Stála před obrazem.
Na plátně zářila velikánská hvězda. Její paprsky ozařovaly nehybnou mořskou hladinu jako obrovský svícen a dávaly jí dojem nádhery a vlídnosti. Slunce, tak téhle kouli občas říkávali. A taky zázrak. Zázrak, který na téhle planetě nikdo neznal.
Přimhouřenýma očima sledovala obzor. Čas už se blíží. Pět dlouhých let čekáni, pět dlouhých let hledání… tentokrát už si svou loď nenechá uprchnout!
"Pane?" vedle ní se objevila temná postava jednoho z vrahů.
"Ano?"
"Jaké jsou další rozkazy?"
Dívka se na ně otočila. Její modré oči svítily odhodláním.
"Valden se skrývá na pobřeží, čtyři míle odsud," prohlásila rozhodným hlasem, "dostaňte jej co nejdřív, brzy už bude pozdě. Ty hodiny musí být moje!"
"Pošlu za ním, pane!" uklonil se muž a zmizel ve stínech.
Paela se naposledy zadívala na malbu. Obraz. Hodiny. A píseň. Tyhle tři věci dostane za každou cenu. Jen tak se jí podaří ovládnout Havrana mořských vln.
"Dostanu ty hodiny. Najdu zpěváka, co o tobě zazpívá. A ty budeš moje," zašeptala a pohladila leštěný rám z tmavého dřeva. Malba se ani nezachvěla, jako kdyby neslyšela. Paela pohodila dlouhými vlasy. Však čas ukáže. Otočila se a vyšla ze dveří na ulici.
Slunce, symbol života, dál ozařovalo vodní hladinu.
Na malovaném horizontu se objevila silueta uhlově černé lodi.