Klopýtali pryč od doků směrem k pobřeží. Elijot se neustále ohlížel a povzbuzoval Rorýse, avšak jemu už definitivně docházely síly. Pohybující se svaly pumpovaly do nohy další a další krev, která se okamžitě vylévala ranami ven. Hadr, který si Valden uvázal na ránu už silně prosakoval. A to nebylo nic, v porovnání s úpornou bolestí, která mu třeštila v hlavě.
Kap!
"Pojď, no ták, honem!" křičel Elijot, "už jsou za rohem."
"P-počkej….počkej…" zasípal Rorýs a zastavil se. V tu chvíli se mu roztočila hlava. Zachytil se rukou stěny, aby udržel rovnováhu a málem se pozvracel.
"Valdene! Musíme jít!" Elijot nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou.
"Už… nemůžu…"
"Musíš!"
"Ne… už… ne…"
Kap!
Elijot rychle přiskočil a zachytil Valdenovi tělo těsně před tím, než se skácel na zem. Rorýs omámeně zamrkal očima. Krev. Ta zatracená krev… Proč je na ulici, když ji potřebuju?
"Lepší přijít k újmě, než přijít o život! Pojď!" Elijot zoufale trhl za Valdenovi ruku. Rorýs klopýtl a zarazil se o sud poblíž jednoho z přístěnků.
Kap! Kap!
V ulici za rohem zaduněly kroky. Už jsou tady. A Valden se odmítal hnout.
"Schovej se!" Elijot chytil Rorýse za klopy a strčil jej do stínu mezi bednami. Valden těžce dopadl na slámu; okamžitě se odplazil z dosahu.
"Vrátím se pro tebe!" křikl Elijot a zmizel.
Kap.
Rorýs vyčerpaně ležel na seně a poslouchal, jak kdesi v dálce šumí moře. V uších mu divoce bušilo srdce, obraz před očima se rozplýval jako vodové barvičky. Slyšel hluk, ticho, praskot ohně, řev, chroustání myší v bednách, šelest slámy…
Osamělá peruť byla navždy ztracená. Nyní byl bez šance na únik. Navždy chycený ve spárech Torveru.
Omdlel.
Kap.
Dny vlečou se a mizí,
moře šumí dál,
že uvidí kýl ryzí,
bard téměř nedoufal.
Kde na tom moři širém
Mareita proplouvá?
Jen tichý šepot sirén
teď k bardu promlouvá.