close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2009

III. - Hádejte!

5. října 2009 v 22:26 | Velký Šéf (JM) |  Boo-Isté


Alienn vykřikuje a pak už jen mumlá svoje oblíbené: "houby, houbičky" . Náhle s údivem vidí, že nemůže dělat kroky a …no, zkraťme to.

Družina už ví, že si musí dávat pozor na houbové šípy vystřelené z lesa.

Barbarka začala postupně houbovatět a nakonec zmizela v lesní půdě, zbyl po ní jen rozkládající se šedivý klobouk s růžovými puntíky.

Slunce ozářilo skalní masív. Je tam několik černých otvorů a dvě kamenné opice s nějakými nápisy. Kroll a alchymistka však slyší z děr zleva nějaké zvuky a jdou to prozkoumat. Ostatní postávají před sochami.

Díry jsou doupata much zlodějek. Terek jednu uzemnil a Ví buch rozmluvu holí převedla do výměnného obchodu - svůj přívěšek nabídla mouše, ta jí gestem nabídla vchod do doupěte a odletěla.

Všichni Boo-isté lezou do doupěte, odkud byly slyšet občas ty podivné zvuky. Nalézají spoutaného barbara. Pomáhají mu - rád se k nim přidá, sám asi hledání pokladů nezvládne (jak je vidět).

Prohledávání doupěte přineslo nález truhličky nějaké Gabriely. Bylo v ní sedm zlatých a nějaký svitek.

Na svitku je psáno runami (skvěle je ovládá druid Tarlin)

Bohatství a sláva jsou věčné.
Pouze sny, které se nevyplní,
jsou jako plynoucí obláčky.

Zlodějka prohlašuje, že je to blbost a nakonec s VíBuchem tvrdí, že jsou prohozené řádky. Z pergamenu je cítit náhle příliv energie a text se mění. Nyní je tam psáno: Nikdy nejde dvakrát doleva! Což zaujalo zejména Nefritu.

Družina zkoumá později ty kamenné opice. Dávnými runami je na podstavcích psáno:

Otočím hlavu a vy můžete vkročit kam chcete.
Otočím ji znovu a vy tam shnijete zaživa.
Nemám obličej, ale mé vykotlané zuby jsou mé bytí i nebytí - kdo jsem?

VíBuch boduje. To je klíč!!!!

Opice se skřípěním odsunují a za nimi jsou temné vchody do skály.

BooIste se dělí na dvě skupinky. Jednu vede Víbuch a jednu Nefrita. Úzkými chodbami vedeni se nakonec zase sešli. Obě skupiny objevily docela dobře ukryté tajné dveře a za nimi dolů vedoucí schodiště.

Co teď?

II. - Sotva jsou, následují problémy

5. října 2009 v 22:22 | Velký Šéf (JM) |  Boo-Isté


Utábořili se na okraji šedých velikánů, ale brzy je probudil Derek slyšící v hloubi lesa bubny.

Spát se nebude.

Družina vyráží opatrně do temnoty mezi stromy. Po nějaké době přišly na Tarlina nějaké chmury či co a začal běhat po lese jako splašená kobyla. Alieen to tak nenechává a jde po něm. Docela úspěšně. Nakonec ho chytila a nacpala do svého vaku .

....

Pak proběhly nějaké divné události, o kterých barbarka byla schopna jen nesouvisle vykřikovat "houby", "houbičky".

Družina ostražitě ulehá ke spánku, hlídku má Derek. Cosi se přibližovalo, ale zahnal to. Létalo to.

Potom hlídku držela elfí dvojčata. Elis sestřelila obrovskou mouchu, která měla na krku několik náhrdelníků s drahými kameny. Bzučení družinu přivedlo ke skalnímu masivu s temnými otvory.

Svítá.

I. - Kdesi v dáli

5. října 2009 v 22:21 | Velký Šéf (JM) |  Boo-Isté


Zatím vám můžeme prozradit, že družina elfů Nefrity a dvojčat Elis Evangelin Elisabet a Alei von Elisabet , krolla Dereka, člověka Tarlina, barbarky Alien Lynette Clarisy von Nurviel Lann a kudúka Ví Bucha se seznámila na karnevalu ve vesnici Pětikopce. V

yslechli podivnou řeč jednoho starce o kudůckém městečku Valama a královské rodině. K mocnému Duiru - dubu v Lese je přivedla myšlenka sehnat kouzelné houby a vrátit jimi rozum Cihlence. Sestoupili po něm do Cornunovy říše - do Starého lesa, pomohli dívce Arian s ovcemi a míří do Stříbrného lesa.

Příběh Boo-Istů

5. října 2009 v 22:18 | Camzza |  Povídky

Nitky osudu se s každým dnem splétají v nepochopitelných cestách. Každý den se stane něco nového, něco neopakovatelného. Každý den má svůj vlastní příběh plný emocí, krásy a dobrodružství, jež do stránek historie píšeme my, lidé.

Den, kdy se začal psát tento příběh, byl více než výjimečný. Ony nevyzpytatelné nitky osudu svedly dohromady bludné duše poutníků, jež na svých spletitých cestách hledali něco nového. Něco, co jim ještě chybělo.

A tak si Elis Evangelin von Elizabeth, hrdá elfí hraničářka se svou sestrou, kouzelnicí Aleou, splnily sny o dobrodružství. Bylo to v den, kdy jejich cestu zkřížila Ví Buch, věhlasná kudůcká alchymistka, jejíž flakónky jsou možná reaktivní, ale ona sama dokáže vždy nalézt klid.

Nefrita, svědomitá zlodějka dodržující nepsaný zákon o kapsářství viděla v družině příležitost rozšířit si obzory. A jmění.

Zato Derek, ohromný kroll, viděl slibnou cestu plnou padlých nepřátel a s hrdinským pokřikem se přidal na cestu. A viděl správně.

Na co myslel Tarlin, to už se nikdo nedozví. Změnil své jméno, svou rasu již několikrát, ale jeho já stále doprovází družinu na všech cestách. Ať už vypadá jak chce.

Zato Fran, ačkoliv jeho potřeba v boji jej často nutí balancovat na hranici života a smrti, neustoupil před výzvou ani o krok. Je připravený se rvát dál, ať to bude mít jakoukoliv cenu.

Nexia si v dětství prožila opravdové drama. Ale bolesti se hojí a ze zhojené bolesti se stává zbraň. Nyní je stínem, který doprovází světlo družiny a umožňuje jim pohybovat se na výslunní.

A co Alieen Lynette Clarisa von Nurviel Lann? Barbarka nosící jméno po třech slavných hrdinkách (Clarisa je největší z nich a osobně ji znám), avšak osobnost si utvořila zcela nezávisle na nich. A zcela mimo mísu.

A tak Tryska, Červenka, Potápka, Sitta, Chňap, Pišťucha, Fráňa, Kachna a má maličkost dali dohromady příběh, který se vyrovná všem ostatním legendám světa.

Protože něco tak ujetého opravdu můžou vymyslet jen oni.

A Velký Šéf.


Ponořte se s nimi do vyprávění, které ovlivnilo osudy tisíců bytostí, aniž by to hrdinové kdy zamýšleli.
Nechte se strhnout s nimi. Možná poznáte, že nic není tak, jak se zdá být.



I. HOUBY PRO CIHLENKU




Ethai ne Ane Aladar

4. října 2009 v 20:51 | Camzza |  Písničky (Sharen)

Ethai ne Ane Aladar

(Vítá tě Klenba Stromů)





Lun aduina, elaìe (našlapuj tiše, poutníku)
Pod modrou oblohou
kde stromy vítají výše
Pod modrou oblohou
našlapuj tiše.
Koberec listů a stíny stromů
šelest větu čeří klid
Koberec listů a stíny stromů
chrání navždy sličný lid

Onulai etna, elaìe (pozvedni hlavu, poutníku)

Třpyt vodní hladiny
zrozené z deště a hromů
Třpyt vodní hladiny
zrcadlí hávy stromů
V chrámu větví světa
na kobercích vřesu
V chrámu větví světa
se pokloníš lesu

Jaj :-D

4. října 2009 v 13:10 | Camzza |  Tvorba
Jaj.

Jaj Jaj.

Jaj?
Jaj. Jaj jaj jaj.

Jaj.

Jaj?
Jaj!Jaj!Jaj!

  • Jaj.

Ajajaj!


Díl I. - Ohraná sloka

4. října 2009 v 12:31 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Tiše moře hučí,
jen vlny myjí břeh,
krčma rejem zvučí,
všude je shon a spěch.
Bard na útesu stojí,
strun loutny rozezní,
vyhlíží loď svoji,
vyhlíží mnoho dní.

"Hraješ hrozně," oznámil mu Elijot po pravdě. Valden se zamračil a položil ruku na loutnu.

"Tys nehrál o moc líp, když jsi to držel poprvé, Elijo," odsekl uraženě. Elijot se jen spiklenecky ušklíbl.

"No jak myslíš, Rorýsi," usmál se sladce. Valden Rorýs rozmrzele břinkl do strun. Ten uštěpačný bastard měl pravdu. Není v něm ani špetka hudebního talentu.

"Vezmi si ten krám," zavrčel a strčil nástroj svému příteli do klína. Elijot uchopil loutnu do náruče a obratnými prsty na ni vydrnkával jemné tóny.

"Nic pro tvé neobratné prstíky, Valde," zasmál se zvonivě hudba zesílila, "nemáš cit pro umění."
"Jen si koleduj, ptáčku zpěváčku," oplatil mu to přátelsky Valden a rukama se opřel o zem.

Sledoval, jak Elijot vyhrává na loutnu všelijaké melodie z různých koutů světa. Moře šumělo do rytmu, jen kvílení racků přerušovalo harmonii tónů. Valden naslouchal zvukům loutny a
myšlenkami se pomalu ztrácel na nekonečném moři. Díky tomu přeslechl část nové písně, kterou si Elijot začal notovat.

"…Za obzorem, kam hledí,
tam v kraji vzdáleném,
stojí muž na přídi
a hledá svoji zem.
Dávno už v moře vyplul
a stále míří vpřed,
by dlouhou cestou proslul,
teď chce se vrátit zpět."

Valdenovi stačilo jen několik slov.

"Už zase!" vykřikl a přiložil si dlaně na uši, "proč to hraješ pořád dokola?"

"Copak tobě se nelíbí?" podivil se Elijot a na okamžik hraní přerušil.

"Líbila by se mi, kdybych ji neslýchal každý večer!" úpěl Valden a propaloval pohledem Elijotovu ruku, jež se komíhala nebezpečně blízko strun.

"Vždyť je to úžasná legenda," namítl Elijot ublíženě.

"Je to blud. Výmysl užralých námořníků. Aby strašili malé kluky na palubě," prohlásil Rorýs umíněným tónem. Elijot se zachmuřeně posadil zpět na skálu a nástroj odložil vedle nich.
"Tys ji možná slyšel zpívat někde u opilců v Torveru, ale já na téhle vyrůstal."

"A jde to vidět," pousmál se Valden, "vždyť každý ráno toužebně vyhlížíš jakékoliv černé plavidlo a já za tebe musím nakládat všechny ty bedny."

"To není pravda," ohradil se Elijot, ale v jeho tváři bylo poznat, že nad Valdenovými slovy
přemýšlí. Po pravdě řečeno, každou noc usínal s nadějí a snem o tajemné lodi. Stejně tak jako věděl, že Rorýs je na tom podobně.

"A navíc - nekecej, že ty tu písničku neznáš přinejmenším taky nazpaměť," nadhodil. Valden se ušklíbl.

"Samozřejmě že znám! Bušíš mi ji do hlavy už sedmý rok!"

"A tys vždycky zaujatě poslouchal aby ses o ní dozvěděl víc," naléhal mladík.

"Kecy."

"Ani náhodou. Slyšel jsem, jak se o tom bavíš s krčmářem u Javorovýho sudu."

"Vždyť ten byl na mol! Chtěl po mě, abych mu tu loď našel!"

"Ale tys souhlasil."

"Teprve potom, co jsem mu na tu šílenost kývl, se nechal odnést do postele," bránil se Valden.
Elijot se zasmál. "A já si říkal, proč jsi tam dneska se mnou nešel."

"To už radši budu na palubě s Rybákem, než abych se zpovídal hostinskému po opici," kývl jeho společník.

"S Rybákem by to vydržel každý. Vždyť je němej jak mrtvola!!"

"Jako ryba. Raději nemlátit hubou vůbec, než přes ni dostat," prohlásil Valden moudře. Elijot musel souhlasit.

"Ale stejně…" namátkou hrábl do strun, "tebe ta legenda taky bere."

Valden neodpověděl. Elijot jej podobnými narážkami dráždil už celá léta. Oba dva věděli, proč tomu tak je. Valden odmítal uvěřit čemukoliv, co jen o tom smyšleném příběhu slyšel. Zmizení, konec světa, všechno to jsou jen pohádky.

Nebo ne?

Snad si to všechno jen namlouval? Snad se snažil zapomenout? Ale ani ty čtyři roky nesmazaly bolestnou prázdnotu v jeho srdci. Pokaždé, když zaslechl jemnou melodii, útroby se mu svíraly potlačovaným žalem. Každá sebemenší zmínka o písni jen probouzela chmurné vzpomínky na to osudné ráno. Na ráno, kdy naposledy spatřil Belgara Vlaštovku.

"Tvůj brácha taky věděl svý," začal Elijot, jako kdyby tušil směr Valdenových myšlenek.

"Nech toho," zamručel Rorýs a uhnul pohledem stranou. Elijot svého přítele znal už velice dlouho. Věděl jak moc měl svého bratra rád. A jak moc jej zlomilo, když mu oznámili jeho zmizení. Valden tvrdil, že neví, co se s Belgarem stalo. Jednou se však v Torveru dost tvrdě opil a vyklopil
všechno. Elijot mu to dodnes nepřiznal. Tehdy se Rorýs válel po stole a celé hospodě vykládal, co se stalo jednoho rána před čtyřmi lety.

A Elijot si to nechával pro sebe.

"Už to bude skoro pět let," zamumlal tiše.

Valden nechal Elijota probírat jeho vlastní myšlenky a zahleděl se na obzor. Moře omývalo skalnaté útesy, na kterých oba muži seděli. Vlny oceánu se třpytily v ranním světle a na obzoru se rýsoval obrys Valu. Celý ostrov se rovnal sotva polovině svého souseda, Jižního Přístavu, avšak byl centrem bohémského života celých Bardorů. Největší město Torver se nazývalo Město dvou tváří. Ve dne ulice překypovaly životem, ochotou k práci a písničkami. V noci se písně změnily v řev opilých námořníků, kteří chodili do krčem hledat potěšení v alkoholu a neřestech.

Na horizontu se jako černé tečky rýsovaly plachty nákladních lodí, plujících po nejpoužívanější dopravní tepně - moři. Bardorských ostrovů bylo nejméně dvacet (těch, které stály za řeč a byly domovem alespoň pár stovek lidí) a mezi nimi nic než jen hluboký oceán. Okolní vody však neskrývaly žádné nebezpečí. Ať už to byly bouře nebo mořské nestvůry, všechno se stáhlo na sever k mrazovým pustinám a na jih hloub do moře. Cesta tak byla otevřená větším i menším lodím, které hledaly na ostrovech své štěstí. Valden pokládal za štěstí už to, že byl kapitánem jedné z nich. Ačkoliv velel jen posádce složené z upovídaného Elijota a němého Rybáka. Vzato kol kolem, ti dva se dokonale doplňovali.

"Elijote," zavelel přísným hlasem. Muž po jeho boku pochopil, že následuje důstojnický rozkaz.

"Ano, kapitáne?"

"Proč jsi mi, zatraceně, neřekl, že musíme odvézt víno to Torveru?"

Elijot nechápavě pohlédl dolů z útesu. Pod nimi se v zátoce rozprostíralo široké pásmo přístavu, které se jen hemžilo lidmi. U osamělého mola mezi několika loděmi se kolébala malá plachetnice. Před ní stály v řadě velikánské bedny, které očividně čekaly na uložení.

"To že jsem neudělal, kapitáne?" zatvářil se Elijot upřímně překvapeně.

"Kolikrát ti mám říkat, ty dutá hlavo, že pokud neuděláme co máme, žádný výlety nebudou?!" okřikl jej Valden a bleskem vyskočil na nohy. Elijot, stále ještě překvapený svým selháním popadl loutnu a bez meškání následoval kapitána po úbočí dolů.

Díl II. - Hodně a nic

4. října 2009 v 12:28 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Jaegad, největší přístav na… hm, no dobře, na Jižním Přístavu již touto nekřesťansky časnou dobou překypoval životem. Valden se proplétal mezi nosiči, ve snaze neposhazovat co nejméně nevinných občanů. Elijot se mu hnal v patách, s chvatným: "Pardon! Pardon! Uhni!" si klestil cestu kupředu. Lidé se nejprve ohrazovali, ale poté raději spěšně uhýbali z cesty. Lepší ponechat si nějakou tu nadávku pro sebe, než skončit pod nohama někoho jiného.

S dupáním vběhli na jedno z osamělých mol. Dřevěná prkna tiše skřípala pod vahou dvou mužů, kteří klusali směrem k několika uvázaným plachetnicím. Cestu lemovaly četné bedny pokryté rybářskou sítí. Při pohledu na ně se Elijot cítil nesvůj.

"Rybáku!" zavolal Valden ostře, "proč jsi ještě nenaložil ty bedny?"

"A že jich tu je!" dodal Elijot nahlas. Rorýs se k němu obrátil se zachmuřeným pohledem.

"Rybák je v tom nevině. Že jsme ještě nevypluli je tvoje chyba. "

"Ano, kapitáne!" zasalutoval Elijot, "já ji hned napravím, pane!"

Valden se nestačil divit drzosti svého přítele, když se Elijot jednou nohou postavil na okraj lodi a zařval: "Tak hejbni kostrou, mořská kryso! Ať už je to na palubě!"

Malá lodička se zakývala a zpoza plachty vyšla shrbená němá postava. Rybák byl více než o hlavu vyšší než jeho nadřízení, ale měl až příliš pokornou povahu. Beze slova minul načepýřeného Elijota a vystoupil na molo. Prkna tiše zaskřípala pod jeho vahou.

"Nalož tohle," dostal ze sebe Valden nepřítomně a stále užasle zíral na sebevědomého Elijota. Ten byl očividně více než spokojený sám se sebou.

"Ty se taky koukej pohnout!" okřikl Elijota Rorýs a jemně jej strčil do zad. Elijot zavrávoral a div
že nepřepadl do špinavé vody pod ním.

"Neeeh," vyjekl a uskočil. Valden se jen smál. Elijot je sice výtečný námořník, ale k smrti nenávidí špínu. Obzvláště, když do ní spadne.

"Mazej!" zasmál se Rorýs, popadl jej za límec a strčil k bednám. Elijot cosi nespokojeně zabručel a s funěním nadzvedl jednu z nich. Valden spokojeně pozoroval, jak se klátivě přesunuje i s nákladem po úzkém prkně na palubu. Našlapoval téměř po špičkách, aby náhodou neklopýtl a nespadl to toho humusu pod ním.

"Nalož je hlavně na záď," dodal, když zahlédl Rybáka, jež tahal snad už sedmou bednu. Vysoký muž se tvářil, jako kdyby nic neslyšel, avšak odnášel bedny podle rozkazu. Valden s Elijotem často přemýšleli, proč se hrdý farethian s čokoládovou kůží prostě nesebere, nezatluče je oba do země a neodejde. Snad je na to příliš mírný. Nebo je rád za to každodenní týrání. Na ostatních lodích by se měl mnohem hůř.

Valden smotal síť, kterou byly převázány všechny bedny a hodil ji na palubu. Sám přeskočil přes okraj a mávl rukou na Elijota.

"Ať to udělá Rybák!" kvíkl tiše Elijot. Rorýs obrátil oči v sloup.

"Copak se měníš v holku, Elijote? V životě jsi z lodi nespadl, proč bys měl, u všech vichrů, teď?"
Elijot si prohrábl vlasy a se zmučeným výrazem přeskočil zpátky na molo. Valden zakroutil hlavou. Všichni se dneska zbláznili. Možná si neměli před časem užívat tolik brachejí. Ty houby opravdu lezly na mozek každému. Z hromotluka udělaly ochočeného pudla, ze světlovlasého námořníka křehkou slečinku. Jak asi dopadne Rorýs? Jako podivínský, paranoidní chlap, který věří na tu pitomou legendu?

Paluba se zakomíhala, když Elijot odstrčil loď od břehu a smotal lano. Valden se probral ze zasnění. Přešel k malému kormidlu, aby pomocí manévrování vymotal plavidlo z přístavu. Vítr vál mírně do protisměru a Elijot chvatně napínal plachty, aby alespoň nejeli pozpátku. Rybák urovnal poslední bedny a převázal je lanem.

"Hej, Rybáku!" zavolal Elijot, urputně se snaže natáhnout jednu z plachet, "pojď mi pomoct!"
Rybák němě dokončil svou práci a přistoupil k Elijotovi. Medvědími tlapami uchopil pevné lano a brzy se již plachta napínala po směru větru a hnala malou kogu kupředu.

"Díky, jsi fajn chlápek," usmál se Elijot a nechal Rybáka, aby se staral o plachty. Sám vystoupil po malých schůdkách na záď. Do tváří mu příjemně šlehal mořský vzduch povoněný solí. Miloval otevřené moře. Nenáviděl špinavou vodu. Vážil si, že jej Valden nechává plout na své lodi a ještě víc jej těšilo, že si může rýpat do němého hromotluka.

"Všechno hotovo, kapitáne!" zasalutoval Elijot. Rorýs jen něco zamumlal a pootočil kormidlem. Příď lodi se zařízla do vodní hladiny a razila si cestu z přístavu. Elijot se posadil vedle Valdena a sledoval, jak Rybák za něj napíná všechny lana. Tomu říkal život.

"Neměl bys jej nechávat takhle dřít, Elijote," pokáral jej náhle Valden, jako kdyby se probral ze snu.

"Hmm…" zabručel mladík a odvrátil se. Tohle už mu říkal mnohokrát. A hádejte, jestli s tím něco udělal, "jistě, kapitáne."

Díl III. - Vzhůru za perutěmi!

4. října 2009 v 12:26 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Osamělá Peruť napjala bílé plachty a vplula na širé moře. Kolem dokola šuměly vlny a kvíleli vodní ptáci, doprovázejíce lodě na jejich pouti. Elijot nadšeně vystavoval tvář jemnému slanému ovzduší, když jej vyrušil Rorýsův hlas.

"Chop se kormidla, brachu. Ať si taky trochu zapracuješ."

Elijot zasténal, ale poslechl. Pod rukama jej zastudilo leštěné dřevo jejich malého kormidla. Rád řídil loď. Člověk několika malými pohyby dokázal celé plavidlo vést po mořských cestách tam, kam si sám přál. Co víc by mohl prostý námořník chtít? Snad jen - pozvedl hlavu k obzoru - snad jen vznést do světa trochu více legend...

Vrhl pohled na svou loutnu. Ale ne. Teď by měl raději plnit rozkaz a navést loď do Torveru. Skládat písně může jindy.

A nakonec… vždyť opravdová legenda je jen jedna…

"Ptáci nebe brázdí
a chutě zpívají,
to, co bylo za zdí
raději nepoznají.
Však bard tu stráží stále,
na svou loď vzpomíná,
když loutnu, strunu krále
pokládá do klína."

Valden vytáhl z brašny kousek slanečka s chlebem, aby se přinutil nevnímat protivný zpěv. Elijotovi při pohledu na něj vyschlo v krku. Od večera už v sobě neměl žádné dobré pití. V Torveru to musí ihned napravit.

Rorýs se postavil k zábradlí lodi a očima stejně modrýma a hlubokýma jako samotný oceán přehlížel okolní vody. Ledabyle mávl na další loď, která je míjela. Námořníci si většinou spíše konkurují, než že se přátelí, přesto pozdrav znamená jakési gesto "neutrality."

"Ztichněte, potvory," zabručel si pro sebe a rukama plašil přilétnuvší racky. Ptáci kroužili po pravidelných osách, jejímž středem byl Valdenův chleba se slanečkem. Rorýs se do pochoutky zakousl, druhou rukou odháněl kvílící hejno.

"Roztrhejte ho na kusy!" volal za nimi nadšeně Elijot a jemně pohnul kormidlem. Loď se maličko naklonila. Valden na zlomek vteřiny ztratil rovnováhu a zaklonil se. Slaneček mu z chleba sklouzl dolů a s plesknutím dopadl na palubu. Svezl se po nakloněné přídi až dolů a zarazil se o zábradlí.
"U všeho ráhnoví," zaklel Rorýs tiše a natáhl se pro rybu. S odporem si prohlédl velikou vrstvu špíny, která ulpěla na vlhkém povrchu slanečka.

"To je hnus," zabručel, "tu máte, pijavice!"

Slaneček opsal ve vzduchu veliký oblouk a přistál někde daleko na mořské hladině. V zápětí se na něj vrhlo hejno hladových racků a doslova jej rozcupovalo na kousky. Valden nakrčil nos a utřel si zamaštěnou ruku do kalhot.

"Právě jsi mi zlikvidoval můj oběd, Elijote!" zavolal dopáleně. Od kormidla se ozval jen upřímný smích.

"Nikoliv, příteli! Zachránil jsem ti život!" Elijot vyrovnal loď a pootočil ji na sever, "Lepší přijít o oběd, než se jím stát!"

"Lepší bude, když už si konečně jednou dáš tu práci a umyješ palubu, jak jsme ti říkal alespoň stokrát!" okřikl ho Rorýs a posadil se na jeden ze sudů. Hladina oceánu byla klidná, vítr mírný a jejich plavba se neměla s čím potýkat. Na obzoru se kvapem blížila rozlehlá zalesněná pevnina.
Křik racků se ztišil. Valden zvedl hlavu a zadíval se na nekonečně modré nebe. Nádherný den.
Náhle mu nad hlavou přeletěl nějaký malý černý ptáček. Obvykle by mu rorýs nevěnoval
pozornost, ale povědomý pískot jej přinutil vstát. Rozhlížel se kolem sebe, ve snaze zahlédnout tvora, který mu před okamžikem prosvištěl nad hlavou.

"Co tam máš, kapitáne?"

"Vlaštovka," hlesl Valden a udiveně sledoval malého tvorečka, který ohromnou rychlostí kroužil kolem hlavní stěžně.

"Tss…" zavrtěl hlavou Elijot a dál si hleděl kormidla.

Rorýs však zdaleka tak lhostejný nebyl. Vlaštovku viděl na Bardorských ostrovech naposledy… nu, už tomu bude téměř… pět let?

Srdce mu poskočilo vzrušením. Je to snad sen? Nebo nějaký signál? Pomalu přešel podél plachet a upřeně sledoval kroužícího ptáčka. To nemůže být náhoda…

"Belgare?" zavolal váhavě. Tvoreček se choval, jako když neslyší. Valden to zkusil znovu.

"Co blázníš, Valdene?" zavolal na něj Elijot. V tu chvíli černý ptáček změnil směr letu, prosmýkl se kolem lanoví a zamířil kamsi na severozápad. Rorýs chvíli sledoval černou tečku na obloze a srdce mu divoce bušilo.

Ne. Tohle není náhoda.

"Elijote, pusť mě k tomu!" zavelel, zatímco dlouhými skoky vybíhal na záď. Elijot pustil kormidlo a zvedl ruce; Rorýs k němu okamžitě doběhl, divoce hmátl po úchytech a zabral. Celá loď se vychýlila z kurzu a zamířila ve stopách ulétnuvší vlaštovky.

"Co blbneš? Kam jedeš?" opakoval Elijot a nechápavě sledoval, jak se obrysy Torveru vzdalují.
"Jedeme za ní," vyhrkl Valden jako smyslu zbavený. Tudy určitě letěla. Musíme tam jít. Musíme. Určitě tam někde je!

"To myslíš vážně?" Elijot přistoupil ke kormidlu a snažil se svého přítele odstrčit, "čert ví, kam letí!"

Rorýs neposlouchal, jemnými pohyby vedl Osamělou peruť skrz oceánské vody, veden téměř nezřetelným obrysem na horizontu. Elijot zavrtěl hlavou.

"Zešílel jsi, Valdene?" okřikl jej prudce. Rorýs na něj upřel nepřítomný pohled. "Je to jen pitomej pták, takových jsou tu tisíce! Přece se za ní nevrhneš kamkoliv, zvlášť když máme na starosti úplně jiný věci! Lepší si vydělat na loď, než přijít o ni i o život!"

Valden se obrátil zpátky a s nadějí hledal vlaštovku na obloze. Avšak už neviděl nic, jen nekonečnou modř čistého nebe. Povzdechl si a sklopil oči. Pustil se kormidla, jehož se Elijot okamžitě chopil, a zklamaně se odšoural zpět na palubu.

"Já vím, že chceš bráchu zpátky, Valdene," ozval se Elijot tiše, "ale tohle prostě není možný."

"Asi ano," zašeptal přiškrceně Rorýs. Posadil se na zábradlí a sklesle pozoroval vlnky na modravé hladině oceánu. Tolik si přál jej najít. Tolik si přál něco udělat. Tolik si přál, aby nebyl tak bezmocný. Co je lepší? Snít a jít za sny, nebo snít a topit se v žalu?

Muž na přídi hledí,
však nemůže pryč jít,
slíbil staré lodi
na kraj světa doplavit.
Plachty jsou stále vzhůru,
vítr ji pohání,
sen na noční můru
potichu promění.

Díl IV. - Legendární město

4. října 2009 v 12:23 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Bylo kolem odpolední hodiny, když konečně dorazili do Torveru. Uvázali loď u jednoho menšího mola a věnovali pár šupů hlídačovi, aby občas zjistil, jestli je stále na svém místě.

Elijot se spokojeně protáhl. Torver. Špinavý, zatuchlý, plný hříchu a pití. Nejúžasnější město na světě.

"Elijote!" probral ho káravý hlas Rorýse, který stál za jeho zády a mračil se na celé kolo. Elijotova nálada rychle poklesla. Od té doby, co Valdenovi zakázal plavit se za vlaštovkou, byl kapitán nesnesitelný.

"Anó?" protáhl líně a otočil se. Rorýs si jej změřil nesouhlasným pohledem.

"Koukej hejbnout kostrou a postarat se, aby byly všechny bedny ven z lodi! Jdu sehnat odvoz!"

"Jistě, kapitáne," odpověděl Elijot ledabyle a přehnaně zasalutoval. Valden se tvářil, že nic neviděl. Překročil několik krabic a vydal se ulicí do středu města.

Čím více se blížil k náměstí, tím byly ulice rušnější. Nejrůznější davy lidí protékaly mezi úzkými uličkami jako velká voda, poněvadž většinu z nich tvořili námořníci, potřební zde i onde. Ani Rorýs neměl tolik času, kolik by chtěl. Po náhlé změně kurzu se jim v nakládacím prostoru rozhoupaly bedny, a vínu v nich trvalo, než se ustálilo. Valden se za tohle selhání styděl. Nyní si to pokusí vynahradit tím, že udělá svou práci.

Zahnul do vedlejší uličky, kde bylo kupodivu celkem prázdno. V mořském větru prosyceném smradem ryb se komíhal vývěsní štít jednoho z vinných sklípků. Zpoza dveří se ozývaly jen tlumené zvuky úderů. Rorýs si povzdechl. Pokud bude mít štěstí, zábava se ještě pořádně nerozjela.

Vstoupil dovnitř. Okamžitě jej do chřípí udeřil silný zápach alkoholu, který kolem stolů koloval rychlostí těch nejlehčích triér. Valden se opatrně vyhýbal stolům, kde hosté už značně brunátněli, a i přesto mu neušlo pár opileckých poznámek na jeho adresu. V koutě nějaký muž tloukl o stůl hlavou někoho jiného. Narážení lebky do dřeva způsobovalo tlumené bušivé zvuky, které narušovaly jinak velmi hlasitý hovor.

Rorýs to všechno znechuceně míjel. Ne, že by neholdoval alkoholu, ale co je moc, to je moc. Pokusil se neuhnout pohledem na dívku, která postávala u zdi a potměšile se na něj usmívala. Valden tyto ženy dobře znal. Přenášely ještě víc nemocí, než pouliční psi. Přesto se našly přes noc desítky mužů, kteří byli ochotní jim za nakažení zaplatit. Pravda - kdyby si měl člověk takhle užívat vždycky, kdyby měl dostat rýmu…

"Koho nám moře vyvrhlo na břeh?" zahromoval krčmář, který stál za širokým pultem a zavdával si z pořádné lahve rumu. Valden jen neochotně přistoupil a zahleděl se hospodskému do tváře. Z kamenných rysů jasně vyčetl, že tu není příliš vítaný. I když za to tak docela nemohl.

"Už jsi viděl moji novou ozdobu, Rorýsi?" ušklíbl se hospodský a pohledem naznačil nad sebe. Valden jen neochotně zvedl hlavu. Na trámu pod stropem visel veliký obraz, ověnčený jakýmisi kýčovitými barevnými řetězy. Znázorňoval velikou černou loď se zlatým lemováním. Její plachty se vzdouvaly v divokém větru, skrz stříkající vodu jasně zářila kresba černých křídel. Rorýs tu loď znal již více než důvěrně. Proč ho to musí všude pronásledovat? Copak není na světě dost podivných lodí? Copak už se kvůli ní nenatrápil dost? Kolik lidí jako on připravila o jejich blízké? Copak nebude dne, kdy si nebude muset připomenout jméno Mareita?

Tolik si přál poznat,
až na kraj světa jít,
kéž by mohl dostat
šanci na ní plavit.
Mareita, loď dávná,
co vlastní vůli má,
jen srdce dobrá, správná
kam chtějí, posílá.

Náhle si povšiml předmětu, který byl přibitý nad obrazem. Srdce se mu sevřelo lítostí. Z velikého hřebu viselo bezvládné tělo malého černého ptáčka. Přes tělo měla přehozený pohřební věnec ze shnilých květů a na něm stuhu: Belgar.

