close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2009

Díl XV. - Obraz

4. října 2009 v 11:49 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Stála před obrazem.

Na plátně zářila velikánská hvězda. Její paprsky ozařovaly nehybnou mořskou hladinu jako obrovský svícen a dávaly jí dojem nádhery a vlídnosti. Slunce, tak téhle kouli občas říkávali. A taky zázrak. Zázrak, který na téhle planetě nikdo neznal.

Přimhouřenýma očima sledovala obzor. Čas už se blíží. Pět dlouhých let čekáni, pět dlouhých let hledání… tentokrát už si svou loď nenechá uprchnout!

"Pane?" vedle ní se objevila temná postava jednoho z vrahů.

"Ano?"

"Jaké jsou další rozkazy?"

Dívka se na ně otočila. Její modré oči svítily odhodláním.

"Valden se skrývá na pobřeží, čtyři míle odsud," prohlásila rozhodným hlasem, "dostaňte jej co nejdřív, brzy už bude pozdě. Ty hodiny musí být moje!"

"Pošlu za ním, pane!" uklonil se muž a zmizel ve stínech.

Paela se naposledy zadívala na malbu. Obraz. Hodiny. A píseň. Tyhle tři věci dostane za každou cenu. Jen tak se jí podaří ovládnout Havrana mořských vln.

"Dostanu ty hodiny. Najdu zpěváka, co o tobě zazpívá. A ty budeš moje," zašeptala a pohladila leštěný rám z tmavého dřeva. Malba se ani nezachvěla, jako kdyby neslyšela. Paela pohodila dlouhými vlasy. Však čas ukáže. Otočila se a vyšla ze dveří na ulici.

Slunce, symbol života, dál ozařovalo vodní hladinu.

Na malovaném horizontu se objevila silueta uhlově černé lodi.

Díl XVI. - Naděje s plachtami

4. října 2009 v 11:44 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Čtyři dny posedával na pláži, pil vodu z nedalekého potoka a nachytal několik ryb. Jedl je syrové, poněvadž měl strach rozdělat oheň - a nejspíš by to bez křesadla ani nezvládl. S každým východem měsíce se strach v jeho srdci prohluboval. Už pět dní. Kde ten Elijot k čertu vězí?

Schylovalo se k odpoledni. Valden rozmrzele rýpal klacíkem do písku. Poslední den. Poslední den bude čekat, potom pobere co se dá a půjde zpátky do Torveru. Snad se tam nějak skryje. Rorýs o tom sice značně pochyboval, ale úzkost přemohla jeho strach. Když už nic, musí zjistit, co Elijota tak zdrželo.

V tu chvíli jej vyrušilo tichounké zapískání. Valden zvedl hlavu a udiveně s zahleděl vzhůru. Na modrém nebi křižoval drobný černý ptáček, tichounce prozpěvoval a kroužil kolem mýtiny. Rorýs zahodil klacík a vstal. Zase vlaštovka! Tak daleko na severu! Otáčel krkem do různých směrů, jak ptáček brázdil vzduch sem a tam. Už podruhé! Ne, tohle není náhoda…


Bard hlavu pozvedá,
očím nevěří,
vichřice se zvedá
a pěnu rozčeří.
Připlouvá loď černá,
z ničehož nic sem,
navždy moři věrná
láká opustit zem.

"Valdene! Valdene!"

Tohle se mu rozhodně nezdálo!

"Elijote?" zavolal s nadějí v hlase a rozhlížel se kolem.

"Tady, Valdene! Tady jsem!"

Rorýs měl sto chutí se začít vesele smát. Po pláži k němu rychlými kroky spěchala známá postava, beze zranění a v čistém oděvu. Na tváři mu hrál šťastný úsměv.

Valden nečekal na nic. Rozběhl se svému přítel v ústrety. Bolest v noze už ani necítil, boty se mu nořily do chladivé studené vody a po dlouhé době se Rorýs cítil zase plný života. Elijot k němu přiskočil a rozjařeně se mu vrhl kolem krku.

"Nech toho, ty slečinko, umačkáš mě!" smál se Rorýs a přátelsky praštil svého přítele do zad.
Jeho obavy byly zbytečné. Elijot je naživu. Och, díky, nebesa! Je naživu!

"Po tom všem? To už bych neudělal!" Elijotovi na tváři zářil ten nejšťastnější úsměv, jaký kdy Valden viděl. Měl dojem, že se mu srdce vytluče z těla ven.

"Jsem rád, že jsi na živu," řekl upřímně. Jeho přítel se spiklenecky zazubil.

"A to není všechno!" nadhodil a vlekl Rorýse za sebou, "pojď!"

Valden jen chabě zaprotestoval, v zápětí však už byl nemilosrdně vláčen ledovou vodou někam k útesům. Elijot měl v sobě spoustu nevypotřebované energie a jeho tempo bylo až udivující.

"No tak," křičel Valden a rozkašlal se, "co… u všech kladiv!

"Co ty na to?"

Rorýs s otevřenou pusou zíral na velikánskou loď, jež se klidně pohupovala na vlnách zátoky. Hlavní stěžeň se téměř dotýkal nebes, skasané plachty se lehce vlnily ve větru. Tělo lodi bylo z naleštěného černého dřeva, protkané zlatými nitkami. Po bocích nebyly patrné žádné otvory, celý trup působil udivující dokonalostí. Podél boku vedl dlouhý provazový žebřík. Valden jen odmítal uvěřit svým očím. Tohle byla ta nejdokonalejší loď, kterou kdy viděl. Něco takového může být snad jen u nejdražších válečných lodí na světě!

"Kde… kde jsi to…" koktal nevěřícně. Nádherná galéra, bezpochyby o šestatřiceti dělech na každé straně. Tohle se jen tak nevidí.

"Mě se neptej," Elijotova tvář doslova zářila, "zeptej se jeho!"

Teprve teď si Rorýs všiml postavy, která na ně shlížela z přídi.

To… to není možné… ta vlaštovka… ta vlaštovka…

"Belgare…?" zašeptal Valden a upíral oči na usmívajícího se muže.

"Tvůj brácha nebyl tak ztracenej, jak sis myslel, viď?" poznamenal Elijot, ale Rorýs jej neposlouchal. Dlouhými kroky se brodil vodní tříští, přeskakujíc vyčnívající skalky směrem k lodnímu trupu. Plavidlo před ním stálo klidně jako cvičený kůň čekající na povel. Rorýs se chopil žebříku a přes veškerá zranění téměř vyletěl na palubu.

"Vítej, bratříčku," ozval se známý hlas. Ten, který chtěl slyšet už pět dlouhých let.

Díl XVII. - Stín vlaštovky

4. října 2009 v 11:41 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Valden se smíchem padl svému bratrovi do náruče. Nemohl uvěřit svému štěstí. Tohle bylo lepší, než cokoliv jiného! Ztratil svou loď, svou práci, svého lodníka… ale našel něco mnohem víc!
Konečně se mu splnily všechny jeho sny! Teď už nic nemůže zkazit tenhle úžasný pocit!

"Kde jsi byl celou tu dobu?" ptal se horlivě Valden a téměř skákal radostí. Belgarova vousatá tvář se usmála.

"Povyprávím ti to. Ale až vyplujeme! Pojď, musíš se plavit s námi!" nadhodil.

"Samozřejmě! Je toho ještě tolik, co ti musíme povykládat!" Elijot hravě přeskočil zábradlí a smotal žebřík. Rorýs těkal pohledem z jednoho na druhého a nevěděl, z koho se má radovat dřív.

"Tak jen do toho!" vyhrkl nadšeně.

"Ale nebude to jen zábava. Může to být dosti nebezpečné!" Belgarův vážný tón se neshodoval s veselým úsměvem v jeho tváři. Rorýs se zvonivě zachechtal.

"Ať nás třeba spálí všichni draci světa! Jedu s vámi!"

Elijot se usmál.

"Tak tedy… na cestu!" zvolal.

Plachty se na povel spustily dolů; okamžitě se do nich opřel mocný vítr. Loď sklouzla po mělkém dnu a ladně vyplula na širé moře. Rorýs se zachytil lana, aby nespadl. Neucítil však jediné cuknutí. Udivoval se, s jakou lehkostí a razancí se plavidlo vzdálilo od mělčiny.

"Jedeme jen na vítr?" zeptal se užasle a sledoval, jak se pobřeží obrovskou rychlostí vzdaluje. Belgar přitakal. Valden uznale pokývl hlavou a přeletěl pohledem palubu z naleštěného tmavého dřeva. Bylo zde jen pár sudů a beden, jinak byla záď prázdná. Na přídi stálo veliké kukátko, natočené k obzoru.

"Kormidlo je v podpalubí?" zeptal se klidně, "tak kdo bude řídit?"

"Ona trefí sama," Elijot se usmál a posadil na jednu z beden. Rorýs na něj vrhl nechápavý pohled.

"Jak to myslíš?" zeptal se překvapeně.

"Doteď jsi její kurs řídil ty, bratře," ozval se Belgarův klidný hlas, "ale nyní už je vládkyní jen ona."

"O kom to…" Valdenovi se na tváři rozhostil zmatený výraz. Jeho přátelé na něj hleděli soucitným okem. V jejich tvářích se značila pochmurnost. Co je to za hloupý vtip?

"To tys ji přivolal, Valdene Rorýsi! Ty, jenž sis přál nemožné!" Elijotův hlas zněl vesele, ale Rorýsovi z něj šel mráz po zádech.

"Koho jsem přivolal?" tázal se neustále.

"Chtěl jsi vidět mě, bratře, mě, jež jsem byl zatracen již tak dávno!" Belgar se opíral o stěžeň se založenýma rukama a jeho hlas se rozléhal po celé liduprázdné palubě. Rorýs tomu odmítal věřit.

"A chtěl si, abych se vrátil! Já!" Elijot si rozepnul kabát i košili, "hleď!"

Valden zazíral na šest hlubokých černých děr, které Elijotovi zely v hrudi. Jako kdyby jej trefila celá armáda šipek. Tohle přece nemohl přežít…

Rorýs se v šoku odpotácel zpátky. Zrychleně dýchal, očima těkaje z jednoho na druhého. Belgar i Elijot se na něj dívali s kamennými výrazy ve tvářích. Jejich obličeje jen podtrhovaly hrůzu, ve které se ocitl.

"Ne…" Rorýs zavrtěl hlavou. To určitě není pravda.

"Splnila ti přání, Valdene!"

"Ne… ne…"

"Máš co jsi chtěl! Podívej se na nás! Jsme tu s tebou! Takhle sis to vysnil, ne?"

"Ne… tomu nevěřím… já tomu nevěřím!"

"Pozvedni hlavu, bratře," křikl na ně Belgar a zvedl paži k nebesům. Valden proti své vůli zaklonil krk. Nad ním se vzdouvala majestátní klenba plachty. Přes celou plochu ji zdobil obrovský obrazec, namalovaný barvou černější než tma. Symbol dvou černých křídel.

Valden měl pocit, že se mu srdce zastavilo.

Ne… to nemůže být pravda….

"Je to pravda, bratře," pravil Belgar tiše. Stál nyní přímo za Rorýsem a jeho hluboké oči vyjadřovaly žal a soucit, "já si také přál nemožné. Věděl jsem, že mi ji už nikdo nevrátí, ale nedokázal jsem se toho zbavit. Ten den, kdy jsem ji uviděl na palubě… myslel jsem si, že to vše před tím bylo jen v mojí hlavě… že ona stále žije!"

Valden zarputile vrtěl hlavou. Do očí se mu draly slzy zoufalství. Ne. To není pravda!

"Až potom, co jsem svolil se plavit s ní, má mysl pochopila tu chybu. Nesplnitelné sny musí zůstat jen sny, Valdene. Jsou to nedosažitelné cíle, které nám udávají směr života a vedou nás po celé naší cestě. Smrtelník nemá právo je nalézt. A já byl hlupák, Valdene, stejně jako ty, když jsem si myslel, že to není pravda. Věřil jsem, že všechno může být skutečnost."
Valden to stále odmítal pochopit. Strach. Bolest. Úzkost.

Ne…

"Až pozdě jsem zjistil, že dosáhne - li člověk svého nedosažitelného cíle, nemá již pro co žít. Jeho pouť došla k cíli a už nemá žádné pokračování, protože není směr, kterým by se ubírala! Mohl jsi mít nádherný život, Valdene! Kdyby ses nesnažil oživit minulost a najít to, co je určeno k zatracení!"

Rorýs od svého bratra zděšeně odstoupil. Belgar na něj nyní upíral chmurný pohled, který pomalu prolamoval jeho ochromení.

"Vybral sis mě, bratře. Nyní jsme spolu, znovu na palubě Dvoukřídlatce, jako kdysi."
Rorýs o krok ustoupil. Jeho sny, jeho přání se bortily jako hromádka z karet. Už nechtěl. Už ho nechtěl ani vidět!

Elijot k němu zezadu přistoupil a vystavoval na odiv svou probodanou hruď.

"Jsme mrtví, Valdene, mrtví. A ty brzy půjdeš s námi," prohlásil pevně.

Díl XVIII. - Havranova výhra

4. října 2009 v 11:37 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
"NE!" Valden hlasitě vykřikla a rozběhl se pryč. Nemohl snést ten strašlivý pohled. Co se to stalo? Co se to děje? Kdo jsou ti dva zač! Elijot s rozdrásanou hrudí, Belgarovy prázdné oči…

Celý život se bál. Celý život se promodlil, jen aby jej tento osud nikdy nepotkal.

"Budeš tu s námi už navždy," zavolal za ním Elijot.

"Ne!" Valdenovi se po tváři koulely slzy zoufalství. Do mozku se mu dralo pochopení reality, které on ani za nic nehodlal přijmout. Křečovitě se držel zábradlí a mysl měl ochromenou šokem, "Mě nedostane!"

"Už se stalo příteli." Elijot vstal a pomalu přecházel po palubě.

"Nikdy!" Rorýs před ním ustupoval. Teď teprve viděl změnu, které si předtím nevšiml.

To nebyl Elijot, ani Belgar. To byli jen jejich stíny.
Byli mrtví. Mrtví!

Valden se vypotácel na příď. Takhle to nesmí skončit! Neodevzdá svou duši tomu démonímu srdci! Raději se pokusí doplavat na pevninu a třeba i ve vlnách vypustit duši, než bude pozdě!

Rychle doběhl k zábradlí a naklonil se dolů. Na obzoru se rýsovaly obrysy ostrovů, už jen jako vzdálené plochy, které se stále zmenšovaly. To byla jeho poslední záchrana.

Vylezl na zábradlí. Do obličeje se mu opřel ledový vítr, když loď rozčísla vzduch a razila si cestu pryč. Zachytil se sloupku, aby nespadl předčasně a oči mu zabloudily pod nohy. Ostrý kýl lodi rozřezával hladinu opřed sebou jako nic a voda kolem lodi se mlela v divokých rejích.

Valden zavřel oči. Pokud skočí, bude okamžitě rozdrcen vodní masou. Ale lepší, než zaprodat svoji duši Mareitě!

Snažil se nedívat dolů pod sebe a nachystal se ke skoku. Srdce mu divoce bušilo, snad už také pochopilo, co je čeká. Valdenovi nohy se roztřásly jako kupky rosolu, až se téměř nedokázal udržet na zábradlí.

"No ták," přemlouval sám sebe plačtivě, "skoč! Skoč!"

Celé tělo se mu chvělo strachem. Cítil spáry Smrti, jak se mu sápou do vědomí a ochromují jeho smysly. Odvaha a rozhodnost pomalu odplouvala pryč s vodou, kterou nechávali za sebou.

Upřeně zíral pod sebe na smrtonosné vodní víry. Pozdě. Příliš pozdě.

To nedokáže.

Valden se zdrceně sesul ze zábradlí. Skrz záclonu slz pozoroval, jak se poslední z ostrovů ztratil za horizontem. Kolem dokola už nebylo nic. Jen moře.

Rorýsovi se po tvářích valily slzy. Nechal je volně téci proudem, všechen smutek a bezmoc se s nimi vyplavovala na povrch. Vše je ztraceno. Už nemá nic, jen dlouhou cestu plnou prázdnoty, za níž čeká smrt.

Z úst se mu vydralo hrůzostrašné zavytí. Táhlo se dlouho, rozechvělo plachty a lana, až se celá loď zakomíhala. Valden řval vzteky, bolestí a neštěstím, ječel, ječel a ječel, avšak nic mu to nebylo platné. Věděl, že je ztracen. Prohrál ve svém souboji s lodí, prohrál a nyní, na hlavu poražen, bude muset přijmout následky.

Jeho nářek a plkáš se nesl širým oceánem, avšak nikdo jej neslyšel. Belgar s Elijotem seděli na bednách a s kamennými výrazy sledovali rorýse zmítaného zoufalstvím.

Valden poklekl na palubu a zvedl oči k obloze,. Teplé slzy jej hřály na zvlhlých lících. Už není Rorýs. Je jen bezmocným prtákem, kterému přistřihli křídla a na nohu dali okovy. Už není Valdene, hrdým rodákem z Bardorských ostrovů, nyní je z něj troska, duše bez jména, jež už nemá nárok na cokoliv lepšího,. Patří Mareitě. Navždy.

"Proklínám tě!" zařval a zaťal pěsti, "proklínám tě, Mareito! Kéž už budeš v moři navždy ztracena!"

Oceán tiše zašuměl na odpověď.

Černá loď nezpomalila. Její zlatem protkané boky se zablýskly na poledním světle, když brázdila oceánské vody stále dál a dál, až tam, kde cesty končí a neexistuje nic.

A dokud budou lidská přání nesplnitelná, bude její pouť věčná.

Bard neváhá chvíli,
omámený jde vpřed,
je dalším, kdo se zmýlil,
že má štěstí na dohled.
Mareita vyčkala,
nyní zas míří dál,
co chtěla, dostala
i bard má, co si přál.

Díl XIX. - Píseň

4. října 2009 v 11:33 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Kap.

Mohutný muž odložil pero a podíval se na poslední napsané stránky. Tyto verše byly posledními z těch, které kdy napsal. Konečně, po tolika letech hledání a čekání, je píseň hotová.

Kap.

Opatrně zavřel malý deníček a prohlížel si jej. Ulpěly na něm drobné kapky krve. Nejspíš patřily někomu, kdo přišel do styku s onou rvačkou u Mořského Ďasa. Naslinil si palec a opatrně je otřel. Nepotřebuje žádné hmotné památky.

Zavřený deník položil vedle sebe a upřeně se zadíval na hodiny. Byly prazvláštního tvaru - připomínaly loď s křídly, k níž byl připoután tenký zlatý řetízek. Ve dvou baňkách se přelévaly drobounké kapičky vody. Muž upřeně pozoroval horní polovinu, která nyní byla téměř plná.
Všechno začalo znovu od začátku.

Kap. Kap.

Muž se opřel o své mohutné paže a zadíval se na obzor. Vrcholek útesu se tyčil nad oceánskými vodami a on ji ještě stačil zahlédnout, jak v dáli uhání za svým cílem. Nyní už mladý Valden určitě pochopil, jaký osud jej stihl. Ale muž nemohl neposlechnout. Byl jen prostým služebníkem. Bolelo ho, když musel zapálit Osamělou peruť, ale jedině tak mohl Rorýs dostat, co chtěl.

Kap!

Podíval se na svůj deníček. To je vše, co po sobě chtěl zanechat. Nic víc než další z mnoha legend, která vypráví o Havranovi moří.

Legenda o Mareitě.

Kap!

Muž uchopil hodiny do ruky a opatrně je uschoval v brašně. Nemusel se nijak bát, že se jejich hladina změní,. Tohle nebyly jen obyčejné hodiny. Odpočítávaly čas, čas pro jednoho člověka na světě, který je předurčen k jedinému osudu. A tento čas byl neměnný.

Kap.

Rybák naposledy pohlédl na širé moře. Pět let. Do té doby najde toho, kdo je jejím dalším vyvoleným.

Na útesu ošlehaném ostrým větrem zůstal ležet malý deníček.



"Pane Radgesi! Pane Radgesi!"

"Ano?

"Dnes jste nám slíbil, že zazpíváte zbrusu novou písničku!"

Radges se usmál a pohladil malého chlapce po hlavě.

"Já vím, že slíbil. A taky splním!ů" usmál se. Chlapcova tvář měla výraz nevinné upřímnosti.

"Ale Haini říkala, že se zase jenom chvástáte!"

"Tak vyřiď paní Haini, že tentokrát je to doopravdy. Běž!"

"Ano pane!" chlapec přikývl a odběhl pryč.

Radges si posunul kytaru v rukách a zahleděl se na zažloutlé stránky deníčku. Tu píseň už znal odmalička, ale nikdy ne tak dlouhou. Snad se mu konečně poštěstí, a chladná Haini ocení jeho snahu.

Zahlédl, jak se na návsi mihl kus bílých šatů a bleskurychle schoval deníček do kapsy.

Na trávník vyšla Haini, tmavovlasá kráska z Udeiry a dívka, pro kterou by Radges sočil i do ohně. Zastavila se před ním, založila ruce v bok a měřila jej svýma pronikavýma zelenýma očima.

"Ach, to jsi ty?" Haini na něj vrhla na oko opovržlivý pohled, "co je to tentokrát?"

"Paní," Radges se hluboce poklonil a sevřel v rukách svou kytaru, "mám tu píseň, kterou dosud lidské ucho neslyšelo."

Haini se pobaveně zasmála. Tak nádherně se uměla smát!

"To chci slyšet!"

Radges se chopil akordů a začal vybrnkávat melodii. Po několika notách jej Haini zastavila posměšným smíchem.

"Jsi naivní, Radgesi? Tohle přece umí zpívat každé malé dítě!"

"Neumí, má paní! Jen si poslechni!"

Haini se na něj podezřívavě zadívala. Ach, proč jen ty jeho upřímné oči tak září? Stačilo by jen, aby mi přikázal, a jen za ten pohled bych dala cokoliv... nedokázala se na něj zlobit, ačkoliv se to snažila zamaskovat tvrdými slovy. Posadila se na zem a čekala.

Radges zavřel oči a zahradou se roznesl jeho hlas, jako chorál, který vyzvedá minulost z prachu času a vrací důstojný pomník všeho, co bylo v její jménu vykonáno.

"Tiše moře hučí
jen vlny myjí břeh,
krčma rejem zvučí,
všude je shon a spěch.
Bard na útesu stojí,
strun loutny rozezní,
vyhlíží loď svoji,
vyhlíží mnoho dní.

Za obzorem, kam hledí,
tam v kraji vzdáleném
sedí muž na přídi
a hledá svoji zem.
Dávno už v moře vyplul
a stále míří vpřed,
by dlouhou cestou proslul
teď chtěl se vrátit zpět.

Mareita
vyplula
hnala se
zmizela

Bardu v očích jiskří, svou loutnu svírá víc

Mareita
zmizela
zpět se
nevrátila

Po dlouhý čas.

Ptáci nebe brázdí
a chutě zpívají,
to, co bylo za zdí
raději nepoznají.
Však bard tu stráží stále,
na svou loď vzpomíná,
když loutnu, strunu krále
pokládá do klína.

Muž na přídi hledí,
však nemůže pryč jít,
slíbil staré lodi
na kraj světa doplavit.
Plachty jsou stále vzhůru,
vítr ji pohání,
sen na noční můru
potichu promění.

Mareita
vyplula
hnala se
zmizela

Muži v očích jiskří, musí teď plout dál.

Mareita
zmizela
zpět se
nevrátila

Po dlouhý čas.


Tolik si přál poznat,
až na kraj světa jít,
kéž by mohl dostat
šanci na ní plavit.
Mareita, loď dávná,
co vlastní vůli má,
jen srdce dobrá, správná
kam chtějí, posílá.

Muž vzpomíná si na den,
kdy v zátoce ji zřel,
sám sebe proklíná jen,
že na palubu šel.
Našeptala mu ráje
a teď tiše zpívá,
že tam, u světa kraje,
se jen smrt ukrývá.

Mareita
vyplula
hnala se
zmizela

Bardu v očích jiskří, touží ji spatřit teď.

Mareita
zmizela
dosud se
nevrátila

Po dlouhý čas.

Dny vlečou se a mizí,
moře šumí dál,
že uvidí kýl ryzí,
bard téměř nedoufal.
Kde na tom moři širém
Mareita proplouvá?
Jen tichý šepot sirén
teď k bardu promlouvá.

Muž konec cesty vidí,
dnes uzřel cesty cíl,
nikdo z jiných lidi
už jej víckrát nespatřil.
Však Mareita zas pluje
po moři bůh ví kam,
vítr mocně duje
a bard dál stojí sám.



Mareita
doplula
zpět se
obrátila

Muž v konec světa dospěl, teď nový bude cíl.

Mareita
zmizela
zas se
objevila

Na krátký čas.


Bard hlavu pozvedá,
očím nevěří,
vichřice se zvedá
a pěnu rozčeří.
Připlouvá loď černá,
z ničehož nic sem,
navždy moři věrná
láká opustit zem.

Bard neváhá chvíli,
omámený jde vpřed,
je dalším, kdo se zmýlil,
že má štěstí na dohled.
Mareita vyčkala,
nyní zas míří dál,
co chtěla, dostala
i bard má, co si přál.

Mareita
vyplula
hnala se
zmizela

Bardu v očích jiskří, však pozná její tvář.

Mareita
zmizela
barda
nevrátila

Nikdo už nezpívá, však ona pluje dál."




Píseň. Zpívá o legendě, o nesplnitelném přání a o citech, které jsou utopeny daleko v moři.

Obraz. Na jeho plátně se skví zázrak, nepoznaný a záhadný, však jeho paprsky živí temnotu.

A hodiny. Hodiny, které všem odečítají jejich čas.

Po dlouhé době zase legenda ožívá.

A Mareita pluje kdesi v nekonečnu.

Kap!

O krok

4. října 2009 v 11:30 | Camzza |  Povídky
Toto je jeden z mnoha příběhů, které napsaly dějiny planety Sharen.

Vypráví o Leopoldovi Taratorelovi a jeho honbě za svým úhlavním nepřítelem. Ale jak ukáže čas, z lovce se snadno může stát lovená kořist...

Celková délka je asi 25 stran.












Spellhold - pravdivý příběh

2. října 2009 v 23:07 | Camzza |  Povídky
Lidem, kteří nikdy nehráli Baldur´s Gate tohle moc neřekne. Ve zkratce - družina loví zákeřného čaroděje, ale nakonec mu sama vpadne do pasti. Podaří se jim alespoň na okamžik uniknout, avšak stále ještě hledají cestu ven.

Jen malé seznámení s postavami - Anomen (kněz, trochu zmatkář a pruďas), Edwin (boží arogantní čaroděj), Cernd (druid - vlkodlak), Minsc (slabomyslný hraničář, který se baví s křečkem Booem), Imoen (zlodějka-čarodějka, nemám ji ráda), C/F/C (nehodící se škrtněte) (hlavní postava - jsou zde tři jména, která jsme používaly s kamarádkami)


Čarotvrz,
jedné velmi temné noci, v zapomenuté knihovně

Temnými chodbami se nesl zlověstný šramot. Někde za dveřmi právě Ion Irenicus dokončoval poslední přípravy, aby nadobro usídlil duši Bhaalova dítěte ve svém těle a zmizel pronásledovatelům z očí.

Anomen věděl, že musí zasáhnout co nejdříve. Zlý čaroděj je vlákal do předem připravené pasti, aby oslabil jejich vůdkyni a ukradl jí to nejcennější. V brzké době budou nuceni se mu postavit.

Rytíř spustil oči ze zapečetěných dveří do hlavní místnosti a zahleděl se do plamenů. Táborák, který rozdělali uprostřed chodby nadělal více kouře než ohně. V okruhu několika metrů nebylo zhola nic, ale dále do chodby se převalovala hustá mračna dýmu, která drželo dál jen Anomenovo kouzlo Oblast čerstvého vzduchu.

Mezi zbytky stolů a polic, jejichž převážnou část použili na oheň, zahlédl několik ležících postav. Všichni jeho přát… společníci nyní odpočívali po namáhavé cestě skrz magickou věž a na něj, jelikož se jim zdál nejméně unavený, v noci připadla hlídka.

Jedinou společnicí mu byla Catherine/Fortuna/Clarisan (nehodící se škrtněte). Cítil v sobě tichou radost, jako pokaždé, když byl v její společnosti, ale jeho paní mu poslední dobou dělala starosti. Od chvíle, kdy ji Irenicus připravil o duši, byla stále… no dobře, stejná, ale přesto rytíři neunikla nezdravá barva v jejím obličeji. Seděla vedle ohně, zabalená do svého pláště a zírala do plamenů. Anomen zřetelně viděl, jak se celé její tělo chvěje. Možná to neměl s tou Oblastí čerstvého vzduchu tak přehánět.

Zvedl se a pomalu přešel k ní. Její oči se k němu obrátily. Anomen v nich viděl stejnou náklonnost, jako jindy. Nemohl se však ubránit hlodavému pocitu, že někde hluboko za modrou/zelenou/červenou/hnědou (nehodící se škrtněte) hlubinou uviděl jakýsi záblesk. Záblesk, který doslova říkal: "Kdo jsi? Jídlo?"

Anomen položil ruku na její rameno. Pod pláštěm zřetelně ucítil hroty zbroje, proto povolil stisk.
"Má paní," zašeptal, "celá se třeseš."

Catherine/Fortuna/Clarisan (nehodící se škrtněte) němě přikývla. Rytíř naprázdno polkl. Poté se natáhl pro torzo židle a ulomil jí dvě dřevěné nohy.

"Přiložím na oheň," položil dřevo do výhně a potom se jí zadíval znovu do očí, "i když se bojím, že to nebude tou zimou."

Catherine/Fortuna/Clarisan (nehodící se škrtněte)zavrtěla hlavou. Otevřela ústa a chtěla něco říct, ale Anomen neslyšel nic víc, než jen zrychlený dech. Ucítil, že se mu třese ruka. Bál se, že to nebude jen vlivem elektrických výbojů, které vycházely ze zbroje.

"Tvá ústa se pohybují, ale nevychází z nich jediný zvuk," zašeptal zmateně, "Catherine/Fortuno/Clarisan (nehodící se škrtněte), co se to tebou…. CATHERINE/ FORTUNO/CLARISAN! (NEHODÍCÍ SE ŠKRTNĚTE)!"

Dívka na něj vrhla udivený pohled. V zápětí se na něj vrhla celá.

Anomen vylekaně zařval, jako kdyby ho na trojzubec brali. Zbytek židle mu vyletěl z ruky a dopadl přímo do ohniště, ze kterého vyletěla sprcha ohnivých jisker. Catherine/Fortuna/ Clarisan se mu před očima proměnila v zabijáka a se strašlivým syčením mu skočila po krku. Anomen se ani nesnažil uhnout. Mysl mu zachvátila taková hrůza, že nebyl schopen ničeho jiného, jen s křikem vyběhnout mezi stoly a snažit se zmizet z dosahu. Slyšel za sebou drápy, jak jej těsně minuly a zaškrabaly po podlaze.

"Co se to…" ozval se z kouta Cerndův hlas. Rytíř se mu vyřítil do cesty. Cernd vylekaně vyštěkl, jak se snažil z jedné strany uhnout zabijákovi, z druhé smyslů zbavenému Anomenovi. Ocas se mu zapletl pod nohy a on se natáhl jak široký tak dlouhý zabijákovi do cesty. Catherine/Fortuna/Clarisan se jej s rozzlobeným syčením pokusila přeskočit, ale už bylo příliš pozdě. Tlamou vrazila přímo do jednoho ze stolů, který se rozletěl na kusy a zasypal třískami ležícího Cernda.

Anomen pobíhal sem a tam, cestou přerážel ostatní nábytek a vyplašeně křičel o pomoc. Minsc se mezitím zvedl ze země a s výkřikem "Jdi mu po očích, Boo! JDI MU PO OČÍCH! RAAARGH!" duchapřítomně zabalil zabijákovi hlavu do pokrývky. Ozvalo se vzteklé zasyčení. Odpovědí na něj bylo válečné pištění, s jakým se na zabijákovu hlavu zřítil půlkilový křeček a divoce mu šel po očích.

"Sešlete na něj někdo odstraň strach!" zaječela z kouta hystericky Imoen a snažila si obléct róbu a zbroj zároveň. Cernd jen cosi přidušeně zavrčel a neúspěšně se pokoušel se vymanit z obležení zabijáka a trosek.

"Edwine!" vyštěkl druid zoufale. Na odpověď mu přišlo zachrápání odněkud zleva. Červený čaroděj spokojeně ležel na přikrývce a v rukou měl stočený svitek Hluchoty.

"Vysáté vejce!" zanadával Minsc sprostě. Rytíř pobíhal sem a tam neprodyšně uzavřený ve spárech Děsu a řval jako o život. Cernd tlumeně zaskučel, snažíc se proměnit sebe zpět na člověka, zatímco na něm spočíval škubající se trup zabijáka.

Hraničářovi se zúžili oči. Viděl před sebou jen zmatek, kdy už nezbyl nikdo, kdo by seslal kouzlo a zastavil Anomenovo šílenství. Jen on. Chopil se iniciativy.

Ze zdi vytrhl kámen veliký jako volejbalový míč a očima vyhledal smyslů zbaveného Anomena. Několikrát kámen potěžkal v ruce a počkal, až rytíř ve zmatku opět vrazí do zdi.

"Minsc sesílá Odstraň strach!" zařval z plných plic a mrštil kámen přes celou místnost Anomenovi do cesty Pro rytíře, který se vzpamatovával z nárazu už bylo na Záchranu proti kouzlu pozdě.

S kovovým břinknutím se mu kámen rozrazil o helmu Slávy. Anomen se zapotácel a poté v bezvědomí padl tváří dolů, až se kolem něj zvedly v oblacích tucty prachu. Minsc spokojeně pokývl.

"Prosím, Catherine / Fortuno / Clarisan (nehodící se škrtněte)…" ozvalo se Cerndovo tiché zaúpění.

Catherine/Fortuna/Clarisan (nehodící se škrtněte) si sundala přikrývku z hlavy a pomalu z něj vstala. Druid se vyškrábal na nohy a s ruměncem ve tváři si tiskl kus desky stolu na břicho. Nic jiného na sobě neměl.

"Omlouvám se," řekl provinile a sklopil oči, "nestihl jsem se proměnit."

"Irenicus nás musel slyšet!" vyjekla Imoen plačtivě. Měla na sobě zmuchlanou róbu, ze které v bezvládných cárech visely špatně zapnuté kusy kožené zbroje.

Ale Irenicus je nezaslechl. Kdyby Edwin před usnutím neseslal na celou chodbu Ticho, mohlo to dopadnout mnohem hůř. A kdyby Catherine/Fortuna/Clarisan (nehodící se škrtněte) v tu chvíli na té chodbě nebyla, nemuselo se to stát vůbec.

Wulfgar, syn Beornegarův

2. října 2009 v 22:41 | Camzza |  Tvorba
Wulfgar je vedle Drizzta dalším z hrdinů Forgotten Realms. Kromě různých detailů snad dlužno dodat, že ho mám raděi než samotného Drizzta.


V pláních, kde vítr
je hostem ledu a mrazu,
na svazích horských srázů
zní volání
Tempe! Tempe!
tvé jméno na rtech má
s ním vždy vyhrává
V pláních, kde vítr sviští dál

Hrdý lid, znakem
hrdý los a hrdý vlk
hrdých hlasů mocný křik
Tempe! Tempe!
pod tvou stráží vede lid
by mohl opět zvítězit
V pláních, kde vítr sviští dál

V pláních, kde vítr
je králem ticha
hlas lidu tundry utichá
však kdosi zavolal zas
Wulfgare! Wulfgare!
věčný zpěv v nářku skomíral
však Tesák budí hrůzu dál
V pláních, kde králem se nazýval

Lernen

2. října 2009 v 21:34 | Camzza |  Úvahy, moudra, citáty
Učení

Člověk se pořád učí. Učí se každou chybou, každým činem, jež udělá. To, co svou činností způsobíme nám dává obraz naší snahy. Nekonečný koloběh odpovědí, o které jsme vlastně nikdy ani nestáli.

Proč se ale ve škole učit? Opakovat to všechno nazpaměť jako stádo papoušků, jen abychom to hned zase zapomněli. Koho v životě zajímá kvadratická rovnice? Kolikrát asi použijeme znalosti o xylému a floému? A k čemu nám, u všech všudy, budou vědomosti o slupkách atomu?

Známe tu hrůzu před písemkami, které mají otestovat naše vědění. A známe zklamání ze známek, když napíšeme něco, s čím učitel nesouhlasí. Proč vlastně se máme učit všechny ty zákony a větay? Vždyť to vymyslel někdo jiný, ten někdo tomu rozuměl více a rozhodně to nebylo určeno k takové propagaci…

Neučíme se proto, abychom to uměli. Neučíme se počty proto, abychom něco spočítali. Neučíme se dějepis proto, abychom věděli, kdy zanikla Byzantská říše. Neučíme se chemii proto, aby měl pan Láska co zkoušet. Neučíme se filozofii proto, abychom věděli, jak vypadá svět. Naučený předmět vždycky časem zapomeneme, stejně rychle, jako se střídá počasí tropického klimatu.

Pravou podstatou učení nejsou odpovědi, nýbrž otázky. Učitel nám neříká přesně to, jak má všechno být. Jen nám radí cestu, jak na to máme přijít. Jen nám dává otázku. Otázku, na niž je naším úkolem odpovědět. Otázku, kterou nám položí v ústním zkoušení, zodpovíme, jen když ji máme v paměti. Odpověď, kterou si hledáme sami, nezodpovíme nikdy. Každým poznáním se však přibližujeme o krok k pravdě, až tam, kde už lidský rozum nestačí. Ve škole se naučíme jak správně vykonávat své řemeslo. Ale my sami se musíme naučit, jak být v tomhle světě hodnotní.

To škola nenaučí. To nikdo nenaučí.

Jen napoví.