close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Díl I. - Ohraná sloka

4. října 2009 v 12:31 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Tiše moře hučí,
jen vlny myjí břeh,
krčma rejem zvučí,
všude je shon a spěch.
Bard na útesu stojí,
strun loutny rozezní,
vyhlíží loď svoji,
vyhlíží mnoho dní.

"Hraješ hrozně," oznámil mu Elijot po pravdě. Valden se zamračil a položil ruku na loutnu.

"Tys nehrál o moc líp, když jsi to držel poprvé, Elijo," odsekl uraženě. Elijot se jen spiklenecky ušklíbl.

"No jak myslíš, Rorýsi," usmál se sladce. Valden Rorýs rozmrzele břinkl do strun. Ten uštěpačný bastard měl pravdu. Není v něm ani špetka hudebního talentu.

"Vezmi si ten krám," zavrčel a strčil nástroj svému příteli do klína. Elijot uchopil loutnu do náruče a obratnými prsty na ni vydrnkával jemné tóny.

"Nic pro tvé neobratné prstíky, Valde," zasmál se zvonivě hudba zesílila, "nemáš cit pro umění."
"Jen si koleduj, ptáčku zpěváčku," oplatil mu to přátelsky Valden a rukama se opřel o zem.

Sledoval, jak Elijot vyhrává na loutnu všelijaké melodie z různých koutů světa. Moře šumělo do rytmu, jen kvílení racků přerušovalo harmonii tónů. Valden naslouchal zvukům loutny a
myšlenkami se pomalu ztrácel na nekonečném moři. Díky tomu přeslechl část nové písně, kterou si Elijot začal notovat.

"…Za obzorem, kam hledí,
tam v kraji vzdáleném,
stojí muž na přídi
a hledá svoji zem.
Dávno už v moře vyplul
a stále míří vpřed,
by dlouhou cestou proslul,
teď chce se vrátit zpět."

Valdenovi stačilo jen několik slov.

"Už zase!" vykřikl a přiložil si dlaně na uši, "proč to hraješ pořád dokola?"

"Copak tobě se nelíbí?" podivil se Elijot a na okamžik hraní přerušil.

"Líbila by se mi, kdybych ji neslýchal každý večer!" úpěl Valden a propaloval pohledem Elijotovu ruku, jež se komíhala nebezpečně blízko strun.

"Vždyť je to úžasná legenda," namítl Elijot ublíženě.

"Je to blud. Výmysl užralých námořníků. Aby strašili malé kluky na palubě," prohlásil Rorýs umíněným tónem. Elijot se zachmuřeně posadil zpět na skálu a nástroj odložil vedle nich.
"Tys ji možná slyšel zpívat někde u opilců v Torveru, ale já na téhle vyrůstal."

"A jde to vidět," pousmál se Valden, "vždyť každý ráno toužebně vyhlížíš jakékoliv černé plavidlo a já za tebe musím nakládat všechny ty bedny."

"To není pravda," ohradil se Elijot, ale v jeho tváři bylo poznat, že nad Valdenovými slovy
přemýšlí. Po pravdě řečeno, každou noc usínal s nadějí a snem o tajemné lodi. Stejně tak jako věděl, že Rorýs je na tom podobně.

"A navíc - nekecej, že ty tu písničku neznáš přinejmenším taky nazpaměť," nadhodil. Valden se ušklíbl.

"Samozřejmě že znám! Bušíš mi ji do hlavy už sedmý rok!"

"A tys vždycky zaujatě poslouchal aby ses o ní dozvěděl víc," naléhal mladík.

"Kecy."

"Ani náhodou. Slyšel jsem, jak se o tom bavíš s krčmářem u Javorovýho sudu."

"Vždyť ten byl na mol! Chtěl po mě, abych mu tu loď našel!"

"Ale tys souhlasil."

"Teprve potom, co jsem mu na tu šílenost kývl, se nechal odnést do postele," bránil se Valden.
Elijot se zasmál. "A já si říkal, proč jsi tam dneska se mnou nešel."

"To už radši budu na palubě s Rybákem, než abych se zpovídal hostinskému po opici," kývl jeho společník.

"S Rybákem by to vydržel každý. Vždyť je němej jak mrtvola!!"

"Jako ryba. Raději nemlátit hubou vůbec, než přes ni dostat," prohlásil Valden moudře. Elijot musel souhlasit.

"Ale stejně…" namátkou hrábl do strun, "tebe ta legenda taky bere."

Valden neodpověděl. Elijot jej podobnými narážkami dráždil už celá léta. Oba dva věděli, proč tomu tak je. Valden odmítal uvěřit čemukoliv, co jen o tom smyšleném příběhu slyšel. Zmizení, konec světa, všechno to jsou jen pohádky.

Nebo ne?

Snad si to všechno jen namlouval? Snad se snažil zapomenout? Ale ani ty čtyři roky nesmazaly bolestnou prázdnotu v jeho srdci. Pokaždé, když zaslechl jemnou melodii, útroby se mu svíraly potlačovaným žalem. Každá sebemenší zmínka o písni jen probouzela chmurné vzpomínky na to osudné ráno. Na ráno, kdy naposledy spatřil Belgara Vlaštovku.

"Tvůj brácha taky věděl svý," začal Elijot, jako kdyby tušil směr Valdenových myšlenek.

"Nech toho," zamručel Rorýs a uhnul pohledem stranou. Elijot svého přítele znal už velice dlouho. Věděl jak moc měl svého bratra rád. A jak moc jej zlomilo, když mu oznámili jeho zmizení. Valden tvrdil, že neví, co se s Belgarem stalo. Jednou se však v Torveru dost tvrdě opil a vyklopil
všechno. Elijot mu to dodnes nepřiznal. Tehdy se Rorýs válel po stole a celé hospodě vykládal, co se stalo jednoho rána před čtyřmi lety.

A Elijot si to nechával pro sebe.

"Už to bude skoro pět let," zamumlal tiše.

Valden nechal Elijota probírat jeho vlastní myšlenky a zahleděl se na obzor. Moře omývalo skalnaté útesy, na kterých oba muži seděli. Vlny oceánu se třpytily v ranním světle a na obzoru se rýsoval obrys Valu. Celý ostrov se rovnal sotva polovině svého souseda, Jižního Přístavu, avšak byl centrem bohémského života celých Bardorů. Největší město Torver se nazývalo Město dvou tváří. Ve dne ulice překypovaly životem, ochotou k práci a písničkami. V noci se písně změnily v řev opilých námořníků, kteří chodili do krčem hledat potěšení v alkoholu a neřestech.

Na horizontu se jako černé tečky rýsovaly plachty nákladních lodí, plujících po nejpoužívanější dopravní tepně - moři. Bardorských ostrovů bylo nejméně dvacet (těch, které stály za řeč a byly domovem alespoň pár stovek lidí) a mezi nimi nic než jen hluboký oceán. Okolní vody však neskrývaly žádné nebezpečí. Ať už to byly bouře nebo mořské nestvůry, všechno se stáhlo na sever k mrazovým pustinám a na jih hloub do moře. Cesta tak byla otevřená větším i menším lodím, které hledaly na ostrovech své štěstí. Valden pokládal za štěstí už to, že byl kapitánem jedné z nich. Ačkoliv velel jen posádce složené z upovídaného Elijota a němého Rybáka. Vzato kol kolem, ti dva se dokonale doplňovali.

"Elijote," zavelel přísným hlasem. Muž po jeho boku pochopil, že následuje důstojnický rozkaz.

"Ano, kapitáne?"

"Proč jsi mi, zatraceně, neřekl, že musíme odvézt víno to Torveru?"

Elijot nechápavě pohlédl dolů z útesu. Pod nimi se v zátoce rozprostíralo široké pásmo přístavu, které se jen hemžilo lidmi. U osamělého mola mezi několika loděmi se kolébala malá plachetnice. Před ní stály v řadě velikánské bedny, které očividně čekaly na uložení.

"To že jsem neudělal, kapitáne?" zatvářil se Elijot upřímně překvapeně.

"Kolikrát ti mám říkat, ty dutá hlavo, že pokud neuděláme co máme, žádný výlety nebudou?!" okřikl jej Valden a bleskem vyskočil na nohy. Elijot, stále ještě překvapený svým selháním popadl loutnu a bez meškání následoval kapitána po úbočí dolů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama