Osamělá Peruť napjala bílé plachty a vplula na širé moře. Kolem dokola šuměly vlny a kvíleli vodní ptáci, doprovázejíce lodě na jejich pouti. Elijot nadšeně vystavoval tvář jemnému slanému ovzduší, když jej vyrušil Rorýsův hlas.
"Chop se kormidla, brachu. Ať si taky trochu zapracuješ."
Elijot zasténal, ale poslechl. Pod rukama jej zastudilo leštěné dřevo jejich malého kormidla. Rád řídil loď. Člověk několika malými pohyby dokázal celé plavidlo vést po mořských cestách tam, kam si sám přál. Co víc by mohl prostý námořník chtít? Snad jen - pozvedl hlavu k obzoru - snad jen vznést do světa trochu více legend...
Vrhl pohled na svou loutnu. Ale ne. Teď by měl raději plnit rozkaz a navést loď do Torveru. Skládat písně může jindy.
A nakonec… vždyť opravdová legenda je jen jedna…
"Ptáci nebe brázdí
a chutě zpívají,
to, co bylo za zdí
raději nepoznají.
Však bard tu stráží stále,
na svou loď vzpomíná,
když loutnu, strunu krále
pokládá do klína."
Valden vytáhl z brašny kousek slanečka s chlebem, aby se přinutil nevnímat protivný zpěv. Elijotovi při pohledu na něj vyschlo v krku. Od večera už v sobě neměl žádné dobré pití. V Torveru to musí ihned napravit.
Rorýs se postavil k zábradlí lodi a očima stejně modrýma a hlubokýma jako samotný oceán přehlížel okolní vody. Ledabyle mávl na další loď, která je míjela. Námořníci si většinou spíše konkurují, než že se přátelí, přesto pozdrav znamená jakési gesto "neutrality."
"Ztichněte, potvory," zabručel si pro sebe a rukama plašil přilétnuvší racky. Ptáci kroužili po pravidelných osách, jejímž středem byl Valdenův chleba se slanečkem. Rorýs se do pochoutky zakousl, druhou rukou odháněl kvílící hejno.
"Roztrhejte ho na kusy!" volal za nimi nadšeně Elijot a jemně pohnul kormidlem. Loď se maličko naklonila. Valden na zlomek vteřiny ztratil rovnováhu a zaklonil se. Slaneček mu z chleba sklouzl dolů a s plesknutím dopadl na palubu. Svezl se po nakloněné přídi až dolů a zarazil se o zábradlí.
"U všeho ráhnoví," zaklel Rorýs tiše a natáhl se pro rybu. S odporem si prohlédl velikou vrstvu špíny, která ulpěla na vlhkém povrchu slanečka.
"To je hnus," zabručel, "tu máte, pijavice!"
Slaneček opsal ve vzduchu veliký oblouk a přistál někde daleko na mořské hladině. V zápětí se na něj vrhlo hejno hladových racků a doslova jej rozcupovalo na kousky. Valden nakrčil nos a utřel si zamaštěnou ruku do kalhot.
"Právě jsi mi zlikvidoval můj oběd, Elijote!" zavolal dopáleně. Od kormidla se ozval jen upřímný smích.
"Nikoliv, příteli! Zachránil jsem ti život!" Elijot vyrovnal loď a pootočil ji na sever, "Lepší přijít o oběd, než se jím stát!"
"Lepší bude, když už si konečně jednou dáš tu práci a umyješ palubu, jak jsme ti říkal alespoň stokrát!" okřikl ho Rorýs a posadil se na jeden ze sudů. Hladina oceánu byla klidná, vítr mírný a jejich plavba se neměla s čím potýkat. Na obzoru se kvapem blížila rozlehlá zalesněná pevnina.
Křik racků se ztišil. Valden zvedl hlavu a zadíval se na nekonečně modré nebe. Nádherný den.
Náhle mu nad hlavou přeletěl nějaký malý černý ptáček. Obvykle by mu rorýs nevěnoval
pozornost, ale povědomý pískot jej přinutil vstát. Rozhlížel se kolem sebe, ve snaze zahlédnout tvora, který mu před okamžikem prosvištěl nad hlavou.
"Co tam máš, kapitáne?"
"Vlaštovka," hlesl Valden a udiveně sledoval malého tvorečka, který ohromnou rychlostí kroužil kolem hlavní stěžně.
"Tss…" zavrtěl hlavou Elijot a dál si hleděl kormidla.
Rorýs však zdaleka tak lhostejný nebyl. Vlaštovku viděl na Bardorských ostrovech naposledy… nu, už tomu bude téměř… pět let?
Srdce mu poskočilo vzrušením. Je to snad sen? Nebo nějaký signál? Pomalu přešel podél plachet a upřeně sledoval kroužícího ptáčka. To nemůže být náhoda…
"Belgare?" zavolal váhavě. Tvoreček se choval, jako když neslyší. Valden to zkusil znovu.
"Co blázníš, Valdene?" zavolal na něj Elijot. V tu chvíli černý ptáček změnil směr letu, prosmýkl se kolem lanoví a zamířil kamsi na severozápad. Rorýs chvíli sledoval černou tečku na obloze a srdce mu divoce bušilo.
Ne. Tohle není náhoda.
"Elijote, pusť mě k tomu!" zavelel, zatímco dlouhými skoky vybíhal na záď. Elijot pustil kormidlo a zvedl ruce; Rorýs k němu okamžitě doběhl, divoce hmátl po úchytech a zabral. Celá loď se vychýlila z kurzu a zamířila ve stopách ulétnuvší vlaštovky.
"Co blbneš? Kam jedeš?" opakoval Elijot a nechápavě sledoval, jak se obrysy Torveru vzdalují.
"Jedeme za ní," vyhrkl Valden jako smyslu zbavený. Tudy určitě letěla. Musíme tam jít. Musíme. Určitě tam někde je!
"To myslíš vážně?" Elijot přistoupil ke kormidlu a snažil se svého přítele odstrčit, "čert ví, kam letí!"
Rorýs neposlouchal, jemnými pohyby vedl Osamělou peruť skrz oceánské vody, veden téměř nezřetelným obrysem na horizontu. Elijot zavrtěl hlavou.
"Zešílel jsi, Valdene?" okřikl jej prudce. Rorýs na něj upřel nepřítomný pohled. "Je to jen pitomej pták, takových jsou tu tisíce! Přece se za ní nevrhneš kamkoliv, zvlášť když máme na starosti úplně jiný věci! Lepší si vydělat na loď, než přijít o ni i o život!"
Valden se obrátil zpátky a s nadějí hledal vlaštovku na obloze. Avšak už neviděl nic, jen nekonečnou modř čistého nebe. Povzdechl si a sklopil oči. Pustil se kormidla, jehož se Elijot okamžitě chopil, a zklamaně se odšoural zpět na palubu.
"Já vím, že chceš bráchu zpátky, Valdene," ozval se Elijot tiše, "ale tohle prostě není možný."
"Asi ano," zašeptal přiškrceně Rorýs. Posadil se na zábradlí a sklesle pozoroval vlnky na modravé hladině oceánu. Tolik si přál jej najít. Tolik si přál něco udělat. Tolik si přál, aby nebyl tak bezmocný. Co je lepší? Snít a jít za sny, nebo snít a topit se v žalu?
Muž na přídi hledí,
však nemůže pryč jít,
slíbil staré lodi
na kraj světa doplavit.
Plachty jsou stále vzhůru,
vítr ji pohání,
sen na noční můru
potichu promění.