Místnost byla celkem prázdná, až na chudou postel, stůl s šuplíkem a jakési pozůstatky skříně. Uvnitř převládalo šero, jen záře kamenů z chodeb malinko osvětlovala strohé prkenné zdi.
Kap.
Rorýse upoutalo několik předmětů, které ležely nedbale pohozené na stole. Někde zpod té hromady vycházely vrzavé i kapavé zvuky. Přistoupil blíž. Předměty na stole tvořily neurčitou změť, která se zdála naprosto nerozebratelná. Mezi tím vším harampádím se něco lehce třpytilo. Valden nejprve zatápal kolem sebe, aby našel zdroj světla, který by mohl být v onom předmětu zrcadlen, ale nenašel zhola nic. Záře ze stolu v něm probudila zvědavost. Co si to sem Rybák tahá za krámy?
Rorýs opatrně přikročil k zatuchlé dřevěné desce a rukama prohrábl hromádku před sebou. Skládala se z fůry rybářského a lodnického náčiní. Několik kovových předmětů tupě zacinkalo o podlahu.
Kap. Kap.
Jemně uchopil předmět do ruky a zvedl jej. V nažloutlém přísvitu mu na dlani ležely podivné přesýpací hodiny, zasazené do okřídleného stojanu z černého dřeva. K baňce byl připojen tenký zlatý řetízek, který svým pohupováním způsoboval vrzání desky stolu.
Kap.
Valden si prohlížel hodiny jako u vytržení. Místo písku se v nich přelévaly drobné kapičky vody. Padaly v přesných intervalech za sebou, přičemž každá z nich vydávala hlasitý šplouchavý zvuk. Kapalina v baňce zářila bledým, skoro až měsíčním světlem.* Rorýs podivné hodiny malinko naklonil. Voda v horní i dolní baňce vyrovnala hladinu se zemí, avšak neustále přetékala z jedné strany na druhou.
Kap. Kap.
Rorýs se usmál. Tak nádherné a přesné přesýpací hodiny dosud neviděl. Kapičky se přelévaly neustále týž směrem přesně odměřenými intervaly. Nikdy nebyl kratší, ani delší. Naklonil baňku na stranu a poté celé hodiny obrátil vzhůru nohama. Dlouhý zlatý řetízek jemně zachrastil o desku stolu.
Kap.
Neuvěřitelné. Valden upřeně zíral, jak se hodiny přelily z jedné strany na druhou úplně stejně jako předtím. Zkusil to znovu. Ať otáčel jak chtěl, hladinu vody v hodinách nebylo možné změnit. Stále měřily jeden a tentýž časový úsek. Panečku, pomyslel si, tak tohle je to nejúžasnější, co kdy hodináři vytvořili.
Všiml si, že ve spodní baňce je mnohem více vody, než v horní. Vypadá to, že se kapalina brzy přelije na druhou stranu. Potom by se dalo zjistit, jak dlouhou dobu vlastně měří. Rorýs s potěšením sledoval malé kapičky, které se jako perly jedna po druhé kutálely uzounkým hrdlem přesýpacích hodin dolů.
Kap. Kap.
Omotal zlatý řetízek kolem těla hodin a schoval vzácný předmět do torny. I přes kožené stěny bylo slyšet dopadání vodních kapek na hladinu. Výtečná časomíra, která vždy připomene, kolik je hodin.
Valden hrábl po desce stolu, v naději, že narazí na další zajímavý předmět. Prsty mu záhy přejely po jemném koženém obalu. Uchopil předmět do dlaně a vytáhl jej na světlo.
Kap.
Držel v ruce malý kožený deníček, omotaný obyčejným kusem provazu. Se zájmem jej otevřel a zalistoval. Stránky byly zažloutlé, hustě počmárané nečitelnými poznámkami a kresbami, které mu nic neříkaly. Pečlivě obracel list po listu, až kdesi uprostřed narazil na poměrně slušně napsanou báseň.
Přeletěl pohledem několik veršů a málem mrštil zápisníkem zpět o stůl. Proklatě! Zase ta zatracená legenda! Copak i Rybákovi popletla hlavu? Proč je toho najednou plný svět?
Zuřivě vyškubl první stranu s textem. Pod ní se nacházely ještě dvě další. Už už se chystal, že jim připraví stejný osud, když tu jej něco zaujalo. Mareita, jak se ona píseň jmenovala, měla jen pět slok. Tady jich bylo šest.
Kap.
Muž vzpomíná si na den,
kdy v zátoce ji zřel,
sám sebe proklíná jen,
že na palubu šel.
Našeptala mu ráje
a teď tiše zpívá,
že tam, u světa kraje,
se jen smrt ukrývá.
Tuhle část ještě v životě neslyšel. Co to má znamenat? Několikrát si ji přečetl za sebou. Opravdu, tato slova mu připadala naprosto neznámá. Snad ani Elijot tuhle verzi nikdy nezpíval. Obrátil stránku. Nebylo na ní nic, stejně jako na následujících. Zápisky zde končily.
Že by ji Elijot rozšířil? Rorýs se obezřetně rozhlédl kolem. Nikde nikdo. Několikrát deníček převrátil v ruce. Nepoznával jej. Možná to byl nějaký Elijotův zápisník. Ale co tedy dělá u Rybáka na stole? Ukradl jej snad?
Kap.
Valden si strčil deníček do brašny. Pokud potká Elijota, musí mu jej vrátit. Spěšně zahrnul hromadu na stole tak, jak má být a otočil se.
Kap.
Leknutím uskočil vzad a dunivě narazil do skříně. Před ním se tyčil mohutný stín Rybáka, jehož tmavé oči zářily ve tmě jako dva majáky. Valden se rychle vzpamatoval a ustoupil o několik kroků vzad. Rybákovy pěsti a nezměrná síla nahnaly strach každému. Bylo jen otázkou času, kdy obojí využije.
Muž však jen tiše postával a upřeně sledoval Rorýse. Paže držel volně svěšené kolem těla, bez náznaku jakékoliv agresivity.
Kap.
"Eh, Rybáku," dostal ze sebe Valden roztřeseně a otřel si krůpěje pot z čela, "už je všechno víno, hmm, naložené?"
Chvíli bylo ticho. Potom se stín nakrátko pohnul. Vypadalo to jako pokývnutí. Rorýsovi pomalu opadávaly kameny ze srdce.
Kap.
"Dobrá," pravil spěšně, aby zamaskoval žbluňkavý zvuk ve své torně, "půjdu nahoru a zkontroluji to."
Ani nečekal na Rybákovu odpověď, spěšně se kolem něj prosmýkl a vyšel zpět na palubu. Venku už převládala tma. Valden se naklonil, aby lépe viděl na molo. Podle všeho už byly zásoby vína odvezené, ale Elijot ani vůz tu nikde nebyl. Rorýs si povzdychl. A je to tu zase. Teď aby hledal Elijota po všech hospodách a táhl ho zpátky na loď.