close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Díl XVI. - Naděje s plachtami

4. října 2009 v 11:44 | Camzza |  Píseň, Obraz a Hodiny
Čtyři dny posedával na pláži, pil vodu z nedalekého potoka a nachytal několik ryb. Jedl je syrové, poněvadž měl strach rozdělat oheň - a nejspíš by to bez křesadla ani nezvládl. S každým východem měsíce se strach v jeho srdci prohluboval. Už pět dní. Kde ten Elijot k čertu vězí?

Schylovalo se k odpoledni. Valden rozmrzele rýpal klacíkem do písku. Poslední den. Poslední den bude čekat, potom pobere co se dá a půjde zpátky do Torveru. Snad se tam nějak skryje. Rorýs o tom sice značně pochyboval, ale úzkost přemohla jeho strach. Když už nic, musí zjistit, co Elijota tak zdrželo.

V tu chvíli jej vyrušilo tichounké zapískání. Valden zvedl hlavu a udiveně s zahleděl vzhůru. Na modrém nebi křižoval drobný černý ptáček, tichounce prozpěvoval a kroužil kolem mýtiny. Rorýs zahodil klacík a vstal. Zase vlaštovka! Tak daleko na severu! Otáčel krkem do různých směrů, jak ptáček brázdil vzduch sem a tam. Už podruhé! Ne, tohle není náhoda…


Bard hlavu pozvedá,
očím nevěří,
vichřice se zvedá
a pěnu rozčeří.
Připlouvá loď černá,
z ničehož nic sem,
navždy moři věrná
láká opustit zem.

"Valdene! Valdene!"

Tohle se mu rozhodně nezdálo!

"Elijote?" zavolal s nadějí v hlase a rozhlížel se kolem.

"Tady, Valdene! Tady jsem!"

Rorýs měl sto chutí se začít vesele smát. Po pláži k němu rychlými kroky spěchala známá postava, beze zranění a v čistém oděvu. Na tváři mu hrál šťastný úsměv.

Valden nečekal na nic. Rozběhl se svému přítel v ústrety. Bolest v noze už ani necítil, boty se mu nořily do chladivé studené vody a po dlouhé době se Rorýs cítil zase plný života. Elijot k němu přiskočil a rozjařeně se mu vrhl kolem krku.

"Nech toho, ty slečinko, umačkáš mě!" smál se Rorýs a přátelsky praštil svého přítele do zad.
Jeho obavy byly zbytečné. Elijot je naživu. Och, díky, nebesa! Je naživu!

"Po tom všem? To už bych neudělal!" Elijotovi na tváři zářil ten nejšťastnější úsměv, jaký kdy Valden viděl. Měl dojem, že se mu srdce vytluče z těla ven.

"Jsem rád, že jsi na živu," řekl upřímně. Jeho přítel se spiklenecky zazubil.

"A to není všechno!" nadhodil a vlekl Rorýse za sebou, "pojď!"

Valden jen chabě zaprotestoval, v zápětí však už byl nemilosrdně vláčen ledovou vodou někam k útesům. Elijot měl v sobě spoustu nevypotřebované energie a jeho tempo bylo až udivující.

"No tak," křičel Valden a rozkašlal se, "co… u všech kladiv!

"Co ty na to?"

Rorýs s otevřenou pusou zíral na velikánskou loď, jež se klidně pohupovala na vlnách zátoky. Hlavní stěžeň se téměř dotýkal nebes, skasané plachty se lehce vlnily ve větru. Tělo lodi bylo z naleštěného černého dřeva, protkané zlatými nitkami. Po bocích nebyly patrné žádné otvory, celý trup působil udivující dokonalostí. Podél boku vedl dlouhý provazový žebřík. Valden jen odmítal uvěřit svým očím. Tohle byla ta nejdokonalejší loď, kterou kdy viděl. Něco takového může být snad jen u nejdražších válečných lodí na světě!

"Kde… kde jsi to…" koktal nevěřícně. Nádherná galéra, bezpochyby o šestatřiceti dělech na každé straně. Tohle se jen tak nevidí.

"Mě se neptej," Elijotova tvář doslova zářila, "zeptej se jeho!"

Teprve teď si Rorýs všiml postavy, která na ně shlížela z přídi.

To… to není možné… ta vlaštovka… ta vlaštovka…

"Belgare…?" zašeptal Valden a upíral oči na usmívajícího se muže.

"Tvůj brácha nebyl tak ztracenej, jak sis myslel, viď?" poznamenal Elijot, ale Rorýs jej neposlouchal. Dlouhými kroky se brodil vodní tříští, přeskakujíc vyčnívající skalky směrem k lodnímu trupu. Plavidlo před ním stálo klidně jako cvičený kůň čekající na povel. Rorýs se chopil žebříku a přes veškerá zranění téměř vyletěl na palubu.

"Vítej, bratříčku," ozval se známý hlas. Ten, který chtěl slyšet už pět dlouhých let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama