Valden se smíchem padl svému bratrovi do náruče. Nemohl uvěřit svému štěstí. Tohle bylo lepší, než cokoliv jiného! Ztratil svou loď, svou práci, svého lodníka… ale našel něco mnohem víc!
Konečně se mu splnily všechny jeho sny! Teď už nic nemůže zkazit tenhle úžasný pocit!
"Kde jsi byl celou tu dobu?" ptal se horlivě Valden a téměř skákal radostí. Belgarova vousatá tvář se usmála.
"Povyprávím ti to. Ale až vyplujeme! Pojď, musíš se plavit s námi!" nadhodil.
"Samozřejmě! Je toho ještě tolik, co ti musíme povykládat!" Elijot hravě přeskočil zábradlí a smotal žebřík. Rorýs těkal pohledem z jednoho na druhého a nevěděl, z koho se má radovat dřív.
"Tak jen do toho!" vyhrkl nadšeně.
"Ale nebude to jen zábava. Může to být dosti nebezpečné!" Belgarův vážný tón se neshodoval s veselým úsměvem v jeho tváři. Rorýs se zvonivě zachechtal.
"Ať nás třeba spálí všichni draci světa! Jedu s vámi!"
Elijot se usmál.
"Tak tedy… na cestu!" zvolal.
Plachty se na povel spustily dolů; okamžitě se do nich opřel mocný vítr. Loď sklouzla po mělkém dnu a ladně vyplula na širé moře. Rorýs se zachytil lana, aby nespadl. Neucítil však jediné cuknutí. Udivoval se, s jakou lehkostí a razancí se plavidlo vzdálilo od mělčiny.
"Jedeme jen na vítr?" zeptal se užasle a sledoval, jak se pobřeží obrovskou rychlostí vzdaluje. Belgar přitakal. Valden uznale pokývl hlavou a přeletěl pohledem palubu z naleštěného tmavého dřeva. Bylo zde jen pár sudů a beden, jinak byla záď prázdná. Na přídi stálo veliké kukátko, natočené k obzoru.
"Kormidlo je v podpalubí?" zeptal se klidně, "tak kdo bude řídit?"
"Ona trefí sama," Elijot se usmál a posadil na jednu z beden. Rorýs na něj vrhl nechápavý pohled.
"Jak to myslíš?" zeptal se překvapeně.
"Doteď jsi její kurs řídil ty, bratře," ozval se Belgarův klidný hlas, "ale nyní už je vládkyní jen ona."
"O kom to…" Valdenovi se na tváři rozhostil zmatený výraz. Jeho přátelé na něj hleděli soucitným okem. V jejich tvářích se značila pochmurnost. Co je to za hloupý vtip?
"To tys ji přivolal, Valdene Rorýsi! Ty, jenž sis přál nemožné!" Elijotův hlas zněl vesele, ale Rorýsovi z něj šel mráz po zádech.
"Koho jsem přivolal?" tázal se neustále.
"Chtěl jsi vidět mě, bratře, mě, jež jsem byl zatracen již tak dávno!" Belgar se opíral o stěžeň se založenýma rukama a jeho hlas se rozléhal po celé liduprázdné palubě. Rorýs tomu odmítal věřit.
"A chtěl si, abych se vrátil! Já!" Elijot si rozepnul kabát i košili, "hleď!"
Valden zazíral na šest hlubokých černých děr, které Elijotovi zely v hrudi. Jako kdyby jej trefila celá armáda šipek. Tohle přece nemohl přežít…
Rorýs se v šoku odpotácel zpátky. Zrychleně dýchal, očima těkaje z jednoho na druhého. Belgar i Elijot se na něj dívali s kamennými výrazy ve tvářích. Jejich obličeje jen podtrhovaly hrůzu, ve které se ocitl.
"Ne…" Rorýs zavrtěl hlavou. To určitě není pravda.
"Splnila ti přání, Valdene!"
"Ne… ne…"
"Máš co jsi chtěl! Podívej se na nás! Jsme tu s tebou! Takhle sis to vysnil, ne?"
"Ne… tomu nevěřím… já tomu nevěřím!"
"Pozvedni hlavu, bratře," křikl na ně Belgar a zvedl paži k nebesům. Valden proti své vůli zaklonil krk. Nad ním se vzdouvala majestátní klenba plachty. Přes celou plochu ji zdobil obrovský obrazec, namalovaný barvou černější než tma. Symbol dvou černých křídel.
Valden měl pocit, že se mu srdce zastavilo.
Ne… to nemůže být pravda….
"Je to pravda, bratře," pravil Belgar tiše. Stál nyní přímo za Rorýsem a jeho hluboké oči vyjadřovaly žal a soucit, "já si také přál nemožné. Věděl jsem, že mi ji už nikdo nevrátí, ale nedokázal jsem se toho zbavit. Ten den, kdy jsem ji uviděl na palubě… myslel jsem si, že to vše před tím bylo jen v mojí hlavě… že ona stále žije!"
Valden zarputile vrtěl hlavou. Do očí se mu draly slzy zoufalství. Ne. To není pravda!
"Až potom, co jsem svolil se plavit s ní, má mysl pochopila tu chybu. Nesplnitelné sny musí zůstat jen sny, Valdene. Jsou to nedosažitelné cíle, které nám udávají směr života a vedou nás po celé naší cestě. Smrtelník nemá právo je nalézt. A já byl hlupák, Valdene, stejně jako ty, když jsem si myslel, že to není pravda. Věřil jsem, že všechno může být skutečnost."
Valden to stále odmítal pochopit. Strach. Bolest. Úzkost.
Ne…
"Až pozdě jsem zjistil, že dosáhne - li člověk svého nedosažitelného cíle, nemá již pro co žít. Jeho pouť došla k cíli a už nemá žádné pokračování, protože není směr, kterým by se ubírala! Mohl jsi mít nádherný život, Valdene! Kdyby ses nesnažil oživit minulost a najít to, co je určeno k zatracení!"
Rorýs od svého bratra zděšeně odstoupil. Belgar na něj nyní upíral chmurný pohled, který pomalu prolamoval jeho ochromení.
"Vybral sis mě, bratře. Nyní jsme spolu, znovu na palubě Dvoukřídlatce, jako kdysi."
Rorýs o krok ustoupil. Jeho sny, jeho přání se bortily jako hromádka z karet. Už nechtěl. Už ho nechtěl ani vidět!
Elijot k němu zezadu přistoupil a vystavoval na odiv svou probodanou hruď.
"Jsme mrtví, Valdene, mrtví. A ty brzy půjdeš s námi," prohlásil pevně.