close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2009

Viděla jsem svět

31. srpna 2009 v 19:37 | Camzza |  Tvorba
Viděla jsem hory.
Majestátní hory, tyčící se nad zemí jako strážné věže samotné Země.

Viděla jsem lesy.
Živořící lesy, skrývající nesčetná tajemství jako kniha všeho života.

Viděla jsem řeky.
Dravé řeky, valící se skrz na skrz světem jako šípy nezdolného osudu.

Viděla jsem města.
Tmavá města, kypící láskou a záští, jako tepající srdce času.

Viděla jsem lidi.
Všelijaké lidi, tak stejné a přitom tak rozdílné, jako tváře dne a noci.

Viděla jsem světlo.
Nadějeplné světlo, skrývající se v duších každého z nás, jako zvíře, které se musí živit nejhorším odpadem, aby nezemřelo…

Jsme jen lidé.

31. srpna 2009 v 19:36 | Camzza |  Tvorba
Jsme jen lidé.
Nic víc, nic míň.
Chováme se jako lidé.
Myslíme jako lidé.
Rozhodujeme se jako lidé.
Téměř vždy.
Téměř vždy jsme moudří.
Téměř vždy jdeme s davem.
Téměř vždy máme štěstí.
Téměř.

Jsme jen lidé.
Nic víc, nic míň.
Mluvíme jako lidé.
Komunikujeme jako lidé.
Jsme slušní jako lidé.
Téměř vždy.
Téměř vždy se domluvíme.
Téměř vždy se máme rádi.
Téměř vždy si děláme prostor.
Téměř.

Nejsme zvířata.
Jsme lidé.
Téměř vždy.

Chováme se jako lidé,
když se pouštíme do války.
Jsme moudří lidé,
co si dělají z druhých nepřátele.
Jsme jen lidé.
Téměř vždy.

Myslíme jako lidé
při tvorbě těžkých zbraní.
Následujeme dav
třeba do propasti.
Jsme totiž lidé.
Téměř vždy.

Rozhodujeme se jako lidé,
když ničíme své okolí.
Máme štěstí,
jestli nám to projde.
Jsme jen lidé.
Téměř vždy.

Mluvíme jako lidé
když se vysmíváme světu.
Domluvíme se
nejlépe penězi.
Jsme totiž lidé.
Téměř vždy.

Komunikujeme jako lidé
skrz zavřené dveře.
Máme se rádi
když se nevidíme.
Jsme přece jen lidé.
Téměř vždy.

Jsme slušní lidé,
když si podrážíme nohy.
Děláme si prostor
zalézt do kouta.
Jsme totiž lidé.
Téměř vždy.

Nejsme zvířata
dravci a oběti.
Nezávidíme jiným,
nebojujeme o přežití.
Téměř vždy.

Jsme jen lidé.

Umíme se omluvit.
Omluvit, když necháme puštěného psa.
Omluvit, když se přepočítáme.
Omluvit, když se haníme.
Omluvit, když se spleteme.
Omluvit, když něco zničíme.
Omluvit, když jsme pochybili.
Omluvit, i když nechceme.

Velký Javorník (917 m. n. m.)

31. srpna 2009 v 19:34 | Camzza |  Tvorba
Sedím tady nahoře
na louce
s motýly
sedím tady na hoře
a vidím vás
maličcí

Sedím tady nahoře
v trávě
pod mraky
sedím tady na hoře
a sním o vás
maličcí

Sedím tady nahoře
sama
v tichosti
sedím tady na hoře
a naslouchám vám
maličcí

Sedím tady nahoře
klidná
svobodná
sedím tady na hoře

a lituji vás
maličcí

Sedím tady nahoře
a sleduji vás
váš svět
vaše okovy
sedím tady na hoře
pod nebem
jež soudí nás
maličké

Jak se tohle jmenuje?

31. srpna 2009 v 19:34 | Camzza |  Úvahy, moudra, citáty
"Jak se tohle jmenuje?" Dicodarius jako u vytržení pozoroval křižáka, který právě omotával saranče svými lepkavými sítěmi. Catherine se k drakovi naklonila a pozorně si pavouka prohlížela.

"To je křižák... křižák... zatraceně, nemůžu si vzpomenout jaký. Prostě křižák," usmála se a podrbala Dica po hlavě.

"Křižák? Takže těmhle zeleným pavoukům se říká křižák?"

"Nejen těmhle. Je celá skupina křižáků. pruhovaný, obecný, mramorovaný... někdy se ale od sebe skoro nedají rozpoznat."

"Ale oni se navzájem poznají? Jak to?" z Dicova hlasu prýštila dětská nevinnost. Catherine si povzdechla. Smaragdový dráček ji nutil k neustálému zamýšlení.

"Zvířata nepotřebují jména, aby se poznala. Stejně jako my, každé z nich vypadá jinak, jde cítit jinak."

"A proč my dva máme jméno?"

"Catherine se usmála. "Protože lidé neumí komunikovat jinak, než slovy. Nedokáží vysílat signály s informacemi, jak se dnes cítí. Aby se mohli dorozumět, potřebují k tomu řeč. A proto každému pocitu, každé věci přiřadili určité jméno. Díky tomu o nich mohou mluvit.

"A proč je jméno tak důležité?"

"Důležité?" zamrkala Catherine, "jak pro koho. Někdo si na tom jednom jediném slově staví životní kariéru. Samotné jméno nehraje takovou roli. Spíš jde o pocity, které se ti vybaví, když jej vyslovíš."

"Já jsem Dicodarius," napjal se hrdě dráček, "a ať už to znamená cokoliv, to slovo mě dokonale vystihuje. A já je budu nosit s pýchou, poněvadž jsi mě tak nazvala ty."

Catherine se usmála. S dračí logikou prostě nemohla soupeřit.

Den hrdinou

31. srpna 2009 v 19:32 | Camzza |  Povídky

Toto je příběh obyčejného člověka, který se snaží pomstít svou dceru.
Netvrdila bych že je to dobrý příběh. Zato říkám, že je reálný. Možná spíš smolný, ale o to tu jde. Nebezpečí smrti číhá na tolika místech. A ne každý má tolik štěstí aby je s úspěchem zvládl.


asi 14. stol. n. l.


Vrah projeví velkou zručnost, když zapálí dům a ještě někoho zabije. Ostatní lidé to ale moc neoceňují. Sergal byl jeden z těch, kteří nevěří ve svou sílu, prostě se jenom snaží. V mnoha případech snaží přežít. Ale když byste byli v čadícím domě a nějaký hulvát vám sice rafinovaně, ale definitivně zabil dceru, první co byste udělali tak to vrahovi oplatili. Nebo se udusili kouřem.......

Sergal zděšeně zíral, jak se děvče bez života sesulo k zemi. Bylo bílé v tváři a rána v břiše značila, že je konec. Sergal se vrhl k ní, aby chladné tělo zachytil. Nemělo to cenu a navíc si odřel ruce.
"Au!" sykl.
Stiskl si ruku a našpicoval nos po podezřelém pachu. Oheň už plápolal na mnoha místech a dům byl plný čadícího dřeva a odpadu. Sergal cítil, jak mu kouř vniká do chřípí. Naposled se podíval do tváře mrtvé dcery a vyběhl směrem, kudy utekl zloděj. Prach mu zahlcoval prach a on, celý ukašlaný se snažil vyběhnout z hořící budovy. Než dospěl ke schodišti, dusivý plyn mu znemožnil dýchání. Sergal omdlel...a zemřel.

Předpokládejme však, že se nic takového nestalo.

Hbitý muž se otočil kolem zábradlí a seběhl dolů po schodech, které už byly v plamenech. Rozrušeně dupal, a snažil se ještě zalapat po čistém vzduchu. Ozvalo se tlumené křupnutí a Sergal padal dolů. Popálený na celém těle se pokusil vyhrabat z trosek. Ale byl příliš zesláblý. A zemřel.

Neohlížejte se na předešlou událost a dál si poslouchejte příběh.

Sergal vyběhl celý začouzený ven. Na návsi se už shromáždili lidé aby uhasili požár. Sergal se bezmocně rozhlédl, a spatřil postavu v temném plášti, nasedající na černého hřebce. Okamžitě poznal vraha své dcery (tady by byla ještě možnost že toho člověka nepoznal, neviděl, nebo to byl úplně jiný člověk a vrah utíkal na druhou stranu). Ale nepustil se za ním. Byl popálený, odřený a přidušený kouřem. Bezmocně padl na kolena. Z očí mu kanuly slzy, že již nedokáže pomstit svou dceru.

Tohle je další varianta, ale my ještě nejsme u konce. Teď přijde velmi přerušovaná část.

Sergal se vyřítil ke kůlům, kde zůstal alespoň jeden kůň (samozřejmě, taky tam žádný kůň nemusel být, ale to by byla smůla i s funusem a to radši vynecháme). Sergal na něj rychle nasedl a kopl jej do slabin. A kůň jej shodil, přičemž si muž ošklivě polámal páteř.

Nebo se mu podařilo nasednout, ale protože nebyl zdatný jezdec, nedokázal koně řídit a po několika vteřinách zběsilého úprku spadl ze sedla. A zabil se.

Na tohle nebereme ohledy. Příběh pokračuje.

Dusot kopyt se rozléhal širou krajinou. Ačkoliv Sergal dělal co mohl, uprchlý jezdec byl stále v nedohlednu. Muž štval koně k rychlejšímu běhu. Ale co to pomůže, když má vrah takový náskok a jel stejně rychle jako Sergal? Po pár kilometrech jeho jízdní zvíře padlo únavou. A Sergal nedojel.

Navíc již byl jistě unavený a vysílený. Po hodině krkolomné jízdy měl otlačené kosti, hlad, žízeň, sucho v krku a špatně se mu dýchalo. Pot se z něj lil a svaly vypovídaly službu. Už se to prostě nedalo vydržet. Únava zvítězila.

Stopy v prašné cestě postupně mizely. Za chvíli odbočovaly do lesa. Ale Sergal si jich nevšiml...

Anebo přece jen - stopy kopyt jej zavedly do hustého lesa. Černé stromy se nad ním zlověstně skláněly. Kůň uháněl jako vítr a brzy skončil svůj život, i život svého jezdce...protože narazil do kmene dubu.

Sergal přikrčen prohlížel stopu na zemi. Sledoval otisky podkov v rozbředlé hlíně a nevšímal si okolí. Ale v tom mu vyčnělá větev zasáhla oko. S výkřikem sletěl na zem. A už nevstal.

Muž se v sedle obratně vyhýbal větvím a neomylně naváděl svého koně po stezce. Na pravém boku byla vyvrácená borovice, překážejíc jim ve stopování. Kůň padlý strom hravě přeskočil. Ale Sergal který s koněm nanejvýš oral pole už takové štěstí neměl.

Ale opět se nenecháme zastavit.

Kůň elegantně překonal dřevěnou překážku a Sergal, který se držel jako klíště, šťastně zůstal v sedle. Stezka se postupně ztrácela, až zmizela úplně. Muž sesedl a vydal se po vlastních nohou do lesa. V tehdejších dobách nebyli vlci žádnou výjimkou. Netrvalo dlouho a Sergal zaslechl vrčení. Ohlédl se. Vůbec neslyšel vlky přicházet, protože si myslel že když loví, dělají u toho hrozný rámus vytím a štěkáním a i přes to něco chytí. Stál neozbrojen proti nenasytným vlčím tlamám. (Vlci sice na člověka většinou neútočí sami od sebe, radši se lidem vyhýbají. Berte to jako extrémě agresivní a hladovou smečku, nebo třeba skupinu naštvaných toulavých psů) Jeho život skončil rychle.

Sergal neustále stopoval onoho vraha. Jeho stopy už byly málo rozeznatelné. A protože Sergal byl jen obyčejný člověk, brzy zabloudil. A vraha ani východ už nenašel.

Tohle všechno se mohlo stát.
A mohlo toho být daleko více. Schválně chvíli přemýšlejme kolik věcí by nás od pytláckého oka až po přílet nevlídných mimozemšťanů napadlo. Ale předpokládejme že Sergal je velmi bystrý a šikovný muž, nic moc se mu proto nestalo
.

