Catherine vyskočila. Tohle už bylo moc. Srdce jí bušilo na poplach, vítr děsivě kvílel a vyvolával v její duši černou díru strachu. Vír se točil a točil, strhával vše do divokého tance, kroužil kolem Cath. Snažila se uniknout, ale brzy ji vzal sebou. Nedokázala vést své kroky, vítr si s ní pohazoval, hrom burácel na posměch a do toho všeho křičely kruté hlasy neviděných bytostí.
Věštba?
Se blíží!
Oči?
Se klíží!
Dravec?
Už letí!
Lidé?
Jsou děti!
Země?
Se chvěje!
Zrádce?
Se směje!
Rychlost byla neuvěřitelná, Catherine se snažila nadechnout, ale všude kolem ní vířily ostatní věci, které šílený vír stáhl sebou. Blesky rozrážely zvuky smyčců, stejně tak jako bušil všechen hrom do dívčina nitra, jako kdyby se snažil z ní vymlátit život. Cath se bránila, zoufale snažíc se vyhrabat z toho neuvěřitelného chaosu. Ale hlas, ten mystický, nenávistný hlas ji srážel zpět, chechtal se jejímu úsilí a užíval si toho, jak trpí.
Útok?
Se šikne!
Catherine?
Neunikne!
Pozdě
je zoufat!
Zbytečné
doufat!
Srdce?
Jsou silná!
Však víra?
Je mylná!
Rotace nabraly šílenou rychlost. Catherine cítila, jak se její tělo odlepuje od země. Místo lehkosti však cítila, že ji něco stahuje pryč, neviditelné ruce ji draly za sebou, vstříc bleskům a hromu. Vítr se proháněl v zuřivých otočkách, stromy se kácely a padaly jeden za druhým, ustupovali té ohromné síle zmučených, skrývaného hněvu, byly odráženy z cesty pravdě, která vířila kolem ve svém plném děsivém znění.
Lidé se smáli, v pýše zde stáli,
odplata přijde, plán mocných vyjde,
z očí jdou slzy, možná už brzy
lidem přijde noc, nepřítel má moc
uhasit bytí drobné havěti.
Neutíkejte! Raději se vzdejte!
Hlas teď zpíval s větrem, melodicky a jednoduše, zněl jako jekot vítěze, jež vtahuje svou oběť do pasti. Cath se snažila nevnímat ta slova, ale pálila jí v hlavě, svírala ji, zněla strašlivou ozvěnou, ve snaze ukázat jí nezkrotnou sílu budoucnosti.
Cath, proč vzdoruješ, stále bojuješ?
Smích, ten šílený smích jí duněl v hlavě, vítr i zpěv zrychloval, nabíral na zběsilosti a tím více zaséval strach do dívčina srdce.
Konec se blíží, temnota shlíží,
Necítila sama sebe, jakoby se spojila s větrem, zpěv se měnil ve vysoká, hrůzostrašné kvílení...
je blízko tebe, chlad už tě zebe,
Cítila, že její já se pomalu vytrácí někam do nebe, vstříc dunícím hromům.
zachraň svou duši, poddat se musíš,
Ne, ne ne! Tohle nesmí skončit takhle!
dej sbohem světu, jež čeká odvetu
Vzdalovala se sama sobě. Odlétala kamsi do hrozivých hlubin démonického zpěvu, nedokázala se bránit, hlas jí poroučel, přikazoval a tahal ji k sobě...
Pojď s námi!
S námi!
Čekala konec.
Pojď...
Přímo doprostřed větrné smrště skočil ohromný bílý tvor a zařval. Jeho hlas byl tak mocný, že absolutně přehlušil všechny zvuky kolem. Čas se zastavil. Drak stál a řval z plných plic, řval po blescích, které samy ustupovaly, řval po hlasech, které utichly. Řval tak hlasitě, že se ten zvuk odrážel od okolních překážek. Vítr opadl, dunění ustalo. Zavládlo ticho.
Vigy sklopil pohled k malé postavě, ležící u jeho nohou. Oči se mu výhružně zablýskly. Sklonil se k ní. Catherine byla v bezvědomí, ale očividně při životě. Bohudík.
Opatrně ji podebral dlouhými spáry a zvedl. Nevážila pro něj téměř nic. Ještě jednou ji prohlédl. Srdce bušilo klidně, jen na čele jí zůstaly kapky potu.
Zvedl zrak. Skrz vidění propojené s telepatickou sítí zahlédl několik postav, stojících o několik desítek metrů dál v lese. V hrudi se mu vzedmul vztek. Drzost. Taková nehorázná drzost!
"Sukuby!" zařval a marně hledal další slova. Pro hněv nebyl schopen vymyslet něco dostatečně urážlivého. Postavy se ani nehnuly, nebo snad... dokonce se i smály. Zloba v něm neuhasitelně bublala. Neudržel se. Rozezleně vchrlil z tlamy ohromný proud ohně. Plamenný jazyk proletěl lesem jako křovinořez, stromy i kameny okamžitě drtil na prach, doprovázen hněvivým dračím výkřikem. Bytosti se okamžitě rozprchly.
Oheň uhasl. Znovu bylo ticho.
Nezabil je všechny, jak doufal, ale byl si jist, že nejméně dvě to odnesly. Třeba už si příště zapamatují, s kým mají tu čest. Vigy zavrtěl hlavou. Z tohohle místa brzy začne šílet. Bylo to tu tak... divné, nepřirozené. Modlil se za den, kdy odsud konečně vypadne, zpět na volné prostranství. Ale zároveň se děsil způsobu, kterým tomu tak bude.
Sukuby. Odplivl si. Kéž by sem nikdy nepřišly. A kéž by si nechaly budoucnost pro sebe.
Odkráčel. Sám se divil, proč neletí. Ale Cath by se to nelíbilo. Usmál se při té myšlence. Vážně začíná bláznit.
Prodíral se lesem, za jeho zády doutnalo spáleniště jako obrovský vyhaslý táborák. No, snad nikdo nebude mít nějaké problémy.
Složil Catherine u jezera. Opatrně ji položil do vodou nasáklé trávy. Sám přišel k vodní hladině a nabral nejmenší množství vody, jaké dokázal. Vychrstl ji na bezvědomou dívku. Voda vždycky zabrala. Podivné, že to mu tak je. Ale je.
Cath, mokrá od hlavy až k patě otevřela oči. Nedivila se, že spatřila obrovské modré oči jako dva bazény, které se nad ní sklání. Cítila vodu. A také únavu. Moc dobře si nepamatovala na to, co se jí stalo. Tedy alespoň od té doby, co tam vletěl ten potrefený drak a začal ječet jako elektrická kytara. Ale byla mu za to nesmírně vděčná.
Zavřela znovu oči. Cítila na sobě teplé paprsky. To je jedině dobře. Špatné počasí na Univerzitě jen tak nezapomene. Několikrát se zhluboka nadechla a potom promluvila.
"Řekni mi," začala, "proč vždycky přichází záchrana na poslední chvíli?"
Drak se usmál. Ano, byla to zase ta stará dobrá Catherine.
"Kdybych přišel dřív, neměl bych potom co vyprávět přátelům."
"Ty máš přátele?"
"Ano."
"Živé?"
"Proč se ptáš?"
"Co já vím, bavíš se jen se mnou a s tím, co jsi ulovil."
"S jídlem se drak bavit musí."
"Ach, takže konzervativní postup?"
"Ne. Upřednostňuji čerstvější rozmluvu."
"Ach. Takže nejdřív mluvíš, potom jíš."
"Tak nějak."
"No, hlavně že to vím."
Vigy přikývl. Nebylo třeba další konverzace, jelikož ji dokázal odhadnout stejně rychle, jako otevřít knihu. Beze slova si přisedl po boku Cath a díval se na nebe. Po chvíli mu došlo, že by možná mohl něco říct.
"Jak se cítíš?" zvolil z šestasedmdesáti otázek, které jej napadly, tu nejméně nebezpečnou.
"Líp než před hodinou."
"Tak to ti věřím," drak se na ni podíval s naprosto vážným výrazem, "dost jsi riskovala."
"A ty jsi mi snad řekl že v tom lese žije skupina jménem Kvílící komando?"
"Naznačil."
"Jak?"
"No, nechtěl jsem tě nosit."
"A jak to s tím souvisí?"
"Doufal jsem, že tam nedojdeš."
"To ti nevyšlo. Co to vlastně bylo zač?"
"Sukuby."
"Mám o nich vědět něco důležitého?"
"O těch konkrétních, nebo všeobecně?"
"Je mezi tím nějaký rozdíl?"
"Ty konkrétní jsou spečené na škvarek."
"A ty obecné?"
"Jsou to mrchy. Téměř všechny."
"Kromě těch konkrétních?"
"Ty nejsou vůbec."
"Fajn."
"Příště se od nich drž dál. Od obecných i konkrétních."
"A ty mi příště řekneš, že jsou to ony."
"Rád."
Catherine se zvedla a protáhla. Noha ji bolela pořád stejně. Alespoň že si ji nezranila víc, než bylo nutné. Ten vír byl vážně šílený. Ale... zněl dobře.
Snažila se vzpomenout na slova těch bytostí. Mluvily o něčem. O něčem co přijde. A jak zná tuhle apokalyptickou zemi, tak to bylo něco hoodně důležitého. Koneckonců, zazpívaly to více než přesvědčivě.
Ale ať už se stalo cokoliv, pro Cath teď byla důležitá jen jedna věc. Měla co chtěla. Byla si naprosto jistá významem, který bude její píseň mít.
"A jaký?"
Catherine se usmála sama pro sebe.
"Ta píseň je o dračí moci. A nejedná se o chvalozpěv, nýbrž o varování."