Vzpomínky se mu v hlavě přetočily pět let zpátky. Stál na stejném místě jako předtím, krčil se za jedním sloupem a pozoroval rozmluvu mezi krčmářem a svým bratrem.

"Zaplatil jsem ti víno, Belgare. Ne ten sajrajt, co jsi dovezl!" řval zrovna krčmář. Belgar Vlaštovka - vysoký mohutný muž s černými vlasy a pronikavým pohledem tehdy neřekl ani slovo. Valden ani nepostřehl jeho pěst velikou jako hlavice kladiva. Která se vymrštila vpřed a srazila hospodského k zemi. Krčmář se převalil přes vlastní pult a pokácel několik zásob rumu. Rorýs si živě vzpomněl na slova svého bratra. Belgar se nahnul nad krčmáře a jednou rukou jej zvedl na nohy.

"Za týden přivezu další."

Hospodský se nezmohl na jediné slovo. Belgar s ním nedbale hodil o zem, sebral Valdena a společně odešli.

A takhle se krčmář mstí.

Valdenovi vyschlo v krku. V srdci ho zastudil osten žalu, v mysli však vybuchl hněv. Ten… ten zkurvysyn hanobí jméno jeho bratra! Tolikrát již Belgara ošidil, tolikráte se mu vysmíval, ale Vlaštovka zůstával vždy klidný a spřízněný. Jen ten večer, ten večer kdy směl Rorýs doprovázet bratra k výčepu se Vlaštovka doopravdy rozhněval. Od té doby nejsou v hospodě U Vzduté plachty vítáni. Nemají však na vybranou - majitel jejich lodi si přeje, aby sloužili krčmáři téhle knajpy, i když krčmář chce pravý opak.

"Hezký, co? Přemýšlím, že k tomu ještě přidám Rorýse…"

Rorýs práskl pěstmi o stůl. Ruce se mu třásly vztekem.

"Potřebuji vůz," procedil tiše. Pohledem se vpíjel do odulé tváře krčmáře a snažil se přemoci nutkání vymlátit z něj duši.

"A co potom, chlapečku?" hospodský si přihnul z poloprázdné lahve a upřel na Valdena zažloutlé oči, "copak mi chceš udělat."

"Neptej se," zavrčel Valden, "jenom mi dej ten vůz."

Díl V. - Obchodniká horlivost

4. října 2009 v 12:20 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
O několik chvil později scházel Rorýs ulicí směrem, k dokům. Nepřítomně popleskal po nozdrách vyhublého osla, který s funěním vlekl prázdný vůz za sebou. Valden se zvířaty soucítil. Snad najde na lodi něco, čím bude moci tomuhle chudáčkovi přilepšit.

Sevřel ruku v pěst a pozorně si ji prohlédl. Zhluboka se nadechl. Už dlouho nebyl tahle vytočený. Lidé jeho vznětlivou povahu znali, proto se jej málokdy pokoušeli provokovat. Možná stále žili v přesvědčení, že mladší bratr Belgara Vlaštovky je jen méně klidný, jinak stejně nebezpečný. Rorýsovi se z hrdla vydal téměř bolestný vzdech.

Kéž by byl alespoň zpola tak schopný, jako jeho bratr.

Kéž by tu Belgar byl.

Zataháním za uzdu zastavil svého osla. Pohledem přejížděl molo, kde měly být vyložené všechny krabice s vínem. Valden si nemohl pomoct - tohle zdaleka nebyl celý náklad, jež sebou vezli. Šumění vln nakrátko ustalo a nyní Rorýs zřetelně zaslechl drnkání loutny.

Pocit ukřivdění a žalu se v něm rozdmýchal v nový plamen hněvu. Ten lenoch Elijot! Jsou s ním jenom problémy!

"Elijote!" zařval Rorýs vztekle a vyskočil na molo. Jeho společník sedící za několika krabicemi sebou trhl, až jmu málem vypadla loutna z ruky. Když nad sebou viděl Valdena rudého vzteky, zbledl.

"A-ano kapitáne," vykoktal opatrně a postavil se. Rorýs se nad ním výhružně tyčil a jeho hlas se chvěl rozhořčením.

"Říkal jsem ti, že to všechno musí jí ven!" křikl Rorýs na Elijota," tak proč to ještě není?"

"To je všechno, kapitáne," Elijot natáhl ruce před sebe v bezděčném gestu obrany, "přísahám!"
Valden se na okamžik zarazil a vrhl pohled kolem. To nemůže být pravda. Přece nevezli jen takovou ubohou zásobu?

"Kde je ten zbytek?" pravil pomalu a ostře pohlédl na Elijota. Muž se mu před očima roztřásl.

"Já…já…" koktal Elijot. Rorýsova zamračená tvář jej vyváděla z míry, "nějaký chlápek tu šel s vozem… měl tam prázdno a pár věcí ho zaujalo… stejně toho vezeme hodně…"

"Kolik?" zaburácel Valden a udělal krok k Elijotovi, "kolik jsi mu toho dal?"

"Jen pár beden, opravdu," Elijot ustupoval po molu k dokům, "nabídl za ně mnohem lepší cenu…"
Zbytek slov zanikl v přidušeném výkřiku, když jej Rorýsova pěst srazila k zemi. Valden
omámeného Elijota uchopil za klopy a zařval mu přímo do obličeje.

"Měl jsi jen jeden příkaz! Jeden jednoduchý příkaz, ty pitomče! A ani to nejsi schopný splnit! Teď abych se sháněl po dalším! Co mi asi řeknou v hospodě, když přivezu o "pár" beden míň?"

Elijot měl oči rozšířené strachem. Rorýs s ním cloumal jako s kusem hadru, až bardova loutna hlasitě třískala o dřevěné molo. Valden téměř hořel vztekem nad jeho neschopností, nad svou neschopností, nad neschopností udělat něco správně. Aaaaah! Copak to nikdy neskončí?

Prudce mrštil Elijotem o zem. Mladík se sípavě nadechl vlhkého vzduchu a vyplivl z úst chlístanec krve. Valden si jej měřil znechuceným pohledem.

"Mazej to všechno naložit a odvézt," rozkázal mu třesoucím se hlasem. Elijot na něj vrhl ublížený pohled. Potom shrbil záda a odšoural se k vozu.

Rorýs se odvrátil. Už to tady bylo zase. Několikrát se zhluboka nadechl. Pocit hněvu byl nakrátko utišen, ale Valden necítil žádné zadostiučinění. Vylil si veškerý svůj vztek na jediném příteli, kterého měl. Povzdechl si. Lepší být věrný slouhou, než kapitánem, co neovládá svoje pocity.
Aniž by sledoval, zda Elijot koná svoji práci, vylezl na příď Osamělé peruti. Podlaha se pod ním příjemně pohupovala, už jenom ten pocit Valdena maličko uklidňoval. Postavil se k zábradlí a hleděl na širé moře.

Styděl se za sebe. Cítil se zostuzen a zahanben sám sebou, svou výbušností a nerozvážností. Co by asi řekl Belgar kdyby ho viděl? Belgar Vlaštovka, známý svým ledovým klidem a sebeovládáním? Byl by snad spokojen s tím, co jeho mladší bratr předvádí?

Vlnky se převalovaly jedna přes druhou a lehce komíhaly plachetnicí. Rorýs se nechával tím pohybem ukolébat, až v něm hněv nakonec dočista vyšuměl. Zahleděl se na nebe, pozoroval plující oblaka a přemítal, zdali je Valden Rorýs skutečně hoden následovat jméno svého bratra.
Podivné tichounké zavrzání jej vyrušilo ze snů. Vrhl tím směrem letmý pohled a dál se věnoval měnící se obloze. Potom ten zvuk zaslechl znovu. Valden opřel loket o zábradlí a obrátil se k liduprázdné palubě.

"Rybáku?" zavolal nahlas a rozhlédl se kolem. Zvuky vycházely odněkud zespod, ale nikdo na otázku neodpovídal. Valden na okamžik přemýšlel, jestli má cenu se tím detailem zabývat, ale potom pokrčil rameny a pomalým krokem následoval onen hluk. Vrzání jej přivedlo až k malým dveřím pod kapitánským můstkem. Valden neslyšně otevřel dveře sešel po schůdcích do podpalubí.

Uvnitř panovala hluboká tma. Rorýs nahmatal na stěně spínač a celou chodbu ozářilo blikavé světlo několika zářivých kamenů. Dřevěná ulička směřovala na dvě strany, širší část do nákladového prostoru, užší do obytné části.

Valden se zastavil a pozorně naslouchal. Podivné vrzání vycházelo z nějakého neurčeného místa vepředu u kajut.

"Rybáku?" zavolal Rorýs znovu a tiše se kradl chodbou vpřed. Záhadné zvuky se stále zesilovaly. Znělo to, jako kdyby se celá přední část lodi propadala. Kapitán maličko znejistěl a rukama se chytil stěn.

"Tak zatraceně, Rybáku," zavolal potřetí, "jestli jsi tam někde tak vylez ven, nebo alespoň zabouchej!"

Nic.

Valden se opatrně připlížil ke dveřím, odkud ruch vycházel. Tady spával právě Rybák, pokud zrovna nevysedával na palubě. Zpoza dveří se ozývalo ono pravidelné vrzání. Teprve nyní si Rorýs uvědomil, že zvuk je překrývaný ještě jiným. Znělo to jako pomalé odkapávání vody.

Kap. Kap.

Vstoupil dovnitř.

Díl VI. - Hodiny

4. října 2009 v 12:18 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Místnost byla celkem prázdná, až na chudou postel, stůl s šuplíkem a jakési pozůstatky skříně. Uvnitř převládalo šero, jen záře kamenů z chodeb malinko osvětlovala strohé prkenné zdi.

Kap.

Rorýse upoutalo několik předmětů, které ležely nedbale pohozené na stole. Někde zpod té hromady vycházely vrzavé i kapavé zvuky. Přistoupil blíž. Předměty na stole tvořily neurčitou změť, která se zdála naprosto nerozebratelná. Mezi tím vším harampádím se něco lehce třpytilo. Valden nejprve zatápal kolem sebe, aby našel zdroj světla, který by mohl být v onom předmětu zrcadlen, ale nenašel zhola nic. Záře ze stolu v něm probudila zvědavost. Co si to sem Rybák tahá za krámy?

Rorýs opatrně přikročil k zatuchlé dřevěné desce a rukama prohrábl hromádku před sebou. Skládala se z fůry rybářského a lodnického náčiní. Několik kovových předmětů tupě zacinkalo o podlahu.

Kap. Kap.

Jemně uchopil předmět do ruky a zvedl jej. V nažloutlém přísvitu mu na dlani ležely podivné přesýpací hodiny, zasazené do okřídleného stojanu z černého dřeva. K baňce byl připojen tenký zlatý řetízek, který svým pohupováním způsoboval vrzání desky stolu.

Kap.

Valden si prohlížel hodiny jako u vytržení. Místo písku se v nich přelévaly drobné kapičky vody. Padaly v přesných intervalech za sebou, přičemž každá z nich vydávala hlasitý šplouchavý zvuk. Kapalina v baňce zářila bledým, skoro až měsíčním světlem.* Rorýs podivné hodiny malinko naklonil. Voda v horní i dolní baňce vyrovnala hladinu se zemí, avšak neustále přetékala z jedné strany na druhou.

Kap. Kap.

Rorýs se usmál. Tak nádherné a přesné přesýpací hodiny dosud neviděl. Kapičky se přelévaly neustále týž směrem přesně odměřenými intervaly. Nikdy nebyl kratší, ani delší. Naklonil baňku na stranu a poté celé hodiny obrátil vzhůru nohama. Dlouhý zlatý řetízek jemně zachrastil o desku stolu.

Kap.

Neuvěřitelné. Valden upřeně zíral, jak se hodiny přelily z jedné strany na druhou úplně stejně jako předtím. Zkusil to znovu. Ať otáčel jak chtěl, hladinu vody v hodinách nebylo možné změnit. Stále měřily jeden a tentýž časový úsek. Panečku, pomyslel si, tak tohle je to nejúžasnější, co kdy hodináři vytvořili.

Všiml si, že ve spodní baňce je mnohem více vody, než v horní. Vypadá to, že se kapalina brzy přelije na druhou stranu. Potom by se dalo zjistit, jak dlouhou dobu vlastně měří. Rorýs s potěšením sledoval malé kapičky, které se jako perly jedna po druhé kutálely uzounkým hrdlem přesýpacích hodin dolů.

Kap. Kap.

Omotal zlatý řetízek kolem těla hodin a schoval vzácný předmět do torny. I přes kožené stěny bylo slyšet dopadání vodních kapek na hladinu. Výtečná časomíra, která vždy připomene, kolik je hodin.

Valden hrábl po desce stolu, v naději, že narazí na další zajímavý předmět. Prsty mu záhy přejely po jemném koženém obalu. Uchopil předmět do dlaně a vytáhl jej na světlo.

Kap.

Držel v ruce malý kožený deníček, omotaný obyčejným kusem provazu. Se zájmem jej otevřel a zalistoval. Stránky byly zažloutlé, hustě počmárané nečitelnými poznámkami a kresbami, které mu nic neříkaly. Pečlivě obracel list po listu, až kdesi uprostřed narazil na poměrně slušně napsanou báseň.

Přeletěl pohledem několik veršů a málem mrštil zápisníkem zpět o stůl. Proklatě! Zase ta zatracená legenda! Copak i Rybákovi popletla hlavu? Proč je toho najednou plný svět?
Zuřivě vyškubl první stranu s textem. Pod ní se nacházely ještě dvě další. Už už se chystal, že jim připraví stejný osud, když tu jej něco zaujalo. Mareita, jak se ona píseň jmenovala, měla jen pět slok. Tady jich bylo šest.

Kap.

Muž vzpomíná si na den,
kdy v zátoce ji zřel,
sám sebe proklíná jen,
že na palubu šel.
Našeptala mu ráje
a teď tiše zpívá,
že tam, u světa kraje,
se jen smrt ukrývá.

Tuhle část ještě v životě neslyšel. Co to má znamenat? Několikrát si ji přečetl za sebou. Opravdu, tato slova mu připadala naprosto neznámá. Snad ani Elijot tuhle verzi nikdy nezpíval. Obrátil stránku. Nebylo na ní nic, stejně jako na následujících. Zápisky zde končily.

Že by ji Elijot rozšířil? Rorýs se obezřetně rozhlédl kolem. Nikde nikdo. Několikrát deníček převrátil v ruce. Nepoznával jej. Možná to byl nějaký Elijotův zápisník. Ale co tedy dělá u Rybáka na stole? Ukradl jej snad?

Kap.

Valden si strčil deníček do brašny. Pokud potká Elijota, musí mu jej vrátit. Spěšně zahrnul hromadu na stole tak, jak má být a otočil se.

Kap.

Leknutím uskočil vzad a dunivě narazil do skříně. Před ním se tyčil mohutný stín Rybáka, jehož tmavé oči zářily ve tmě jako dva majáky. Valden se rychle vzpamatoval a ustoupil o několik kroků vzad. Rybákovy pěsti a nezměrná síla nahnaly strach každému. Bylo jen otázkou času, kdy obojí využije.

Muž však jen tiše postával a upřeně sledoval Rorýse. Paže držel volně svěšené kolem těla, bez náznaku jakékoliv agresivity.

Kap.

"Eh, Rybáku," dostal ze sebe Valden roztřeseně a otřel si krůpěje pot z čela, "už je všechno víno, hmm, naložené?"

Chvíli bylo ticho. Potom se stín nakrátko pohnul. Vypadalo to jako pokývnutí. Rorýsovi pomalu opadávaly kameny ze srdce.

Kap.

"Dobrá," pravil spěšně, aby zamaskoval žbluňkavý zvuk ve své torně, "půjdu nahoru a zkontroluji to."

Ani nečekal na Rybákovu odpověď, spěšně se kolem něj prosmýkl a vyšel zpět na palubu. Venku už převládala tma. Valden se naklonil, aby lépe viděl na molo. Podle všeho už byly zásoby vína odvezené, ale Elijot ani vůz tu nikde nebyl. Rorýs si povzdychl. A je to tu zase. Teď aby hledal Elijota po všech hospodách a táhl ho zpátky na loď.


Díl VII. - Ať to vezme ďas!

4. října 2009 v 12:16 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Na obloze zářily hvězdy, z části zakryté nízkými mračny. Zanedlouho vyjde Kalm, měsíc, jež zahalí ulice do přízračného, bledého světla. Valden se rozhlédl. Přístav zel téměř prázdnotou, jen tu a tam se hlasitě bavila posádka lodi, nebo zpíval nějaký ožrala. Když se zahleděl mezi ulice, spatřil jen záclonu šedi, zpoza které se ozývaly zvuky nočních radovánek. Temná tvář Torveru právě obrátila ke světu svou pravou tvář.

Kap.

Rorýs se přehoupl přes okraj lodi a dopadl na něco dutého a plochého. Předmět vydal drnčivý zvuk, až Valden nadskočil. Podíval se pod nohy. Na prknech ležela v osamění Elijotova loutna.
Není snad nemocný, že už si ji ani nevezme s sebou? otázal se Valden sám sebe a nástroj zvedl. Loutna vypadala téměř nepoškozeně. Uchopil kožený popruh a přehodil si ji přes rameno. Dnes Elijotovi ukřivdil. Zaslouží si taky trochu pozornosti.

Kap.

Stěny domů osvětlovala načervenalá záře plápolající za okny hospod. Doslova na každém rohu se ozýval opilecký řev a tu a tam byl někdo prohozen skrz dveře ven. Rorýs se těmto letícím nešťastníkům obezřetně vyhýbal. Po dláždění se váleli námořníci, mátožně přecházeli sem a tam, s opileckou rozverností kopali ty, co už stačili upadnout do mdlob. Ve stínech ulic postávaly spoře oděné slečny. Všechny ho častovaly sladkými úsměvy. Valden se jich bál jako démon Víry, proto přidal do kroku. Tyhle harpyje byly schopné z vás odrat zlato i kůži a to vše za jednu jedinou noc. Při tom pomyšlení se otřásl. Znovu už to zažít nechtěl.

Kap. Kap.

Šplouchavý zvuk naprosto zanikal ve všeobecném veselí. Ani Rorýs jej nijak zvlášť nevnímal. Zahnul za roh další ulice, aby se nemusel postavit do cesty škytajícímu muži, který právě cosi usilovně vysvětloval vývěsnímu štítu kovárny. Sešel po schůdkách, zabočil vlevo a zastavil se.

Kap.

Z oken Mořského Ďasa se linul silný zápach alkoholu, doprovázený neartikulovanými výkřiky. Valden se nejistě zahleděl na seškrábanou vývěsku. O téhle hospodě Elijot s oblibou hovořil. Rorýs nahlédl okýnkem dovnitř a nakrčil nos. Jeho přítel měl zálibu v těch nejpodivnějších knajpách, které se dají najít na celém Valu. Inu, nedá se nic dělat.

Kap. Kap.

Opatrně otevřel dveře a vstoupil do prostorné místnosti. Okamžitě jej zasáhly všechny odéry, které tou dobou kolovaly po celé hospodě. Nad výčepem se zvedala oblaka neurčitého kouře. Valden si na takové prostředí zvykl, často v něm pobýval dlouho do noci. Ale tohle bylo k
nevydržení.

Kap.

Snažil se tvářit co nejnenápadněji a pokoušel se mezi desítkami brunátných tváří najít svého přítele. Mezitím se strhly asi tři rvačky, přičemž bušivý rámus přehlušoval hlasitý hovor u jednotlivých stolů. Tyhle bitky se odehrávaly naprosto běžně, několikrát za večer. Dnes se rozjely v plném proudu.

A další byla přímo na spadnutí.

Kap.

Rorýsovi klesla nálada na bod mrazu. Měl tušit, že ho zase bude tahat z maléru. Sundal si z ramene loutnu a zastavil se.

Elijot se krčil u jednoho ze stolů, ale téměř jej nebylo vidět přes hradbu statných hromotluků, kteří ho obklíčili ze všech stran. Jejich zjizvené, zločinecké obličeje se Valdenovi zdály povědomé. Náhle uprostřed chumlu zahlédl rubínový záblesk.

Tohle mu ještě tak chybělo.

Kap.

Opatrně popošel kousek blíž, aby zachytil útržky rozhovoru. Podle všeho byl Elijot zase v pěkné rejži. V té se koneckonců ocitne každý, kdo by se chtěl hádat s kapitánem Rudé oko.

"Můj mladý příteli," ozval se syčivý hlas. Povědomý hlas. Rorýs se naklonil přes stůl. Pod napřaženou paží jednoho z hrdlořezů zahlédl malou plešatou postavu Rudého oka. Stál zády k němu a hrozivě se nakláněl nad Elijotem.

Kap.

"Přísahám! Snažil jsem se to zdržet, ale nešlo to…"

"Už podruhé jsi nesplnil tak jednoduchou věc…"

"Ale já…"

Valden stiskl rty, aby potlačil hněvivý výkřik, když Rudé oko s prásknutím přetáhl Elijota bičem. Mladíkovi se na bezchybné tváři objevil dlouhý krvavý šrám. Vyjekl bolestí a přepadl přes židli na tvrdou podlahu. Plešatý muž mu k němu pomaličku přistoupil.

"Chtěli jsme jen jedu věc. Nic víc," pravil sametově.

"Nestihl jsem…" Elijot se pokoušel ohradit., ale když viděl napřahující se ruku, zmlkl. Rudé oko se usmál.

Kap.

"Ne každý dostane druhou šanci, Elijote," kapitánův úlisný tón vzbudil ve Valdenovi nový záchvěv hněvu. To je nečestné! Takhle zacházet s bezbranným mužem… Tohle už nesmí pokračovat!
"A Pán moří nepotřebuje služebníky, jež neplní své úkoly…"

Rorýs zatínal pěsti, až mu zbělely klouby. Slova Rudého oka jej však na okamžik zmátla. Tají snad Elijot něco?

"Slíbil jsem že za tři dny…"

"To je pozdě!" vyštěkl Rudé oko a praštil Elijota do zraněné tváře,. Ubohému bardovi se v očích zaleskly slzy. "Nikdo nenechává Pána moří jen tak čekat!"

Kap. Kap.

Valden se zachmuřil. Už o Pánovi moří slyšel. Podle všeho je to strašlivý parchant, prvotřídní podvodník a muž, jehož je radno se bát.

Ale vztek, který mu proudil v žilách, bez námahy odplavil veškerý strach.

"A za takovou drzost," Rudé oko se napřímil a sáhl pod plášť. Rorýs nemohl vidět, co zpod něj vytáhl, avšak Elijotovi se oči rozšířily děsem, "se platí."

Kap.

Elijot ze sebe vydal přidušený skřek a odplazil se ke stěně. Ostatní návštěvníci kvapem uvolnili Rudému oku cestu, když se spolu s nohsledy prodíral za ním. Mladík se choulil ke špinavé zdi a třásl se po celém těle.

Jeho oči těkaly po místnosti, marně hledajíc nějakou záchranu. Valden stál jako zkamenělý a jen nezúčastněně zíral, dokud na něm neulpěl Elijotův pohled. Zoufalství v jeho uslzených očích zobrazovalo naléhavou žádost.

Pomoc!

Kap!

Díl VIII. - Rytířské pěsti

4. října 2009 v 12:12 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Rorýsovi tělem projelo silné bodnutí zlosti. Tohle už je příliš.

Obratně přeskočil stůl, za kterým se schovával, a dopadl přímo mezi hrdlořezy. Než stačil některý z nich zareagovat, stál už Valden tváří v tvář Rudému oku s napřaženými pěstmi. Kapitán byl poněkud překvapen.

"Valden Rorýs," zašeptal. Pravá ruka se vynořila ze záhybů jeho pláště a Valden teprve teď zjistil, že se v něm skrývá ocelová vidlice s dvěma ostrými hroty na konci. Elijot cosi vyděšeně vykvíkl, ale Rorýs ho ignoroval. Pocítil v sobě další nával hněvu. Tohle se chystal použít proti Elijotovi?

Kap.

"Ustup, Oko," procedil skrz stisknuté zuby.

Kap.

Holohlavý muž vypjal hruď. Veliký oválný rubín, zasazený v levém očním důlku se ve světle pochodní ostře zaleskl.

Kap.

"Hraješ si na svého bratra?" zasyčel a pozvedl svou zbraň, "snažíš se s ním srovnat? To ale nejde, hochu. Jsi na to příliš slabý."

Kap.

Valden ho skoro nevnímal. Vztek v něm doutnal jako dynamit a bylo jen otázkou času, kdy vybuchne nadobro.

Kap.

"Odejdi."

Rudé oko se pobaveně zasmál. Jeho hlas však zněl o poznání nejistěji.

"Tady nemáš vše na povel, jako na své lodi, Rorýsi," zašeptal Valdenovi a veliký rubín se téměř dotýkal mladíkova nosu, "takže se raději otoč a zmiz, než tě potká něco moc ošklivého.

Rorýs jeho narážky ignoroval.

Kap.

"Nechej Elijota nepokoji," snažil se o klidný tón, ale slova doslova kypěla vztekem, "a nic se nemusí dít."

Kap.

"Právě naopak! Pleteš se do záležitostí Pána moří!" Rudé oko se zatvářil nesmírně důležitě, "Elijot Hjalld se mu zpronevěřil a nyní za to zaplatí!"

Na důkaz ohromné moci Pána moří si několik hromotluků zamnulo ohromné pěsti.

Kap.

"Promiň, já," Elijot se snažil něco říct, ale tvrdý kopanec do břicha jej okamžitě umlčel. Valden se zhluboka nadechl.

"Nechci žádné potíže, Rudé oko. Prostě si jej vezmu a vypadneme."

Kap.

"On už nikam nepůjde," plešatý pirát se nafoukl, "ještě chvíli tady stůj a platí to samé pro tebe, trhane."

Kap.

"Bez Elijota nejdu," prohlásil Valden pevně. Rudému oku se zaleskly zlaté zuby.

"Pak neodejdeš nikdy!"

Kap!

Kapitán cosi zakřičel a Rorýs ucítil hrubé ruce, které mu zatáhly paže za záda. Proti medvědí síle, s jakou ho trojice mužů spoutala, neměl absolutní šanci. Elijot jen nesouhlasně zachrčel, zatímco Rudé oko se s pošklebkem postavil před Valdena.

"Hlupáku," pravil posměšně, "chcípneš ještě hanebněji, než tvůj bratr. A to jsem si myslel, že to už nejde."

Kap!

"O mém bratrovi pomlč," zavrčel Rorýs varovně. Holohlavý muž se ušklíbl.

"A proč? Stejně to byla jen smradlavá, ustrašená mořská krysa, která se nebyla schopna postarat ani o svou vlastní čubku!"

Kap! Kap!

Síla hněvu vykroutila Valdenovi pěst ze sevření. Rudé oko se ani nestačil vzpamatovat, když jej tvrdý úder srazil na roh jednoho ze stolů. V zápětí se strhla mela. Rorýs vykopl nohou a zasáhl nejbližšího hrdlořeza do kolene. Ten se na okamžik zhroutil, přičemž uvolnil stisk.

Kap!

Elijot jen vyděšeně pozoroval, jak se Valden celý rudý zlostí prodírá davem pryč. Za ním se hnalo pět hrůzostrašných goril, které se jej marně snažily chytit.

"Zabijte ho! Zmordujte ho! Rychle!" prskal Rudé oko a masíroval si tvář.

Kap!

Rorýs odstrčil jednoho z návštěvníků a vrhl se pod stůl. Chňaplo po něm několik velikých tlap, ale všechny minuly. Valden uchopil sklenici a rozkřápl ji o zem. V ruce mu zůstalo jen dno se zubatým okrajem. Nachystal se k úderu. Viděl v průhledu houfy spěchajících nohou - tu se jeden z nich zastavil těsně před jeho skrýší a začal se naklánět dolů.

Rorýs zavřeštěl a vyrazil ven. Cítil, jak se sklo v jeho ruce zarazilo o něčí tvář a ostré hrany pronikají do masa. Ozvalo se bolestné skučení, zatímco si Valden prorazil cestu k pultu, kde se právě sbíral Rudé oko ze země. Plešatý kapitán sledoval funícího, rozzlobeného muže s neskrývaným strachem.

Kap! Kap! Kap!

"Co že jsi to říkal?" syčel Rorýs a nebezpečně se k němu přibližoval.

"Že tvůj brácha je jen ubohý pazgřivec…" začal Rudé oko a sehnul se k botě.

Rorýs skočil.

Kap!

Přeletěl jeden ze stolů a přistál přímo na pirátově hrudi. Rudé oko vytasil skrytý nůž, avšak v zápětí jej váha druhého těla strhla k zemi. Valden přitlačil pirátův obličej na špinavou podlahu a dvakrát mu vrazil pěstí do nosu - podruhé narazil na ostrý rubín, vsazený do očního důlku. Nabroušené hrany řezající jako dýky ho přinutily polevit sevření.

Kap!

Rudé oko využil momentu překvapení a ohnal se nožem. Čepel těsně minula Valdenovi pravé ucho. Plešatý muž zároveň vykopl kolenem a zasáhl svého soka do boku. V Rorýsovi to však vyvolalo jen další vlnu nenávisti. Odpovídal na údery vzteklým řevem a tloukl každé volné místo, které se mu naskytlo.

Kap! Kap!

"Dělejte, pomozte mi!" ječel Rudé oko a stále se snažil zasáhnout Valdena - zatím mu způsobil jen pár škrábanců na rukou. Zato Rorýs s každou sekundou mlátil čím dál zběsileji. Viděl před sebou jen natékající obličej toho prolhaného piráta a netoužil nic jiného, než z něj udělat salát.

Kap!

Pronikavá bolest ve stehně jej probrala do reality. Rudému oku se povedlo zarazit čepel dýky až po střenku do Valdenovi nohy. Rorýs zavyl bolestí a skutálel se na podlahu vedle Rudého oka. Kapitán se svíjel na zemi, tiskl zmlácený obličej a tiše sténal.

Valdenovi se před očima roztančily hvězdičky. Uchopil rukojeť nože a s mlasknutím si jej vytáhl z rány. Po noze se mu proudem řinula teplá krev a zanechávala na podlaze obrovské šmouhy. Utrhl si kus košile a přitiskl si jej na krvácející ránu. V příští chvíli už slyšel hřmotné kroky hrdlořezů, jež
přispěchali svému veliteli na pomoc. Musí rychle zmizet.

Kap! Kap!

Okamžitě vyskočil na nohy; právě včas, aby se vyhnul tvrdé ráně, mířené na jeho hlavu. Šli po něm hned čtyři muži, každý z jiné strany. Brzy Rorýse zasypali ranami, až se sotva držel na nohou. Zraněná noha pod ním poklesla.

Jeden z mužů se k němu rozběhl - v ruce se zablýskla ocelová čepel, mířící Valdenovi přímo do břicha. Rorýs se už se sotva potácel, avšak pocit opravdového nebezpečí jej opět probral. A právě včas.

Kap!

Ostrý meč mu projel pod rukou a zabodl se neškodně do látky. Ohromný muž však letěl dál a svojí rychlostí přitlačil Rorýse ke zdi. Valden začal vší silou kopat, ale s jeho protivníkem to ani nehnulo. Pokusil se uskočit stranou, avšak díky ráně ve stehně neudržel rovnováhu. Pozpátku narazil do desky stolu a oba dva padli mezi sklenice.

Kap!

Těžké dubové nohy zasténaly pod tou nenadálou vahou a povolily. Korbely a sklenice okamžitě sjížděly dolů a tříštily se o pevnou zem. Rorýs cítil, jak se jejich těla pomalu nasouvají k pravé straně desky. Tíha muže nad ním byla příliš.

Kap!

Stůl se podlomil a oni se skutáleli na podlahu. Valden rychle vyrazil pryč, usilovně se snaže dostat z dosahu kácejícího se stolu.

Ozvala se zasténání, hlasité křupnutí a spousta tupých zvuků, když skleněné nádobí dopadalo na něco měkkého. Rorýs si tiskl krvácející ránu na noze, bolestí téměř ani nedýchal. Jednou rukou se podpíral, v marném pokusu napřímit se. Své nepřátele nikde neviděl. Neviděl vůbec nic.

Kap! Kap!

Díl IX. - Čistá práce

4. října 2009 v 12:07 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Kap! Kap!

"Valdene!" uslyšel naléhavé volání a mátožně otočil hlavu tím směrem. Pod zvětšujícím se otokem na oku zahlédl Elijota, který se k němu spěšně prodíral.

Kap.

"Valdene!" zopakoval Elijot zděšeně, "pojď, rychle odsud!"

"Ne…" Rorýs jej odstrčil a znovu se pokoušel vstát, "nenechám…"

V Elijotově hlase zaznívala čím dál větší úzkost.

"Musíme jít, Valdene, musíme jít! Tohle bude pěknej průšvih…"

"Cože?"
Kap.

"Pán moří nebude nadšenej, až zjistí, co jsme provedli! Dělej!"

Rorýs se na okamžik přestal vzpouzet a zvedl hlavu. Jednou nohou vykročil vpřed, ale podrážka mu sjela na nějakém tvrdém předmětu. Sklopil oči a upřeně na něj zazíral.

Na zemi ležel veliký oválný rubín, na jehož povrchu se leskla čerstvá krev.

Kap!

Valden zabloudil očima k místu, kde spadl těžký dubový stůl. Myslel si, že dopadli na jakou židli, nebo tak něco.

Oni dopadli přímo na Rudé oko.

Kap.

Rychle odvrátil hlavu od té podívané. Jedno už bylo jisté - hrůzu vzbuzující kapitán Černé střely Rudé oko už svou palubu nikdy neuvidí.

Elijot zaúpěl. Valden si všiml, že nyní hromotluci už vytahují meče a hledají v davu svého soka. Tohle bude Rorýsův konec.

"Rychle, okno!" zavelel Elijot. Popadl svého přítele kolem pasu a vlekl jej skrz dav až k malému špinavému okénku naproti ve zdi. Houf lidí za nimi se začal zahušťovat nebezpečnou rychlostí. Elijot věnoval jediný krátký pohled dozadu. Vyděsilo jej to natolik, že si ani nevšímal nánosů prachu na okně.

Kap! Kap!

"Tak pojď!" mladý námořník se zachytil trámu a vší silou vykopl. Skleněné tabulky se rozsypaly na kusy, když jimi Elijot proletěl a neškodně dopadl na druhé straně.

Valden si rychle zavázal nohu kusem hadru, který našel opodál a vsoukal se do okna. Řev za jeho zády se stále zesiloval. Rorýs odhadoval, že co nevidět v nich ucítí i hroty zbraní.

Nadechl se a skočil. Země jej potkala v zápětí. Dopadl na obě nohy a bolestí zaskučel. Zraněná končetina se pod ním podlomila a strhla jej na blátivou ulici. Okamžitě přitiskl dlaň na svou brašnu, ale hodiny uvnitř se zdály nepoškozené

Kap. Kap.

"Dělej, musíme jít, Valdene!" Elijot svého přítele chvatně vytáhl na nohy a za chvíli již oba uháněli klikatými uličkami k dokům.

"Tohle se Pánovi moří opravdu líbit nebude…" poznamenal Valden, když klopýtal za svým přítelem. Bolest v noze byla neúprosná, ale Rorýs přežil i horší věci - zaťal zuby a myslel jen na jediné - pryč!

Kap!

"Už vidím doky, pojď Valdene, brzo tam…" Elijot zpomalil úprk a brada mu spadla na prsa. "U všech ďasů…" zaklel.

Rorýsovi se zalily oči slzami ze štiplavého kouře. Vypotácel se zpoza rohu špinavého domu.

Kap! Kap!

Jedno z mol bylo v plamenech. Ohnivá smršť udeřila na dřevěné základy doků a ty se okamžitě bortily. Všechno - bedny molo, dokonce i některé lodě - se koupalo v jasně oranžové lázni. Ulicemi se válel hustý dým, jež sebou nesl zápach mokrého dřeva.

Kap.

"Je… je tam, Valdene…"

Kap.

Rorýsovi bylo, jako kdyby jej znovu probodli.

Největší loď, která stála v okolí už byla celá v plamenech. Její trup se postupně měnil na prach a potápěl celé plavidlo do hlubin. Hlavní stěžeň zářila do noci jako pochodeň.

Na přídi se škvařil nápis Dvajrla Devrak. Osamělá peruť.

Kap!

Valden jen mlčky sledoval, jak třístěžňový koráb mizí v modré hlubině ozářené šlehajícími plameny. Jeho domov. Jeho plavidlo. Jeho jediný majetek klesal ke dnu stejně jako on sám. Plameny byly s tichým syčením pohlceny nehybnou vodní hladinou, s nimi se utápěly i Valdenovi naděje. Naděje, že by se někdy mohl osvobodit ze spárů své služby.

Kap.

Elijot si povzdychl a pohlédl na svého kapitána. Rorýs jen otupěle zíral na místo, kam zmizely poslední zbytky Osamělé peruti. V očích se mu lesklo neskonalé zoufalství.

"Rybák…?"

Valden jen pokrčil rameny.

"Je mi líto, že tvá loď…" začal, avšak kapitán jej přerušil mávnutím ruky.

"Líto nám to teprve bude," pronesl žalostně a ohlédl se za sebe, "jak jim teďka máme uniknout?"
Po ulicích se sbíhaly houfy lidí, aby uhasily požár. Mezi nimi se občas zablýskla obnažená čepel hrdlořezů Pána moří.

Elijot zesinal.

Načež se oba dva obrátili na útěk.

Kap! Kap!

Díl X. - S ohněm v zádech

4. října 2009 v 12:04 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Klopýtali pryč od doků směrem k pobřeží. Elijot se neustále ohlížel a povzbuzoval Rorýse, avšak jemu už definitivně docházely síly. Pohybující se svaly pumpovaly do nohy další a další krev, která se okamžitě vylévala ranami ven. Hadr, který si Valden uvázal na ránu už silně prosakoval. A to nebylo nic, v porovnání s úpornou bolestí, která mu třeštila v hlavě.

Kap!

"Pojď, no ták, honem!" křičel Elijot, "už jsou za rohem."

"P-počkej….počkej…" zasípal Rorýs a zastavil se. V tu chvíli se mu roztočila hlava. Zachytil se rukou stěny, aby udržel rovnováhu a málem se pozvracel.

"Valdene! Musíme jít!" Elijot nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou.

"Už… nemůžu…"

"Musíš!"

"Ne… už… ne…"

Kap!

Elijot rychle přiskočil a zachytil Valdenovi tělo těsně před tím, než se skácel na zem. Rorýs omámeně zamrkal očima. Krev. Ta zatracená krev… Proč je na ulici, když ji potřebuju?

"Lepší přijít k újmě, než přijít o život! Pojď!" Elijot zoufale trhl za Valdenovi ruku. Rorýs klopýtl a zarazil se o sud poblíž jednoho z přístěnků.

Kap! Kap!

V ulici za rohem zaduněly kroky. Už jsou tady. A Valden se odmítal hnout.

"Schovej se!" Elijot chytil Rorýse za klopy a strčil jej do stínu mezi bednami. Valden těžce dopadl na slámu; okamžitě se odplazil z dosahu.

"Vrátím se pro tebe!" křikl Elijot a zmizel.

Kap.

Rorýs vyčerpaně ležel na seně a poslouchal, jak kdesi v dálce šumí moře. V uších mu divoce bušilo srdce, obraz před očima se rozplýval jako vodové barvičky. Slyšel hluk, ticho, praskot ohně, řev, chroustání myší v bednách, šelest slámy…

Osamělá peruť byla navždy ztracená. Nyní byl bez šance na únik. Navždy chycený ve spárech Torveru.

Omdlel.

Kap.


Dny vlečou se a mizí,
moře šumí dál,
že uvidí kýl ryzí,
bard téměř nedoufal.
Kde na tom moři širém
Mareita proplouvá?
Jen tichý šepot sirén
teď k bardu promlouvá.


Díl XI. - Nezapomenutelné zážitky

4. října 2009 v 12:02 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Elijot ztěžka oddechoval. V uších mu zněly rozezlené výkřiky. Vzdalovaly se.

Zpomalil, aby dal na chvíli odpočinout svým unaveným nohám. Už kolik minut pádil o život skrz špinavé ulice Torveru, jen kvůli jedné jediné hlouposti. Jen kvůli tomu, že kdysi jako mladý hlupák uzavřel smlouvu s Pánem moří.

A nyní pyká za své činy.

Opřel se o studenou zeď. Kolem dokola neviděl sebemenší známku nebezpečí. Jedna z nevýhod mužů Pána moří byla, že se nedali přehlédnout.

Unaveně zavzpomínal na události posledních dní. Chudák Valden. Co všechno si kvůli Elijotovi zakusí. Před pěti lety, když mu zmizel bratr… Rorýse to zdrtilo. Hodně se změnil. Byl zamlklejší, uzavřenější. A nyní - Elijotovo srdce svíral strach, když si to uvědomil - někde leží, zraněný a bezmocný, ponechán napospas těm strašlivým hrdlořezům. Pána moří rozhodně nepotěší smrt Rudého oka a rozhodně odmění toho, kdo mu přinese hlavu zodpovědné osoby.

Přemýšlel, co by dělal on, kdyby takhle přišel o své sestry. Už roky je neviděl, ale přesto si na ně stále pamatoval. Nejstarší Kaledra, krásná Linu a Saia. Měl je všechny moc rád. Také byl jejich jediným bratrem a měl za ně jako prvorozený zodpovědnost. Zda-li si také vzpomínají na svého milého bratříčka?

Na okamžik zabředl do myšlenek na svou loutnu , která by mu v téhle temné chvíli moc pomohla. Píseň mohla na okamžik zahnat chmury, které jej obestíraly!

"Trápíš se, pane?" zazněl mu téměř u ucha dívčí hlas. Elijot div nevyletěl z kůže.

Před ním stála drobná světlovlasá dívka. Jemně se usmívala. Mladík si ji poněkud zaraženě prohlížel. Nevypadala jako ostatní… ehm… dámy, které takhle bloudily po ulicích a hledaly zákazníky. Tahle je… jiná. Byla oděna do kožené tuniky a prosté, černé sukně. Oči měla modré jako oceán, hluboké a zářivé nad širé moře.

Byla krásná. A… přitažlivá.

Avšak Elijotovi v tu chvíli nepřipadalo moudré, si jí všímat. Její vlídnost jej však úplně vyvedla z míry.

"Trápím - li se? Ano, trápím," odpověděl tiše. Kéž by tu měl svoji loutnu!

"Pojďte dovnitř, pane, tady je zima," vyzvala jej dívka vlídně a naznačila rukou do jednoho z domů. Měla stejný úsměv, jako malá Saia. Jak rád by se Elijot schoval! Odpočinout si od všech těch shonů, na chvíli zastavit tok času a prožít nezapomenutelný večer s…

"Jak se jmenuješ?"

"Paela N´Mori. Říkají mi Pa," odvětila a lehce se uklonila. Mladík se pousmál.

"Já jsem Elijot. Elijot Hjalld. Promiň, Paelo, ale musím jít, musím sehnat…"

Ucítil na paži jemný, teplý dotek a zmlkl. Paela si prohlížela jeho pohmožděniny a prsty přejížděla po zrudlé pokožce. Její kůže byla hladká jako hedvábí.

"Jste zraněný. Ošetřím vám to," nabídla sametovým hlasem. Elijot už nedokázal dlouho odporovat. Koneckonců, alespoň se na chvíli schová.

"Dobrá tedy. Veď mě."

Dívka se usmála; sevřela jeho zápěstí a naváděla jej do domu, jež byl schovaný mezi dvěma dalšími na rohu ulice. Otevřela dveře a nechala Elijota vstoupit. Mladý námořník vděčně přijal teplo, které panovalo uvnitř a stáhl si z ramen propocený, mokrý a krví zacákaný kabát.

Místnost byla docela prostorná, útulná, uprostřed ležel pěkný koberec s několika obyčejnými křesly. Ačkoliv uvnitř nebyl žádný zbytečný přepych, působilo to tu velice příjemně.

"Pojďte dál. Vyperu vám oblečení a najdu nějaké čisté," natáhla k němu sněhobílé ruce. Elijot byl tak překvapen, že se bez okolků nechal odvést do vedlejšího pokoje. Dívka mu roztáhla paraván a čekala, až se svlékne. Potom jeho oblečení vyměnila za nové a odešla.

Mladý námořník zůstal chvíli zaraženě stát. Už dávno přestal věřit, že v Torveru mohou žít i čisté duše, jako je Paela. Nikdy dřív o ní neslyšel, ani ji neviděl, ale byl upřímně překvapen, že takový květ zůstává v tomhle bahně dosud nepovšimnut. Sice ji zná teprve chvíli ale přesto - pousmál se - bylo by pěkné, aby tenhle dům patřil jim oběma.

V místnosti byla nachystána teplá koupel. Mladík nemohl uvěřit svému štěstí, když ze sebe smýval prach a špínu veškerých útrap, kterými dnes prošli. Léčivá sůl, rozpuštěná ve vodě hojila jeho rány jako nic a omamná vůně květin mu naplňovala hlavu jen samými radostnými myšlenkami.
Tohle je prostě ráj.

O něco později vylezl z koupele, natáhl na sebe pohodlné kalhoty a novou tuniku. Všiml si, že Paela odnesla i jeho brašnu, ale nad tím jen mávl rukou. Určitě ji bude chtít odrhnout od bláta, květinka starostlivá. Inu, byla to opravdu dívka k pohledání. Elijot si upravil kabát a vylezl zpoza paravánu. Místnost, ve které se nacházel, byla o hodně menší a určená spíš jen k převlékání a odkládání šatstva. Zvláštní. Žije si sama a má takový dům?

Zapnul si knoflíky a upravil límec. Teď musí vymyslet něco pěkného, co by milé Paele řekl. Třeba kdyby ji pozval někam na procházku? Ale kam, tady je akorát špinavé město a ještě špinavější příroda. Možná, že by neměl říct nic, ale hned následující den donést nějaký roztomilý dárek, který by ji potěšil. Nebo třeba pozvat na společnou vyjížďku lodí? Ale ne, my přece už loď nemáme…

Myšlenky mu proudily hlavou jedna za druhou a neustále se točily jen kolem světlovlasé dívky. Elijot byl čistý, spokojený a téměř bezstarostný. Jen ho trápila jedna věc - nenašel jediné zrcadlo, kde by se mohl upravit.

A kde je chudák Valden?

To ho ani nenapadlo.

Díl XII. - Velmi živé sny

4. října 2009 v 11:59 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Kap.

Kap.

Kap.

Kap.

Kap.

Jako rorýs, který dosedl na zem.

Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Z části polomrtvý, z části ve spánku, všechno vnímal jen zkresleně. Obrazy lidí mu splývaly dohromady jen v rozmazané šmouhy, jež jej míjely naprosto bez povšimnutí. Nevnímal krysy, které přes něj přebíhaly. Nevnímal, když mu někdo vybíral kapsy. Dokonce ani nevnímal, když jej uchopily dvě medvědí ruce a odnášely někam pryč.

Kap.

Cítil se naprosto bezmocný, nenacházel sílu ani k nádechu a skrovné zbytky svého vědomí usilovně soustředil jen na jednu věc.

Elijote, kde sakra jsi?

Kap!

Díl XIII. - Očekávaná návštěva

4. října 2009 v 11:55 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Opatrně vstoupil do přijímací místnosti. V krbu plápolal znovu přiživený oheň a jedno z křesel bylo ustláno červeným polštářem. Dívku však nebylo nikde vidět.

Elijot chvíli váhal, ale potom přiměl své vyčerpané nohy usednout do měkké záplavy polštářů. Tohle je snad sen. Takhle dobře se neměl už od té doby co… co… prostě nikdy. Užíval si hebkého komfortu a pozoroval nádherný obraz na protější straně zdi. Zobrazoval širé a nekonečné moře, nad kterým zářila ohromná světelná koule. Elijot už o tomhle zázraku slyšel. Říká se, že ve vzdálených zemích je tato koule dárcem světla a života, stejně jako krystaly Giva. Stejně nikdy nemohl pochopit, jak takováhle jedna věc dokáže osvítit celou planetu?

Ticho, přerušované jen praskáním ohně začalo být tísnivé. Elijot si přestal užívat pohodlí a do mysli se mu opět vkradly pochybnosti. Kde je tak dlouho? Cožpak šla s těmi věcmi někam jinam?

"Paelo?" zeptal se do ticha. Nepřišla mu žádná odpověď.

"Pa, kde jsi?" zavolal znovu a zvedl se z křesla.

Tu se ve stínu před ním cosi pohnulo. Elijot zůstal stát jako přikovaný.

"Paelo, jsi to ty?" zeptal se. V zápětí však strnul. V tu chvíli mu došlo, že past sklapla dokonale.

Ze stínů vystoupila štíhlá zahalená postava. V ruce třímala malou vražednickou kuš a hrotem střely mířila Elijotovi na hruď. V ovázané tváři nebyl s to rozpoznat její výraz, ale mohl si být naprosto jist, že to myslí vážně. Vyděšeně šilhal na hrot zbraně a snažil se ji mentálně odklonit do jiného směru,.

V zápětí vystoupil zpoza skříně další stín. Mladému námořníkovi se srdce sevřelo strachem, když jej ze všech stran obklopilo osm vycvičených zabijáků s prstem na spoušti.

"Jediný pohyb…" ozval se tvrdý hlas, " a Elijot Hjalld bude minulostí."

Mladý námořník naprázdno polkl a posadil se zpět do křesla. Tohle byli přední vrahové Pána moří.

Nějak se už o něm museli dozvědět a nyní jej vystopovali až sem, do domu nevinné dívky. Zdráhavě si je prohlížel. Zahalené postavy kolem něj stály naprosto nehybně, zvěstující nějakou strašlivou zradu.

V tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vkročila Paela s Elijotovu brašnou v rukách.

"Paelo, pozor!" křikl Elijot prudce, ale umlčely jej tiché hlasy blyštících se hrotů. Paela na něj pohlédla. Její modré oči plály hněvem jako rozbouřené moře. V Elijotovi by se krve nedořezal.

"Ty bys měl dávat příště pozor, Elijote Hjallde," pronesla chladným hlasem, řezavým jako břitva, "ale svou příležitost jsi propásl."

Elijot pochopil, že už je příliš pozdě litovat své nerozvážnosti. Neklidně se zavrtěl a upíral na Paelu vyděšený pohled. Stále tomu ještě nerozuměl.

Mladá dívka k němu lehkým krokem doplula a poklekla před něj. Postavila na zem jeho vlastní prázdnou brašnu.

"Kde jsou?" zeptala se ostře. Elijot nasadil nechápavý výraz. Paelina tvář byla sněhově bílá, avšak tváře jí hořely vztekem. Mávla rukou a jedna z kuší cvakla. Elijot zaúpěl, když se mu šipka zabodla hluboko do ramene a projela jím skrz na skrz.

"Kde jsou?!" zeptala se znovu. Elijot potlačil slzy bolesti, valící se mu do očí a plačtivě zasípal.

"Já… je nemám…" přiznal se. Na tváři mu přistála facka takovou silou, že mu málem upadla hlava.

"Byl to tvůj úkol! Celé roky jsi byl jeho přítelem! Tak kde jsou ty hodiny?!" zakřičela na něj Paela. Elijot se už celý chvěl strachem a hlas měl zlomený zoufalstvím. Netušil, kde se v tak malé dívence bere tolik síly.

"On je neměl, přísahám! Hledal jsem u něj tak stokrát, ale neměl je u sebe!"

"Lháři! Tvrdil jsi, že Belgar je měl!"

"Jen jsem je jednou viděl, den před tím, než Belgar zmizel! Myslel jsem si, že je dal Valdenovi!"
Paela mu plivla do tváře.

"Hlupáku! Tak tys myslel?! Chtěla jsem hodiny, ne tvoje výmysly! A tys mi to slíbil!"

"Slíbil jsem to pánu moří…" namítl Elijot, ale v zápětí zalitoval, že to řekl. Jak mohl být tak hloupý?

"Slíbil jsi ženě jménem Pa N´Mori, Pánu moří, že doneseš černokřídlé hodiny! Ale slib jsi nesplnil! Tak kde teď jsou!"

"Nevím! Opravdu nevím!"

"Nelži! Vím moc dobře, že se už dávno snažíš své povinnosti vyhnout! Že ses spřátelil s Valdenem Rorýsem a tím němým lodníkem! Ty hodiny byly na palubě! Kde jsou teď?"

Mladý námořník už téměř pištěl.

"Loď shořela! Loď shořela! Někdo ji zapálil!"

"Cože?!"

"Opravdu! Opravdu! Přišli jsme do doků a loď byla v plamenech!"

"K čertu! Kde je teď Valden?"

"Nevím, někam odešel!"

"Přestaň mi už konečně lhát!"

Swisst!

Elijot zakňučel, když mu druhá šipka probodla zápěstí. Slzy se mu koulely po tváři jako hrachy, mísily se s proudící krví a odplavovaly veškerou odvahu, kterou měl.

"Loď shořela, Valden odešel… já nevím…" bránil se chabě.

"A co ten lodník?"

Elijot věděl, že prohrál. Ze spárů Pána moří už není úniku. Tak se alespoň postará, aby nedostala někoho jiného.

"Shořel na lodi!"

"Jak to můžeš vědět?"

"Viděl jsem ho! Viděl! Prosím…"

Paela se zamračila a vstala. Elijot na ni upíral pohled plný hrůzy. Modré oči, chladné jako ledovec, o který se tříští i trup té nepevnější lodi, si jej změřily dlouhým pohledem.

"Takže mi už nemůžeš nijak pomoct," usoudila závěrem.

Ze všech stran se ozvalo hlasité cvaknutí. Elijot zavřel oči.

Muž konec cesty vidí,
dnes uzřel cesty cíl,
nikdo z jiných lidi
už jej víckrát nespatřil.
Však Mareita zas pluje
po moři bůh ví kam,
vítr mocně duje
a bard dál stojí sám.


Díl XIV. - Nečekaná pomoc

4. října 2009 v 11:51 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Valden se konečně probral. Ležel v trávě uprostřed liduprázdného pobřeží, bosé nohy mu chladila mořská voda a nad hlavou se mu ozývalo kvílení racků.

To je nadmíru podivné.

Rorýs se posadil a udiveně se rozhlížel kolem. Seděl na mýtině mezi dvěma vysokými útesy. Kdesi v dáli zahlédl připlouvající lodě. Musel být celé míle od Torveru.

Co tady k sakru dělá? Chytil se za hlavu. Nejen že jej bolela, ale navíc byla úplně prázdná. Pamatoval si, že jej někdo nesl, utíkal s ním. Dlouho, dlouho běžel. Valden většinu cesty prospal. A nyní je tady. Schylovalo se k poledni.

Opatrně se prohmatával. S údivem zjistil, že rozšklebená rána na stehně je pečlivě zašitá a obvázaná. Stejně jako všechny jeho ostatní zranění. Co se to stalo? Zatím se setkal jen s lidmi, co mu usilují o život. Se skupinou, která mu chce pomoct, se téměř nevídal. Po pravdě přestal už věřit, že něco takového vůbec existuje.

Nebo přeci jen…

"Elijote?" zavolal a zvedl se. Odpovědí mu bylo jen tiché šelestění větru v korunách stromů.

"Elijote!" zakřičel znovu, ale nikdo se neozýval. Rorýs pátral očima po okolí, avšak mezi stíny nezahlédl nikoho.

"Elijote! Neschovávej se!"

Nic.

"Rybáku?"

Valden po chvíli volání vzdal a znovu se posadil na trávu. Mohl být v bezvědomí jen půl dne. Nebo možná déle - kdo ví? Zahleděl se na širé moře a sledoval vlny, jak si rozverně hrají na širé oceánské ploše. Alespoň někdo tu má dobrou náladu.

Hmátl rukou k pasu, ale zarazil se. Brašna byla pryč. Rychle se rozhlédl kolem sebe, ale na mýtině kromě sebe nenašel zhola nic. Zatraceně. Alespoň ten deníček mu mohl ukrátit dlouhé chvíle.
Přitiskl si kolena k tělu a přemítal. Kde asi teď může být Elijot? Mrazilo jej v zádech při pomyšlení, kdyby jej zase chytili. Tentokrát by se z toho už nedostal. A Elijot - to byla Valdenova poslední naděje. Bez lodi se z téhle pasti nedostane. Leda že by putoval bez jídla a pití nazdařvíra*), v pokusu nalézt nový domov.

Ne. Elijot bude určitě v pořádku. Musí čekat.

A tak čekal.

*nazdařvíra - Sharenská obdoba slova nazdařbůh