Sergalovi se konečně po půlhodině poštěstilo. Stopy jej dovedly do malinkého údolíčka, kde se krčil jakýsi komplex domků či skladů z kamení a dřeva. Byl to loupežnický tábor. Sergal se zlostně zamračil a přikrčený vyrazil kupředu. Ale daleko nedošel. Zloději jsou známí tím že neradi nechávají obyčejné lidi pronikat do svých sídel. Spěchajícího muže brzo dostihly černé šipky. Nemýlily se ve svém cíli a Sergal tiše padl k zemi.

Tady by nejspíše Sergal definitivně skončil. Ještě však nekončíme.

Muž se tiše prosmýkl kolem hlídek a za chvíli sestoupil až dolů k obydlím. Netrvalo dlouho a narazil na nějakého loupežníka. Padlo pár rozhořčených slov a konec pro Sergala přišel rychle. Dalo se to čekat.

A nebo jinak:

Sergal se obratně proplížil mezi domy. Náhle strnul. Před kamenným příbytkem klidně stál povědomý černý hřebec. Speciálně vycvičený pro zlodějské potřeby. Sergal kolem něj opatrně prošel. Kůň spatřiv cizího muže zděšeně zařehtal...
Ale...:

Muž se umně proplížil kolem koně. Odhrnul kožený závěs, a vešel do potemnělé místnosti. V koutě se okamžitě zvedla žena v černém oděvu. Sergal vztekle zasyčel.
"Ty zvíře!" vyprskl a přistoupil blíže. "Tys zabila moji dceru!"
"Jak jsi se sem dostal člověče!" otázal se zloděj místo odpovědi.
"Argh! Roztrhám tě na kusy ty malá, podlá...!" Sergal skočil dopředu. Vzteklý, neozbrojený sedlák, který ani neví, jak se bránit. Arel, zkušená lovkyně odměn vytasila dýku a neomylně bodla. Stejně, jako když zabila dívku, na kterou byla vypsána odměna. Sergal zachroptěl když mu čepel projela tělem. Hmátl do prázdna a v agónii klesl k zemi. Z úst mu odkapávala krev. Ještě pár vteřin přerývaně dýchal dokud mu ostré železo neprořízlo krk.

Tady náš příběh končí. I kdyby se Sergalovi podařilo nebezpečnou zlodějku přemoci, hluk boje by se jistě roznesl. A proti vycvičeným a ozbrojeným mužům neměl náš hrdina žádnou šanci.


Proto si nemyslete, že je lehké se stát hrdinou. Není jednoduché nevnímat únavu ani bolest. Smůla si nás najde všude a téměř každá chyba znamená smrt. Buďte raději hrdiny, kteří i přes své nadání a výsady zůstaňte lidmi. Ne neúnavnými stroji, kteří neznají bolest, smrt ani strach. Každý cítí bolest. Každý se někdy unaví. A nikdo nemůže umět všechno. Život je těžký dost i bez všech těchto dobrodružství. Tím však nechci říct abyste přestali snít o hrdinských činech a udatných recích. Ale pamatujte - všeho s mírou.

Mohla bych vyprávět ještě jeden příběh... třeba příběh úskočné dívky Arel, který i přes svůj výcvik má na cestě samé nebezpečí....

Čest

31. srpna 2009 v 19:31 | Camzza |  Tvorba
Můžete to nazvat příběh o hrdinech a hrdinských činech, příběh o nemožném, příběh o fantazii a snech, příběh o ideálech, které dělají z lidí vznešené a neposkvrněné tvory. Můžete si o tomhle tématu myslet co chcete.

Toto je příběh o cti.

Říká se, že co je drahé, o to musí člověk bojovat. S tím naprosto souhlasím. Vždyť si vezměte třeba slávu. Sláva je na jednu stranu věc, kterou člověk nechce ztratit, která z něj dělá něco víc, než jen zápis v matrice. Dělá z něj osobu, která vryje do dějin alespoň nepatrnou řádku, která utkvěje v paměti i dlouho po tom, co její čas vyprší. Ale věhlas je drahý - jak těžce jej dobýváš, snadno jej ztratíš.

Co láska. O lásku člověk vždycky musí bojovat, ať už chce, nebo ne. Možná někoho napadne cesta prince do náruče smrti pro příslib ruky princezny, jiný si vzpomene jak dlouho musel čekat před dveřmi, aby JI alespoň zahlédl. Tomu se také říká boj.

Spravedlnost. Dobro. Pomsta. Ideály, které tvoří hrdiny, ale které je mohou naopak stáhnout ke dnu. Každý za ně bojuje, protože tyhle věci za to stojí. Někdo za ně zaplatí draze, ten druhý stojí na vrcholu sladkého dortu, jakožto cena za lstivost.

A čest. Čest. Ta zatracená čest. Slovo, které má na rtech každý rytíř, vyrážející s praporem do války. Čest, po které touží stíny, bezradně plující tmou, beze jména, bez hodnosti. Ti, kteří o ni bojují jsou nazýváni pravými hrdiny. A hrdina je ten, kdo vryje do knih věků tu nejdelší řádku, zanechá největší jizvu, která přesáhne všechno ostatní. Nebo snad ne?

A o co tedy bojují hrdinové?

O co bojoval muž jménem Cloud? Sepiroth, Kadaj, všichni nepřátelé byli donuceni sklonit se před sílou jeho meče, tejně tak jako se hroutili před desítkami jeho přátel. Bojoval o čest? Bojoval, protože musel. Protože to tak mělo být. Protože on byl hrdina. Ale o cti nepadá jediné slovo.

Rytíř řádu Zářícího srdce, bojový kněz ve jménu boha strážce Helma, šlechtic, jehož rodina byla od základů rozvrácena a v neposlední řadě také věrný společník a přítel v boji Anomen Delryn. Jeho pochybnosti, zda - li bude přijat do Řádu zůstaly daleko za ním, jen jako pouhý stín v dlouhém příběhu, který končil vždy vítězstvím. Žádný z protivníků jej nezničil, stejně tak, jako jej v jeho loajalitě neotřásl ani fakt, že vůdcem jeho družiny je dítě Bhaala, mrtvého boha Zabíjení. Anomen bojoval pro slávu, pro své přátele. Zabil ty, jejichž existence ohrožovala svět. A stal se hrdinou. Měl svou čest. Avšak bojoval o ni?

Nebo zaklínači. Nemilosrdní pobíječi lítých nestvůr, mutanti stvoření pokusy a tvrdým tréninkem, jejichž život visí jen za znalostech meče, znamení a lektvarů. Jejich práce je tvrdá, ale odměnu vyzvedávají od lidí v podobě blýskajících se orénů. Ani Bílý vlk, nejslavnější ze všech zaklínačů, znám po celé zemi jako Geralt z Rivie, ano on nebojoval se Salamandrou kvůli cti. Měli něco, co patřilo jemu. Chtěl to zpět. Chtěl pomstu. Přesto se na něj nikdy nezapomnělo.

Dá se snad nazvat hrdinou i ten, který později sám propadl v nemilost? Možná. Tehdy jej země přece potřebovala. Tehdy byl mocným a nelítostným, temná podzemí se v jeho krocích bortila, nestvůry prchaly v hrůze, tajemství arcibiskupa Lazaruse a konečně příběh samotných pekel se otevíral společně s dalšími patry nebezpečí. A nakonec, když samotný vládce strachu a pekel ležel bez hnutí na zemi, právě tehdy v okamžiku největší slávy se to zvrtlo. Avšak byl to boj za svobodu. Ne za čest.

A to zlo přišlo znovu. Městy se šířila hrozba z tušeného, zpěvy o jeho hrdinství zanikaly v pláči a strachu. Nový Diablo se svými bratry povstal a nyní už nebylo cesty zpět. Bylo jen na hrdinovi, aby dal věci do pořádku. A všichni víme, jak to dopadlo. Znovu boj za zem, za archanděla, sám za sebe. Slovo čest chybí.

Co takový Gelu? Hraničář, nalezen a vychován k službě Earthii generálem Kendalem, napůl člověk a napůl elf z Vori, snící o vstupu do Lesní hlídky, kterého se mu nakonec také dostane. Tak skromný sen pro muže, jež později zbavil AvLee hrozby ze strany nekromantů z Deyji, ubránil a zničil strašlivé impérium Eofolských ďáblů ovládl nejstrašlivější zbraň, Meč zkázy. Jeho vlast byla zachráněna. Co se dá říci o jeho cti?

