Bylo kolem odpolední hodiny, když konečně dorazili do Torveru. Uvázali loď u jednoho menšího mola a věnovali pár šupů hlídačovi, aby občas zjistil, jestli je stále na svém místě.
Elijot se spokojeně protáhl. Torver. Špinavý, zatuchlý, plný hříchu a pití. Nejúžasnější město na světě.
"Elijote!" probral ho káravý hlas Rorýse, který stál za jeho zády a mračil se na celé kolo. Elijotova nálada rychle poklesla. Od té doby, co Valdenovi zakázal plavit se za vlaštovkou, byl kapitán nesnesitelný.
"Anó?" protáhl líně a otočil se. Rorýs si jej změřil nesouhlasným pohledem.
"Koukej hejbnout kostrou a postarat se, aby byly všechny bedny ven z lodi! Jdu sehnat odvoz!"
"Jistě, kapitáne," odpověděl Elijot ledabyle a přehnaně zasalutoval. Valden se tvářil, že nic neviděl. Překročil několik krabic a vydal se ulicí do středu města.
Čím více se blížil k náměstí, tím byly ulice rušnější. Nejrůznější davy lidí protékaly mezi úzkými uličkami jako velká voda, poněvadž většinu z nich tvořili námořníci, potřební zde i onde. Ani Rorýs neměl tolik času, kolik by chtěl. Po náhlé změně kurzu se jim v nakládacím prostoru rozhoupaly bedny, a vínu v nich trvalo, než se ustálilo. Valden se za tohle selhání styděl. Nyní si to pokusí vynahradit tím, že udělá svou práci.
Zahnul do vedlejší uličky, kde bylo kupodivu celkem prázdno. V mořském větru prosyceném smradem ryb se komíhal vývěsní štít jednoho z vinných sklípků. Zpoza dveří se ozývaly jen tlumené zvuky úderů. Rorýs si povzdechl. Pokud bude mít štěstí, zábava se ještě pořádně nerozjela.
Vstoupil dovnitř. Okamžitě jej do chřípí udeřil silný zápach alkoholu, který kolem stolů koloval rychlostí těch nejlehčích triér. Valden se opatrně vyhýbal stolům, kde hosté už značně brunátněli, a i přesto mu neušlo pár opileckých poznámek na jeho adresu. V koutě nějaký muž tloukl o stůl hlavou někoho jiného. Narážení lebky do dřeva způsobovalo tlumené bušivé zvuky, které narušovaly jinak velmi hlasitý hovor.
Rorýs to všechno znechuceně míjel. Ne, že by neholdoval alkoholu, ale co je moc, to je moc. Pokusil se neuhnout pohledem na dívku, která postávala u zdi a potměšile se na něj usmívala. Valden tyto ženy dobře znal. Přenášely ještě víc nemocí, než pouliční psi. Přesto se našly přes noc desítky mužů, kteří byli ochotní jim za nakažení zaplatit. Pravda - kdyby si měl člověk takhle užívat vždycky, kdyby měl dostat rýmu…
"Koho nám moře vyvrhlo na břeh?" zahromoval krčmář, který stál za širokým pultem a zavdával si z pořádné lahve rumu. Valden jen neochotně přistoupil a zahleděl se hospodskému do tváře. Z kamenných rysů jasně vyčetl, že tu není příliš vítaný. I když za to tak docela nemohl.
"Už jsi viděl moji novou ozdobu, Rorýsi?" ušklíbl se hospodský a pohledem naznačil nad sebe. Valden jen neochotně zvedl hlavu. Na trámu pod stropem visel veliký obraz, ověnčený jakýmisi kýčovitými barevnými řetězy. Znázorňoval velikou černou loď se zlatým lemováním. Její plachty se vzdouvaly v divokém větru, skrz stříkající vodu jasně zářila kresba černých křídel. Rorýs tu loď znal již více než důvěrně. Proč ho to musí všude pronásledovat? Copak není na světě dost podivných lodí? Copak už se kvůli ní nenatrápil dost? Kolik lidí jako on připravila o jejich blízké? Copak nebude dne, kdy si nebude muset připomenout jméno Mareita?
Tolik si přál poznat,
až na kraj světa jít,
kéž by mohl dostat
šanci na ní plavit.
Mareita, loď dávná,
co vlastní vůli má,
jen srdce dobrá, správná
kam chtějí, posílá.
Náhle si povšiml předmětu, který byl přibitý nad obrazem. Srdce se mu sevřelo lítostí. Z velikého hřebu viselo bezvládné tělo malého černého ptáčka. Přes tělo měla přehozený pohřební věnec ze shnilých květů a na něm stuhu: Belgar.
Vzpomínky se mu v hlavě přetočily pět let zpátky. Stál na stejném místě jako předtím, krčil se za jedním sloupem a pozoroval rozmluvu mezi krčmářem a svým bratrem.
"Zaplatil jsem ti víno, Belgare. Ne ten sajrajt, co jsi dovezl!" řval zrovna krčmář. Belgar Vlaštovka - vysoký mohutný muž s černými vlasy a pronikavým pohledem tehdy neřekl ani slovo. Valden ani nepostřehl jeho pěst velikou jako hlavice kladiva. Která se vymrštila vpřed a srazila hospodského k zemi. Krčmář se převalil přes vlastní pult a pokácel několik zásob rumu. Rorýs si živě vzpomněl na slova svého bratra. Belgar se nahnul nad krčmáře a jednou rukou jej zvedl na nohy.
"Za týden přivezu další."
Hospodský se nezmohl na jediné slovo. Belgar s ním nedbale hodil o zem, sebral Valdena a společně odešli.
A takhle se krčmář mstí.
Valdenovi vyschlo v krku. V srdci ho zastudil osten žalu, v mysli však vybuchl hněv. Ten… ten zkurvysyn hanobí jméno jeho bratra! Tolikrát již Belgara ošidil, tolikráte se mu vysmíval, ale Vlaštovka zůstával vždy klidný a spřízněný. Jen ten večer, ten večer kdy směl Rorýs doprovázet bratra k výčepu se Vlaštovka doopravdy rozhněval. Od té doby nejsou v hospodě U Vzduté plachty vítáni. Nemají však na vybranou - majitel jejich lodi si přeje, aby sloužili krčmáři téhle knajpy, i když krčmář chce pravý opak.
"Hezký, co? Přemýšlím, že k tomu ještě přidám Rorýse…"
Rorýs práskl pěstmi o stůl. Ruce se mu třásly vztekem.
"Potřebuji vůz," procedil tiše. Pohledem se vpíjel do odulé tváře krčmáře a snažil se přemoci nutkání vymlátit z něj duši.
"A co potom, chlapečku?" hospodský si přihnul z poloprázdné lahve a upřel na Valdena zažloutlé oči, "copak mi chceš udělat."
"Neptej se," zavrčel Valden, "jenom mi dej ten vůz."