Elijot ztěžka oddechoval. V uších mu zněly rozezlené výkřiky. Vzdalovaly se.
Zpomalil, aby dal na chvíli odpočinout svým unaveným nohám. Už kolik minut pádil o život skrz špinavé ulice Torveru, jen kvůli jedné jediné hlouposti. Jen kvůli tomu, že kdysi jako mladý hlupák uzavřel smlouvu s Pánem moří.
A nyní pyká za své činy.
Opřel se o studenou zeď. Kolem dokola neviděl sebemenší známku nebezpečí. Jedna z nevýhod mužů Pána moří byla, že se nedali přehlédnout.
Unaveně zavzpomínal na události posledních dní. Chudák Valden. Co všechno si kvůli Elijotovi zakusí. Před pěti lety, když mu zmizel bratr… Rorýse to zdrtilo. Hodně se změnil. Byl zamlklejší, uzavřenější. A nyní - Elijotovo srdce svíral strach, když si to uvědomil - někde leží, zraněný a bezmocný, ponechán napospas těm strašlivým hrdlořezům. Pána moří rozhodně nepotěší smrt Rudého oka a rozhodně odmění toho, kdo mu přinese hlavu zodpovědné osoby.
Přemýšlel, co by dělal on, kdyby takhle přišel o své sestry. Už roky je neviděl, ale přesto si na ně stále pamatoval. Nejstarší Kaledra, krásná Linu a Saia. Měl je všechny moc rád. Také byl jejich jediným bratrem a měl za ně jako prvorozený zodpovědnost. Zda-li si také vzpomínají na svého milého bratříčka?
Na okamžik zabředl do myšlenek na svou loutnu , která by mu v téhle temné chvíli moc pomohla. Píseň mohla na okamžik zahnat chmury, které jej obestíraly!
"Trápíš se, pane?" zazněl mu téměř u ucha dívčí hlas. Elijot div nevyletěl z kůže.
Před ním stála drobná světlovlasá dívka. Jemně se usmívala. Mladík si ji poněkud zaraženě prohlížel. Nevypadala jako ostatní… ehm… dámy, které takhle bloudily po ulicích a hledaly zákazníky. Tahle je… jiná. Byla oděna do kožené tuniky a prosté, černé sukně. Oči měla modré jako oceán, hluboké a zářivé nad širé moře.
Byla krásná. A… přitažlivá.
Avšak Elijotovi v tu chvíli nepřipadalo moudré, si jí všímat. Její vlídnost jej však úplně vyvedla z míry.
"Trápím - li se? Ano, trápím," odpověděl tiše. Kéž by tu měl svoji loutnu!
"Pojďte dovnitř, pane, tady je zima," vyzvala jej dívka vlídně a naznačila rukou do jednoho z domů. Měla stejný úsměv, jako malá Saia. Jak rád by se Elijot schoval! Odpočinout si od všech těch shonů, na chvíli zastavit tok času a prožít nezapomenutelný večer s…
"Jak se jmenuješ?"
"Paela N´Mori. Říkají mi Pa," odvětila a lehce se uklonila. Mladík se pousmál.
"Já jsem Elijot. Elijot Hjalld. Promiň, Paelo, ale musím jít, musím sehnat…"
Ucítil na paži jemný, teplý dotek a zmlkl. Paela si prohlížela jeho pohmožděniny a prsty přejížděla po zrudlé pokožce. Její kůže byla hladká jako hedvábí.
"Jste zraněný. Ošetřím vám to," nabídla sametovým hlasem. Elijot už nedokázal dlouho odporovat. Koneckonců, alespoň se na chvíli schová.
"Dobrá tedy. Veď mě."
Dívka se usmála; sevřela jeho zápěstí a naváděla jej do domu, jež byl schovaný mezi dvěma dalšími na rohu ulice. Otevřela dveře a nechala Elijota vstoupit. Mladý námořník vděčně přijal teplo, které panovalo uvnitř a stáhl si z ramen propocený, mokrý a krví zacákaný kabát.
Místnost byla docela prostorná, útulná, uprostřed ležel pěkný koberec s několika obyčejnými křesly. Ačkoliv uvnitř nebyl žádný zbytečný přepych, působilo to tu velice příjemně.
"Pojďte dál. Vyperu vám oblečení a najdu nějaké čisté," natáhla k němu sněhobílé ruce. Elijot byl tak překvapen, že se bez okolků nechal odvést do vedlejšího pokoje. Dívka mu roztáhla paraván a čekala, až se svlékne. Potom jeho oblečení vyměnila za nové a odešla.
Mladý námořník zůstal chvíli zaraženě stát. Už dávno přestal věřit, že v Torveru mohou žít i čisté duše, jako je Paela. Nikdy dřív o ní neslyšel, ani ji neviděl, ale byl upřímně překvapen, že takový květ zůstává v tomhle bahně dosud nepovšimnut. Sice ji zná teprve chvíli ale přesto - pousmál se - bylo by pěkné, aby tenhle dům patřil jim oběma.
V místnosti byla nachystána teplá koupel. Mladík nemohl uvěřit svému štěstí, když ze sebe smýval prach a špínu veškerých útrap, kterými dnes prošli. Léčivá sůl, rozpuštěná ve vodě hojila jeho rány jako nic a omamná vůně květin mu naplňovala hlavu jen samými radostnými myšlenkami.
Tohle je prostě ráj.
O něco později vylezl z koupele, natáhl na sebe pohodlné kalhoty a novou tuniku. Všiml si, že Paela odnesla i jeho brašnu, ale nad tím jen mávl rukou. Určitě ji bude chtít odrhnout od bláta, květinka starostlivá. Inu, byla to opravdu dívka k pohledání. Elijot si upravil kabát a vylezl zpoza paravánu. Místnost, ve které se nacházel, byla o hodně menší a určená spíš jen k převlékání a odkládání šatstva. Zvláštní. Žije si sama a má takový dům?
Zapnul si knoflíky a upravil límec. Teď musí vymyslet něco pěkného, co by milé Paele řekl. Třeba kdyby ji pozval někam na procházku? Ale kam, tady je akorát špinavé město a ještě špinavější příroda. Možná, že by neměl říct nic, ale hned následující den donést nějaký roztomilý dárek, který by ji potěšil. Nebo třeba pozvat na společnou vyjížďku lodí? Ale ne, my přece už loď nemáme…
Myšlenky mu proudily hlavou jedna za druhou a neustále se točily jen kolem světlovlasé dívky. Elijot byl čistý, spokojený a téměř bezstarostný. Jen ho trápila jedna věc - nenašel jediné zrcadlo, kde by se mohl upravit.
A kde je chudák Valden?
To ho ani nenapadlo.