Snad se sláva nalézá i na místech, která jsou prohnilá dobou, na místech kde jsou ideály k smíchu, odsuzovány čistě jen proto, že se nedají prodat nebo sníst. Přitom právě tam, ve městě jménem Ankh - Morpork vyrůstal muž, pod jehož rukou se sjednotila hlídka, byly odvráceny hrozby z Klače a trpaslíků Überwaldu. I sir, velitel a vévoda Samuel Elánius musel na své cestě bojovat. Ale za co? Dokázal by postavit celou Hlídku na cti?

I nejslavnější myšák všech dob, statečný Rípčíp by řekl, že o čest bojoval už mnohokrát. Možná jednou. Ale jeho snahy mířily na do mnoha směrů.

Komu tedy náleží boj o čest?

Cloud, Anomen, Geralt, Gelu, Elánius, Hrothgar z Ledových plání, Arthas... nebojovali o čest. Rvali se o své životy, o moc, o peníze, o vlast i jen tak ze sportu. Ale ne pro čest. Tu totiž už dávno měli.

O čest se rval malý Sam, tehdy, když ještě jako malý pobíhal v zaprášených ulicích Stínova. Neměl téměř nic, žádné peníze, žádný věhlas. Ale měl čest. Měl ji, protože si ji vydobyl, když jednoho ze svých soupeřů zahnal do Ankhu. Zní to obyčejně? Ale vždyť čest je naprosto obyčejná věc.

Čest je jméno beze zvuku, není to sláva ani statečnost. Je to věc, která zůstane, když všechno pomíjivé zhasne, věc která s námi je od začátku až do konce, která nám dává něco, co hrdinové nemají. Dává nám možnost bojovat jen a jen pro ni. Pro nic jiného.

Každý sedí zamlkle na svém místě. Klopí oči, jako kdyby nechtěl vidět ty povozy, jež odvážely jídlo a zbraně pryč, vyrvané z našich rukou, poslané nedobrovolným darem. Před kočárem to vše sleduje, on, který si usmyslel válku s jinými, ten který si to může dovolit, protože my, my lidé nemáme nic. Jsme jen loutky, vlastnictví určené k práci a následnému vykořisťování. Nemáme svobodu, ani svůj vlastní život. Čekáme jen na chvíli, kdy přijde soud a naše dny na světě skončí. Mezitím nás osud zkouší, udílí jedno trápení za druhým. A my nejsme schopni se bránit.

Zvedám se ze země. Mé oči propalují postavu u kočáru, jako kdyby jí chtěly vyrvat srdce z hrudi. Zatínám pěsti.

Raději zemřít se ctí, než žít v bahně.

Vím že nemohu vyhrát. Vím že tím nikomu nijak nepomůžu. Já ale chci pomoci sobě.

Budu bojovat jen za jedno.
"Za čest!"

Budoucnost ve hvězdách

28. srpna 2009 v 15:55 | Camzza |  Úvahy, moudra, citáty
"Catherine?" Dicodarius tiše pozoroval hvězdy svýma zářivýma zlatým očima. "Je tam někde naše budoucnost?"

"Budoucnost?" Cath zvedla hlavu a nechápavě hledala na obloze nějaký význam, "proč myslíš, Dico?"

Malý drak sebou zavrtěl.

"Říkala jsi, že když zvednu v noci hlavu a pohlédnu na nebe, uvidím celý svět."

"To je pravda."

"I budoucnost?"

Catherine se opřela lokty o zem.

"No, jak se to vezme. Nejspíše ano. Možná... že se někdy v budoucnu ocitneme na místech, která dnes pozorujeme z dálky. Ale hvězdy," zahleděla se na třpytivé body, zkrášlující oblohu jako perly v černém saténu, "nám připomínají minulost. Díváme se na to, jak vypadaly dříve. Jejich světlo k nám letí příliš dlouho. Je možné, že dnes už ani neexistují."

"Ahá, tak to je!" Dico radostně zatřepetal křídly. "Takže my vidíme budoucnost těch, co byli před námi! Vidíme jejich život tak, jak byl! Catherine, to je úžasné!" mladý dráček se zachvěl vzrušením a upíral hladové oči na oblohu.

"No...to ano," hlesla Catherine tiše a připojila se k němu.