslí.
Cath se lekla. Nedokázala však nic dělat. Všechno kolem ní vířilo a rotovalo nezměrnou rychlostí, do houslí zazníval proradný smích. Slova se změnila v jed, který odkapával z čerstvých ran, byla v něm zloba, kruté kopí osudu ale i pravda, tvrdá pravda která udeřila do okolí v podobě strašlivého hromu.
Lidé?
Jsou slabí!
Lovci?
Jsou draví!
Tělo?
Se ztrácí!
Úder?
Se vrací!
Obrana?
Padne!
Naděje?
Zvadne!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama