close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Díl XIX. - Píseň

4. října 2009 v 11:33 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Kap.

Mohutný muž odložil pero a podíval se na poslední napsané stránky. Tyto verše byly posledními z těch, které kdy napsal. Konečně, po tolika letech hledání a čekání, je píseň hotová.

Kap.

Opatrně zavřel malý deníček a prohlížel si jej. Ulpěly na něm drobné kapky krve. Nejspíš patřily někomu, kdo přišel do styku s onou rvačkou u Mořského Ďasa. Naslinil si palec a opatrně je otřel. Nepotřebuje žádné hmotné památky.

Zavřený deník položil vedle sebe a upřeně se zadíval na hodiny. Byly prazvláštního tvaru - připomínaly loď s křídly, k níž byl připoután tenký zlatý řetízek. Ve dvou baňkách se přelévaly drobounké kapičky vody. Muž upřeně pozoroval horní polovinu, která nyní byla téměř plná.
Všechno začalo znovu od začátku.

Kap. Kap.

Muž se opřel o své mohutné paže a zadíval se na obzor. Vrcholek útesu se tyčil nad oceánskými vodami a on ji ještě stačil zahlédnout, jak v dáli uhání za svým cílem. Nyní už mladý Valden určitě pochopil, jaký osud jej stihl. Ale muž nemohl neposlechnout. Byl jen prostým služebníkem. Bolelo ho, když musel zapálit Osamělou peruť, ale jedině tak mohl Rorýs dostat, co chtěl.

Kap!

Podíval se na svůj deníček. To je vše, co po sobě chtěl zanechat. Nic víc než další z mnoha legend, která vypráví o Havranovi moří.

Legenda o Mareitě.

Kap!

Muž uchopil hodiny do ruky a opatrně je uschoval v brašně. Nemusel se nijak bát, že se jejich hladina změní,. Tohle nebyly jen obyčejné hodiny. Odpočítávaly čas, čas pro jednoho člověka na světě, který je předurčen k jedinému osudu. A tento čas byl neměnný.

Kap.

Rybák naposledy pohlédl na širé moře. Pět let. Do té doby najde toho, kdo je jejím dalším vyvoleným.

Na útesu ošlehaném ostrým větrem zůstal ležet malý deníček.



"Pane Radgesi! Pane Radgesi!"

"Ano?

"Dnes jste nám slíbil, že zazpíváte zbrusu novou písničku!"

Radges se usmál a pohladil malého chlapce po hlavě.

"Já vím, že slíbil. A taky splním!ů" usmál se. Chlapcova tvář měla výraz nevinné upřímnosti.

"Ale Haini říkala, že se zase jenom chvástáte!"

"Tak vyřiď paní Haini, že tentokrát je to doopravdy. Běž!"

"Ano pane!" chlapec přikývl a odběhl pryč.

Radges si posunul kytaru v rukách a zahleděl se na zažloutlé stránky deníčku. Tu píseň už znal odmalička, ale nikdy ne tak dlouhou. Snad se mu konečně poštěstí, a chladná Haini ocení jeho snahu.

Zahlédl, jak se na návsi mihl kus bílých šatů a bleskurychle schoval deníček do kapsy.

Na trávník vyšla Haini, tmavovlasá kráska z Udeiry a dívka, pro kterou by Radges sočil i do ohně. Zastavila se před ním, založila ruce v bok a měřila jej svýma pronikavýma zelenýma očima.

"Ach, to jsi ty?" Haini na něj vrhla na oko opovržlivý pohled, "co je to tentokrát?"

"Paní," Radges se hluboce poklonil a sevřel v rukách svou kytaru, "mám tu píseň, kterou dosud lidské ucho neslyšelo."

Haini se pobaveně zasmála. Tak nádherně se uměla smát!

"To chci slyšet!"

Radges se chopil akordů a začal vybrnkávat melodii. Po několika notách jej Haini zastavila posměšným smíchem.

"Jsi naivní, Radgesi? Tohle přece umí zpívat každé malé dítě!"

"Neumí, má paní! Jen si poslechni!"

Haini se na něj podezřívavě zadívala. Ach, proč jen ty jeho upřímné oči tak září? Stačilo by jen, aby mi přikázal, a jen za ten pohled bych dala cokoliv... nedokázala se na něj zlobit, ačkoliv se to snažila zamaskovat tvrdými slovy. Posadila se na zem a čekala.

Radges zavřel oči a zahradou se roznesl jeho hlas, jako chorál, který vyzvedá minulost z prachu času a vrací důstojný pomník všeho, co bylo v její jménu vykonáno.

"Tiše moře hučí
jen vlny myjí břeh,
krčma rejem zvučí,
všude je shon a spěch.
Bard na útesu stojí,
strun loutny rozezní,
vyhlíží loď svoji,
vyhlíží mnoho dní.

Za obzorem, kam hledí,
tam v kraji vzdáleném
sedí muž na přídi
a hledá svoji zem.
Dávno už v moře vyplul
a stále míří vpřed,
by dlouhou cestou proslul
teď chtěl se vrátit zpět.

Mareita
vyplula
hnala se
zmizela

Bardu v očích jiskří, svou loutnu svírá víc

Mareita
zmizela
zpět se
nevrátila

Po dlouhý čas.

Ptáci nebe brázdí
a chutě zpívají,
to, co bylo za zdí
raději nepoznají.
Však bard tu stráží stále,
na svou loď vzpomíná,
když loutnu, strunu krále
pokládá do klína.

Muž na přídi hledí,
však nemůže pryč jít,
slíbil staré lodi
na kraj světa doplavit.
Plachty jsou stále vzhůru,
vítr ji pohání,
sen na noční můru
potichu promění.

Mareita
vyplula
hnala se
zmizela

Muži v očích jiskří, musí teď plout dál.

Mareita
zmizela
zpět se
nevrátila

Po dlouhý čas.


Tolik si přál poznat,
až na kraj světa jít,
kéž by mohl dostat
šanci na ní plavit.
Mareita, loď dávná,
co vlastní vůli má,
jen srdce dobrá, správná
kam chtějí, posílá.

Muž vzpomíná si na den,
kdy v zátoce ji zřel,
sám sebe proklíná jen,
že na palubu šel.
Našeptala mu ráje
a teď tiše zpívá,
že tam, u světa kraje,
se jen smrt ukrývá.

Mareita
vyplula
hnala se
zmizela

Bardu v očích jiskří, touží ji spatřit teď.

Mareita
zmizela
dosud se
nevrátila

Po dlouhý čas.

Dny vlečou se a mizí,
moře šumí dál,
že uvidí kýl ryzí,
bard téměř nedoufal.
Kde na tom moři širém
Mareita proplouvá?
Jen tichý šepot sirén
teď k bardu promlouvá.

Muž konec cesty vidí,
dnes uzřel cesty cíl,
nikdo z jiných lidi
už jej víckrát nespatřil.
Však Mareita zas pluje
po moři bůh ví kam,
vítr mocně duje
a bard dál stojí sám.



Mareita
doplula
zpět se
obrátila

Muž v konec světa dospěl, teď nový bude cíl.

Mareita
zmizela
zas se
objevila

Na krátký čas.


Bard hlavu pozvedá,
očím nevěří,
vichřice se zvedá
a pěnu rozčeří.
Připlouvá loď černá,
z ničehož nic sem,
navždy moři věrná
láká opustit zem.

Bard neváhá chvíli,
omámený jde vpřed,
je dalším, kdo se zmýlil,
že má štěstí na dohled.
Mareita vyčkala,
nyní zas míří dál,
co chtěla, dostala
i bard má, co si přál.

Mareita
vyplula
hnala se
zmizela

Bardu v očích jiskří, však pozná její tvář.

Mareita
zmizela
barda
nevrátila

Nikdo už nezpívá, však ona pluje dál."




Píseň. Zpívá o legendě, o nesplnitelném přání a o citech, které jsou utopeny daleko v moři.

Obraz. Na jeho plátně se skví zázrak, nepoznaný a záhadný, však jeho paprsky živí temnotu.

A hodiny. Hodiny, které všem odečítají jejich čas.

Po dlouhé době zase legenda ožívá.

A Mareita pluje kdesi v nekonečnu.

Kap!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama