close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Díl XIII. - Očekávaná návštěva

4. října 2009 v 11:55 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Opatrně vstoupil do přijímací místnosti. V krbu plápolal znovu přiživený oheň a jedno z křesel bylo ustláno červeným polštářem. Dívku však nebylo nikde vidět.

Elijot chvíli váhal, ale potom přiměl své vyčerpané nohy usednout do měkké záplavy polštářů. Tohle je snad sen. Takhle dobře se neměl už od té doby co… co… prostě nikdy. Užíval si hebkého komfortu a pozoroval nádherný obraz na protější straně zdi. Zobrazoval širé a nekonečné moře, nad kterým zářila ohromná světelná koule. Elijot už o tomhle zázraku slyšel. Říká se, že ve vzdálených zemích je tato koule dárcem světla a života, stejně jako krystaly Giva. Stejně nikdy nemohl pochopit, jak takováhle jedna věc dokáže osvítit celou planetu?

Ticho, přerušované jen praskáním ohně začalo být tísnivé. Elijot si přestal užívat pohodlí a do mysli se mu opět vkradly pochybnosti. Kde je tak dlouho? Cožpak šla s těmi věcmi někam jinam?

"Paelo?" zeptal se do ticha. Nepřišla mu žádná odpověď.

"Pa, kde jsi?" zavolal znovu a zvedl se z křesla.

Tu se ve stínu před ním cosi pohnulo. Elijot zůstal stát jako přikovaný.

"Paelo, jsi to ty?" zeptal se. V zápětí však strnul. V tu chvíli mu došlo, že past sklapla dokonale.

Ze stínů vystoupila štíhlá zahalená postava. V ruce třímala malou vražednickou kuš a hrotem střely mířila Elijotovi na hruď. V ovázané tváři nebyl s to rozpoznat její výraz, ale mohl si být naprosto jist, že to myslí vážně. Vyděšeně šilhal na hrot zbraně a snažil se ji mentálně odklonit do jiného směru,.

V zápětí vystoupil zpoza skříně další stín. Mladému námořníkovi se srdce sevřelo strachem, když jej ze všech stran obklopilo osm vycvičených zabijáků s prstem na spoušti.

"Jediný pohyb…" ozval se tvrdý hlas, " a Elijot Hjalld bude minulostí."

Mladý námořník naprázdno polkl a posadil se zpět do křesla. Tohle byli přední vrahové Pána moří.

Nějak se už o něm museli dozvědět a nyní jej vystopovali až sem, do domu nevinné dívky. Zdráhavě si je prohlížel. Zahalené postavy kolem něj stály naprosto nehybně, zvěstující nějakou strašlivou zradu.

V tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vkročila Paela s Elijotovu brašnou v rukách.

"Paelo, pozor!" křikl Elijot prudce, ale umlčely jej tiché hlasy blyštících se hrotů. Paela na něj pohlédla. Její modré oči plály hněvem jako rozbouřené moře. V Elijotovi by se krve nedořezal.

"Ty bys měl dávat příště pozor, Elijote Hjallde," pronesla chladným hlasem, řezavým jako břitva, "ale svou příležitost jsi propásl."

Elijot pochopil, že už je příliš pozdě litovat své nerozvážnosti. Neklidně se zavrtěl a upíral na Paelu vyděšený pohled. Stále tomu ještě nerozuměl.

Mladá dívka k němu lehkým krokem doplula a poklekla před něj. Postavila na zem jeho vlastní prázdnou brašnu.

"Kde jsou?" zeptala se ostře. Elijot nasadil nechápavý výraz. Paelina tvář byla sněhově bílá, avšak tváře jí hořely vztekem. Mávla rukou a jedna z kuší cvakla. Elijot zaúpěl, když se mu šipka zabodla hluboko do ramene a projela jím skrz na skrz.

"Kde jsou?!" zeptala se znovu. Elijot potlačil slzy bolesti, valící se mu do očí a plačtivě zasípal.

"Já… je nemám…" přiznal se. Na tváři mu přistála facka takovou silou, že mu málem upadla hlava.

"Byl to tvůj úkol! Celé roky jsi byl jeho přítelem! Tak kde jsou ty hodiny?!" zakřičela na něj Paela. Elijot se už celý chvěl strachem a hlas měl zlomený zoufalstvím. Netušil, kde se v tak malé dívence bere tolik síly.

"On je neměl, přísahám! Hledal jsem u něj tak stokrát, ale neměl je u sebe!"

"Lháři! Tvrdil jsi, že Belgar je měl!"

"Jen jsem je jednou viděl, den před tím, než Belgar zmizel! Myslel jsem si, že je dal Valdenovi!"
Paela mu plivla do tváře.

"Hlupáku! Tak tys myslel?! Chtěla jsem hodiny, ne tvoje výmysly! A tys mi to slíbil!"

"Slíbil jsem to pánu moří…" namítl Elijot, ale v zápětí zalitoval, že to řekl. Jak mohl být tak hloupý?

"Slíbil jsi ženě jménem Pa N´Mori, Pánu moří, že doneseš černokřídlé hodiny! Ale slib jsi nesplnil! Tak kde teď jsou!"

"Nevím! Opravdu nevím!"

"Nelži! Vím moc dobře, že se už dávno snažíš své povinnosti vyhnout! Že ses spřátelil s Valdenem Rorýsem a tím němým lodníkem! Ty hodiny byly na palubě! Kde jsou teď?"

Mladý námořník už téměř pištěl.

"Loď shořela! Loď shořela! Někdo ji zapálil!"

"Cože?!"

"Opravdu! Opravdu! Přišli jsme do doků a loď byla v plamenech!"

"K čertu! Kde je teď Valden?"

"Nevím, někam odešel!"

"Přestaň mi už konečně lhát!"

Swisst!

Elijot zakňučel, když mu druhá šipka probodla zápěstí. Slzy se mu koulely po tváři jako hrachy, mísily se s proudící krví a odplavovaly veškerou odvahu, kterou měl.

"Loď shořela, Valden odešel… já nevím…" bránil se chabě.

"A co ten lodník?"

Elijot věděl, že prohrál. Ze spárů Pána moří už není úniku. Tak se alespoň postará, aby nedostala někoho jiného.

"Shořel na lodi!"

"Jak to můžeš vědět?"

"Viděl jsem ho! Viděl! Prosím…"

Paela se zamračila a vstala. Elijot na ni upíral pohled plný hrůzy. Modré oči, chladné jako ledovec, o který se tříští i trup té nepevnější lodi, si jej změřily dlouhým pohledem.

"Takže mi už nemůžeš nijak pomoct," usoudila závěrem.

Ze všech stran se ozvalo hlasité cvaknutí. Elijot zavřel oči.

Muž konec cesty vidí,
dnes uzřel cesty cíl,
nikdo z jiných lidi
už jej víckrát nespatřil.
Však Mareita zas pluje
po moři bůh ví kam,
vítr mocně duje
a bard dál stojí sám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama